30 Cdo 3461/2023-158
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce
L. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně,
Hajnova 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 120 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 93/2022,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023,
č. j. 91 Co 59/2023-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 91 Co 59/2023-141,
se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.
10. 2022, č. j. 27 C 93/2022-117, potvrzen ve výroku o věci samé ohledně částky
100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II
o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
11. 10. 2022, č. j. 27 C 93/2022-117, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalované zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a
současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení
(výrok II).
2. Zaplacení uvedené částky žalobce požadoval z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013 (dále též jen „posuzované řízení“), v němž
byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti
podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 2015.
3. V rámci skutkových zjištění týkajících se průběhu posuzovaného řízení
soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobcovo trestní stíhání bylo zahájeno
dne 20. 12. 2010, kdy byl obviněn ze spáchání výše uvedeného trestného činu. Spolu s ním bylo pro spáchání celkem dvanácti skutků obviněno i dalších šest
osob. Další obvinění následovala ve dnech 23. 12. 2010, 28. 12. 2010, 2. 3. 2011 a 29. 11. 2011. Poté, co státní zástupce usnesením ze dne 12. 10. 2011
zamítl stížnost, kterou žalobce proti usnesení o zahájení svého trestního
stíhání podal, a co byly v rámci přípravného řízení provedeny úkony, jež soud
prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal a které zahrnovaly
i žádost o právní pomoc adresovanou prokuratuře Bulharské republiky, učinil
policejní orgán dne 4. 3. 2013 návrh na podání obžaloby. Tomuto návrhu Obvodní
státní zastupitelství pro Prahu 1 vyhovělo a dne 13. 3. 2013 byla obžaloba na
žalobce i další spoluobviněné osoby podána u Obvodního soudu pro Prahu 1. Po
opakovaných žádostech soudce o prodloužení lhůty k provedení prvního úkonu ve
věci a následné změně soudce, jemuž byla věc přidělena k vyřízení, bylo dne 12. 6. 2013 ve věci nařízeno hlavní líčení, a to na dny 30. 7. 2013 a 1. 8. 2013. V
tyto dny se hlavní líčení též konalo, stejně jako ve dnech 8. 10. 2013, 10. 10. 2013 a 5. 11. 2013, kdy bylo odročeno na neurčito. Další hlavní líčení se
uskutečnilo ve dnech 21. 1. 2014 a 23. 1. 2014. V průběhu těchto hlavních
líčení soud vyslýchal svědky a prováděl listinné důkazy, zahrnující též spisy,
které si v mezidobí vyžádal. Hlavní líčení, jež bylo původně nařízeno na den 3. 3. 2014 bylo následně zrušeno, neboť se soudu nepodařilo zajistit další spisy,
které byly pro postup v řízení zapotřebí. Nový termín byl současně stanoven na
den 28. 4. 2014, kdy soud pokračoval v dalším dokazování výslechy předvolaných
svědků, načež za účelem opětovného vyžádání potřebných spisů bylo hlavní líčení
odročeno na den 21. 7. 2014. Vzhledem k tomu, že se spisy zajistit nepodařilo,
bylo toto hlavní líčení zrušeno a následně nařízeno na den 8. 12. 2014, kdy se
též konalo s tím, že v jeho závěru byl stanoven termín pro vyhlášení rozsudku
na 11. 12. 2014. V tento den soud nejprve rozhodl, že se trestní stíhání
jednoho z obžalovaných zastavuje, a následně vyhlásil rozsudek, kterým tři
obžalované zprostil obžaloby, zatímco zbývající čtyři obžalované, mezi nimi též
žalobce, uznal vinnými ze spáchání trestných činů, jež jim byly kladeny za
vinu. Žalobci byl v této souvislosti uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5
roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let. Proti tomuto
rozsudku, který byl žalobci doručen dne 28. 1. 2015, podal žalobce dne 4. 2. 2015 odvolání. Odvolací soud poté ve věci stanovil termín veřejného zasedání na
den 24. 6. 2015, následně jej však změnil na den 12. 8. 2015, kdy vyhlásil
rozsudek, jímž žalobcovo odvolání zamítl. K doručení tohoto rozsudku žalobci
došlo dne 3. 11. 2015, načež žalobce dne 8. 12. 2015 podal proti němu dovolání,
které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 5. 2016 odmítl. K ústavní stížnosti,
kterou žalobce podal dne 25. 8.
2016, ve věci poté rozhodoval Ústavní soud,
který nálezem ze dne 22. 11. 2016 vydané rozsudky, jakož i usnesení Nejvyššího
soudu ve vztahu k žalobci zrušil, neboť dospěl k závěru, že bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces, stejně jako jeho právo vyjádřit se k prováděným
důkazům a vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky.
4. Další hlavní líčení ve věci obvodní soud nařídil dne 22. 11. 2018, a
to na den 28. 1. 2019, kdy byl žalobce za spáchání trestného činu, jenž mu byl
kladen za vinu, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců s podmíněným
odkladem na zkušební dobu v délce 48 měsíců. Proti tomuto rozsudku se žalobce
odvolal dne 12. 3. 2019 a poté, co dne 3. 6. 2019 toto odvolání doplnil, byla
věc opět předložena k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, jenž svým rozhodnutím
ze dne 17. 7. 2019 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k
dalšímu řízení, neboť obvodní soud v rámci svého rozhodování hodnotil též
důkazy, které při hlavním líčení neprovedl. Následovalo nařízení hlavního
líčení na den 10. 9. 2019, avšak k žádosti žalobcova obhájce bylo toto hlavní
líčení odročeno na den 22. 10. 2019. V tento den se též konalo a po provedení
některých důkazů bylo odročeno na den 10. 12. 2019 a poté na den 7. 1. 2020 a
18. 2. 2020. Další hlavní líčení soud nařídil na den 14. 4. 2020, avšak
následně tento termín zrušil a nově jej stanovil na 19. 5. 2020. K žádosti
žalobcova obhájce však soud tento termín opět změnil na den 8. 7. 2020, kdy
pokračoval v dalším dokazování, stejně jako dne 25. 8. 2020, kdy byl též
vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce opět uznán vinným ze spáchání trestného
činu legalizace výnosu z trestné činnosti a byl mu uložen trest odnětí svobody
v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let. V
odůvodnění tohoto rozhodnutí, jež bylo rozesláno dne 25. 9. 2020, bylo uvedeno,
že při ukládání trestu soud zohlednil dobu, která uplynula od spáchání
trestného činu, přičemž soud rovněž konstatoval, že předmětné trestní řízení je
vedeno neúměrně dlouho. Žalobci, kterému hrozil trest odnětí svobody v rozmezí
od dvou do šesti let, byl proto tento trest vyměřen na samé dolní hranici
uvedené trestní sazby. Poté, co žalobce i tento rozsudek napadl dne 5. 10. 2020
odvoláním, rozhodoval ve věci znovu Městský soud v Praze, který nařídil veřejné
zasedání na den 26. 1. 2021, jež poté odročil na den 4. 2. 2021, kdy vyhlásil
usnesení, kterým žalobcovo odvolání zamítl. Dovolání, které žalobce podal dne
22. 4. 2021 a s nímž byl spis předložen dne 7. 6. 2021 Nejvyššímu soudu, bylo
usnesením tohoto soudu ze dne 22. 6. 2021 odmítnuto. Usnesením ze dne 12. 10.
2021 poté Ústavní soud odmítl i žalobcovu ústavní stížnost.
5. Žalobce svůj požadavek na zaplacení zažalované částky z titulu
náhrady nemajetkové újmy související s délkou posuzovaného řízení předběžně
uplatnil u žalované dne 3. 12. 2021, načež žalovaná mu toto zadostiučinění
poskytla pouze ve formě konstatování porušení jeho práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, zatímco důvody pro vyplacení finanční náhrady neshledala.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka posuzovaného řízení, jež spadala
do doby od 20. 12. 2010 do 12. 10. 2021 a odpovídala tak deseti letům a devíti
měsícům, byla nepřiměřená. Došlo tedy k porušení žalobcova práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě, pročež mu vůči žalované svědčí právo na odpovídající
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou tímto nesprávným úředním postupem
utrpěl.
7. Při stanovení formy zadostiučinění, jež žalobci náleží, soud prvního
stupně předně zohlednil skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních
soudní soustavy, z čehož na prvním stupni třikrát, u odvolacího soudu rovněž
třikrát a u Nejvyššího soudu dvakrát, přičemž ve věci dvakrát rozhodoval i
Ústavní soud. Dále přihlédl k tomu, že řešená věc byla skutkově i procesně
složitá, a to s ohledem na počet trestně stíhaných osob, z nichž některým bylo
třeba ustanovit obhájce, bylo rozhodováno i o návrzích na vzetí některých
obviněných do vazby, proběhly domovní prohlídky a rozhodovalo se o vrácení
„zabavených“ věcí. Složitost věci zvyšoval i počet skutků, které byly
obžalovaným kladeny za vinu, stejně jako žádost o mezinárodní právní pomoc a o
součinnost s bankovními institucemi, dále nutnost provedení výslechu celé řady
svědků, z nichž někteří se k hlavním líčením opakovaně nedostavovali, a bylo
proto nutné rozhodovat o pořádkových pokutách. Dokazování zahrnovalo též
listinné důkazy a celkem pět odborných vyjádření, jejichž zpracování soud
zadal. V rámci posuzovaného řízení bylo rozhodováno i o sloučení a vyloučení
věci, o zastavení trestního stíhání jednoho ze spoluobžalovaných, o vrácení
zajištěných finančních částek, o návrhu dalšího spoluobžalovaného na povolení
obnovy řízení a věc byla dvakrát přidělena k vyřízení jinému soudci.
8. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že se žalobce na délce
posuzovaného řízení významně nepodílel a ani postup orgánů činných v trestním
řízení, který byl povětšinou plynulý a odpovídající té které fázi, v níž se
řízení nacházelo (s jednou výjimkou spadající do doby po vydání kasačního
nálezu Ústavního soudu do nařízení dalšího hlavního líčení), k této délce
významně nepřispěl, když ani důvody vedoucí ke zrušení některých vydaných
rozhodnutí nespočívaly v jejich nepřezkoumatelnosti či v závažných procesních
vadách. Přestože význam předmětu řízení pro poškozeného bývá u daného typu
řízení vyšší, v žalobcově případě tomu tak dle prvostupňového soudu není.
Nejenže se totiž nejednalo o jeho první trestní stíhání, ale nadto byl žalobce
v závěru posuzovaného řízení též pravomocně odsouzen, a tudíž toto trestní
řízení bylo logickým důsledkem jeho trestné činnosti. Význam posuzovaného
řízení pro žalobce je proto dle soudu prvního stupně namístě zhodnotit jako
standardní.
9. Na základě uvedených úvah, jakož i vzhledem k tomu, že se žalobci
dostalo dle soudu prvního stupně částečného zadostiučinění za utrpěnou
nemajetkovou újmu i tím, že se nepřiměřená délka posuzovaného řízení odrazila
ve zmírnění trestu, který mu byl za spáchaný trestný čin uložen, dospěl soud
prvního stupně poté k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za žalobcovu
nemajetkovou újmu je nikoliv finanční plnění, jež žalobce požaduje, nýbrž
konstatování porušení jeho práva, které již žalovaná v rámci předběžného
projednání žalobcova požadavku vyslovila.
10. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako
soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
11. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako
správná a postačující a následně přisvědčil i právnímu závěru, který na jejich
základě prvostupňový soud vyslovil. Ve shodě s ním tak odvolací soud uvedl, že
v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu vyvolanému jeho
nepřiměřenou délkou, načež přisvědčil i závěrům, které soud prvního stupně
vyslovil stran složitosti tohoto řízení a absence významného podílu žalobce na
jeho délce. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i při hodnocení
kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, přičemž zdůraznil
zjištění prvostupňového soudu, podle kterého žádné z rozhodnutí, jež byla v
průběhu posuzovaného řízení vydána a následně zrušena, nebylo zrušeno pro
nepřezkoumatelnost či z důvodu závažných procesních vad. Byl-li pak žalobce v
závěru posuzovaného řízení pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, jenž
mu byl kladen za vinu, nelze se dle odvolacího soudu domnívat, že by toto
řízení pro něj znamenalo závažný zásah do jeho osobnosti, pročež je namístě
význam tohoto řízení pro jeho osobu hodnotit jako nižší. Formu zadostiučinění
za utrpěnou nemajetkovou újmu v podobě konstatování porušení žalobcova práva,
které mu již žalovaná poskytla, pak odvolací soud shledal rovněž jako
přiměřenou, odráží-li vedle uvedených skutečností i to, že se žalobci
částečného zadostiučinění dostalo i ve formě snížení uloženého trestu, do něhož
soud v konečném rozhodnutí nepřiměřenou délku posuzovaného řízení rovněž
výslovně promítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do zamítnutí žaloby ohledně částky
100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním.
13. V něm odvolacímu soudu vytkl pochybení při řešení otázky, zda údajné
promítnutí nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení do zmírnění
uloženého trestu odůvodňuje závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve formě
konstatování porušení žalobcova práva, jež mu od žalované náleží. Odvolací soud
totiž při tomto řešení nezkoumal, jestli zmíněné snížení trestu odůvodněné
nepřiměřenou délkou trestního řízení bylo výslovné a měřitelné, v důsledku
čehož pominul, že z rozsudku, který byl v trestním řízení vydán, neplyne, o
jakou část byl trest v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení skutečně
zmírněn. Tím se odvolací soud současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3867/2011, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, jakož i od
judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
14. Nesprávnosti se měl odvolací soud dle žalobcova názoru dopustit
rovněž při posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce, když vzal
v úvahu i to, že žalobce byl v závěru posuzovaného řízení uznán vinným ze
spáchání trestného činu, jenž mu byl kladen za vinu. Ani pachatele trestného
činu totiž nelze zbavit jeho ústavně zaručených základních práv, a proto nelze
uvedeným způsobem zásah do těchto jeho práv bagatelizovat a v návaznosti na to
konstatovat, že právo na peněžní satisfakci nikdy nepřísluší tomu, kdo byl v
nepřiměřeně dlouhém trestním řízení odsouzen. V daném případě byl přitom
žalobce do doby vydání prvního odsuzujícího rozsudku v nejistotě, zda mu nebude
uložen trest nepodmíněný, přičemž v samotném úvodu jeho stíhání byl též podán
návrh na jeho vzetí do vazby. Kromě toho byla v posuzovaném řízení též porušena
žalobcova ústavní práva, jak konstatoval Ústavní soud ve svém kasačním nálezu.
Význam posuzovaného řízení pro jeho život byl tedy velmi vysoký.
15. Závěrem proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Požadavkům vyplývajícím z naposledy citovaného § 241a odst. 2 o. s.
ř. však žalobcovo dovolání vyhovělo pouze zčásti, neboť ve vztahu k otázce
významu posuzovaného řízení pro poškozeného, v rámci níž žalobce zmínil též
otázku nesprávného (protiústavního) postupu soudu v posuzovaném řízení, se
žalobce omezil pouze na kritiku právního závěru odvolacího soudu, aniž
specifikoval, jaký konkrétní důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. je dle jeho názoru ve vztahu k této otázce (těmto otázkám) naplněn.
23. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16,
nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř.,
popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li
napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku
přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce
zvlášť.
24. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila
v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich
nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi
řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry
obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí
dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým
důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-
li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní
soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo
vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím
řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností
dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní
odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního
práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve
vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup
k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován
tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými,
právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
25. Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně
projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3
o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
26. Ve zbývající části již dovolání požadavkům vyplývajícím z § 241a
odst. 2 o. s. ř. vyhovuje. Dovolací soud se proto zaměřil na posouzení, zda se
v tomto rozsahu jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., načež
dospěl k závěru, že tomu tak je. Při řešení otázky, zda byla žalobcova
nemajetková újma vyvolaná nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení částečně
odškodněna zmírněním trestu, který mu byl v závěru posuzovaného řízení uložen,
se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
30. K možnosti kompenzovat nepřiměřenou délku trestního řízení ve smyslu
§ 31a odst. 2 OdpŠk uložením nižšího trestu se Nejvyšší soud vyjádřil již ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“),
v jehož části V. uvedl, že za jinou formu náhrady je možno považovat (v
trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky,
že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku
řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest
je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého
řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být
též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k
nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle které
musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, což znamená, že z rozsudku musí
být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého
řízení soud přistoupil (srovnej např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci
Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66, a dále rozhodnutí senátu
druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve
věci Jensen proti Dánsku).
31. V rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, Nejvyšší
soud v téže souvislosti dále uvedl, že považuje za nezbytné důsledně rozlišovat
důvody, které soud v trestním řízení k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne
všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené
délky řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Přitom poukázal na znění § 39 odst.
3 trestního zákoníku, podle kterého při stanovení druhu trestu a jeho výměry
soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době,
která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce
trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž při posouzení
přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k
postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro
pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Z
tohoto ustanovení tedy vyplývá, že doba uplynulá od spáchání trestného činu a
délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, jsou dvě samostatné
okolnosti, ke kterým se při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží, a nelze
je proto vzájemně zaměňovat nebo směšovat.
32. K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil také v rozsudku ze dne
17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2013, v němž rovněž uvedl, že odškodnění ve
formě zmírnění trestu v trestním řízení má přednost před finanční kompenzací,
kterou lze uložit v řízení o náhradě vzniklé nemajetkové újmy, a dále na ně
navázal nejen v rozsudcích, na které v dovolání poukázal žalobce, ale např. i v
rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, ze dne 24. 1. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 5720/2016, nebo ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3454/2021.
33. Z popsaných judikatorních závěrů současně plyne, že v případě, že z
odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v
důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba naopak vyjít z
toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla
(srov. žalobcem zmíněný rozsudek ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018,
a dále Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
34. Úvaha odvolacího soudu, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze
ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk kompenzovat i uložením mírnějšího trestu, je tedy
v obecné rovině správná. Na ní navazující závěr, že se této kompenzace žalobci
v posuzovaném trestním řízení též dostalo, však již neobstojí. Jak plyne ze
skutkových závěrů soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud, z
porovnání trestu, který byl žalobci v posuzovaném řízení uložen prvním
odsuzujícím rozsudkem v roce 2014, a trestu, jenž pro něj vyplynul z posledního
rozsudku vydaného v roce 2020, jisté zmírnění patrné je, když původně byl
žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku s podmíněným odkladem
na zkušební dobu v délce 4 let, zatímco finální trest zněl na odnětí svobody v
délce 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let. Z těchto
skutkových zjištění ale zároveň vyplynulo i to, že uložení trestu na samé dolní
hranici zákonné trestní sazby soud v rozsudku z roku 2020 odůvodnil nejen
poukazem na nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, ale i dobou, která uplynula
od spáchání trestného činu, a to aniž rozlišil, jaké konkrétní snížení připadá
na to které zmíněné hledisko. Přestože lze tedy s odvolacím soudem souhlasit v
závěru, že snížení trestu odůvodněné nepřiměřenou délkou trestního řízení bylo
v rozsudku trestního soudu výslovně zmíněno, nelze mu již přisvědčit v názoru,
že se jednalo o snížení měřitelné, neboť z předmětného rozhodnutí nelze
zjistit, o jakou část byl ukládaný trest snížen právě z důvodu kompenzace
spojené s nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení. Za této situace je
však namístě vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení uložením
mírnějšího trestu kompenzována nebyla, pročež je rozsudek odvolacího soudu,
který svůj závěr o formě odpovídajícího zadostiučinění na tomto zmírnění
založil, v uvedeném směru nesprávný.
35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
36. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
37. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu