30 Cdo 4131/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka
ve věci žalobce L. V., právně zastoupenému JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 534.873 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 254/2011, o dovolání obou
účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j.
72 Co 126/2013-74, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 2012, č. j. 41 C
254/2011-41, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 72
Co 126/2013-74, se ruší a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu
projednání.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. 41 C
254/2011-41, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 202.500 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení, a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku. Dále soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky
332.373 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 15. 9. 2011 do zaplacení
a co do úroku z prodlení z částky 205.500 Kč ve výši 7,75 % ročně od 15. 9.
2011 do 13. 12. 2011 a současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2013, č. j. 72 Co 126/2013-74,
změnil rozsudek soudu prvního stupně a „ve vyhovujícím výroku ve věci samé
ohledně částky 67.500 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítnul, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.)
žalobu potvrdil“. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud měl za splněné podmínky pro přiznání finančního zadostiučinění za
utrpěnou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“),
kdy tato nemajetková újma vznikla žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouhého
trestního řízení trvajícího více než dvanáct let. Odvolací soud uvedl, že je
třeba rozlišovat situace, kdy bylo trestní řízení zastaveno od situace, kdy
nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje ve výši uloženého trestu. V
případě zastavení trestního stíhání je míra odškodnění výrazně nižší, neboť
nelze vyloučit, že pro stíhanou osobu takové řízení molo vyústit i v rozhodnutí
příznivější, tj. v rozhodnutí, že by tato osoba byla obžaloby zproštěna.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně vyčíslení základní
částky, nicméně tu následně snížil o 30 %, protože újma, kterou žalobce
nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, byla skrze zastavení tohoto řízení již
částečně kompenzována.
Proti tomuto rozsudku podali jak žalobce, tak i žalovaná včasné dovolání k
Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“).
Žalobce v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací
soud snížil základní částku odškodnění o 30 %, přičemž zastavení řízení bylo
již samostatným kompenzačním důvodem a délka řízení byla způsobena objektivními
důvody – složitostí řízení a postupem příslušných orgánů. Žalobce proto
navrhnul, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Žalovaná v dovolání namítala nesprávnost právního závěru, že zastavení
trestního stíhání pouze z důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje formu
odškodnění „jinak“, a proto žalobci již nepříslušelo další odškodnění. Podle
žalované lze poskytnout odškodnění „jinak“, a to zejména v trestním řízení, kdy
zde existuje možnost zmírnit ukládaný trest. V posuzovaném případě bylo trestní
stíhání úplně zastaveno, což za pomocí výkladového pravidla a minori ad maius
je třeba také považovat za formu odškodnění, která byla dostatečnou za
nepřiměřenou délku trestního stíhání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, má žalovaná za to, že zde již
není dán důvod pro další odškodnění žalobce. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části rozsudku ve věci samé změnil,
popř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním, přičemž pokud se
jedná o dovolání žalobce, dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v
tom, že snížil základní částku odškodnění o 30 % z důvodu, že zastavení řízení
je samostatným kompenzačním důvodem a délka řízení je způsobena objektivními
důvody. Žalobce však ve svém dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění
předpokladů jeho přípustnosti. Žalobci je v této souvislosti nutno připomenout,
že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených (čtyř) hledisek považuje za splněné (srov.
usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32
Cdo 1389/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013;
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Pouhá polemika se správností právního posouzení věci odvolacím
soudem přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Dovolání žalobce tak trpí vadou
nevymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla žalobcem
odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud proto
dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pokud se jedná o dovolání žalované, to je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního
případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud
neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní
otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk přičemž
výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009;
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na
www.nsoud.cz), k čemuž došlo v projednávané věci. V usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, dospěl Nejvyšší soud
ve skutkově a právně obdobné věci (trestní stíhání dovolatele bylo vedeno
taktéž u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001 a bylo skončeno
týmž usnesením jako v případě žalobce) k následujícím závěrům: jádrem podaného
dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu
nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Nejvyšší soud ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen Stanovisko) ve
vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu §
31a odst. 2 OdpŠk může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě
zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové
zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V
rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je
mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení,
nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Uvedené závěry
se plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky
řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002,
sp. zn. 7 Tz 316/2001). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má
přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody
(újmy). O další formě náhrady podle OdpŠk by proto bylo možno uvažovat pouze v
případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním,
nejevilo jako dostačující (srov. § 31a odst. 2 OdpŠk). Ke shora citovaným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v usnesení ze dne
16. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 791/2014, kterým odmítl dovolání osoby stíhané
taktéž v předmětné trestní věci, přičemž trestní stíhání tohoto dovolatele bylo
skončeno týmž usnesením jako v případě žalobce. Uvedené závěry obstály i v
ústavní rovině, neboť ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla
Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak plyne ze shora citovaných
rozhodnutí, ustálila v názoru, podle kterého je zastavení trestního stíhání z
důvodu jeho nepřiměřené délky způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným
kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému
(obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Uvedené platí tím spíše
(srov. dokonce v rámci shora prvně zvýrazněné věty z odůvodnění usnesení ze dne
25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013), je-li kompenzačním prostředkem nápravy
zmírnění trestu (tj. pouze zmírnění trestu, oproti úplnému zastavení trestního
stíhání). Přiznání odškodnění v některé z dalších forem předvídaných § 31a odst. 2 OdpŠk
a jeho ustáleným judikatorním výkladem (viz např. jeho ucelený přehled v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014) je na
místě až tehdy, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil
být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním
(když zásadně dostatečným odškodněním je). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že posuzované
řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a újma takto nepřiměřeně dlouhého řízení, je
natolik vysoká, že samotné zastavení trestního řízení dostatečnou satisfakci
nepřináší. Zatímco se odsouzenému pachateli dostává jednoznačného benefitu za
utrpěnou újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou trestního řízení v podobě nižšího
trestu, v případě zastavení trestního stíhání odůvodněného délkou řízení, je
míra odškodnění nižší, neboť nelze vyloučit, že by zastavené řízení mohlo
skončit pro osobu příznivěji, když by byla tato osoba obžaloby zproštěna.
Tato
jeho úvaha však není podle shora zmíněné judikatury dovolacího soudu správná,
když je nutno kompenzační účinky obou procesních forem skončení trestního
stíhání považovat za nejméně rovnocenné. Zdůvodňuje-li odvolací soud dále
nedostatečnost odškodnění zastavením trestního stíhání závažností újmy, kterou
žalobce v důsledku délky tohoto řízení vytrpěl, pak nelze přehlédnout, že
bližší skutková zjištění o věcné povaze a míře takové závažné újmy v odůvodnění
jeho rozsudku absentují. Odvolacím soudem bylo v této souvislosti pouze
konstatováno, že se jednalo o podstatný zásah do života žalobce, který jistě
zvyšuje (obecně) význam trestního řízení pro obviněného (obžalovaného), nikoliv
však nutně míru újmy způsobenou nepřiměřenou délkou stíhání. Tato újma je
ostatně presumována, neprokazuje se; ani žalobce její existenci, tím méně
zvýšenou míru v řízení neprokazoval. Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalované nároku odvolacím
soudem nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže
rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., neboť existencí
individuálních okolností věci, pro něž by samotné zastavení trestního stíhání
nemělo být v případě žalobce dostatečným odškodněním, se soudy (obou stupňů)
dosud nezabývaly, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Soud prvního stupně tak bude v dalším řízení veden v judikatuře Nejvyššího
soudu ustáleným východiskem, podle nějž v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o
normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na
konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil
okolnosti významné pro určení výše odškodnění, přičemž v rámci těchto svých
úvah vyjde ze shora dovolacím soudem vyloženého kompenzačního významu výsledku
trestního stíhání. Soud prvního stupně z tohoto úhlu pohledu (zastavení
trestního stíhání jako zásadně postačující odškodnění) zváží žalobcem tvrzené
dopady délky (a právě jen délky) trestního stíhání do jeho osobnostní sféry a
na jeho dosavadní způsob života. Dojde-li k závěru o tom, že žalobce v tomto
směru neplní povinnosti tvrzení či důkazní, poučí jej ve smyslu § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř. Dospěje-li soud prvního stupně po zhodnocení všech významných okolností věci v
dalším řízení k závěru o tom, že zadostiučinění zastavením v případě žalobce
nepostačuje, uváží, v jaké adekvátní formě a příp. výši je namístě poskytnout
žalobci další zadostiučinění a tyto své úvahy náležitě odůvodní. V rámci nového rozhodnutí ve věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).