8 Tdo 832/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2024 o dovolání obviněné právnické osoby AGV s. r. o., IČ 09503668, se sídlem Družstevní 44, 385 01 Vimperk, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2024, č. j. 3 To 37/2024-1080, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 172/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby AGV s. r. o., IČ 09503668, se sídlem Družstevní 44, 385 01 Vimperk odmítá.

1. Obviněná právnická osoba AGV s. r. o., IČ 09503668, se sídlem Družstevní 44, 385 01 Vimperk (dále zpravidla jen „obviněná právnická osoba“, příp. „dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 1. 2024, č. j. 3 T 172/2023-1025, uznána vinnou zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla obviněná právnická osoba podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o., § 68 odst. 1, 3 věty první tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 200 (dvě stě) denních sazeb po 5000 (pět tisíc) Kč, tedy celkem 1 000 000 (jeden milion) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněné právnické osobě povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách, a to vždy ve výši 50 000 (padesát tisíc) Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci počínaje právní mocí uvedeného rozsudku, pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 22 odst. 1 t. o. p. o. jí byl dále uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 1 (jednoho) roku [týmž rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, byli odsouzeni rovněž obviněná J. S. (prohlásila svoji vinu) a právnická osoba AGIN s. r. o., IČ 05502683, se sídlem Bohumilice 88, kteří odvolání ani dovolání nepodali].

2. Z podnětu odvolání obviněné právnické osoby Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 3 To 37/2024-1080, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu vztahujícímu se k obviněné právnické osobě AGV s. r. o., rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 1. 2024, č. j. 3 T 172/2023-1025. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné právnické osobě AGV s. r. o. při nezměněném výroku o vině uložil podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o., § 68 odst. 1, 3 věty první tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 (dvě stě) denních sazeb po 3000 (tři tisíce) Kč, tedy celkem 600 000 (šest set tisíc) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněné právnické osobě povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách, a to vždy ve výši 30 000 (třicet tisíc) Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci počínaje právní mocí uvedeného rozsudku, pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 22 odst. 1 t. o. p. o. jí byl dále uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 1 (jednoho) roku. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala obviněná právnická osoba prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. ř. Úvodem svých poměrně obsáhlých námitek zdůraznila, že jí nemůže být přičítáno jednání S., která nebyla její zaměstnankyní, ale byla zaměstnankyní společnosti AGIN s. r. o. V podaném dovolání pak shrnula argumenty a zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě zmíněný soud dospěl k závěru o přičitatelnosti předmětného jednání, když zmíněný závěr nepovažuje za správný.

V návaznosti na tato zjištění se vymezila proti učiněným skutkovým zjištěním soudů, kdy mimo jiné zdůraznila, že S. pro ni vyřizovala pouze dotaci z programu Antivirus, žádných dalších dotací se její činnost netýkala. Podle dovolatelky není pravdou, že by S. úkolovala paní M. či jiné zaměstnance dovolatelky, pouze ji požádala o měsíční předkládání potřebných podkladů pro úřad práce. Stejně tak nebyl proveden jediný důkaz, že by S. pracovala na pracovišti obviněné právnické osoby či se účastnila pravidelných porad.

Argumentuje rovněž tím, že z dokazování vyplynulo, že uzavřela se společností AGIN s. r. o., smlouvu týkající se vyřízení předmětné dotace, čímž byla pověřena právě S. Přičitatelnost jejího jednání tak lze dovodit pouze ve vztahu ke společnosti AGIN s. r. o., nikoliv ve vztahu k dovolatelce, neboť zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nepřipouští, aby jednání určité fyzické osoby bylo přičitatelné více právnickým osobám. Mezi společností AGIN s. r. o., a obviněnou došlo k uzavření smlouvy o dílo, jejíž podstatou je, že zhotovitel provede dílo samostatně a na vlastní odpovědnost.

Z této skutečnosti tak vyplývá, že jednání S. nemůže být přičitatelné obviněné právnické osobě, neboť ta si u jejího zaměstnavatele objednala administraci žádosti v programu Antivirus, přičemž žádný pokyn ze strany obviněné právnické osoby vůči S. nebyl udělen (včetně pokynu, aby jednala protiprávně). Naopak, byla to společnost AGIN s. r. o., která měla posoudit, zda dovolatelka podmínky pro přiznání dotace splňuje. Obviněná právnická osoba tak nesouhlasí se závěry soudů, že S. naplnila definici osoby v obdobném postavení zaměstnance.

Dále zdůraznila, že přičitatelnost jednání I. S. nelze dovodit ze skutečností, že společnost AGIN s. r. o., a dovolatelka sdílely stejnou budovu a obývaly stejná patra budovy, že S. využívala datovou schránku obviněné právnické osoby, že dovolatelka neměla jakýkoliv důvod si najmout k vyřízení dotace další subjekt a že neučinila žádné kroky k uplatnění nároku na náhradu škody. Soudy podle dovolatelky dále nesprávně vyhodnotily otázku subjektivní stránky a excesu S. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že S.

prohlásila vinu, že úmyslně žádala o dotaci, ač věděla, že obviněné dotace nepřísluší. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tdo 355/2021) dovolatelka uvedla, že jednání S. bylo spácháno na její úkor, nikoliv v jejím zájmu, neboť S. musela vědět, že v případě protiprávnosti dojde k uložení povinnosti navrátit dotaci spolu s vysokou sankcí.

Navíc u obviněné neexistoval nikdo, kdo by mohl ověřit správnost podkladů vypracovaných pro potřeby dotačního řízení a lze tak aplikovat závěry z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 848/2010), z níž vyplývá, že pokud se laici spolehnou na odborníka, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění. S. vyřizovala dotace přes 20 let a dovolatelka tak neměla důvod pochybovat o její odborné erudici. Rovněž zdůraznila, že nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o výslechu S. ve smyslu § 207 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud sice připustil, že soud prvního stupně v tomto pochybil, nicméně uvedl, že tato vada nepředstavuje podstatnou vadu řízení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2024, č. j. 3 To 37/2024-1080, zrušil a obviněnou právnickou osobou podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k uplatněným námitkám předně zdůraznil, že dovolání je obsahově totožné (včetně jeho členění) s odvoláním, které obviněná právnická osoba ve věci podala. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., není ve vztahu k dovolatelce dán, neboť tato byla u hlavního líčení prostřednictvím zmocněnce Mgr. Karla Severy XY přítomna. Uplatněná námitka se navíc vztahuje k právu jiné osoby (obviněné S.) na projednání věci v její přítomnosti.

Stejně tak státní zástupce nepovažuje za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Svými námitkami tak dovolatelka pouze polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá své vlastní závěry. Z provedeného dokazování lze totiž logicky dovodit, že J. S. fakticky vystupovala jménem obviněné právnické osoby a s jejím svolením úkolovala její zaměstnance, používala její datovou schránku a v podstatě působila na pracovišti obviněné právnické osoby.

K námitce týkající se absence pokynu dovolatelky státní zástupce poukázal na výpověď svědka P. K. (ten byl v inkriminovanou dobu jednatelem dovolatelky), že dal k čerpání předmětného příspěvku pokyn. Stejně tak vada vedení hlavního líčení dne 17. 10. 2023 v nepřítomnosti obviněné S. nezpůsobuje procesní nepoužitelnost výpovědí zmocněnců JUDr. Samka, Mgr. Severy, Ing. Rába, Petra Sedláčka, Ludmily Mučkové a Ing. Kromíchala. Podle státního zástupce není na čtené výpovědi Ing. Skálové založen výrok o vině obviněné právnické osoby.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že trestný čin dotačního podvodu byl spáchán v zájmu obviněné právnické osoby a v rámci její činnosti. Spáchala jej S., která byla v postavení obdobném zaměstnanci při plnění pracovních úkolů, neboť jednala na podkladě rozhodnutí, resp. souhlasu (pokynu) vedení obviněné právnické osoby s využíváním jejích technických a personálních prostředků (užívala datovou schránku obviněné, úkolovala její zaměstnankyni L.

M. aj.). Ve vztahu k námitkám týkajících se absence zavinění a excesu u S. státní zástupce zdůraznil, že skutečnost, že předmětný příspěvek měl být vyplácen za náhrady mzdy zaměstnancům, kteří nemohli vykonávat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele, byla jasná a srozumitelná z příslušných dokumentů a dovolatelka navíc v jednotlivých vyúčtováních čestně prohlašovala, že účtované náhrady byly za dobu trvání zmíněných překážek dotčeným zaměstnancům vyplaceny. Podmínky dotačního programu Antivirus B byly navíc jasné a srozumitelné i pro laika, natož pro vedení obviněné právnické osoby a S.

Pokud u obviněné právnické osoby neexistovaly kontrolní mechanismy a osoby s vedoucím postavením u dovolatelky činnost S. umožnily ( K. dal pokyn k čerpání příspěvku, B. a K. o dotaci diskutovali na poradě) a nekontrolovali ji, nemůže se dovolatelka trestní odpovědnosti zprostit.

S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Na výše zmíněné vyjádření státního zástupce zareagovala obviněná právnická osoba prostřednictvím obhájce. V podstatě setrvala na námitkách obsažených v podaném dovolání. Předně nesouhlasí s názorem, že S. naplnila definici osoby v obdobném postavení zaměstnance při plnění pracovních úkolů, neboť v předmětné době byla zaměstnankyní společnosti AGIN s. r. o., která byla pouze najata k vyřízení dotace. S. postupovala při vyřizování dotace samostatně, bez jakýchkoliv závazných pokynů dovolatelky, přičemž podmínky dotace konzultovala i s úřadem práce. Podle obviněné právnické osoby je zcela běžné, že dotační specialisté mají přístup do datové schránky smluvního partnera. Státní zástupce se přitom vůbec nevyjádřil k otázce přičitatelnosti jednání S. vůči dovolatelce. Podle jejího názoru zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vylučuje, aby podmínky přičitatelnosti ve smyslu jeho § 8 mohly být splněny pro totéž jednání ve vztahu k více právnickým osobám. Podmínky přičitatelnosti přitom byly jednoznačně splněny u společnosti AGIN s. r. o., která S. v dané době zaměstnávala, nikoliv ve vztahu k dovolatelce. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 355/2021) pak zdůraznila, že podmínky přičitatelnosti je třeba vykládat spíše restriktivně. Ve vztahu k zavinění právnické osoby dovolatelka s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 627/2015) uvedla, že je třeba je odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem dané právnické osoby či v jejím zájmu s tím, že by bylo v rozporu se zásadami trestního řízení, pokud by z prohlášení viny S. byla dovozena subjektivní stránka obviněné právnické osoby. Rovněž vyjádřila svůj nesouhlas se závěry státního zástupce, že jí uplatněné námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se vztahují k právu jiného obviněného. V této souvislosti zdůraznila, že přítomnost obviněné S. při hlavním líčení mohla zavdat pochybnosti o jejím zavinění, což by mohlo mít dopad i na otázku zavinění dovolatelky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je tak naplněn i v případech, kdy jsou porušena ustanovení o přítomnosti obviněné fyzické osoby v hlavním líčení, jejíž jednání je přičitatelné příslušné právnické osobě. Dále nesouhlasí se závěry státního zástupce k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v podaném dovolání podle svých slov popsala, v čemž jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Závěrem svého vyjádření odkázala na petit podaného dovolání. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné právnické osoby je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou právnickou osobou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který byl v dovolání rovněž uplatněn, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněná právnická osoba uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, stejně jako v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Již bylo zmíněno, že podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod je tak naplněn, bylo-li hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonnými podmínkami týkajícími se je jeho přítomnosti v uvedených etapách soudního řízení. Z dikce zmíněného ustanovení vyplývá, že podmínky naplnění tohoto dovolacího důvodu je třeba ověřovat ve vztahu k obviněnému, který podal dané dovolání, nikoliv ve vztahu k jiným obviněným (spoluobviněným) v daném řízení.

Tento závěr lze podle Nejvyššího soudu učinit i na základě systematiky úpravy dovolání v trestním řádu, kdy z § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. vyplývá, že dovolání může podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, přičemž tímto obviněným je nepochybně míněna osoba, jíž se dotýká rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. V posuzovaném případě se však námitka obviněné právnické osoby týká nepřítomnosti S. v hlavním líčení, tj. osoby odlišné od dovolatelky.

Naproti tomu obviněná právnická osoba přítomna u předmětného hlavního líčení [17. 10. 2023] byla. Odvolací soud sice přisvědčil námitce obviněné, že sice nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení dne 17. 10. 2023 v nepřítomnosti S., to však nepovažoval za závažné pochybení (bod 21 rozsudku, šlo o formální pochybení). V této souvislosti výstižně poukázal na to, že šlo o druhé hlavní líčení (konané dne 17. 10. 2023), přičemž v rámci prvního hlavního líčení konaného dne 24. 8. 2023 S. učinila prohlášení viny.

Na dalších hlavních líčeních konaných dne 31. 10. 2023, 16. 11. 2023 a 12. 12. 2023 již S. opět přítomna byla. Stejně tak lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že S. nevznesla žádné námitky proti postupu soudu, když dne 17. 10. 2023 konal hlavní líčení v její nepřítomnosti a

akceptovala rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž nepodala odvolání. Z protokolu o hlavním líčení konaného dne 17. 10. 2023 navíc Nejvyšší soud zjistil, že obviněná S. byla soudem telefonicky kontaktována s dotazem, proč se nedostavila k hlavnímu líčení, na což odpověděla, že termín jeho konání zapomněla. Ze strany soudu pak byla poučena o podmínkách konání hlavního líčení v její nepřítomnosti s tím, že pokud žádá o jeho konání v nepřítomnosti, aby kontaktovala obhájce Mgr. Čecha, který tuto žádost může tlumočit soudu.

Ten se telefonicky obrátil na S. a u soudu sdělil, že obviněná S. „žádá podle § 202 odst. 5 tr. ř. o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti“. Přestože lze akceptovat názor odvolacího soudu, že tento postup nebyl zcela správný (když formálně neodpovídal rozhodnutí č. 16/1998 Sb. rozh. tr.), je na druhou stranu nutno zdůraznit, že obviněná S. nepochybně prostřednictvím obhájce (osoby požívající její důvěry) učinila jednoznačné prohlášení o tom, že hlavní líčení má být konáno v její nepřítomnosti, a to bezprostředně po telefonickém kontaktu se soudcem a poučení, které se jí z jeho strany dostalo [odkazuje-li v tomto směru dovolatelka/obhajoba na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1401/2007, pak jde o odkaz zcela nepřípadný, neboť ve zmiňované věci obviněný zpochybňoval své prohlášení, byť učiněné emailem a nepodepsané; oproti tomu S.

své byť telefonické prohlášení učiněné prostřednictvím svého obhájce, které by se mohlo dotknout jejich práv (na spravedlivý proces) nikdy v budoucnu nezpochybnila]. Učiněný závěr je plně v souladu s dalším vystupováním S. u následujících hlavních líčení, kdy byla jednak osobně přítomna, svoji žádost o konání hlavního líčení dne 17. 10. 2023 žádným způsobem nezpochybnila ve smyslu, že by uvedeným postupem mělo být porušeno její právo na obhajobu. Závěr odvolacího soudu o tom, že nešlo o pochybení zásadní tak Nejvyšší soud sdílí a námitky dovolatelky je tudíž třeba odmítnout.

Bylo-li záměrem obviněné právnické osoby poukázat na to, že nepřítomností S. u hlavního líčení dne 17. 10. 2023 snad mohlo být zasaženo také do jejích práv, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že taková námitka ze strany obviněné v dovolání vznesena nebyla a současně také upozornit, že u hlavního líčení 17. 10. 2023 zmocněnec dovolatelky žádnou námitku k nesprávnosti postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř. neučinil (u hlavního líčení následně S. uvedla, že nechce být vyslechnuta a nebude ani odpovídat).

Za takto popsané situace není pak zřejmé, v jakém smyslu neúčast obviněné S. u hlavního líčení dne 17. 10. 2023 mohla zavdat pochybnosti o jejím zavinění, když obviněná S. již u předchozího hlavního líčení (viz shora) prohlásila svoji vinu (touto částí je reagováno na repliku dovolatelky).

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci konstatuje, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě řady svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněné právnické osoby ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu představují její prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, učiněných na základě soudy hodnocených důkazů, přičemž obviněná právnická osoba se touto polemikou pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 12), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry [přiměřeně sp. zn. III. ÚS 1337/17].

16. Je zřejmé, že totožné skutkové námitky obviněná právnická osoba uplatnila již v rámci podaného odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi pečlivě vypořádal. V tomto ohledu Nejvyšší soud konstatuje, že i závěry soudu prvního stupně plně odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jsou logické a vzájemně na sebe navazující. Soud prvního stupně v bodě 48 a násl. rozsudku navíc provedl detailní zhodnocení provedených důkazů včetně svých závěrů, ke kterým na základě provedeného dokazování dospěl.

17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky týkající se nepřičitatelnosti jednání S. dovolatelce, absence subjektivní stránky a že ze strany S. se jednalo o exces.

18. V obecné rovině lze připomenout, že podle § 8 odst. 1 t. o. p. o. je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak: a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a), c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2.

Podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7, jestliže byl spáchán: a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

19. Spáchání trestného činu právnickou osobou tedy vyžaduje splnění následujících předpokladů: 1. jde o čin protiprávní, 2. protiprávní čin je spáchán jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti, 3. protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) a 4. musí být přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2 (popř. 3, 4). K otázce tzv. přičitatelnosti, zakládající trestní odpovědnost právnické osoby je vhodné připomenout, že právnická osoba z povahy věci jedná vždy prostřednictvím osob fyzických.

Trestní odpovědnost právnické osoby je pak dána pouze v případě, že je jí možno přičíst jednání fyzické osoby, která jednala jejím jménem. Je proto nutno zkoumat, zda bylo jednání fyzické osoby učiněno v zájmu právnické osoby, či zda naopak šlo o exces, jehož by se fyzická osoba dopustila ve vlastním zájmu jménem osoby právnické, aby tak např. zakryla vlastní zájem apod. zákon č. 418/2011 Sb. v návětě odst. 1 § 8 stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 tohoto zákona právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti.

Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor.

V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající ((srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vokoun, R., Novotný, O.

a kol. Trestní právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35). Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o., má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv jinou výhodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.).

20. V předmětné věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněná právnická osoba vyplnila dne 24. 2. 2021 tiskopis Žádost o příspěvek cíleného programu Antivirus, který zaslala (společně s dohodou o poskytnutí příspěvku specifikovanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) prostřednictvím své datové schránky do datové schránky příslušnému úřadu práce za účelem získání příspěvku na částečnou úhradu nákladů na náhrady mezd spojenými s překážkou v práci na straně zaměstnavatele, přičemž poté v souladu s danou dohodou zasílala stejným způsobem vyúčtování za měsíce prosinec 2020 až květen 2021 se jmenným seznamem zaměstnanců včetně finanční částky náhrady mzdy a zákonného pojištění, ačkoliv nikdo z předmětných zaměstnanců neabsentoval z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, ale vykonávali přidělenou práci, za kterou jim byla vyplacena mzda.

Skutková zjištění dále potvrzují, že pro administraci uvedené žádosti byla dovolatelkou objednána společnost AGIN s. r. o., resp. její zaměstnankyně S. Je tak zřejmé, že v žádosti o uvedený příspěvek byly uváděny nepravdivé údaje. Daný trestný čin byl tudíž nepochybně spáchán v zájmu obviněné právnické osoby, neboť jí byly vyplaceny příslušné finanční prostředky. Za adekvátní lze rovněž označit i odkaz odvolacího soudu na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1054/2022, z něhož lze dovodit, že pro závěr, zda určitá osoba vystupuje jako „osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů“ je rozhodující faktické jednání dané osoby, nikoliv formálně právní zakotvení její činnosti.

V tomto ohledu soudy velmi výstižně a podrobně popsaly jednání S. při administraci uvedené žádosti, především pak využívání datové schránky obviněné právnické osoby a udílení pokynů svědkyni M. [svědkyně mj. potvrdila přeposílání emailů mezi úřadem práce a S.; o průběhu administrace příspěvku se průběžně zajímali u svědkyně jednatelé AGV s. r. o., (viz bod 20 rozsudku)]. Z důkazů provedených soudem prvního stupně mj. dále vyplynulo, že byť byla S. na poradách AGV za AGIN s. r. o., výjimečně (ale byla), komunikovala se zaměstnanci dovolatelky i mimo porady, a to nejen se svědkyní M.

(viz též bod 28 rozsudku). Propojení s obviněnou právnickou osobou pak bylo patrné i ve vztahu k třetím osobám (např. zaměstnancům úřadu práce), kteří s S. komunikovali jako by šlo o účetní obviněné právnické osoby (bod 56 rozsudku soudu prvního stupně). Nelze nepoukázat také na podobnost jednání S. ve vztahu ke společnosti AGIN s. r. o., jejíž datovou schránku jako zaměstnankyně rovněž využívala. Ve vztahu k dovolatelce tak byl použit podobný postup, avšak bez právního statusu zaměstnance. Soudy tak nepochybily, pokud považovaly jednání S.

za přičitatelné dovolatelce.

21. K zavinění právnické osoby je třeba v obecné formě uvést, že z hlediska trestných činů, za které právnická osoba může trestně odpovídat, vymezených v § 7 t. o. p. o., je odvozováno od jednání fyzických osob, které za právnickou osobu jednaly ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. Zavinění právnické osoby je třeba posuzovat vždy podle jednání osoby uvedené v § 8 odst. 1 t. o. p. o. a nevztahuje se k posuzování podmínek přičitatelnosti podle § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.

11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je třeba připomenout, že podle § 9 odst. 3 t. o. p. o. trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. V daném případě soudy zcela adekvátně poukázaly na to, že dovolatelka věděla, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem.

Lze souhlasit se závěry, že záměrem daného jednání bylo vylákat finanční prostředky z dotačního programu Antivirus, neboť z veškerých dokumentů vztahujících se k tomuto programu bylo zřejmé, že příspěvek měl být vyplácen na náhrady mzdy zaměstnancům, kteří nemohli vykonávat práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele. Tato skutečnost byla obecně známá a orgány dovolatelky s ní byly seznámeny. V této souvislosti odvolací soud rovněž výstižně zmínil, že orgány obviněné právnické osoby byly srozuměny se skutečností, že všichni zaměstnanci, jichž se měl příspěvek týkat, v inkriminovaném období práci vykonávali (bod 30 rozsudku), což bylo jednoznačné porušení podmínek zmíněného programu.

Subjektivní stránka daného trestného činu byla ze strany obviněné právnické osoby naplněna a uplatněné námitky jsou tak neopodstatněné.

22. Nejvyšší soud pro přehlednost uvádí, že novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim provedenou zákonem č. 183/2016 Sb., byla prostřednictvím § 8 odst. 5 zavedena možnost vyvinění právnické osoby (exkulpace) v případě, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila. K exkulpaci právnické osoby tudíž dochází v případě, jestliže i přes vynaložení veškeré snahy, které bylo možné na právnické osobě spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu, k takovému činu došlo, a tedy jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 t.

o. p. o. bylo určitým excesem, a nejeví se proto jako spravedlivé takové jednání právnické osobě přičíst (srov. § 8 odst. 2 t. o. p. o.). Opatření právnické osoby sloužící k předcházení spáchání protiprávního činu bude sestávat primárně z dodržování všech zákonů a dalších předpisů, které je tato právnická osoba povinna dodržovat, a vnitřních předpisů, které právnická osoba přijala a jež jsou pro osoby v řídícím, kontrolním nebo vedoucím postavení závazné a zaměstnanci jsou povinni se jimi při plnění pracovních úkolů řídit.

Právnické osoby se specifickým okruhem činnosti (např. bankovnictví či pojišťovnictví) mají minimální standardy těchto povinností stanoveny zákonem. V případě ostatních právnických osob je na jejich posouzení, jestli a jaké vnitřní předpisy vydá, aby dostála uvedeného účelu (viz Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 158). K závěru o splnění podmínek pro exkulpaci podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. však nestačí prosté přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření.

Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019, uveřejněné pod č. 50/2020 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že příslušné orgány obviněné neprováděly nad činností zaměstnanců či dalších osob povinnou či potřebnou kontrolu. Této skutečnosti se velmi detailně věnoval soud prvního stupně v bodě 67 rozsudku.

V této souvislosti zdůraznil, že kontrolní mechanismy nebyly u obviněné právnické osoby prakticky žádné, přičemž se pozastavil nad „laxností a přehnanou důvěrou“ v podřízený personál ze strany managementu. Podmínky pro exkulpaci dovolatelky podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. tak nebyly naplněny a uplatněné námitky je třeba odmítnout.

23. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné právnické osoby jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20.11.2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu