Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A., zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 8 Tdo 832/2024-1136, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2024 č. j. 3 To 37/2024-1080 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. ledna 2024 č. j. 3 T 172/2023-1025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o TOPO"), za který jí uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy celkem 1 000 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku stěžovatelce povolil hradit uložený peněžitý trest ve splátkách ve výši 50 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci, pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas. Dále jí okresní soud podle § 22 odst. 1 zákona o TOPO uložil trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu jednoho roku. Podle okresního soudu se stěžovatelka uvedeného zločinu dopustila tím, že (ve stručnosti vymezeno) neoprávněně čerpala z programu Antivirus dotaci v celkové výši 2 862 809 Kč, kterou pro ni zpracovávala obchodní společnost B. (dále jen "B"), za níž jednala zaměstnankyně této společnosti J. S. Jednání J. S. bylo okresním soudem přičteno stěžovatelce s poukazem na § 8 odst. 1 a 2 zákona o TOPO.
3. Z podnětu odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu uloženého stěžovatelce, podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině a stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy celkem 600 000 Kč, a povolil jí hradit uložený peněžitý trest ve splátkách ve výši 30 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci, pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas. Podle § 22 odst. 1 zákona o TOPO jí krajský soud dále uložil trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu jednoho roku.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dopustily natolik extenzivního výkladu přičitatelnosti jednání podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o TOPO, že je nutno jejich výklad a následnou aplikaci práva hodnotit jako neústavní. Poukazuje na to, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2879/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) se podává, že zásadě určitosti, jasnosti a srozumitelnosti trestních norem v právním státě odpovídá potřeba jasné a srozumitelné interpretace právních předpisů orgány veřejné moci.
6. Stěžovatelka dovozuje, že jí nemůže být přičitatelné jednání J. S., která v rozhodné době byla zaměstnankyní B, a to nejprve na základě pracovní smlouvy a následně na základě dohod o provedení práce se sjednaným pracovním úkolem zpracování dotací. Zdůrazňuje, že J. S. u ní nebyla nikdy zaměstnána a brojí proti závěru, že naplňuje definici osoby v postavení obdobném zaměstnanci při plnění pracovních úkolů podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o TOPO. Vymezuje se proti argumentům soudů, že přičitatelnost jednání J. S. byla založena na skutečnostech, jako je sdílení stejné budovy stěžovatelkou a B, poskytnutí přístupu k datové schránce stěžovatelky nebo její údajné udílení pokynů zaměstnancům stěžovatelky. Poukazuje na to, že mezi oběma společnostmi došlo k uzavření smlouvy, na základě které měla B vyřídit pro stěžovatelku dotaci z programu Antivirus, přičemž B pověřila J. S. vyřízením dotace a nedostatečným způsobem ji kontrolovala.
7. Podle stěžovatelky právní úprava vylučuje, aby podmínky přičitatelnosti podle § 8 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) zákona o TOPO mohly být naplněny pro totéž jednání fyzické osoby ve vztahu k více právnickým osobám. V takovém případě by záleželo na rozhodnutí státního zástupce, kterou konkrétní právnickou osobu obžaluje. Odkazuje při tom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 4 Tdo 355/2021, podle kterého je třeba jednotlivé podmínky přičitatelnosti vykládat spíše restriktivně a nikoliv extenzivně.
8. Další námitky stěžovatelky se týkají extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Zpochybňuje skutková zjištění, že se B měla oddělit od obchodní společnosti C , že zbylou část zaměstnanců posléze uvedené společnosti měla převzít stěžovatelka, resp. že J. S. udílela pokyny zaměstnankyni stěžovatelky. Poukazuje na nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), podle kterého Ústavní soud sice zásadně nepřehodnocuje výsledky dokazování v trestním řízení, výjimku však představuje situace, kdy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými s důkazy.
9. Stěžovatelka také oponuje závěrům obecných soudů o subjektivní stránce trestného činu a excesu J. S.. Vytýká, že i za procesní situace, kdy J. S. prohlásila vinu, bylo povinností soudu vést dokazování ke zjištění viny fyzické osoby za účelem rozhodování o vině právnické osoby. Posléze odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), podle kterého nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Dovozuje, že požádala-li J. S. coby zaměstnankyně společnosti, která pro stěžovatelku vyřizovala dotaci, úmyslně o dotaci, ač věděla, že na ni nárok nemá, šlo o jednání na úkor stěžovatelky, neboť tato zaměstnankyně musela vědět, že v případě zjištění protiprávnosti bude stěžovatelka muset dotaci vracet a navíc jí hrozí vysoká sankce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 4 Tdo 355/2021). Takové jednání J. S. je nutno považovat za exces, za který stěžovatelka neodpovídá.
10. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 848/2010 a odborný článek Púry, F., Richter, M.: Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl., a argumentuje tím, že se spolehla na osobu, která pro ni dotace bez jakýchkoliv problémů vyřizovala dlouhou dobu, přičemž neměla žádné věrohodné signály, ze kterých by mohla dovodit nesprávnost poskytovaných informací. Závěrem připomíná, že podle dostupných statistik vrácení dotací vyplacených v souvislosti s pandemií bylo časté a k zahájení trestního stíhání došlo toliko s osmnácti subjekty.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.
15. Stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
17. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
18. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatelky, která setrvává na své obhajobě, podle níž obecné soudy dospěly k závěrům týkajícím se subjektivní stránky trestného činu zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, přičitatelnosti trestného činu právnické osobě podle § 8 zákona o TOPO a podmínek pro exkulpaci podle § 8 odst. 5 zákona o TOPO bez opory ve výsledcích provedeného dokazování.
20. K naplnění subjektivní stránky inkriminovaného zločinu obecné soudy dovodily, že orgány stěžovatelky byly srozuměny se skutečností, že všichni zaměstnanci, na něž se měl vztahovat příspěvek z dotačního programu Antivirus určený na náhrady mzdy zaměstnancům, kteří nemohli vykonávat práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, v inkriminovaném období ve skutečnosti práci vykonávali (bod 30. rozsudku okresního soudu), což bylo jednoznačné a z logiky věci zřejmé porušení podmínek zmíněného programu. Obecné soudy dále dospěly k závěru akceptovatelnému z ústavněprávních hledisek, že příslušné orgány stěžovatelky neprováděly nad činností zaměstnanců či dalších osob povinnou či potřebnou kontrolu (srov. bod 67. rozsudku okresního soudu). Okresní soud poukázal, že kontrolní mechanismy nebyly u stěžovatelky prakticky žádné, přičemž se pozastavil nad "laxností a přehnanou důvěrou" managementu v podřízený personál. Podle obecných soudů podmínky pro exkulpaci stěžovatelky podle § 8 odst. 5 zákona o TOPO nebyly naplněny a uplatněné námitky je třeba odmítnout.
21. Za těchto okolností neexistuje prostor pro zásah Ústavního soudu, vycházející ze stěžovatelčiných námitek, že se spoléhala na odborné rady, resp. že pochybení byla zjištěna rovněž u řady dalších příjemců dotací z téhož programu.
22. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka vyplnila dne 24. 2. 2021 tiskopis Žádost o příspěvek cíleného programu Antivirus, který zaslala (společně s dohodou o poskytnutí příspěvku specifikovanou ve výroku rozsudku okresního soudu) prostřednictvím své datové schránky do datové schránky úřadu práce za účelem získání příspěvku na částečnou úhradu nákladů na náhrady mezd v souvislosti s překážkou v práci na straně zaměstnavatele, přičemž poté v souladu s danou dohodou zasílala stejným způsobem vyúčtování za měsíce prosinec 2020 až květen 2021 se jmenným seznamem zaměstnanců, včetně finanční částky náhrady mzdy a zákonného pojištění, ačkoliv nikdo z těchto zaměstnanců neabsentoval z důvodu překážky v práci, nýbrž vykonávali přidělenou práci, za kterou jim byla vyplacena mzda. Podle skutkových zjištění obecných soudů pro administraci uvedené žádosti byla stěžovatelkou sjednána B, resp. její zaměstnankyně J. S., přičemž v žádosti o uvedený příspěvek byly uváděny nepravdivé údaje a trestný čin byl spáchán v zájmu stěžovatelky, neboť jí byly vyplaceny příslušné finanční prostředky.
23. Okresní soud zejména v bodě 20., 28. a 56. odůvodnění rozsudku ústavněprávně udržitelným způsobem vysvětlil důvody, pro které shledal jednání J. S. přičitatelné stěžovatelce. Okresní soud popsal jednání J. S. při administraci uvedené žádosti, především pak využívání datové schránky stěžovatelky a udílení pokynů svědkyni L. M. (zaměstnankyni stěžovatelky), která potvrdila přeposílání emailů mezi úřadem práce a J. S. s tím, že o průběh administrace příspěvku se průběžně zajímali u této svědkyně jednatelé stěžovatelky. Okresní soud dále dovodil, že byť byla J. S. na poradách stěžovatelky za B výjimečně ("ale byla"), komunikovala se zaměstnanci stěžovatelky i mimo porady, a to nejen se svědkyní Ludmilou Mučkovou. Propojení se stěžovatelkou bylo podle okresního soudu patrné i ve vztahu k třetím osobám (např. zaměstnancům úřadu práce), kteří s J. S. komunikovali jako by šlo o účetní stěžovatelky (bod 56. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Okresní soud též poukazoval na podobnost jednání J. S. ve vztahu k B, jejíž datovou schránku jako zaměstnankyně rovněž využívala. Vůči stěžovatelce tak byl použit podobný postup, avšak bez právního statusu zaměstnance.
24. Jde-li o související námitky hmotněprávní provenience, je namístě konstatovat, že soudy se nedopustily výkladového excesu ani při posouzení stíhaného jednání coby trestného činu přičitatelného stěžovatelce. Vycházely ze závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. 6 Tdo 1054/2022, podle kterého pro závěr, zda určitá osoba vystupuje jako "osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů" je rozhodující faktické jednání této osoby, nikoliv formálně právní zakotvení její činnosti. Z komentářové literatury k § 8 odst. 1 písm. d) zákona o TOPO [Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer. ASPI_ID KO418_2011CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.] se podává, že účelem právní úpravy je postihovat právnické osoby za protiprávní jednání osob, které se v praxi chovají jako zaměstnanci, byť formálně nemají s právnickou osobou uzavřenu pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti či provedení práce. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými obecnými soudy v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje výklad (vycházející ze souhrnu výše popsaných vztahů mezi stěžovatelkou, B a J. S.), podle kterého se J. S. v praxi chovala jako zaměstnanec, tj. šlo o protiprávní čin spáchaný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. d) zákona o TOPO, za neústavní, neboť zjevně není excesivní, má logickou základnu a lze jej racionálně zastávat. K úvaze stěžovatelky, zda inkriminované jednání J. S. nemohlo být přičítáno též spoluodsouzené B, lze konstatovat, že trestní odpovědnost této společnosti (která neuplatnila jakýkoli opravný prostředek) není předmětem ústavněprávního přezkumu.
25. Dlužno podotknout, že stěžovatelka buduje odlišný právní názor zčásti na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá skutková zjištění.
26. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
27. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu