USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 93/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 91 Co 59/2023-190, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013 (dále též jen „posuzované řízení“), v němž byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 2015.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 27 C 93/2022-117, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 91 Co 59/2023-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Na podkladě žalobcova dovolání, jehož rozsah žalobce omezil pouze na částku 100 000 Kč s příslušenstvím, poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 30 Cdo 3461/2023-158, uvedený rozsudek odvolací soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud následně svým druhým (v záhlaví označeným) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 36 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 3. 6. 2022 do zaplacení, přičemž ve zbývající části tohoto výroku, tedy co do částky 63 125 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z přiznané částky za dobu od 2. 12. 2021 do 2. 6. 2022, tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to v té části jeho výroku I, kterou byl meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen co do částky 63 125 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázka, zda je finanční zadostiučinění, které odvolací soud žalobci napadeným rozsudkem přiznal, možné považovat za přiměřené, a to s ohledem na údajné promítnutí nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení do zmírnění uloženého trestu a následně provedený odpočet ve výši 75 % základní částky odškodnění bez toho, aby se odvolací soud zabýval významem posuzovaného řízení pro žalobce, složitostí tohoto řízení a postupem orgánu veřejné moci v jeho průběhu, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Nejvyšší soud především připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v žalobcově případě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021).
11. Poukazuje-li žalobce na údajné promítnutí zmírnění uloženého trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení do výše přiznaného zadostiučinění, pak přehlíží, že odvolací soud v souladu s právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, č. j. 30 Cdo 3461/2023-158, uzavřel, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení uložením mírnějšího trestu žalobci kompenzována nebyla (srov. zejména bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku). V této části se tudíž podané dovolání míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
12. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k námitkám dovolatele pokazujícím na údajné nedostatečné zohlednění kritérií spočívajících ve složitosti věci, postupu orgánu veřejné moci a významu posuzovaného řízení pro žalobce. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je především patrno, že odvolací soud svůj závěr o tom, zda posuzované řízení bylo či nebylo nepřiměřené dlouhé, jakož i o formě a výši přiměřeného zadostiučinění za újmu, kterou žalobce nepřiměřenou délkou tohoto řízení utrpěl, založil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na posouzení všech kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž současně zvažoval, v jakém poměru se tato kritéria na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
13. Při hodnocení kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk pak vedle zjištěné vyšší skutkové a procesní složitosti vzal odvolací soud v úvahu též počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc rozhodována, pročež základní částku zadostiučinění z tohoto důvodu snížil, čímž se od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, a to bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků (srov. část IV. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že posuzované řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce, neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Tím se odvolací soud rovněž od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2649/19).
14. Zvýšil-li odvolací soud základní částku odškodnění z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení o „pouhých 5 %“, a to s poukazem na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, pak se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž neodchýlil, pokud z jeho skutkových závěrů, které v dovolacím řízení nelze podrobit revizi (srov. § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario), nevyplynulo, že by v řízení o některém z opravných prostředků, které byly v posuzovaném řízení využity, došlo k tzv. kvalifikované kasaci vydaných rozhodnutí, tedy k jejich zrušení z důvodu zásadního porušení procesních předpisů spočívajícího např. v nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, ve vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí, či v závažném procesním pochybení, jež by přímo plynulo z kasačního rozhodnutí jako zásadní důvod pro zrušení přezkoumaného rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 475/2024).
15. Odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze shledat ani v případě hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, posoudil-li odvolací soud tento význam jako snížený. Přestože posuzované řízení je řízením trestním, u něhož se presumuje jeho zvýšený význam pro účastníky [srov. část IV. písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], za situace, kdy bylo zjištěno, že toto řízení vyústilo v žalobcovo odsouzení a potrestání za trestný čin, který spáchal, je navazující úvaha odvolacího soudu o tom, že je třeba k tomuto výsledku trestního řízení přihlédnout, neboť je-li poškozený v (posuzovaném) řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, stává se vědomým „hybatelem děje“ a musí si být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, v souladu se závěry vyslovenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, nebo ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023.
16. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka žalobce poukazující na celkovém snížení základní částky o 75 %. Z části VI. Stanoviska je totiž zřejmé, že zvýšení či snížení o více než 50 % se nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, nýbrž se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť. U žádného z hodnocených kritérií přitom odvolací soud uvedenou hranici nepřekročil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2554/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 772/24).
17. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Kromě toho žalobci nelze přisvědčit v názoru, že je napadený rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek důvodů částečně nepřezkoumatelný. Rovněž i z pohledu této procesněprávní problematiky totiž napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce zjevně nebyly. Napadené rozhodnutí je přitom způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení řešených otázek, na něž měl žalobce možnost ve svém dovolání odpovídajícím způsobem reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
18. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu