Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 772/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. S. T., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 14 To 635/2000, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. Nt 624/2000, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení práv, zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Nadále byl ve vazbě ponechán z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., když do vazby byl původně vzat z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr.
ř. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel cituje z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jimž pak v podstatě vytýká zcela obecné formální a povrchní zdůvodnění, aniž bylo zřejmé, jaká konkrétní fakta soud vedla k závěru o nutnosti dalšího trvání vazby. Z citace odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, v němž se operuje tím, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který přijel do České republiky jen za účelem koupě auta, a je zřejmé, že zde nehodlal trvale pobývat a v případě, že by vycestoval, stal by se pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, neboť ho nelze předvést ani požádat o jeho vydání, pokud se bude zdržovat v domovském státě, dovozuje diskriminaci jako cizího státního příslušníka.
V této souvislosti se také dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99 a
II. ÚS 347/96
. Trvá na tom, že neexistují žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly trvání vazby. Útěková vazba je odůvodňována stále pouhou teoretickou domněnkou, že by se vyhýbal trestnímu stíhání nebo se skrýval, byl-li by propuštěn na svobodu, aniž by zde byl jediný důkaz o tom, že tak hodlá učinit. Není důvod se obávat, že by se chtěl trestnímu stíhání vyhnout, neboť je přesvědčen, že jeho nevina a absolutní neúčast na trestných činech, kladených mu za vinu, vyjdou najevo, a proto také od počátku trestního stíhání spolupracuje a své výpovědi nemění. Má za to, že argumenty soudů obou stupňů jsou jen účelové a v tomto směru odkazuje na názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96
.
Krajský soud v Praze, jako účastník tohoto řízení, ve svém písemném vyjádření odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Krajský státní zástupce v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu pro Prahu - východ, sp. zn. Nt 624/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s dalším trváním vazby, zdůvodňovanou obecnými soudy důvodnou obavou, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Z ústavněprávního hlediska tak jde především o posouzení otázky, zda stěžovatel je i nadále držen ve vazbě z důvodu stanoveného zákonem (čl.
8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), zda tedy je v jeho případě i nadále dán důvod vazby, uváděný v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jak to již učinil v opravném prostředku, směřujícím proti usnesení soudu I. stupně, tvrdí, že v jeho případě nejsou dány konkrétní skutečnosti, které by soud oprávněně mohly vést k úvaze, že by se mohl chovat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), tr. řádu a z napadeného usnesení krajského soudu není stále zřejmé, jaká konkrétní fakta soud k závěru o nutnosti trvání vazby vedla.
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích ( IV. ÚS 318/2000 ,
IV. ÚS 348/2000 ) konstatoval, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu uvedeného ustanovení tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodu vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Kriteria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v těchto otázkách a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. Sám fakt, že soudy, rozhodující o žádosti stěžovatele dospěly po posouzení věci k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, ještě sám o sobě nemůže opodstatnit ústavní stížnost.
Krajský soud se ve svém rozhodnutí námitkami stěžovatele, uvedenými v jeho opravném prostředku, v zásadě zabýval a i když tak učinil velmi stručně, vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, z jakých důvodů je přesvědčen o nutnosti dalšího trvání vazby. Obecné soudy ve svých rozhodnutích kladly důraz nikoliv na fakt, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, ale na to, že v České republice není vázán k žádnému konkrétnímu místu, je ohrožen vysokým trestem a sám dal najevo, že z České republiky hodlá vycestovat.
Pokud stěžovatel v opravném prostředku tvrdil, že není důvodu se obávat, že by se chtěl trestnímu stíhání vyhýbat, jistě nic nebránilo tomu, aby tak učinil prostřednictvím slibu podle § 73 tr. řádu, jehož přijetí jako náhradu vazby, zdůvodňované ust. § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., by musel obecný soud, s ohledem na tvrzení stěžovatelem v této souvislosti uváděná, zvažovat. Ústavní soud tak v daném případě, s ohledem na uvedené, dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r. předseda senátu
.