Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TONASO Holding, a. s., sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 3142/2022-423, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 72 Co 9/2022-388 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2021 č. j. 12 C 253/2016-357, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina").
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 253/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se nejprve domáhala zaplacení částky 650 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy a částky 239 014 Kč jako náhrady škody spočívající v zaplacených úrocích z prodlení, a to vše z důvodu nesprávného úředního postupu. Ten měl spočívat v nepřiměřené délce původního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 20 Cm 793/94., ve kterém stěžovatelka vystupovala jako nástupkyně žalované společnosti TONASO, a. s., jež v průběhu (původního) řízení zanikla. Usnesením ze dne 2. 7. 2018 č. j. 12 C 253/2016-143 obvodní soud řízení zastavil, neboť stěžovatelka vzala svou žalobu zpět co do částky 157 533 Kč uhrazené jí žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti) ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy. Obvodní soud dále v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 11. 2018 č. j. 12 C 253/2016-230 žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 731 481 Kč, zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky v pořadí prvním rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 72 Co 381/2019-304 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
3. Výše uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 2368/2020-330, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy, a v souvisejícím nákladovém výroku. Nejvyšší soud poukázal na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, co do posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci s tím, že tato nesprávnost byla shledána i v rozhodnutí soudu prvního stupně.
4. Obvodní soud v ústavní stížnosti (v pořadí druhém) napadeném rozsudku žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 492 467 Kč, zamítl. Dospěl k závěru, že v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 793/1994, které trvalo jedenáct let a osm měsíců, bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. V nepřiměřené délce posuzovaného řízení soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup, v jehož důsledku stěžovatelka trpěla nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení. Soud prvního stupně dále konstatoval, že k délce posuzovaného řízení přispěla jeho skutková a právní složitost (neboť šlo o specifický typ škody způsobené na lesním porostu emisemi), procesní složitost (tj. větší množství procesních návrhů a procesních situací, o nichž bylo rozhodováno na celkem třech stupních soudní soustavy), ale také průtahy v řízení, byť zčásti předcházely vstupu stěžovatelky do hodnoceného řízení, ale vyskytly se i poté. Při zvážení významu věci pro stěžovatelku, která je právnickou osobou, poté soud prvního stupně rozhodl, že přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka v posuzovaném řízení utrpěla, odpovídá za první dva roky trvání tohoto řízení částka 16 000 Kč a poté za každý další rok vždy částka 16 000 Kč. Základní částku odškodnění, která činila 186 664 Kč, dále soud prvního stupně snížil o 30 % pro skutkovou a právní složitost věci a o dalších 20 % pro procesní složitost, a následně ji zvýšil o 30 % za popsané průtahy v řízení. Soud prvního stupně proto posoudil za přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy částku 149 331 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již z tohoto titulu stěžovatelce zaplatila vyšší částku 157 533 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu zamítl.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zčásti odmítl pro vady. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dovolání předestřené otázky nezakládají jeho přípustnost, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2368/2020-330.
7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace lze shrnout tak, že soudy porušily její právo na soudní ochranu, neboť se neřídily závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2368/2020-330 a ve všech důsledcích nezohlednily průtahy v posuzovaném řízení. Stěžovatelka namítá, že zohlednění vlivů průtahů na složitost řízení je hodnocením právním, nikoliv skutkovým. Nesouhlasí se způsobem, jakým se soud prvního stupně a soud odvolací vypořádaly se závěrem zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu; tedy, že sice zohlednily průtahy řízení přiznáním 30% navýšení základní vypočtené částky, avšak současně ponechaly snížení základní vypočtené částky o 30 % z důvodu právní složitosti věci a o dalších 20 % z důvodu procesní složitosti. Takový postup je podle stěžovatelky nesprávný, neboť to byly právě předmětné extrémní průtahy, které zapříčinily složitost věci. Stěžovatelka dále uvádí jednotlivé otázky, které měly soudy při posuzování příčin průtahů řízení zohlednit. Podle stěžovatelky soudy dále řádně neodůvodnily stanovení základní částky za rok trvání posuzovaného řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
9. S ohledem na charakter stížnostních námitek si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a soudní spis.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost je převážně jen rekapitulací podaného dovolání a skutkovou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně). Zdůraznil, že odvolací soud se od závazného právního názoru (a také od ustálené rozhodovací praxe) dovolacího soudu neodchýlil, neboť ve svém novém rozhodnutí zohlednil nečinnost soudu i za dobu, kdy sice posuzované řízení běželo, avšak stěžovatelka o řízení nevěděla, a tudíž nemohla pociťovat újmu spočívající v nejistotě o výsledku řízení. Odvolací soud v novém rozhodnutí nečinnost zohlednil 30% navýšením na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nejvyšší soud poukázal také na to, že stěžovatelka citací 53. až 55. odstavce jeho předchozího kasačního rozsudku pomíjí, že tyto vyjadřují toliko právní názor, že jsou-li průtahy v posuzovaném řízení příčinou následné složitosti tohoto řízení při provádění dokazování, přičemž soud v odškodňovacím řízení v rámci kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., musí zohlednit i tyto průtahy v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) téhož zákona, byť k těmto průtahům došlo předtím, než se poškozený o posuzovaném řízení dozvěděl a nemajetková újma mu vůbec mohla začít vznikat. Uvedené odstavce vůbec nelze považovat za návod, jak s ohledem na konkrétní skutková zjištění má být průtah procentuálně zohledněn při posouzení jednotlivých kritérií či jaký má být vzájemný poměr jejich procentuálního ohodnocení. Nejvyšší soud závěrem navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
11. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
12. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Vedlejší účastník uvedl, že Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 30 Cdo 2368/2020-330 určil obvodnímu soudu, že se má zabývat kritériem postupu orgánu veřejné moci zejména z hlediska, jak se jeho nečinnost v době předcházející doručení žaloby tehdejší žalobkyni (nynější stěžovatelce) odrazila v celkové délce (posuzované části) řízení, a že pokud dospěje k závěru, že se tato nečinnost následně projevila zvýšenou složitostí řízení, nesmí opomenout tuto skutečnost zohlednit i při stanovení výše zadostiučinění. Podle vedlejšího účastníka soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se závazným pokynem Nejvyššího soudu, neboť zohlednily postup soudu před tím, než se stěžovatelka dozvěděla o podané žalobě. Městský soud řádně a srozumitelně svůj rozsudek zdůvodnil, řádně posoudil skutkový stav a řádně aplikoval právní úpravu, včetně příslušné judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 424/2015, rozsudky ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 a ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z ní se podává, že náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poskytuje jako náhrada za stav nejistoty, což vylučuje, aby se poškozený úspěšně domáhal náhrady za období, jehož byl sice účastníkem, ale neměl o tom ponětí. Základní částku 16 000 Kč pak vedlejší účastník považuje za přiměřenou, nevybočující z judikaturního rámce a napadené usnesení Nejvyššího soudu označuje za řádně odůvodněné a přezkoumatelné s tím, že primární a kruciální otázkou v případě podání dovolání je vymezení jeho přípustnosti, což je v režii stěžovatelky zastoupené právním profesionálem. S ohledem na výše uvedené se vedlejší účastník domnívá, že stěžovatelčina ústavní práva nebyla porušena, a s ohledem na nedůvodnost ústavní stížnosti ji navrhuje odmítnout, případně zamítnout. Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
14. Ústavní soud zaslal stěžovatelce citovaná vyjádření k případné replice. V té stěžovatelka projevila nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jeho přístup je formalistický, neboť nereflektuje závažnost důsledků původního průtahu v délce převyšující 9 let na následné řízení a její důkazní možnosti. Vlivem těchto průtahů přitom nebylo možné vypracovat znalecký posudek, a rozsah škod byl určen pouze odhadem. Průtahy tak měly vliv na uplatnění procesní obrany. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem Nejvyššího soudu, že ústavní stížnost představuje skutkovou polemiku a že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by řízení při absenci průtahů složité nebylo. Podle ní k takovému závěru nebylo možné na základě provedených důkazů dospět, protože se soudy vlivem průtahů na složitost věci nezabývaly. Odmítá i názor Nejvyššího soudu, že by posuzování jednotlivých úkonů popřelo - i s ohledem na princip rychlosti - smysl a účel odškodňovacího řízení, neboť jen tímto způsobem lze dospět k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu, což se podle ní nestalo. I nadále má pak stěžovatelka za to, že základní částka 16 000 Kč byla obecnými soudy stanovena svévolně, neboť tyto se nezabývaly individuálními okolnostmi případu.
15. Jde-li o vyjádření vedlejšího účastníka, stěžovatelka označila jeho judikaturní odkazy za nepřiléhavé s tím, že jádro pochybení shledala v jiných aspektech, než ke kterým se tato rozhodnutí vztahují, a dodala, že stanovení základní částky by mělo být výsledkem logické a odůvodněné úvahy soudu, přičemž se nelze spokojit s tím, že tato částka byla stanovena v rámci rozpětí vymezeného sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, protože je s ohledem na zvýšení cenové hladiny nelze považovat za neměnné.
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
17. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
18. K obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že námitkám stěžovatelky o nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2368/2020-330 nelze přisvědčit. Nejvyšší soud v napadeném usnesení - k otázce zohlednění průtahů, k nimž došlo předtím, než se stěžovatelka o zahájení řízení dozvěděla, a to ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci a kritériu složitosti řízení, a k její dílčí otázce způsobu zohlednění těchto průtahů, v uvedeném zrušujícím rozsudku - vysvětlil, že v původním řízení existující průtah v délce 9 let byl zásadní skutečností, jež objektivně ztížila dokazování již tak složité věci.
Dovodil, že nečinnost soudu, jež se stala jednou z významných příčin budoucí složitosti věci stran dokazování, je nutno zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci, a to i když k nečinnosti soudu došlo v čase předcházejícím rozhodné době; jsou to však až důsledky této nečinnosti, co charakterizuje její význam z hlediska složitosti věci. Uvedená nečinnost soudu by přitom měla být zohledněna právě do té míry, jak se následně podílela i na prodloužení odškodňované části řízení.
19. V uvedených závěrech, které jsou pečlivě odůvodněny, nelze spatřovat kvalifikovaný exces, libovůli či vybočení z pravidel ústavnosti, pro něž by byl namístě kasační zásah Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k výkladu podústavního práva je právě Nejvyšší soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Této povinnosti v posuzované věci Nejvyšší soud dostál.
20. Jak Ústavní soud ověřil, řádně a srozumitelně jsou odůvodněna i napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, a v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění. Ústavní soud nezpochybňuje, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ostatně za to bylo stěžovatelce přiznáno přiměřené zadostiučinění. Neshledal však zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ke kterým mělo dojít při rozhodování o zohlednění průtahů, jež nastaly dříve, než se stěžovatelka o zahájení řízení dozvěděla.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
22. Domáhá-li se vedlejší účastník, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze sice uložit některému (vedlejšímu) účastníkovi řízení, aby jinému (vedlejšímu) účastníkovi zcela nebo zčásti nahradil náklady řízení před tímto soudem, jde však o výjimku z pravidla zakotveného v § 62 odst. 3 téhož zákona, podle něhož si tyto náklady hradí každý (vedlejší) účastník sám. Vzhledem k tomu, že žádné, z povahy věci mimořádné okolnosti tvrzeny (a ani zjištěny) nebyly, nemohl Ústavní soud rozhodnout tak, že některý z účastníků řízení je povinen vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady, které mu v řízení před Ústavním soudem vznikly.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala, v. r. předseda senátu