Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, a ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny P. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 1320, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1061/2023-1308 v části, jíž bylo rozhodnuto o nárocích stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vladimíra P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Radou, advokátem, sídlem Nerudova 866/27, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 861/24 a I. ÚS 863/24 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 7. 5. 2024 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu ve vymezeném rozsahu s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a 2, čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé v trestním řízení, vedeném proti obviněnému Vladimírovi S. (dále jen "vedlejší účastník"), vystupovali v postavení poškozených. V tomto trestním řízení soudy rozhodovaly také o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 6. 2022 č. j. 1 T 47/2020-1060 uznal vedlejšího účastníka vinným ve vztahu ke stěžovateli ze zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a ve vztahu k stěžovatelce ze zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a 2 písm. a), b), c) a d) trestního zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku. Okresní soud vedlejšímu účastníkovi stanovil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let a dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy v částce 85 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy byla požadována ve výši 200 000 Kč a okresní soud vzal za prokázané, že dílčí náhradu této nemajetkové újmy vedlejší účastník v částce 115 000 Kč již poskytl) a stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy 27 000 Kč s příslušenstvím (náhrada nemajetkové újmy byla požadována ve výši 70 000 Kč, z níž 43 000 Kč dobrovolně uhradil); ve zbytku uplatněných nároků oba stěžovatele podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud náhradu škody přiznal rovněž dalším poškozeným.
3. O odvoláních, která podali vedlejší účastník proti výroku o vině (a v důsledku toho i proti dalším výrokům) a státní zástupkyně v neprospěch vedlejšího účastníka proti výroku o trestu, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 11 To 225/2022-1123. Z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nově vedlejšího účastníka odsoudil podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání vedlejšího účastníka podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 4. 2023 č. j. 7 Tdo 313/2023-1181 k dovolání vedlejšího účastníka zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy z rozsudku okresního soudu, a v těchto výrocích zrušil i rozsudek okresního soudu; současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující. Důvod ke zrušení spatřoval Nejvyšší soud v tom, že nárok nebyl řádně uplatněn, a proto neměl okresní soud podklad k tomu, aby rozhodoval v adhezním řízení. Napadeným usnesením trestní řízení skončilo [ústavní stížnost vedlejšího účastníka Ústavní soud usnesením ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1505/23 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou], vedlejší účastník byl pravomocně odsouzen, aniž by bylo o nárocích poškozených rozhodnuto anebo s nimi byli odkázáni do řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost rovněž stěžovatelé a další poškozená (Eva S. /jedná se o pseudonym/). O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud rozhodl nálezy ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1971/23 (stěžovatel Tomáš S.), ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1942/23 (poškozená Eva S.) a ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1954/23 (stěžovatelka Pavlína P.). Ve všech uvedených nálezech Ústavní soud rozhodl o zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu v částech, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích stěžovatelů a další jmenované poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Ústavní soud shodně vytkl, že Nejvyšší soud na základě dovolání vedlejšího účastníka obsahujícího ve vztahu k adhezním výrokům novou argumentaci rozhodl o zrušení výroků o náhradě nemajetkové újmy, aniž měli stěžovatelé (a další poškozená) možnost seznámit se s dovoláním vedlejšího účastníka, v němž namítal nesprávné posouzení a neodůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy, a k tomuto dovolání se vyjádřit. Proti překvapivému rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak neměli možnost bránit. Ústavní soud dále v těchto nálezech uvedl, že kasací otevřel Nejvyššímu soudu procesní prostor pro vydání nového rozhodnutí, ve kterém bude možno zohlednit argumentaci stěžovatelů a další poškozené.
6. Nejvyšší soud doručil dovolání vedlejšího účastníka a další podstatné písemnosti zmocněncům poškozených a poskytl jim lhůtu k vyjádření, poté nyní napadeným usnesením rozhodl, že podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek krajského soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání vedlejšího účastníka proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy týkajícím se stěžovatelů a poškozené Evy S. z rozsudku okresního soudu a v těchto výrocích se zrušuje také tentýž rozsudek okresního soudu, zrušil další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 2 trestního řádu za použití § 265 trestního řádu oba stěžovatele a uvedenou poškozenou odkázal s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění konstatoval, že zásadní pochybení soudů nižších stupňů při rozhodování o nárocích poškozených spočívají v tom, že okresní soud dostatečně jasně nespecifikoval, jaké konkrétní nároky a v jaké výši poškozeným přiznal, ani minimálním způsobem neodůvodnil adhezní výroky z hlediska judikaturou stanovených kritérií, neodůvodnil výši náhrad přiznaných jednotlivým poškozeným, a to ani z hlediska rozdílů v této výši, a není tudíž zřejmé, zda a v jakém rozsahu se poškození případně mohou dalších částí nároků domáhat ještě v budoucnu. Tím pádem, uvedl dále Nejvyšší soud, je výrok okresního soudu podle § 228 odst. 1 trestního řádu (ve spojení s jeho odůvodněním) nejasný, nepřezkoumatelný a odporující zákonu, v důsledku čehož nemohl obstát, a to stejně jako výrok, jímž krajský soud zamítl odvolání vedlejšího účastníka, zůstal-li jím nedotčen výrok o náhradě nemajetkové újmy. II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud pochybil tím, že dovolání vedlejšího účastníka (tj. jejího otce) proti adhezním výrokům shledal přípustným, ačkoli nepodal proti výroku o náhradě nemajetkové újmy ani odvolání, a naopak sám proti nim neměl žádné výhrady a dobrovolně plnil. Okresnímu soudu nemůže být vytýkáno, rozhodl-li o nárocích podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že neuvedl, jaké konkrétní nároky přiznal podle § 2958 občanského zákoníku. Nejvyšší soud nesprávně poškozeným vytkl, že své nároky specifikovali jen co do výše, a nikoli co do druhu, avšak takový závěr nemá oporu ve spisu; proto je podle stěžovatelky napadené usnesení projevem svévole, neboť ona své nároky odůvodnila a řádně uplatnila podle § 43 odst. 3 trestního řádu. Ačkoli neuplatnila žádné nároky z titulu ublížení na zdraví, Nejvyšší soud na její věc aplikoval judikaturu k § 2958 občanského zákoníku; stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 7 Tdo 100/2020-620, ze kterých se podává, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené týráním svěřené osoby - nemající původ v poškození zdraví a postrádajících povahu újmy na zdraví spočívající v psychickém onemocnění - se náhrada přiznává podle § 2956 občanského zákoníku.
8. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že vedlejší účastník po vynesení v pořadí prvního rozsudku okresního soudu výslovně uvedl, že nemá výhrad k výrokům o úhradě nemajetkových újem, přičemž stanovenou částku postupně splácel. Brojit proti této povinnosti začal až v dovolacím řízení, a to pouze okrajově. Obdobný postup vedlejšího účastníka v občanském soudním řízení by vedl k vydání rozsudku pro uznání podle § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Přestože Nejvyšší soud tuto paralelu odmítl, stěžovatelka je nadále přesvědčená o její správnosti. Nelze-li podat odvolání proti (nedostatečnému) odůvodnění rozsudku okresního soudu, nelze takový (ne)postup klást k tíži poškozených. Stěžovatelka též upozorňuje, že vedlejší účastník úhrady provedl s cílem dosáhnout co nejmírnějšího podmíněného trestu odnětí svobody, přičemž námitky proti adhezním výrokům vznesl až v dovolání, tedy poté, co krajský soud trest změnil na nepodmíněný. Vedlejší účastník reagoval na první usnesení Nejvyššího soudu tak, že všechny poškozené vyzval k vrácení všech uhrazených částek. Vyjádření Nejvyššího soudu, podle kterého jeho usnesení přináší poškozeným "určité nepříznivé důsledky" a "určitý diskomfort při eventuálním uplatňování práva na náhradu nemajetkové újmy v občanskoprávním řízení", představuje bagatelizaci dopadů rozhodnutí, které stěžovatelka vnímá stejně jako odepření spravedlnosti, bezpráví, sekundární viktimizaci a retraumatizaci. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 , podle kterého obecný soud má povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady škody či nemajetkové újmy v adhezním řízení, a to zejména tehdy, je-li poškozený současně zvlášť zranitelnou obětí, přičemž "[n]espravedlivé rozhodnutí, a tím spíše ‚nerozhodnutí' o nárocích poškozených pak umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem". Náprava újmy oběti trestné činnosti soudu podle tohoto nálezu souvisí s veřejnoprávní povinností státu při objasňování trestné činnosti a není přípustné, "aby soudy ‚využily' výpovědi poškozeného, respektive oběti trestného činu jako zásadního podkladu pro rozhodnutí o vině, zároveň však nepřiznaly poškozenému alespoň v určitém rozsahu nárok na náhradu újmy, kterou lze dovozovat z té samé výpovědi". Stěžovatelka interpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/20 tak, že směřuje proti přiznání excesivně nízké náhrady újmy poškozeným, a posléze cituje nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22 , podle kterého prožití duševních útrap způsobených (v odkazované věci) znásilněním nebylo třeba prokazovat znaleckými posudky.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení v řízení o ústavní stížnosti v celkové výši 6 800 Kč zcela zaplatí stát.
10. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud měřil dvojím metrem vedlejšímu účastníkovi a poškozeným, neboť zatímco ohledně nároků poškozených dovodil, že nemůže nahradit činnost soudů nižších stupňů, a to bez možnosti opravného prostředku, vedlejšímu účastníkovi vyhověl. Je přitom základním principem spravedlnosti, aby se dostalo ochrany primárně oběti před agresorem, nikoli naopak. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud setrval na argumentaci, že soudy nižších stupňů měly zvažovat náhrady podle § 2958 občanského zákoníku a podle toho i odůvodnit svá rozhodnutí. Stěžovatelovy duševní útrapy (§ 2956 občanského zákoníku) předcházely vzniku újmy na zdraví (§ 2958 občanského zákoníku) a pouze náhradu za tyto útrapy mu obecné soudy (okresní soud a krajský soud) přiznaly. Nejvyšší soud vycházel zřejmě z formulace okresního soudu, podle které byly prokázány u poškozených různé stupně významných traumaticko-stresových postižení. Pojem traumaticko-stresové postižení však nemusí znamenat újmu na zdraví, ale i jiné než zdravotní následky. Žádný z poškozených náhradu újmy na zdraví podle § 2958 občanského zákoníku nepožadoval. Úvahy Nejvyššího soudu o rozlišení útrap z hlediska § 2956 a 2958 občanského zákoníku jsou vnitřně rozporné a přehnaně formalistní.
11. Nejvyšší soud k duševním útrapám v kontextu § 2958 občanského zákoníku uvedl, že: "Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 občanského zákoníku jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru". Duševní útrapy, které stěžovatel popsal ve svém podání ("Připojení poškozeného"), přitom nijak nesouvisí ani s léčbou jeho posttraumatické stresové poruchy ani se stabilizací jeho zdravotního stavu či zvýšením jeho újmy na zdraví (časově předcházely vzniku újmy na zdraví a jsou spojeny se zásahem do jiných práv než do práva na zdraví).
12. Neobstojí ani konstatování Nejvyššího soudu, že vedlejší účastník se z rozhodnutí soudů nižších stupňů nedozvěděl, jaké nároky proti němu a z jakých důvodů byly poškozeným přiznány. Vedlejší účastník velmi dobře věděl, jaké nároky jsou vůči němu uplatněny a soudy přiznány, resp. na jaké plnil. Výhrady proti adhezním výrokům vznesl až v dovolání, a to pouze okrajově.
13. Výrok Nejvyššího soudu o zamítnutí odvolání vedlejšího účastníka proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy z rozsudku okresního soudu nekoresponduje s obsahem soudního spisu, neboť krajský soud rozhodoval v mezích odvolání, tedy nikoli o adhezních výrocích.
14. Stěžovatel cituje § 254 odst. 3 trestního řádu a zdůrazňuje, že odsouzený podal odvolání proti výroku o vině, avšak odvolací soud je oprávněn přezkoumat další výroky, tedy i adhezní výrok, pouze v návaznosti na odvoláním vytýkané vady výroku o vině. Odsouzený však neuvedl žádné výtky, které by měly vliv na adhezní výroky, tedy zde chybí zákonná podmínka návaznosti na vytýkané vady. Odvolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumávat adhezní výroky okresního soudu. Podle stěžovatele bylo nepřípustné i dovolání proti adhezním výrokům.
15. Dále stěžovatel ve vztahu k tvrzení Nejvyššího soudu o "určitém diskomfortu" (odkázáním na řízení ve věcech občanskoprávních) uplatňuje obdobnou argumentaci jako stěžovatelka, přičemž zdůrazňuje, že tento soud nedohlíží dopady svého rozhodnutí na poškozené, kteří jsou zvlášť zranitelnými oběťmi. Stěžovatel zdůrazňuje, že uplatnění nároků v občanském soudním řízení je pro něj nepředstavitelné z důvodu sekundární viktimizace. Vedlejší účastník v návaznosti na první usnesení Nejvyššího soudu požadoval vrácení poskytnutého plnění, což by pro stěžovatele znamenalo zadlužení a ohrožení jeho současné rodiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy představuje odepření spravedlnosti.
16. V další části ústavní stížnosti stěžovatel klade jednání, pro které byl vedlejší účastník odsouzen, do souvislosti s porušením základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny, práva nebýt podroben nuceným pracím podle čl. 9 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na zvláštní ochranu dítěte a na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny a práva na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny. Postup Nejvyššího soudu považuje za porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství.
18. Nejvyšší soud opakovaně připouští "určité nepříznivé důsledky napadeného rozhodnutí" pro poškozené s tím, že o jejich nárocích nebylo definitivně rozhodnuto. Dovozuje přitom, že splnil svoji kasační povinnost v případě vadné části rozsudku krajského soudu a předcházejícího řízení. Nejvyšší soud dává najevo, že ústavní stížnosti považuje za opětovnou polemiku stěžovatelů s jeho postupem a závěry, k nimž se již vyjádřil v předchozích řízeních o ústavních stížnostech, jakož i v napadeném usnesení. Závěrem Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl, popř. zamítl.
19. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že vzhledem k úpravě obsažené v § 254 odst. 3 trestního řádu Nejvyššímu soudu nic nebránilo přezkoumat napadený rozsudek krajského soudu i v té části, v níž bylo zamítnuto odvolání vedlejšího účastníka proti výroku o náhradě nemajetkové újmy z rozsudku okresního soudu. Nejvyšší státní zástupce dále přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že odůvodnění rozsudku okresního soudu je "skutečně nedostatečné" a výrok o náhradě nemajetkové újmy nepřezkoumatelný, což neodpovídá ani požadavkům § 159a odst. 4 občanského soudního řádu (překážka rei iudicatae). Ve zbytku nejvyšší státní zástupce odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které se vadami adhezních výroků "pregnantním způsobem zabývalo", a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl, popř. zamítl.
20. Stěžovatelka v replice k těmto vyjádřením opětovně poukazuje, že vedlejší účastník v odvolání nevytýkal v souvislosti s adhezními výroky rozsudku okresního soudu žádné vady řízení, resp. skutkových zjištění. Podle stěžovatelky je z rozsudku okresního soudu zcela zřejmé, že ve vztahu k ní stanovil náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 občanského zákoníku, přičemž následky v podobě ublížení na zdraví ani neuplatňovala. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl tak, že náklady na její zastoupení v řízení o ústavní stížnosti v celkové výši 10 200 Kč zcela zaplatí stát.
21. Stěžovatel svého práva podat repliku k těmto vyjádřením nevyužil.
22. Vedlejší účastník ve vyjádření odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, přisvědčuje jednotlivým formulacím z odůvodnění a zdůrazňuje jeho konstatování, že "tehdejší ani nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu nezakládá oprávnění obviněného na vrácení dobrovolně uhrazených náhrad nemajetkové újmy". V této souvislosti vedlejší účastník prohlašuje, že se proto smířil s tím, že vyplacené částky poškozeným nemůže požadovat zpět a naopak jediné poškozené Jiřině S. (jedná se o pseudonym), která mu tuto částku po prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu vrátila, tuto částku po druhém rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně uhradil.
23. V reakci na vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel setrval na svém stanovisku, že nárok na náhradu nemajetkové újmy byl dostatečně specifikován a bylo rovněž podrobně uvedeno a prokázáno, v čem jeho duševní útrapy spočívají, resp. co je právním důvodem uplatněného nároku. Dále zdůrazňuje, že povinností soudů je učinit maximum pro nápravu újmy, která trestným činem vznikla, zejména jde-li o zvlášť zranitelnou oběť.
24. Stěžovatelka v reakci uvedla, že zůstává nejisté, zda se vedlejší účastník pokusí domáhat vrácení již uhrazených náhrad nemajetkové újmy, byť tuto otázku považuje za uzavřenou. Stěžovatelka setrvává v přesvědčení, že Nejvyšší soud nebyl povolán k přezkumu výroku o náhradě nemajetkové újmy, který nebyl dovoláním vedlejšího účastníka výslovně napaden.
25. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupení v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti usnesení Nejvyššího soudu takový prostředek nebyl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
26. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
27. Zásahy Ústavního soudu jsou tedy opodstatněné a žádoucí pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva; v trestním řízení v těch případech, vymyká-li se postup orgánů činných v trestním řízení ústavnímu a zákonnému procesnímu rámci a tyto vady již nelze jinak odstranit [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
28. Postavení poškozených v trestním řízení se v posledním období značně posiluje a dochází k prohlubování jejich práv. Ke změně náhledu na postavení poškozeného došlo i v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody. Ústavní soud na tzv. adhezní řízení vztahuje právo poškozených na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357)]. V tomto nálezu mj. uvedl, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody. Výrok trestního soudu, jímž podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznává nárok poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Podle názoru Ústavního soudu má proto trestní soud v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. Ve své judikatuře připustil Ústavní soud i možné porušení práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, koncentruje-li se trestní řízení toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován [srov. nález ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83), bod 36.], a shledal v tomto opomenutí i porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)].
29. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), nelze postavení poškozeného redukovat na (zpravidla významný) pramen důkazu a na subjekt, jemuž má být v trestním řízení usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Poškozený v trestním řízení naplňuje, resp. může naplňovat, i některá svá základní práva představující tzv. tvrdé jádro lidských práv. V současnosti proto nelze na postavení poškozeného v trestním řízení nadále nazírat jako na doplňkové, bez něhož by se poškozený stejné ochrany všech svých právem uznaných zájmů domohl (typicky uplatněním nároku v řízení ve věcech občanskoprávních).
30. S ohledem na shora uvedené není pochyb, že tzv. adhezní řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Opakovaně proto Ústavní soud zdůraznil, že postupem obecného soudu v adhezním řízení může dojít k takovému porušení základních práv a svobod poškozených, které bude vyžadovat jeho kasační zásah (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ). Řádné rozhodování o náhradě škody je totiž neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (srov. § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a aplikace musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
31. V nyní posuzované věci stěžovatelé brojí proti postupu Nejvyššího soudu, v jehož důsledku jako poškození v trestním řízení nemají žádný exekuční titul, kterým by se mohli domáhat úhrady nemajetkové újmy, a jsou nuceni se svých nároků s nejistým výsledkem teprve domáhat u soudů v řízení ve věcech občanskoprávních, resp. rezignovat na uplatnění těchto svých nároků, nemají-li být - jak dovozují - vystavování sekundární viktimizaci a retraumatizaci v důsledku očekávatelného průběhu těchto eventuálních řízení.
32. Stěžovatelé namítají, že nenapadl-li vedlejší účastník odvoláním výslovně adhezní výroky okresního soudu, jeho dovolání bylo v této části nepřípustné. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2003/24 v bodu 15. konstatoval, že současná koncepce odvolacího přezkumu v trestním řízení posílila dispoziční princip na úkor dříve dominantního revizního principu, nicméně odvolací soud přihlíží i k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání (§ 254 odst. 1 trestního řádu in fine), tedy odvolací soud neporušil ani stěžovatelčina základní práva, když tento adhezní výrok přezkoumal z hlediska přiměřenosti výše přiznané náhrady nemajetkové újmy v rozsahu předvídaném § 254 odst. 1 trestního řádu, tj. z hlediska jeho zákonnosti a správnosti (přiměřeně usnesení ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2549/19 , bod 13., podle něhož odvolací soud může rozhodnout i na základě jiných argumentů než těch uplatněných v odvolání).
33. Dalšími výroky kromě výroku o trestu, které mají svůj podklad v napadeném výroku o vině, jsou výroky o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení nebo o ochranných opatřeních; srov. PÚRY, F. § 254 [Přezkoumání výroků rozsudku a řízení]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3039; ZELENKA, P. In: DRAŠŤÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II díl. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 383. Není podstatné, zda ve výroku o vině byla po jeho přezkoumání zjištěná vada či nikoli; ostatní výroky, které mají svůj podklad v napadeném výroku o vině, jsou vždy předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu, přestože odvolatel proti nim výslovně nepodal odvolání; srov. PÚRY, F., op. cit. výše, s. 626.
34. V intencích citovaného nálezu i závěrů komentářové literatury dospěl Ústavní soud k závěru, že též v nyní posuzované věci byl krajský soud podle § 254 odst. 3 trestního řádu povinen přezkoumat i adhezní výroky, neboť vedlejší účastník podal odvolání proti výroku o vině, v němž obecně zpochybňoval skutková zjištění okresního soudu o týrání poškozených, a tím i celý výrok o vině včetně právní kvalifikace. Na výrok o vině navazovaly i adhezní výroky, které v návaznosti na vedlejším účastníkem (odvolatelem) vytýkané vady byl krajský soud povinen přezkoumat a ostatně také přezkoumal, byť z pohledu Nejvyššího soudu nedostatečně. Nejvyšší soud se tedy nedopustil výkladového excesu, dospěl-li k závěru, že je povinen se zabývat námitkami vedlejšího účastníka proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
35. Stěžovatelé polemizují se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého jsou adhezní výroky okresního soudu nejasné, nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť tento soud dostatečně jasně nespecifikoval, jaké konkrétní nároky a v jaké výši poškozeným přiznal, ani minimálním způsobem neodůvodnil adhezní výroky z hlediska judikaturou stanovených kritérií, neodůvodnil výši náhrad přiznaných jednotlivým poškozeným, a to ani z hlediska rozdílů v této výši, a není tudíž zřejmé, zda a v jakém rozsahu se poškození případně mohou dalších částí nároků domáhat ještě v budoucnu.
36. Je třeba uvést, že odůvodnění adhezního výroku musí splnit všechny požadavky na náležité odůvodnění vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19 (N 95/100 SbNU 130), bod 11., ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24 , bod 14., a sp. zn. I. ÚS 2003/24 , bod 25.].
37. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelům, že Nejvyšší soud kladl nepřiměřený důraz na rozlišení mezi nároky podle § 2956 a 2958 občanského zákoníku za procesní situace, kdy stěžovatelka ublížení na zdraví implikující vznik nároků podle § 2958 občanského zákoníku nenamítala a stěžovatel v trestním řízení sice vymezil jednání, pro které byl vedlejší účastník posléze odsouzen, z určité části podřaditelné pojmu ublížení na zdraví, nicméně je spojoval toliko s nároky podle § 2956 občanského zákoníku (srov. podání stěžovatele ze dne 17. 9. 2020 nadepsané jako "Připojení poškozeného k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy dle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu", kde např. v části II. bodě 1. zmiňoval těžkou újmu na zdraví, nicméně v části IV. bodě 1. odkazoval výhradně na § 2956 občanského zákoníku).
38. Ústavněprávní relevanci však nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Existence určitého nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny [srov. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
39. Ústavní soud považuje za nepochybné, že k závažnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů trestnou činností vedlejšího účastníka došlo, což potvrdily též výsledky znaleckého zkoumání psychologického i psychiatrického, jímž byla nejen podpořena jejich věrohodnost, ale byly rovněž konkretizovány následky, které na nich inkriminované jednání zanechalo. Význam zásahu do práva na osobní integritu vyjadřuje již samotná povaha a závažnost trestných činů vedlejšího účastníka [srov. nálezy ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2620/21 (N 29/111 SbNU 19), sp. zn. II. ÚS 297/22 , bod 31., či sp. zn. I. ÚS 1222/22 , bod 33., sp. zn. IV. ÚS 855/24 , bod 18. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 347/2014].
40. Nejvyššímu soudu je však namístě dát za pravdu, že okresní soud ani minimálním způsobem neodůvodnil adhezní výroky z hlediska judikaturou stanovených kritérií, neodůvodnil výši náhrad přiznaných jednotlivým poškozeným, a to ani z hlediska rozdílů v této výši.
41. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nekoliduje ani s nosnými důvody nálezů sp. zn. II. ÚS 297/22 a sp. zn. IV. ÚS 855/24 , z nichž se podává, že z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelné, odkáží-li trestní soudy poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy zjištěný skutkový stav umožňuje posoudit nárok na náhradu újmy (byť jen zčásti) v adhezním řízení. Tyto nálezy vychází z odlišné procesní situace, kdy stěžovatelé byli se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni odvolacím soudem. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda namítané nedostatky rozhodnutí okresního soudu mohl v nyní posuzované věci zhojit Nejvyšší soud v dovolacím řízení. V usnesení ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 463/24 (bod 16.) Ústavní soud aproboval postup, kdy Nejvyšší soud k určitým doplněním argumentace soudů nižších stupňů týkající se adhezních výroků přistoupil, avšak v posuzované věci nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že chybějící odůvodnění adhezních výroků okresního soudu v potřebném rozsahu nenahradil odůvodněním vlastním, včetně doplnění hodnocení důkazů, protože tyto limity jsou dány povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i právem na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, které nelze ignorovat ani u pachatele předmětné trestné činnosti.
42. Z hledisek výše uvedené judikatury Ústavního soudu není bez významu ani okolnost, že převážná část stěžovateli požadovaných náhrad nemajetkové újmy jim byla vedlejším účastníkem poskytnuta (stěžovateli 57,5 % a stěžovatelce 61,4 % uplatněných částek), byť nikoli "dobrovolně", ale v souvislosti s trestním řízením, přičemž není důvod zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu, že jeho usnesení nezakládá oprávnění vedlejšího účastníka na vrácení "dobrovolně" uhrazených náhrad nemajetkové újmy. Ústavní soud nemá důvod oponovat ani úvaze Nejvyššího soudu o možném průmětu uhrazení dalších částek poškozených do rozhodování o podmíněném propuštění vedlejšího účastníka z výkonu trestu odnětí svobody.
43. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
44. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti nepřiznal (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu