Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A.(jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1086/2023-3328, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2023 č. j. 44 To 156/2023-3241, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. února 2023 sp. zn. 6 T 71/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 7 Tdo 850/2022-2531, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 6 T 71/2019 [vydaným poté, co jeho v pořadí první rozsudek zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud")] uznal obviněného B. B. (dále jen "vedlejší účastník") vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který mu uložil trest odnětí svobody na 31 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 43 měsíců a povinnost podrobit se během zkušební doby programu sociálního výcviku a psychologického poradenství spočívajícího v odborné systematické psychoterapii zaměřené zejména na zvládání mezilidských a partnerských vztahů. Dále podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce (poškozené) částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 44 To 66/2022 zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nově odsoudil vedlejšího účastníka k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 36 měsíců. Nově rozhodl také o náhradě nemajetkové újmy a podle § 228 odst. 1 trestního řádu vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 60 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu stěžovatelku se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání vedlejšího účastníka podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Poté obvodní soud napadeným rozsudkem uznal vedlejšího účastníka vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců, dále rozhodl o uplatněném nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy.
6. Odvolání vedlejšího účastníka do všech výroků tohoto rozsudku městský soud napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.
7. Následně Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil usnesení městského soudu a rozsudek obvodního soudu a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výrokové části tohoto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že trestní věc vedlejšího účastníka pro skutek spočívající v tom, že "v přesně nezjištěné době v mezidobí od počátku roku 2015 do června 2017 v rodinném domě v ulici X, kde bydlel s dnes již bývalou družkou", stěžovatelkou, "této hrozil vyhozením na ulici a dále tím, že společný syn, nezletilý C. C. (jedná se o pseudonym), zůstane u něj, a to pokud kontaktuje policii, dále jí vyhrožoval, že z ní udělá blázna, "cvoka", zničí ji v orchestru, neboť má konexe, dále jí jako houslistce útočil na ruce, přičemž jí říkal, že už nebude hrát, že jí rozbije housle, v poškozené jeho výhružky vyvolávaly strach a bála se jej, přičemž v jednom případě, kdy chtěla telefonicky přivolat policii, tak jí vytrhl z ruky její mobilní telefon a udeřil s ním o dlažbu a rozbil jej", to vše v návaznosti a v souvislosti s jednáním spočívajícím v tom, že stěžovatelku "od počátku roku 2015 do června 2017 ponižoval tím, že jí sděloval, že je neschopná, že nic neumí, že může být jako chudý umělec ráda, že je s vedlejším účastníkem, že se neumí postarat o dítě, dále jí urážel vulgárními výrazy, že je kurva, resp. židovská kurva, posmíval se jí s ohledem na její vadu řeči - zadrhávání, a to tak, že jí říkal "kokta", cca od roku 2016 pak" stěžovatelku "i fyzicky napadal tím způsobem, že do ní opakovaně strkal, a to tak, aby narazila na roh např. dveří, nábytku, parapetu, tahal poškozenou za vlasy, bil ji pet lahví", v čemž byly spatřovány obvodním soudem přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, se postupuje Městskému úřadu XX.
8. Stěžovatelka uvádí, že se obrátila na orgány činné v trestním řízení kvůli domácímu násilí od vedlejšího účastníka, tj. tehdejšího partnera a otce svého dítěte. Po útěku ze společné domácnosti pokračovalo násilí v různé podobě a mělo dopady jak na ni, tak na jejich nezletilé dítě. Po celou dobu řízení poukazovala, že byla obětí fyzického, psychického, ekonomického, sexuálního a sociálního násilí, které začalo po návratu z porodnice a trvalo až do útěku. Domácí násilí zahrnovalo ponižování, zásahy do důstojnosti, sociální izolaci, omezování přístupu k financím, útoky na identitu a řečovou vadu, což u ní vedlo k dlouhodobé psychické újmě (porucha přizpůsobení).
9. Podle stěžovatelky představuje primární důvod, pro který nebylo jednání vedlejšího účastníka uznáno jako trestné, napadené usnesení Nejvyššího soudu, jež některé části inkriminovaného jednání vyloučilo z dosahu trestní jurisdikce a konstatovalo, že popsané jednání nenaplňuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Po fragmentaci skutku soudy uznaly vedlejšího účastníka vinným jen méně závažnými přečiny vydírání a nebezpečného vyhrožování, ale i tato rozhodnutí Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil s tím, že jednání není natolik společensky škodlivé, aby bylo nezbytné jej postihnout jako trestný čin, nanejvýše by mohlo jít o přestupek. Nejvyšší soud také kritizoval hodnocení důkazů obvodním soudem, sám důkazy hodnotil odlišně a činil vlastní skutkové závěry, aniž by konstatoval naplnění dovolacího důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a důkazy.
10. Stěžovatelka svoje námitky dále rozvádí a přistupuje k jejich rozčlenění do několika oblastí.
11. Zaprvé stěžovatelka vytýká dezinterpretaci a jednostrannou aplikaci práva na ochranu soukromého a rodinného života. Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na minimalizaci zásahů státu do soukromé sféry rodinných vztahů a konstatoval, že trestní právo má být použito jen v nejzávažnějších případech. Stěžovatelka namítá, že u domácího násilí je stát naopak vázán pozitivními závazky chránit oběti, což vyplývá z mezinárodních úmluv i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Domácí násilí je fenomén, který nelze řešit svépomocí a vyžaduje zásah veřejné moci. V dané věci se dovolávala ochrany oběť, pro kterou bylo násilí v rámci rodinných vztahů neřešitelné a pokračovalo i po ukončení vztahu, včetně incidentů při předávání dítěte. Násilí navíc dopadalo na společné nezletilé dítě, které vyrůstalo v násilném prostředí a nemělo prostředky obrany. Nejvyšší soud však fakticky dovodil, že právo na soukromý a rodinný život chrání spíše pachatele než oběť. Důvodem pozitivních závazků státu jsou i dopady domácího násilí na děti. Odborná literatura a mezinárodní organizace upozorňují, že děti, které jsou svědky domácího násilí, trpí stejnými obtížemi jako ty, které jsou samy týrány. Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1714 z roku 2010 označuje domácí násilí za formu psychického týrání dětí. Nejvyšší soud však argumentoval, že trestní jurisdikci nepodléhají obvyklé partnerské neshody, což je podle stěžovatelky argumentační faul, protože v dané věci šlo o dlouhodobé a kontinuální násilí.
12. Zadruhé stěžovatelka polemizuje s vyloučením aplikace trestního práva hmotného na její věc. Namítá, že Nejvyšší soud vyloučil z posouzení řadu jednání, například porušování dohod, odmítání půjčování vozidla, naléhání na sex, vyhrožování odebráním dítěte, a označil je za nepatřičné (bezohledné, nevybíravé, nekorektní, nevhodné, autoritativní, dominantní, necitlivé, morálně nepřijatelné, zlomyslné, se znaky svévole a sebeprosazování), ale ne trestné. Stěžovatelka upozorňuje, že právě tyto akty tvoří podstatu domácího násilí a jejich izolované posuzování odporuje i soudní praxi v jiných věcech (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1048/2008), která vyžaduje komplexní pohled na jednání pachatele. Týrání osoby žijící ve společném obydlí je přitom trestným činem trvajícím. Nejvyšší soud svévolně odmítání půjčování vozidla označil za výkon vlastnického práva, aniž by reflektoval zneužití práva k sociální izolaci. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud bagatelizoval též vyhrožování odebráním dítěte, přestože šlo o psychické týrání a zastrašování. Psychické vydírání typu "připravím tě o dítě" je běžnou součástí domácího násilí a často důvodem, proč oběť setrvává v násilném vztahu. Nejvyšší soud také vznesl nejasné požadavky na specifikaci způsobu, intenzity a četnosti jednání, na které v jiných případech netrvá.
13. Zatřetí stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval principy subsidiarity trestní represe a ultima ratio, na tyto principy odkázal, nicméně neodůvodnil, proč by měly být aplikovány ve věci stěžovatelky. Podle judikatury Ústavního soudu lze subsidiaritu aplikovat jen u skutků s extrémně nízkou škodlivostí. Nejvyšší soud však neodůvodnil, proč by v daném případě měla postačovat ochrana přestupkovým právem, ani jakými jinými prostředky měla být věc řešena. Stěžovatelka přivolala policii, která věc vyhodnotila jako přestupek, ale přestupkové řízení nebylo zahájeno. Nejvyšší soud tímto postupem projevil neodůvodněnou shovívavost vůči pachateli a odepřel stěžovatelce soudní ochranu. Chybí také zohlednění charakteru vzájemného vztahu, kdy stěžovatelka byla krátce po porodu, pečovala o dítě s neurologickými potížemi a byla zcela závislá na partnerovi, který měl navíc významné společenské postavení.
14. Začtvrté stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud prolomil ústavněprávní principy hodnocení důkazů, protože hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně. Odvolací soud může do hodnocení důkazů zasahovat jen za přísně vymezených podmínek. Ústavní soud opakovaně judikoval, že změnu skutkových zjištění lze provést jen při extrémním rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud však tyto zásady prolomil, sám důkazy hodnotil odlišně než soudy nižších stupňů a vymezoval se proti skutkovým zjištěním obvodního soudu, aniž by k tomu měl pravomoc. Nejvyšší soud kladl nepřiměřený důraz na vulgární komunikaci stěžovatelky v závěru soužití s vedlejším účastníkem, ačkoliv šlo o reakci na dlouhodobé násilí a frustraci. Obvodní soud tuto komunikaci hodnotil v kontextu dalších důkazů a uzavřel, že nešlo o vzájemné napadání. Nejvyššímu soudu nepřísluší tyto skutkové závěry přehodnocovat. Nejvyšší soud také zpochybňoval pravdivost výpovědi stěžovatelky v souvislosti s opatrovnickým řízením, což je podle stěžovatelky v rozporu s realitou domácího násilí, kdy opatrovnické a trestní řízení často běží paralelně. Orgány činné v trestním řízení by neměly automaticky předpokládat účelovost oznámení domácího násilí. Dále Nejvyšší soud polemizoval s hodnocením znaleckých posudků a svědeckých výpovědí, zejména dcer vedlejšího účastníka, které byly podle stěžovatelky procesně nepoužitelné, neboť šlo o předem připravené proslovy bez možnosti klást otázky.
15. Zapáté stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud přistoupil k úplnému vynětí vedlejšího účastníka z trestní jurisdikce. Po zrušení odsuzujících rozhodnutí obvodní soud a městský soud rozhodly podle právního názoru Nejvyššího soudu a uznaly vedlejšího účastníka vinným jen dílčími útoky. Tato rozhodnutí však nepostihla trvající násilí v celé jeho šíři. Nejvyšší soud v rozsudku zopakoval svou tezi o minimalizaci zásahů státu a zásadě subsidiarity trestní represe, přičemž v jednání vedlejšího účastníka nespatřil znaky trestných činů.
Stěžovatelka zpochybňuje jeho argumentaci, podle které vyhrůžky byly nekonkrétní nebo nesplnitelné, případně činěné v afektu, a že věděla, že by je vedlejší účastník nikdy nerealizoval. Vymezuje se též proti konstatování Nejvyššího soudu, že k vyhrůžkám a vulgaritám docházelo oboustranně a nedošlo k vážnějšímu fyzickému napadení. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud opět přehodnocoval skutková zjištění, přidával nové skutkové okolnosti a spekuloval o subjektivní stránce vedlejšího účastníka, aniž by pro své závěry disponoval oporou v důkazech.
Dále dovozoval, že stěžovatelka neměla důvod se vyhrůžek bát, což je irelevantní a devalvující prožívání oběti. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud nijak nevysvětlil, proč by měla stačit odpovědnost za přestupek, a projevil libovůli, neboť popřel domácí násilí jako trestný čin a aktivně pomohl pachateli vyhnout se trestnímu postihu. Soudy nižších stupňů vydaly vadná rozhodnutí, když se musely řídit závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Vůči stěžovatelce jde o odepření spravedlnosti a stát nesplnil svou povinnost poskytnout ochranu obětem domácího násilí.
16. Závěrem stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud se svým postupem dopustil zjevné libovůle, překročil svou pravomoc, popřel domácí násilí jako trestný čin a aktivně pomohl vedlejšímu účastníkovi vyhnout se trestnímu postihu. Vůči jeho jednání projevil nedovolenou toleranci, přičemž jeho rozhodnutí má potenciál odradit oběti domácího násilí od jeho nahlašování. Soudy nižších stupňů vydaly vadná rozhodnutí, protože se musely řídit závazným právním názorem Nejvyššího soudu, byť se pokusily dovodit alespoň částečnou, závažnosti jednání vedlejšího účastníka neodpovídající, trestní odpovědnost a poskytnout tak stěžovatelce alespoň nějakou morální a finanční satisfakci. Jednání, kterému byla podrobena, naplňuje kritéria čl. 3 i 8 Úmluvy, čemuž odpovídá právo oběti na odsouzení a potrestání pachatele. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 (N 41/111 SbNU 166), ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21 (N 53/111 SbNU 331)] a ESLP (srov. rozsudky ze dne 25. 3. 1993 ve věci Costello-Roberts v. Spojené království, stížnost č. 13134/87, ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. v. Bulharsko, stížnost č. 39272/98, ze dne 9. 6. 2009 ve věci Opuz v. Turecko, stížnost č. 33401/02, ze dne 28. 5. 2013 ve věci Eremia v. Moldavsko, stížnost č. 3564/11, ze dne 12. 12. 2023 ve věci Vučković v. Chorvatsko, stížnost č. 15798/20, a ze dne 20. 2. 2024 ve věci M. G. v. Litva, stížnost č. 6406/21).
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení, přičemž dospěl k těmto zjištěním a závěrům.
18. Jde-li o usnesení městského soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. 44 To 156/2023-3241 a rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 6 T 71/2019, které zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 7 Tdo 1086/2023-3328, k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé).
19. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024 č. j. 7 Tdo 1086/2023-3328 byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka neměla vůči tomuto rozsudku k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
20. Obdobné závěry lze vyslovit k části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022 č. j. 7 Tdo 850/2022-2531, neboť je u ní splněna jak podmínka příslušnosti Ústavního soudu, tak podmínka přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud připomíná, že je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo, je ústavní stížnost přípustná i proti tomuto předchozímu kasačnímu rozhodnutí [srov. zejména nálezy ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2832/18
(N 27/92 SbNU 285), ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21
(N 210/109 SbNU 268), jakož i usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 195/23 a ze dne 10. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1152/24
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak proto, že plnohodnotný ústavní přezkum kasačního rozhodnutí je s některými výjimkami, které nicméně na nyní posuzovanou věc nedopadají (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2832/18 ), připuštěn právě až po skončení řízení. Opačný přístup by totiž kasační rozhodnutí zcela vyloučil z ústavního přezkumu, což Ústavní soud nemůže akceptovat, jelikož by tak byla významně omezena jím poskytovaná efektivní ochrana základních práv.
21. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, že by měl na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavním právu jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
22. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek může - ve stručnosti vymezeno - závěr Nejvyššího soudu, že žalovaný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku ani přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku vést k porušení základních práv a svobod osoby, jež měla být poškozena jednáním, pro které byla obžaloba podána. Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že stát se formulací ústavních ustanovení o základních právech a svobodách zavázal nejen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v ústavních a zákonných mezích, ale také, že s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám, a to i jsou-li narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci. Takovým porušením by se měl snažit předcházet v jednotlivých právních odvětvích, zejména správním či trestním právu [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), body 24. a 25.].
23. K tomu lze uvést, že Ústavní soud navazuje na závěry ESLP týkající se požadavku na účinné vyšetřování podle čl. 2, 3 respektive 8 Úmluvy. Byť požadavek účinného vyšetřování může být odvozen i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou (zejména z práva zakotveného v čl. 4), v kontextu posuzované věci a s přihlédnutím k podstatě sporného skutku není namístě použití této úpravy zvažovat. Rozhodovací praxe Ústavního soudu adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky [srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)], proto Ústavní soud vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné s porušením práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)] nebo osobní svobody [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. Není pochyb, že sem spadá též déletrvající a intenzivní domácí násilí (např. rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2010 A proti Chorvatsku, stížnost č. 55164/08, § 55: zde muž páchal na své manželce domácí násilí téměř tři roky; násilí bylo jak verbální, včetně vážných výhrůžek smrtí, tak fyzické, včetně úderů a kopanců do hlavy, obličeje a těla manželky, které jí způsobily zranění).
24. Aby právo na účinné vyšetřování podle čl. 2 a 3 nebo 8 Úmluvy v souvislosti se zásahem do nedotknutelnosti osoby vzniklo, vyžaduje se určitá minimální intenzita (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič v. Chorvatsko, stížnost č. 7334/13, bod 99.), která je ale relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností věci, jimiž jsou zejména délka zásahu, fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (z judikatury ESLP např. rozsudek pléna ze dne 18. 1. 1978 ve věci Irsko v. Spojené království, stížnost č. 5310/71, bod 162., rozsudky velkého senátu ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita v. Itálie, stížnost č. 26772/95, bod 120., nebo ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, bod 67.), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k zásahu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, bod 88., či rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Egmez v. Kypr, stížnost č. 30873/96, bod 78.).
25. K prahu závažnosti podle čl. 3 Úmluvy ohledně domácího násilí, tj. otázkou, kdy špatné zacházení lze považovat za natolik ponižující, aby spadalo do jeho působnosti, se ESLP vyjádřil kupř. v rozsudku ze dne 26. 3. 2013 ve věci Valiuliene v. Litva, stížnost č. 33234/07, § 68 a 70, či rozsudku ze dne 23. 5. 2023 ve věci A. E. v. Bulharsko, stížnost č. 53891/20, § 84 až 92.
26. Současně nelze opomíjet, že Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 (N 65/99 SbNU 224), bod 35., konstatoval, že: "Trestní soudy musí podle čl. 39 Listiny dostát ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona)." Podobně v nálezu 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , bod 31., Ústavní soud uvedl, že nemůže nahrazovat úvahy trestních soudů o právní kvalifikaci skutku. Je úkolem trestních soudů, aby skutek podřadily pod správnou skutkovou podstatu trestného činu. Na druhou stranu ani tyto úvahy nesmí porušit ústavně zaručená práva svobody obviněných. Náležité označení trestního jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku je ústavním požadavkem, který pramení z principu legality trestního práva ve smyslu čl. 39 Listiny. Proto trestní soudy musí věnovat právní kvalifikaci skutku náležitou péči [srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567), bod 22.].
27. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10 (N 16/60 SbNU 171) v bodech 32. až 34. konstatoval, že nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat závažnost fenoménu tzv. domácího násilí a potřebu jeho kriminalizace ve skutečně závažných případech. Zároveň je však třeba i při potírání tohoto závažného společenského jevu zvažovat důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio. Tímto principem se musí řídit především zákonodárce, avšak uplatní se i při aplikaci trestního zákoníku v praxi orgánů činných v trestním řízení. Ústavněprávní aspekt má tento princip proto, že jeho obsahem je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců trestními sankcemi bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva [viz nálezy ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289), ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393) či ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11)]. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, správním, finančním atd.).
28. Rovněž ze závěrů právní teorie vyplývá, že legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol.: Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47).
29. Nelze opomíjet ani pravidlo in dubio pro reo, jehož podstatou je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. o skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nálezy 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), a ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Aplikace uvedeného pravidla je namístě především tehdy, lze-li rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 (N 66/40 SbNU 655) či ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 928/20 (N 2/104 SbNU 19)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. IV. ÚS 36/98 (N 54/11 SbNU 43)]. S ohledem na shora uvedené je v trestním řízení vyžadováno, aby obecné soudy dosáhly nejvyššího možného stupně jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni pravidla prokázání trestného činu bez důvodných pochybností. ESLP to shrnuje slovy, že princip presumpce neviny a z něho plynoucí pravidlo in dubio pro reo vyžadují, aby soudci "nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného". Případná předpojatost soudu může být přitom dovozena nejen z výslovných vyjádření na adresu obviněného, nýbrž i ze způsobu, jakým jsou napadená rozhodnutí odůvodněna (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2002 ve věci Lavents v. Litva, stížnost č. 58442/00, § 125 až 126, či rozsudek ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck v. Česká republika, stížnost č. 35450/04, § 49). Nedostojí-li soudy těmto požadavkům, poruší právo obviněného podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
30. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení vyplyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
31. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12. 10. 2022 č. j. 7 Tdo 850/2022-2531 v rovině, které z nich jsou "správnější" z hlediska podústavního práva, nepovažuje požadavky na doplnění dokazování a následné řádné hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i náležité označení trestního jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku, formulované dovolacím soudem za neústavní, neboť zjevně nejsou excesivní, mají logickou základnu a lze je racionálně zastávat.
32. Nejvyšší soud založil své kasační usnesení na několika okruzích argumentů.
33. Nejvyšší soud vytkl, že do výroku o vině byly zahrnuty i takové formy jednání, které vzhledem k jejich povaze nelze považovat za týrání a které nemohly nabýt povahy týrání ani v důsledku délky doby trvání. Jde především o jednání, které bylo ve výroku o vině vymezeno tak, že vedlejší účastník porušoval vzájemné dohody o soužití v Praze, odmítl půjčovat stěžovatelce osobní automobil a odňal jí dříve darované věci. Dále Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyjasnila způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání vedlejšího účastníka, a tedy nebylo možné (při absenci konkretizace a kvantifikace jeho jednání) konstatovat, zda byl naplněn zákonný znak týrání podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku. U týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku totiž nepostačuje pasivní udržování protiprávního stavu, nýbrž vyžaduje se aktivní jednání skládající se z dílčích aktů. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, jakož i na rozdíl mezi konfliktním partnerským soužitím, které rovněž může vést k následku v podobě psychické poruchy, a zmíněným trestným činem.
34. Nejvyšší soud zdůraznil, že městský soud shledal skutková zjištění obvodního soudu za nejasná, neúplná, nelogická, opomíjející některé okolnosti a vzbuzující pochybnosti o své správnosti, a tedy neodpovídající zejména požadavkům § 2 odst. 6 trestního řádu, následně obvodní soud s těmito výtkami polemizoval, aniž by přesvědčivě odůvodnil, že městský soud porušil § 263 odst. 7 trestního řádu, a že by šlo o procesní úpravou předvídanou reakci na vadné hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
35. Nejvyšší soud nevybočil z ústavněprávních mezí dovolacího přezkumu ani tím, že poukázal na jednostrannost hodnocení důkazů zejména obvodním soudem, který v odůvodnění rozsudku podtrhl vulgární a urážlivé výroky vedlejšího účastníka z období po ukončení vztahu, zatímco - rovněž vulgární - nadávky a urážky stěžovatelky vysvětlil jako obranu proti týrání. Nejvyšší soud se přiklonil k závěru, že oboustranné projevy nevhodného chování nelze označit za týrání jedné z osob, tj. stěžovatelky. Podle Nejvyššího soudu není udržitelná ani argumentace obvodního soudu, který nepřihlížel ke svědeckým výpovědím osob s poměrem k vedlejšímu účastníkovi coby zaujatým, zatímco u svědků nepřímo podporujících výpověď stěžovatelky od vzájemných vztahů odhlížel. Další výraz tendenčního přístupu obvodního soudu k důkazům Nejvyšší soud spatřoval v hodnocení znaleckých posudků, když znalecký posudek MUDr. Ivana Davida, CSc., s nímž se posléze plně ztotožnil ústavní znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila, zdůraznil predispozice stěžovatelky (která je hypersenzitivní, má nízkou frustrační toleranci a snadnou pohotovost ke spuštění neurotické reakce), takže vzájemné konflikty partnerů se nemusely projevit psychickou újmou u obou z nich. Soudy nižších stupňů se nezabývaly řádně ani znaleckým posudkem MUDr. Miroslava Skačaniho, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který dospěl k závěru, že vedlejší účastník trpí posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku trestního stíhání a opatrovnického sporu, přičemž zároveň tento znalec dovodil i příčinnou souvislost s jednáním poškozené. Obvodní soud v podstatě opomenul znalecký posudek PhDr. Karla Netíka, znalce z oboru klinické a forenzní psychologie, který dospěl k závěru, že výpověď vedlejšího účastníka lze pokládat za věrohodnou, a naopak se tento soud opíral o posudek psycholožky PhDr. Terezy Soukupové, Ph. D., která potvrdila věrohodnost výpovědí stěžovatelky. Není pochyb, že selekce důkazů svědčících v neprospěch obviněného postrádající řádné odůvodnění je nepřípustná a odporuje principům řádného procesu.
36. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že slovní výroky, které byly převzaty do skutkové věty rozsudku obvodního soudu a staly se určujícími pro závěr o naplnění znaků přečinů, vychází ze svědecké výpovědi stěžovatelky, které soudy nižších stupňů uvěřily, přičemž nenastal zjevný rozpor těchto zjištění s dalšími důkazy. Ani v tomto směru se Nejvyšší soud nezpronevěřil trestním řádem předvídaným limitům dovolacího přezkumu.
37. Nejvyšší soud se dále zabýval vztahy mezi trestnými činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, vydírání podle § 175 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku.
38. Nesprávné právní posouzení jednání vedlejšího účastníka podle závěrů Nejvyššího soudu v dané věci spočívalo především v tom, že soudy nižších stupňů považovaly oba posledně uvedené trestné činy za spáchané v tzv. jednočinném souběhu. Ten je logicky vyloučen, jestliže pohrůžka usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou je prostředkem vynucení určitého chování. Pak jde pouze o trestný čin vydírání § 175 odst. 1 trestního zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1256/2013). Na tomto závěru není nic neústavního.
39. Nejvyšší soud shledal nedostatky též ve vyjádření skutkových okolností podle soudů nižších stupňů naplňujících jednotlivé znaky skutkových podstat vytýkaných přečinů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze ani orientačně zjistit, kdy a za jakých okolností k jednání naplňujícímu přečin vydírání mělo dojít, případně zda se tak stalo opakovaně. Vymezeno je pouze rámcově období přibližně jednoho a půl roku, v němž mělo k jednání dojít. Za této situace není jednoznačně vyjádřeno, co soudy nižších stupňů rozumí nucením k opomenutí kontaktování policie, když bylo zjištěno, že stěžovatelka policii kontaktovala v souvislosti se spory s vedlejším účastníkem opakovaně (a totéž vůči stěžovatelce učinil vedlejší účastník).
40. Podle Nejvyššího soudu nevykazuje znaky týrání ani pohrůžky těžkou újmou (§ 175 odst. 1 trestního zákoníku) ani požadavek vedlejšího účastníka, aby syn zůstal v jeho péči. Vedlejší účastník pronesl hrozby "vyhozením" stěžovatelky "na ulici" či "z bytu", nicméně závažnost újmy spojené s případným uskutečněním hrozeb byla snížena tím, že je majitelkou bytu v P. a domu v okrese N., tedy měla i po odchodu od vedlejšího účastníka zajištěné jiné možnosti bydlení, které využila. Rovněž výhrůžka rozbitím houslí nebyla podle Nejvyššího soudu věrohodná, neboť vedlejší účastník - přestože stěžovatelce v afektu rozbil mobilní telefon - takové výhrůžky nikdy nerealizoval již proto, že si byl vědom, že by se dopustil úmyslného trestného činu, kde by byla důkazní situace - oproti posuzované věci - jednoznačná. Nejvyšší soud dále konstatoval, že partnerský vztah stěžovatelky a vedlejšího účastníka byl charakterizován závažnými rozpory, stresy, urážlivými výroky a hádkami, které však nikdy ani u jednoho z nich nevyústily ve skutečně vážné fyzické napadení (i přes oboustranné výhrůžky zabitím) nebo způsobení vážné škody na majetku. Podle Nejvyššího soudu je třeba se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku dovodit, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod.
41. Stěžovatelka poukazuje na rozsudky ESLP, nicméně Ústavní soud má za to, že se jejich nosným důvodům Nejvyšší soud nezpronevěřil. Některá jednání v níže uvedených rozsudcích jsou již jen svou povahou s nyní tvrzeným skutkem nesouměřitelná, jiná jsou sice akty domácího násilí, opět však svou intenzitou a charakterem nesrovnatelná s tím, co tvrdí stěžovatelka.
42. Rozsudek ESLP ve věci Costello-Roberts v. Spojené království se týkal tělesného trestu uděleného dítěti v soukromé internátní škole. Podle ESLP nedošlo k porušení čl. 3 Úmluvy, protože trest nebyl natolik závažný, aby byl považován za ponižující zacházení.
43. Rozsudek ve věci M. C. v. Bulharsko se odvíjel z případu stěžovatelky, která byla coby nezletilá opakovaně znásilněna dvěma muži. Nebránila se fyzicky kvůli strachu a šoku, pouze slovně dala najevo nesouhlas. Bulharské státní orgány zastavily trestní stíhání s odůvodněním, že oběť neprokázala "aktivní odpor" (např. fyzickou obranu nebo křik). Tento přístup vycházel z tehdejšího bulharského práva, které vyžadovalo pro prokázání znásilnění důkaz násilí nebo hrozby. ESLP shledal porušení čl. 3 a 8 Úmluvy, konstatoval, že státní orgány mají pozitivní povinnost chránit oběti sexuálního násilí i bez fyzického odporu, a zdůraznil, že souhlas je klíčový a znásilnění nastává, proběhlo-li bez dobrovolného souhlasu, a to i bez násilí.
44. ESLP se v rozsudku ve věci Opuz v. Turecko zabýval případem, kdy stěžovatelka čelila dlouhodobému a závažnému domácímu násilí od svého manžela, které bylo namířeno proti ní i její matce. Jednání zahrnovalo opakované fyzické útoky (např. bití, najíždění automobilem, pokus o uškrcení), výhrůžky smrtí a intenzivní obtěžování, závažné ublížení na zdraví a nakonec i vraždu matky stěžovatelky, kterou stěžovatelčin manžel zastřelil. Stěžovatelka i její matka opakovaně upozorňovaly státní orgány na násilí a hrozby, ale turecké státní orgány byly pasivní a neochránily je. Některá trestní řízení byla zastavena, protože obě poškozené svá podání vzaly zpět, což bylo v té době v Turecku ve srovnatelných případech nikoli výjimečné. ESLP konstatoval, že státní orgány selhaly v ochraně práv stěžovatelky a její matky a došlo k porušení čl. 2, 3 a 14 Úmluvy. V této věci tedy šlo o domácí násilí, spojené však se závažnými fyzickými útoky násilníka proti obětem.
45. Východiska rozsudku ESLP ve věci Eremia v. Moldavsko spočívají v tom, že stěžovatelka čelila dlouhodobému domácímu násilí od svého manžela, který byl policistou. Ten ji opakovaně fyzicky napadal, často před jejich dvěma dcerami, což mělo negativní dopad i na jejich psychický stav. Šlo o opakované fyzické napadání stěžovatelky jejím manželem, který byl policistou. Násilí zahrnovalo bití (některé útoky přímo před jejich dcerami), urážky a psychické týrání. Manžel často přicházel domů opilý a napadal ji; některé útoky byly natolik vážné, že stěžovatelka musela vyhledat lékařskou pomoc. Následky zahrnovaly nejen fyzická zranění, ale i závažné psychické utrpení a úzkost, která byla podle soudu natolik intenzivní, že představovala nelidské zacházení podle čl. 3 Úmluvy. Dcery byly traumatizovány tím, že byly svědky násilí na matce a samy čelily verbálním útokům. Přestože stěžovatelka opakovaně žádala o pomoc státní orgány, ochranná opatření byla neúčinná - manžel je opakovaně porušoval a státní orgány proti němu nezasáhly efektivně. Policisté dokonce stěžovatelku odrazovali od podání trestního oznámení s tím, že by to mohlo poškodit budoucnost jejích dcer. Podle ESLP došlo k porušení čl. 3, 8 a 14 Úmluvy.
46. ESLP v rozsudku ve věci Vučković v. Chorvatsko posuzoval věc, kdy stěžovatelka, zdravotní sestra, byla opakovaně napadána svým kolegou, řidičem sanitky, který ji opakovaně osahával, pokoušel se ji přinutit k sexuálnímu styku a vyhrožoval jí ztrátou zaměstnání, jestliže by incidenty oznámila. Kvůli útokům musela stěžovatelka nastoupit pracovní neschopnost kvůli zranění ruky a později trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Pachatel byl původně odsouzen k 10 měsícům odnětí svobody, ale odvolací soud trest změnil na obecně prospěšné práce s odůvodněním, že od skutku uplynula delší doba a pachatel nespáchal další trestnou činnost. ESLP konstatoval, že stát nesplnil svou povinnost účinně chránit práva stěžovatelky a přiměřeně reagovat na závažné sexuální násilí, čímž došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy.
47. V rozsudku ve věci M. G. v. Litva ESLP posuzoval sexuální napadení nezletilého stěžovatele. Stěžovatel, tehdy nezletilý, byl v roce 2014 napaden partnerem své tety, který ho udeřil a vyhrožoval mu znásilněním. Stěžovatel musel podstoupit opakovaná lékařská a psychologická vyšetření, která podle ESLP představovala riziko sekundární viktimizace a dalšího traumatu, což bylo v rozporu s povinností státu chránit zvlášť zranitelnou oběť. Pachatel byl později odsouzen za pokus o sexuální napadení nezletilého, ale dostal pouze tříletý podmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel poukazoval na délku řízení (trvalo téměř šest let) a na příliš mírný trest pro pachatele. ESLP zdůraznil potřebu přísných a odstrašujících trestů za sexuální delikty páchané na dětech a zároveň požadavek minimalizovat další trauma obětí během vyšetřování a soudního řízení, a dovodil, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy.
48. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelkou odkazovaná judikatura ESLP se týká věcí s výrazně odlišným skutkovým základem, kdy domácího násilí bylo posuzováno ve věcech Eremia v. Moldavsko a Opuz v. Turecko, v níž ovšem tamní stěžovatelky čelily psychickému a zejména fyzickému násilnému jednání podstatně vyšší intenzity.
49. Obdobné závěry lze uplatnit také vůči dalším rozsudkům ESLP vztahujícím se k problematice domácího násilí, na které stěžovatelka nepoukazuje.
50. Ústavní soud v této souvislosti připomíná nejprve rozsudek ESLP ze dne 9. 7. 2019 ve věci Volodina v. Rusko, stížnost č. 41261/17. Stěžovatelka čelila řadě fyzických útoků (byla opakovaně bita pěstmi do hlavy a těla, byla škrcena, což vedlo k ohrožení jejího života, útoky měly za následek zranění, která vyžadovala lékařské ošetření a v jednom případě i hospitalizaci, a stěžovatelka v důsledku fyzického násilí utrpěla spontánní potrat) i psychickému nátlaku a šikaně (pachatel stěžovatelku opakovaně sledoval, včetně použití GPS zařízení k monitorování jejího pohybu, vyhrožoval jí smrtí a ublížením, vyhrožoval také jejímu synovi, zveřejnil její intimní fotografie bez jejího souhlasu na internetu, čímž ji veřejně ponížil, opakovaně jí telefonicky i osobně obtěžoval, pronásledoval ji i po změně bydliště a identity, a poškozoval její osobní věci a majetek, například poškodil brzdy jejího automobilu). Ruské státní orgány opakovaně odmítaly zahájit trestní stíhání nebo poskytovat ochranu, i přes závažnost a opakovanost útoků. Policie často bagatelizovala situaci, označovala ji za "soukromý spor" nebo "partnerskou hádku". Stěžovatelka musela několikrát měnit bydliště a identitu, aby unikla násilí, ale ani to jí nezajistilo ochranu. ESLP konstatoval, že ruské právo a tamní praxe státních orgánů neposkytují ženám účinnou ochranu před domácím násilím, a dovodil, že došlo k porušení čl. 3 a 14 Úmluvy.
51. ESLP v rozsudku ze dne 20. 2. 2024 ve věci A. E. v. Bulharsko, stížnost č. 53891/20, shledal porušení čl. 3 a 14 Úmluvy. V § 91 uvedl, že zacházení dosáhlo prahové hodnoty závažnosti, která se vyžaduje pro uplatnění čl. 3, a to z následujících důvodů. Lékařská zpráva o stavu stěžovatelky po incidentu zaznamenala četné hematomy na obličeji, krku a končetinách a dospěla k závěru, že zranění mohla být způsobena způsobem, který stěžovatelka popsala, a způsobila jí bolest a utrpení. Stěžovatelka měla na krku stopy, které podle jejího tvrzení vznikly v důsledku pokusu jejího dospělého přítele uškrtit ji. V té době jí bylo patnáct let, byla pravděpodobně ve stavu fyzické a emocionální zranitelnosti a byla závislá na svém údajném agresorovi a za daných okolností mohla kromě bolesti a utrpení zaznamenaných v lékařském potvrzení prožívat i vážné zastrašování a stres.
52. V rozsudku ze dne 12. 6. 2008 ve věci Bevacqua a S. v. Bulharsko, stížnost č. 71127/01, ESLP hodnotil námitky stěžovatelky, která byla opakovaně fyzicky napadána svým manželem (bití, údery, zranění v obličeji, na ruce a na boku, doložené lékařskými zprávami). Byla vystavena i psychickému násilí, konkrétně výhrůžkám, zastrašování, konfliktním situacím při střídavé péči o syna, omezování kontaktu s dítětem, nucenému střídání péče, opakovaným incidentům v přítomnosti syna, který byl těmito událostmi negativně ovlivněn. Bulharské orgány činné v trestním řízení podle závěrů ESLP opakovaně nezasáhly účinně, neboť policie a prokuratura označily násilí za "soukromou záležitost", odmítly zahájit trestní stíhání a odkázaly stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních, a soudy nečinily včasná opatření ohledně péče o dítě. ESLP konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy, protože bulharské orgány neposkytly stěžovatelce a jejímu synovi účinnou ochranu před násilím a neadekvátně reagovaly na její žádosti o pomoc, nicméně dospěl k závěru, že špatné zacházení se stěžovatelkou a jejím synem nedosáhlo takové intenzity, která by zakládala porušení čl. 3 Úmluvy.
53. V již zmíněném rozsudku ESLP ve věci A. v. Chorvatsko (porušení čl. 8 Úmluvy), vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně vystavena fyzickému násilí ze strany manžela (bití, kopání, údery do hlavy, obličeje a těla, způsobující modřiny a zranění). Byla též vystavena psychickému násilí, a to vážným výhrůžkám smrtí, verbálním urážkám a ponižování, stalkingu, obtěžování i po rozchodu, včetně najímání soukromého detektiva, aby zjistil její adresu. Manžel často násilí páchal před jejich společným dítětem, proti kterému se v některých případech obrátilo násilí. Stěžovatelka opakovaně žádala o ochranná opatření a soudní zákaz styku, ale státní orgány reagovaly pomalu nebo neúčinně, ochranná opatření nebyla dostatečně vynucována.
54. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Právní názor Nejvyššího soudu v obou napadených rozhodnutích není svévolný ani jinak neústavní, vyžadující zásah Ústavního soudu. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení městského soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. 44 To 156/2023-3241 a rozsudku obvodního soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 6 T 71/2019) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu), protože nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
55. Návrh stěžovatelky, aby bylo řízení o této ústavní stížnosti přerušeno, a to do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/24 (Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 19. 3. 2025), sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba (srov. usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 113/16 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu