Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 5 To 25/2023-130 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2023 č. j. 1 Nt 101/2022-103, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které pravomocně skončilo rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 9. 2014 č. j. 16 T 1/2014-3151, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 3. 2015 č. j. 6 To 12/2015-3284. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu o náhradě škody. Proti rozsudku vrchního soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2017 č. j. 7 Tdo 1333/2016-53 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proti oběma rozsudkům a usnesení Nejvyššího soudu usnesením ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2060/17 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění obecných soudů v původním řízení dopustil (ve stručnosti vymezeno) tím, že uvedl v omyl jednotlivé poškozené tvrzením, že pro ně zajistí obchodní zakázky, ačkoliv neměl v úmyslu tak učinit, a platby od nich použil pro svoji potřebu nebo pro předstírání aktivit vedoucích k takovému cíli.
3. Krajský soud v řízení o obnově dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
4. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a v jednotlivostech je dále rozvedl.
5. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, které předložil, a nesouhlasí s jejich závěry. Má za to, že z uplatněných listinných důkazů vyplývají nové, dříve soudům neznámé skutečnosti nejen o podmínkách pro vyvíjení podnikatelské činnosti ve Státu Katar (dále jen "Katar"), ale také o tamních (specifických) právních normách a obchodních zvyklostech, jakož i o jeho schopnosti získat v Kataru podnikatelské oprávnění a zakázky. Stěžovatel poukazuje, že soudy oproti protichůdným závěrům, které učinily v původním řízení, v řízení o obnově připouští, že obchodní kontakty vytvořené skutečně měl, včetně kontaktů na členy královské rodiny, mnohokrát letecky cestoval do Kataru (a následně zde pobýval jako zprostředkovatel v oblasti obchodu, investiční výstavby a dalších oborů podnikání, přičemž na území Kataru měl do 22. 1. 2014 platné pracovní povolení vydané tamním Ministerstvem vnitra, ekonomie a práce, které opakovaně prodlužoval až do doby, kdy byl vzat do vazby) a byl společníkem ve společnosti s katarským princem šejkem K. A. A. T., bratrem emíra - vládce Kataru.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení o obnově předloženými důkazy prokázal, že byl schopen zajistit a oprávněn zprostředkovat pro případného zájemce jednání směřující k uzavření smlouvy o zhotovení díla, přičemž vyvíjel běžné obchodní činnosti související s přípravou zmíněného projektu. V původním řízení uvedené "předstírání" vedlo k jeho odsouzení za podvod, ale když v řízení o obnově prokázal, že "vše byla realita, tedy pravda", krajský soud návrh zamítl s odůvodněním, že na území Kataru neprováděl žádný projekt a neměl žádný výsledek, a vrchní soud argumentoval, že neměl vážný záměr slibované zakázky zprostředkovat. V tomto řízení ve spojení s původním bylo dále prokázáno, že zatímco v původním řízení se krajský soud dotazoval Ministerstva průmyslu České republiky na existenci společnosti X s negativním výsledkem, v řízení o obnově z listinných důkazů vyšlo najevo, že tato společnost byla registrována v Kataru již dne 28. 7. 2011 pod registračním číslem XY, stěžovatel je podle pověřovacího dekretu vlastníkem obchodního podílu v rozsahu 49 % na společnosti "Y" a jejím výkonným ředitelem.
7. Podle stěžovatele byla vyvrácena původní skutková verze, tedy že před poškozenými předstíral existenci kontaktů na členy královské rodiny, účast na obchodní společnosti v Kataru a zkušenosti se získáním a následným provedením stavebních zakázek v Kataru. Krajský soud v původním řízení vycházel pouze z důkazů, které měly původ na území České republiky, ačkoliv k jednání došlo na území Kataru, přičemž na základě těchto důkazů dovodil, že stěžovatel postrádal předpoklady a schopnosti k obstarání inkriminovaných stavebních zakázek.
8. Stěžovatel má za to, že pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí, aniž by trestní řád vyžadoval v obnovovacím řízení vytváření zcela nového skutkového zjištění, což by se zjevně vymykalo předmětu obnovovacího řízení, neboť přijmout meritorní rozhodnutí o vině přísluší soudu teprve na základě výsledků nového hlavního líčení, ve kterém musí být provedeny jak důkazy provedené v původním řízení, tak i nové důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení.
9. Podle stěžovatele se vrchní soud neobeznámil s rozsudkem krajského soudu a nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193). Závěrem stěžovatel dovozuje, že obecné soudy se nevypořádaly přesvědčivě s důkazy novými, dříve neznámými, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná a porušují právo na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 , dále kupř. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513)].
13. K obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)]. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, je zejména stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) nebo usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
14. Obecné soudy po přezkoumání věci v napadených usneseních řádně a podrobně odůvodnily, proč neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud připomíná, že v řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost), nýbrž se posuzuje, zda nová skutečnost či důkaz, která byla dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámá, popř. jiná zákonem stanovená skutečnost (ať už v době původního rozhodnutí existovala, nebo nastala či vznikla až později, např. nová výpověď dříve neznámého svědka), by mohla odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní skutečnosti nebo důkazy, které podle jeho mínění obecné soudy nepodrobily zkoumání z hlediska důvodů pro povolení obnovy řízení, nýbrž polemizuje se závěry, které přijaly poté, co se řádně zabývaly tím, zda jím předložené listiny představují důkaz, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci.
15. Obecné soudy v původním řízení dospěly k závěru, že stěžovatel uvedl v omyl jednotlivé poškozené tvrzením, že pro ně zajistí lukrativní obchodní zakázky, zejména výpověďmi poškozených a výpisy z účtů. Krajský soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a podrobně vymezil, proč neshledal důvody pro odlišný závěr. Dovodil, že nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení, neboť z důkazů provedených v původním řízení (zejména cestovní pas stěžovatele a předložené fotografie) byly již tehdy zjištěny cesty stěžovatele na území Kataru a jeho přítomnost na setkání "s vládnoucí rodinou a arabskými podnikateli". Podle krajského soudu by však nyní předložené důkazy mohly přinést změnu toliko o zjištěních týkajících se intenzity jeho kontaktů se členy rodiny Á. T. (fotografie stěžovatele se členy katarské královské rodiny nebo s vysokými úředníky byly soudům k dispozici již v původním řízení) a předpokladů pro podnikání na území Kataru, nicméně pro svoji obecnost nejsou způsobilé přinést změnu zjištění, že v jeho schopnostech a možnostech nebylo zajištění konkrétních zakázek označených ve výroku rozsudku, přičemž ani neměl v úmyslu je skutečně zprostředkovat. Stěžovatel nepředložil důkazy o reálných podnikatelských aktivitách společnosti "Y", ani jejím propojení se společností Z, na jejíž účet poškozený J. J. zaslal podle pokynů stěžovatele částku 1 453 000 USD, a ze stěžovatelem předložené smlouvy datované dnem 14. 9. 2011 nevyplývají práva ani povinnosti poškozeného J. J. (který nebyl jejím účastníkem). Excesivní není ani závěr krajského soudu, podle kterého "děkovné dopisy" a cenové nabídky nepředstavují podklad pro úsudek, že stěžovatel byl schopen zajistit účast na podnikatelských projektech.
16. Vrchní soud po přezkoumání věci shledal, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení. Doplnil, že absence zjišťování možností podnikání poškozených a jeho úspěšnosti (poškozenému J. J. bylo přislíbeno, že se stane generálním dodavatelem výstavby obchodního centra a 9 vil "s miliardovými rozpočtovými náklady", ačkoli doposud měl zkušenosti jen se zakázkami v České republice v objemu nanejvýše "desítek milionů korun") nebyla hodnocena jako povinnost zprostředkovatele, ale jako indicie, že stěžovatel ve skutečnosti neměl vážný záměr slibované zakázky zprostředkovat. Vrchní soud rovněž konstatoval, že svědecký výslech A. M. J., který navrhl stěžovatel v řízení o stížnosti proti usnesení krajského soudu, nezakládá důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí založených na řadě usvědčujících důkazů, v důsledku čehož není v řízení o obnově potřebný.
17. Dlužno dodat, že stěžovatel byl v původním řízení odsouzen nejen v návaznosti na své aktivity v Kataru, ale též v souvislosti s "přesvědčením" dalších poškozených, aby mu poskytli peněžní prostředky v souvislosti s "obstaráním investora" pro rekonstrukci vlakového nádraží a bytového domu v Hradci Králové.
18. Ústavní soud neshledává neústavním závěr obecných soudů, že na základě stěžovatelem předložených důkazů nelze dojít k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele, příp. v dalších jeho výrocích, než v původním řízení. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v jejich napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. V závěrech vrchního soudu ani krajského soudu Ústavní soud neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
19. Stěžovatel se námitkami obsaženými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokrát uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nálezy ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141), ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259) a další]. Nutno dodat, že trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle § 278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
20. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že rozhodující obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu s jeho subjektivním přesvědčením o tom, jak mělo být rozhodnuto, neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu