Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2890/2024-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024 č. j. 91 Co 59/2023-190 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2022 č. j. 27 C 93/2022-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se vůči vedlejší účastnici (žalované) domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 10. 5. 2023 č. j. 91 Co 59/2023-141 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Na základě stěžovatelova dovolání, jehož rozsah omezil pouze na částku 100 000 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2023 č. j. 30 Cdo 3461/2023-158 rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku o věci samé ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Městský soud následně svým v pořadí druhým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v části jeho výroku I, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 36 875 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části tohoto výroku, tedy co do částky 63 125 Kč s příslušenstvím, zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy všech stupňů (výrok II). Městský soud vyšel z toho, že celková délka trestního řízení činila 10 let a 10 měsíců, čemuž odpovídá základní částka ve výši 147 000 Kč. Následně hodnotil jednotlivá kritéria stanovená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Důvodem pro snížení základní částky o 30 % bylo opakované projednávání věci ve třech stupních soudní soustavy, o 20 % skutková a procesní složitost věci a o 30 % význam trestního řízení pro stěžovatele. Naopak důvodem pro zvýšení o 5 % byl postup orgánů veřejné moci.
7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění nepředstavuje relevantní dovolací právní otázku. Nejvyšší soud posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by zcela zjevně nepřiměřená, což nebyl stávající případ. Poukazoval-li stěžovatel na údajné promítnutí zmírnění uloženého trestu pro nepřiměřenou délku posuzovaného řízení do výše přiznaného zadostiučinění, pak přehlédl, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení uložením mírnějšího trestu stěžovateli kompenzována nebyla.
Přípustnost dovolání nebylo možno dovodit ani ohledně námitek, jimiž poukazoval na údajné nedostatečné zohlednění kritérií spočívajících ve složitosti věci, postupu orgánů veřejné moci a významu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Městský soud své závěry založil v souladu s ustálenou judikaturou na posouzení všech kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti za škodu, přičemž současně zvažoval, v jakém poměru se tato kritéria na celkové délce řízení podílela. Městský soud vzal v úvahu počet stupňů soudní soustavy a skutečnost, že posuzované řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, nekladl k tíži stěžovatele.
Zvýšil-li městský soud základní částku odškodnění z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení o "pouhých 5 %", nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť ze skutkových závěrů nevyplynulo, že by v řízení o některém z opravných prostředků, které byly v posuzovaném řízení využity, došlo k tzv. kvalifikované kasaci vydaných rozhodnutí. Posouzení významu předmětu řízení pro stěžovatele jako sníženého rovněž nebylo v rozporu s ustálenou judikaturou. Byl-li stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu, stal se vědomým "hybatelem děje" a musí si být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu.
Přípustnost dovolání konečně nezaložila ani námitka stěžovatele poukazující na celkové snížení základní částky o 75 %, neboť možnost snížení, popř. zvýšení, až o 50 % se nepočítá z poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění, nýbrž se vztahuje ke každému z kritérií zvlášť.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že délka trestního řízení byla způsobena porušováním práva stěžovatele na spravedlivý proces, což vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 (N 204/87 SbNU 341), jímž byla rozhodnutí v trestní věci stěžovatele zrušena. Obecným soudům vytýká nepřiměřený formalismus při posuzování přiměřeného zadostiučinění. Zdůrazňuje, že za trestní řízení v délce téměř 11 let mu bylo přiznáno zadostiučinění toliko ve výši 36 875 Kč s příslušenstvím. Namítá, že se obecné soudy blíže nezabývaly významem řízení pro stěžovatele, složitostí věci a postupem soudů, kdy k prodloužení délky řízení došlo v souvislosti se soustavným a opakovaným porušováním základních práv stěžovatele. Závěrem odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (N 141/107 SbNU 164), ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 2142/09 (N 129/66 SbNU 11) a ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459)], z nichž se podává povinnost obecných soudů přihlížet ke všem relevantním okolnostem, nikoliv pouze ke kritériím, která jsou explicitně vyjmenována a instančnost řízení nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci, jež lze přičíst k tíži soudům.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Žádné takové pochybení v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatel nesouhlasí s přiznanou výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecné soudy jsou povinny stanovit a řádně odůvodnit základní částku odškodnění a pak stanovit a řádně odůvodnit její procentní modifikace podle kritérií zákona o odpovědnosti za škodu, judikatury soudů (včetně Evropského soudu pro lidská práva), popř. podle dalších jedinečných okolností daného případu. Ústavní soud však nemůže nahrazovat činnost obecných soudů, tedy určovat, jaká výše přiměřeného zadostiučinění by měla být stěžovateli přiznána [srov. nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11
(N 165/62 SbNU 449)].
12. V posuzované věci městský soud srozumitelně popsal částku zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, včetně hodnocení jednotlivých kritérií pro snížení a zvýšení základní částky určeného zadostiučinění, kterou stanovil na 15 000 Kč podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které reflektuje i závěry judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z rozhodnutí městského soudu je zcela zřetelné, jak dospěl k výchozí základní částce, kterou následně upravil podle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takto stanovenou částku jakkoliv přehodnocoval.
13. Obecné soudy se zabývaly i dalšími kritérii pro stanovení výše odškodnění. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že věc byla skutkově i procesně složitá, a to zejména z důvodu počtu trestně stíhaných osob, vedení vazebních řízení, provádění domovních prohlídek, opakovaných žádostí o mezinárodní právní pomoc a o součinnost bankovních institucí, množství svědeckých výpovědí apod. (k tomu blíže zejména bod 15 rozsudku obvodního soudu). Tato skutečnost vedla ke snížení základní částky o 20 %.
14. Městský soud ústavně konformně odůvodnil i skutečnost, že v soudním řízení rozhodovaly opakovaně všechny instance soudní soustavy a rovněž Ústavní soud. Vycházel z obecného pravidla, že taková skutečnost je běžně důvodem pro snížení základní částky odškodnění o 30 %.
15. Při hodnocení postupu orgánů veřejné moci vzaly obecné soudy v úvahu, že žádné z trestních rozhodnutí nebylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, z důvodu závažných procesních vad nebo pro nerespektování závazného právního názoru. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2867/16 , kterým byla zrušena rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, sice dospěl k závěru, že došlo k porušení jeho základních práv, ale vadou ústavní stížností napadených rozhodnutí byla v zásadě absence řádného vypořádání námitky stěžovatele o tvrzeném zásahu do jeho práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.
Z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2518/21 , které bylo reakcí na další ústavní stížnost stěžovatele v trestním řízení (po zopakování trestního řízení), vyplývá, že hlavním důvodem, proč nemohl být svědek, jehož výpověď byla významná, přítomen při hlavním líčení a nemohl být tedy podroben kontradiktornímu výslechu stěžovatelem, resp. jeho obhájcem, bylo jeho úmrtí. S tímto objektivním nedostatkem kontradiktornosti se musely následně trestní soudy vypořádat. Každopádně tento důkaz byl opatřen jako neodkladný a neopakovatelný úkon, pročež nebylo možno uvažovat o jeho nezákonnosti.
Uvedená skutečnost (kasace pravomocných trestních rozhodnutí Ústavním soudem spolu s následným zrušením dalšího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 usnesením městského soudu) nicméně vedla ke zvýšení základní částky o 5 %.
16. Městský soud se rovněž zabýval významem trestního řízení pro stěžovatele a shledal jej pouze jako snížený, nikoliv však nepatrný. Byť je obecně u trestního řízení presumován vyšší význam, městský soud přihlédl zejména k tomu, že stěžovatel byl v trestním řízení shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, byl pravomocně odsouzen a nešlo o první trestní řízení. Stěžovatel si tak musel být vědom toho, co obnáší trestní řízení i toho, že jde o důsledky, které si sám přivodil. Těmto okolnostem odpovídalo snížení základní částky o 30 %.
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně odůvodnil, proč odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Podrobně vyložil důvody pro svůj závěr, že městský soud se při posuzování výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení a při výkladu kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s dostatečně odůvodněnými závěry obecných soudů a Ústavní soud proti nim nemá žádné výhrady, neboť argumentace stěžovatele nedosahuje ústavněprávní roviny.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu