Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Vladimírem Poláchem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 27 Cdo 3186/2024-2118 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. 7 Cmo 229/2020-1417, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Písaříka, JUDr. Jaroslava Brože, MJur, insolvenčního správce, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, a Hany Písaříkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ing. Jiří Písařík se domáhal určení, že Hana Písaříková je vlastníkem podílu ve výši 10 % odpovídajícímu vkladu do základního kapitálu ve výši 40 000 Kč ve stěžovatelce. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589 určil, že Hana Písaříková je vlastníkem podílu ve výši 10 % ve stěžovatelce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V). Proti rozsudku městského soudu podal odvolání JUDr. Jaroslav Brož, MJur, insolvenční správce. V průběhu odvolacího řízení vzal Ing. Jiří Písařík žalobu zpět. Se zpětvzetím žaloby souhlasily Hana Písaříková a stěžovatelka. Insolvenční správce se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, neboť je považoval za "obstrukční úkon".
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné (výrok I), a zamítl návrh na přerušení řízení (výrok II). Proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podali dovolání stěžovatelka, Ing. Jiří Písařík a Hana Písaříková.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby a o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení nebylo rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. K důvodové zprávě k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v níž se uvádí, že "Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým (...) bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné", Nejvyšší soud uvedl, že má-li být odvolací řízení skončeno rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, může jít pouze o případ, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, kterým soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil. V posuzované věci však o tento případ nešlo.
5. Ústavní soud dodává, že vrchní soud po rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby pokračoval v řízení ve věci samé a rozsudkem ze dne 19. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV). Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelka, Ing. Jiří Písařík a Hana Písaříková dovolání společně s návrhem na odložení právní moci rozsudku. Usnesením ze dne 13. 9. 2023 č. j. 27 Cdo 138/2023-2060 Nejvyšší soud návrhu na odložení právní moci vyhověl.
6. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud postupoval v rozporu s dispoziční zásadou a zároveň nesprávně posoudil, zda jsou v řízení ze strany insolvenčního správce dány vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby ve smyslu § 222a odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí vrchního soudu je zatíženo libovůlí. Nejvyšší soud pak porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu tím, že dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., a namítá, že zákonodárce zcela jasně konstatuje, že způsobilým předmětem dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno, anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné. Použitím spojky anebo zákonodárce zcela jasně odlišil situace, kdy odvolací soud posuzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, a kdy rozhoduje o zpětvzetí žaloby navržené v odvolacím řízení. Nejvyšší soud zcela ignoroval zjevný úmysl zákonodárce.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, neboť pokud soud stěžovatele nesprávně poučí o přípustnosti dovolání, je lhůtu k podání ústavní stížnosti třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo přípustné [srov. nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627)].
8. Stěžovatelka byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná v části, jíž napadá usnesení Nejvyššího soudu.
9. Ústavní stížnost naopak není přípustná v části, jíž napadá usnesení vrchního soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Ta se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
10. Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla připouští Ústavní soud určité výjimky, musí však být současně splněny dvě podmínky: jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. Napadené usnesení vrchního soudu ale takovou výjimku nepředstavuje.
11. Podle § 222a odst. 2 občanského soudního řádu platí, že "jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení". Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí žaloby ve smyslu § 222a odst. 2 občanského soudního řádu se řízení nekončí. Jde o rozhodnutí procesní povahy, tzn. nikoli rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení o věci samé. Pokud nebude s výsledkem řízení spokojena ani po vyčerpání opravných prostředků, může následně podat i novou ústavní stížnost. Ústavní stížnost je proto v části, jíž napadá usnesení vrchního soudu, nepřípustná.
12. Přípustnost ústavní stížnosti nelze dovodit ani z § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ani naplnění těchto výjimek v ústavní stížnosti netvrdí.
13. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
14. Přípustnost či nepřípustnost dovolání je v souladu s § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, oprávněn zkoumat výhradně Nejvyšší soud. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu Ústavní soud zkoumá, zda byl skutečně naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání, a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dovolání nepřípustným (nález ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2940/24 , bod 14). Ústavní soud tak pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)].
15. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Nejvyšší soud uzavřel, že proti usnesení odvolacího soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, není přípustné dovolání, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tak dostatečně vysvětlil, proč shledal dovolání nepřípustným. Tento závěr je navíc v souladu i s jeho dřívější judikaturou (např. usnesení ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. 26 Cdo 2079/2022).
16. Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti je ústavní stížnost nepřípustná. Tento závěr ostatně podporuje i další procesní vývoj ve věci samé (viz bod 5 usnesení). Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu