Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023, č. j. 30 Cdo 3227/2023-445, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023, č. j. 53 Co 147/2023-423, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2023, č. j. 20 C 62/2021-391, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, protože podle něj obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatel, se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby. Původně se domáhal náhrady škody v podobě nákladů na svou obhajobu ve výši 204 400 Kč, ušlého výdělku kvůli účasti na vyšetřovacích úkonech ve výši 27 346,73 Kč a cestovného ve výši 50 646,27 Kč. Ve vztahu k nákladům obhajoby ještě v průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 vedlejší účastnice z velké části nárok uspokojila, ve zbylé části pak vzal stěžovatel žalobu zpět. Nárok na náhradu ušlého výdělku obvodní soud zamítl. Stěžovatel totiž nevyužil možnosti poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy, ale čerpal řádnou dovolenou, která mu byla proplacena. Stěžovateli tak striktně vzato výdělek neušel. K cestovnému obvodní soud podrobně rozebral jednotlivé cesty, které měl stěžovatel vykonat, a u části z nich dospěl k závěru, že jejich uskutečnění stěžovatel neprokázal. Zároveň obvodní soud odmítl do cestovného zahrnout amortizaci vozidla. Jako náhradu cestovného obvodní soud přiznal stěžovateli jen částku 12 301,20 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Obvodní soud stěžovateli též přiznal úrok z prodlení z částky, kterou mu v průběhu soudního řízení uhradila vedlejší účastnice (nikoli za stejné období a ve stejné výši jako se domáhal stěžovatel). Stěžovatel i vedlejší účastnice se odvolali k městskému soudu, který rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel poté podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Zčásti dovolání odmítl pro subjektivní nepřípustnost. Stěžovatel totiž napadl i tu část rozsudku městského soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky obvodního soudu vyznívající v jeho prospěch. Nejvyšší soud rovněž odmítl dovolání v rozsahu, ve kterém stěžovatel napadl nákladové výroky. Ve zbytku pak dovolání odmítl s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť zde dovolání směřovalo proti rozhodnutí o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, z nichž každý samostatně nepřevyšoval hodnotu 50 000 Kč (k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu), každý z nároků byl zamítnut z jiného právního důvodu a dovolání se týkalo právních otázek, jejichž řešení nebylo oběma nárokům společné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší dva okruhy námitek. Zaprvé stěžovatel opakovaně obecně odkazuje na skutečnost, že jeho trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouho. Stát způsobil, že se stěžovatel ocitl v důkazní nouzi, což však nesmí jít k tíži stěžovatele. Obecné soudy zvolily pro ně nejpohodlnější formu odůvodnění. Zadruhé ohledně obou sporných nároků, také převážně obecně, uvádí, že splnil povinnost tvrzení i povinnost důkazní. K nároku na náhradu ušlého výdělku uvádí, že doložil existenci pracovního poměru i výplatní lístky a prokázal tedy skutečně ušlý výdělek. Namísto účasti na jednotlivých úkonech mohl pracovat a dosáhnout mzdy. Považuje proto za nepřijatelné, že si podle soudů měl vzít dovolenou či se úkonům v trestním řízení věnovat v osobním volnu. Podobně ve věci cestovného namítá, že doložil soudem vyžádaný technický průkaz vozidla. Úkonů v trestním řízení, se kterými cesty souvisely, se skutečně zúčastnil a nárok na náhradu za cesty mu prokazatelně vznikl.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud předesílá, že stěžovateli se od městského soudu dostalo nepřesného a zavádějícího poučení ohledně možnosti podat dovolání. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za jiných okolností by musel Ústavní soud posoudit ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního a městského soudu jako opožděnou. Vzhledem k nepřesnému poučení se však Ústavní soud může zabývat ústavní stížnosti i proti rozhodnutím těchto dvou soudů (byť nesprávné poučení přípustnost dovolání nezaložilo). To platí, i když na vadné poučení stěžovatel aktivně nepoukázal [usnesení ze dne 10. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 2477/20
, bod 13, a podobně nález ze dne 31. 1. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3476/11
(N 25/64 SbNU 269), bod 19 a 20].
7. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší převážně obecné námitky. Důvodu, proč Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, se tak prakticky nedotýká. Stěžovatel k napadenému usnesení pouze uvádí, že si je vědom judikatury Nejvyššího soudu k nepřípustnosti dovolání ve sporech o plnění do 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V rozsudku ze dne 15. 7. 1964, Costa proti ENEL, 6/64 (EU:C:1964:66) ale Soudní dvůr EU rozhodoval o ještě mnohem menší částce (1 925 lir). Ústavní soud tento argument odmítá. Soudní dvůr totiž rozhodoval o předběžné otázce, jejíž přípustnost není omezena podobně jako dovolání podle občanského soudního řádu.
8. Jinak Ústavní soud odkazuje na judikaturu, ve které omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stejně jako tzv. "štěpení" předmětu řízení na dva či více nároků se samostatným skutkovým základem až na výjimky přijímá jako ústavně souladné [srov. nálezy ze dne 18. 7. 2017
sp. zn. IV. ÚS 3092/16
(N 128/86 SbNU 195), body 19 až 20, a ze dne 27. 3. 2017
sp. zn. II. ÚS 2724/16
(N 50/84 SbNU 585), bod 17]. Nyní nejde o případ nepřípustného "štěpení" předmětu řízení, kdy Nejvyšší soud uměle vytvořil rozdílný procesní režim pro nároky se stejným skutkovým základem [podobně usnesení 4. 6. 2019 sp zn.
IV. ÚS 3187/18
, body 4 a 9 až 22; k nepřípustnému či nedostatečně odůvodněnému "štěpení" nároku např. nálezy ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 2891/20
(N 219/103 SbNU 247), bod 18, či ze dne 17. 1. 2024
sp. zn. III. ÚS 2676/22
, bod 29].
9. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, v nynější věci se mohl výjimečně zabývat i námitkami proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu. Stěžovatel však i zde argumentuje poměrně obecně a jeho výhrady se fakticky míjí s důvody, na kterých napadené rozsudky stojí. Především rozsudek obvodního soudu je odůvodněn podrobně. Obvodní soud detailně vysvětluje, proč sporné nároky z valné většiny neuznal. Městský soud na toto odůvodnění přirozeně navázal.
10. Pokud jde o ušlý výdělek stěžovatele, soudy jeho nárok nezamítly proto, že by po něm "chtěly", ať si na účast při úkonech trestního řízení bere dovolenou či se jich účastní v osobním volnu. Naopak stěžovateli (mj. s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu) vysvětlily, že právě proto, že se zmíněných úkonů účastnil v době dovolené, kterou mu zaměstnavatel proplatil, nelze uvažovat o nějakém ušlém výdělku. Podle obvodního soudu by se dalo uvažovat o vzniku nemajetkové újmy spočívající ve "ztrátě" dovolené, takový nárok však stěžovatel neuplatnil (blíže body 31 až 40 rozsudku obvodního soudu). Proti těmto důvodům se však stěžovatel nijak konkrétně nevymezil.
11. Také k cestovnému již obvodní soud podrobně rozebral jednotlivé cesty, jejichž uskutečněním stěžovatel odůvodnil svůj nárok. Ve výsledku obvodní soud uznal velkou většinu z několika desítek cest. Pouze u pěti cest dospěl k závěru, že je stěžovatel dostatečně neprokázal (tyto cesty se navíc typicky netýkaly bezprostředně úkonů trestního řízení, ale např. jen doručení CD advokátovi, různých jednání, konzultací apod.). Současně obvodní soud neuznal jako součást cestovného amortizaci stěžovatelova vozidla (srov. k tomu body 25-27 rozsudku). Ani proti těmto závěrům stěžovatel fakticky nevznáší konkrétní výhrady.
12. Ústavní soud tak může jen připomenout, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně - jen tehdy, pokud jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, pokud nebylo řízení jako celek spravedlivé, pokud je soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění apod. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013
sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), bod 11, nebo ze dne 27. 2. 2014
sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275), body 11 a 12]. Takové vady však Ústavní soud neshledal.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu