Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti A. B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Kateřinou Hájkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2025 č. j. 9 To 46/2025-46 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. ledna 2025 č. j. 2 Nt 1801/2025-17, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem nyní posuzovaného případu je ponechání stěžovatele, obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění, ve vazbě.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Trestné činnosti se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že nejméně od poloviny ledna 2024 do konce dubna 2024 na své tehdejší manželce přes její zjevný nesouhlas a odpor opakovaně vykonal v přesně nezjištěném počtu případů, zprvu jednou týdně a později i dvakrát týdně, vaginální a anální pohlavní styk, a to tak, že ji většinou oběma rukama objal kolem pasu nebo si ji přehodil přes rameno, odnesl na koberec, kde jí strhl oblečení, přičemž ač se tato snažila zvednout, kopat kolem sebe a škrábat ho, jí zalehl a svým penisem do ní zezadu vnikl, v důsledku čehož nejméně dvakrát otěhotněla.
3. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 17. května 2024 č. j. 2 Nt 1201/2024-8 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. června 2024 č. j. 9 To 187/2024-24 byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu (tzv. předstižná vazba). V následujících měsících okresní soud dvakrát zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
4. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl na návrh státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť jsou u něj dány důvody předstižné vazby. Současně rozhodl, že nepřijímá záruku za další chování stěžovatele poskytnutou osobami jmenovanými v usnesení, písemný slib stěžovatele ani nabídku peněžité záruky. Dále rozhodl, že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka, a zamítl návrh na nahrazení vazby uložením některého z předběžných opatření. Okresní soud přihlédl ke konkrétním okolnostem a i po zvážení doktríny zesilujících důvodů naznal, že je nadále dán důvod předstižné vazby, neboť hrozí velké riziko recidivy. Krajský soud následně napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s právem na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout do čtyř bodů. Zaprvé podle stěžovatele obecné soudy učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, neboť nevzaly v potaz projevy jeho sebereflexe (doznání ke znásilnění, omluvný dopis a vyjádření při vazebním zasedání) a naopak nedostatečnou sebereflexí zdůvodnily další trvání vazby. Zadruhé obecné soudy svá rozhodnutí údajně založily na ústavně neakceptovatelných důvodech pro zbavení osobní svobody, neboť za důvod dalšího trvání vazby považují nutnost zamezit kontaktu stěžovatele s poškozenou a jejich společnými dětmi, a to i v době, kdy neměl kontakt zakázán. Zatřetí stěžovatel uvedl, že tyto důvody nenaplňují nutnost tzv. zesílených důvodů pro držení stěžovatele ve vazbě. Začtvrté stěžovatel namítl, že obecné soudy odůvodnily nepřijatelnost záruky důvěryhodných osob hledisky, která neplynou ze zákona ani z judikatury, a že také ostatní instituty nahrazující vazbu odmítly pouze paušálně bez konkrétních důvodů.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Každé vazební rozhodnutí zasahuje do osobní svobody obviněného, která představuje v demokratickém právním státě naprosto zásadní hodnotu. V obecné rovině však institut vazby a ponechání ve vazbě představují zásah ústavním pořádkem předvídaný. Protiústavním se stane, pokud trestní soudy opřou svá rozhodnutí o nezákonný vazební důvod, zvolí takový důvod, který je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo je odůvodní bez opory v konkrétních skutečnostech (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2025
sp. zn. IV. ÚS 170/25
, bod 19).
8. K ochraně základních práv včetně osobní svobody je však povolána celá soudní soustava (čl. 4 Ústavy). Je tak především úkolem obecných soudů, aby při důkladné znalosti všech okolností a souvislostí případu, důkazní situace, jakož i stadia, ve kterém se věc nachází, posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak (nález
sp. zn. III. ÚS 5/24
ze dne 6. března 2024, bod 18, a judikatura tam citovaná). Do rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zpravidla zasahuje jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [nález ze dne 16. září 2014
sp. zn. II. ÚS 2086/14
(N 170/74 SbNU 469)].
9. K takovým vadám v nyní posuzovaném případu nedošlo. Ústavní soud shledal, že obecné soudy založily napadená rozhodnutí na zákonných důvodech a své závěry dostatečně odůvodnily, aniž by se dostaly do extrémního rozporu s ústavními principy.
10. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy ponechání ve vazbě založily na neakceptovatelných důvodech (kontaktování rodiny), které navíc nesplňovaly požadavky doktríny zesilujících důvodů. Ústavní soud však dospěl k závěru, že vazební důvody vyložené obecnými soudy byly dostatečně zjištěny a jejich závěry nebyly hrubě nepřiléhavé či svévolné. Obecné soudy totiž nerozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě jen proto, že kontaktoval svou rodinu a že je poškozená introvertní. Opakované kontaktování poškozené stěžovatelem představovalo součást širší úvahy obecných soudů poukazujících na snahu stěžovatele věc s poškozenou dále řešit způsobem, který bagatelizuje dopady trestné činnosti na poškozenou. To pak ve své kombinaci podle obecných soudů zásadním způsobem posiluje hrozbu opakování trestné činnosti ze strany stěžovatele, zvlášť v případech, kdy by se situace nevyvíjela podle stěžovatelových představ. V tomto kontextu soudy též poukázaly na zastrašování a manipulativní jednání stěžovatele, jímž měl poškozené znemožňovat účinně se bránit a vymanit se z celé situace (viz zejména bod 13 napadeného usnesení okresního soudu a bod 11 napadeného usnesení krajského soudu).
11. Taková úvaha nijak nevybočuje z ústavních mantinelů. Předstižná vazba vedle předcházení trestné činnosti rovněž plní ochrannou funkci ostatních členů společnosti (usnesení ze dne 13. listopadu 2024
sp. zn. II. ÚS 2562/24
, bod 8). Vazební důvody předestřené obecnými soudy mohou zakládat opodstatněnost vazby také ve svém souhrnu (citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 2086/14
, bod 33). V rámci procesu hodnocení existence a trvání důvodů předstižné vazby musí soudy vážit veškeré okolnosti odůvodňující omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti a ve vztahu k nim vyhodnotit aktuální situaci obviněných. Mezi konkrétní skutečnosti, o které se může obava z pokračování trestné činnosti opírat, tak spadá mimo jiné i hodnocení postojů obviněných, jejich sklonů a návyků (nález ze dne 14. února 2023
sp. zn. III. ÚS 2698/22
, bod 22). Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svou úvahou shrnutou v předchozím odstavci, pro kterou měly dostatečné podklady, neporušily výše vymezené ústavní standardy.
12. Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy rozhodly v rozporu s doktrínou zesílených důvodů. Podle této doktríny jsou soudy povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat [nález ze dne 20. dubna 2010
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
(N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.), bod 15]. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Porušení práva na osobní svobodu tak může spočívat v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [nález ze dne 12. prosince 2013
sp. zn. I. ÚS 2665/13
(N 217/71 SbNU 545)].
13. Doktrínu zesílených důkazů ovšem nelze interpretovat tak kategoricky, že by při každém novém rozhodování o setrvání ve vazbě musely orgány činné v trestním řízení přijít s novými, dosud neznámými důkazy svědčícími o naplnění vazebních důvodů. V souladu s uvedenou doktrínou vazební důvody v čase slábnou. To ovšem neznamená, že by důvody, které vedly k rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, nemohly obstát i při následném rozhodnutí o setrvání obviněného ve vazbě, jsou-li dostatečně silné navzdory jejich oslabení plynutím času (usnesení ze dne 15. srpna 2024
sp. zn. I. ÚS 1903/24
, bod 16). Soudy tedy nesmí založit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě na pouhém zopakování závěrů předchozího rozhodování, aniž by zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti, a aniž by vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nutné. Jsou-li však přítomny relevantní a postačující důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po dobu jejího trvání, není namístě soudům vytýkat, že je v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují (usnesení ze dne 4. září 2024
sp. zn. I. ÚS 1162/24
, bod 15). Také těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostála. Obecné soudy pouze nezopakovaly dřívější závěry. Doktrínu zesílených důvodů naopak výslovně zmínily a podrobnou a logickou argumentací odůvodnily závěr, že i s přihlédnutím k této doktríně trvají dostatečně silné důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě (viz zejména body 11-13 napadeného usnesení okresního soudu a body 10-12 napadeného usnesení krajského soudu). Také tuto námitku proto shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou.
14. Konečně Ústavní soud shledal, že obecné soudy nevykročily z ústavních mantinelů ani ve vztahu k závěru, že vazbu nelze nahradit některým z opatření navrhovaných stěžovatelem, resp. kombinací těchto opatření. Soudy rozhodující o vazbě nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněnými, měly by však (zvláště v přezkumném řízení) dostatečně reagovat na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost vazebního omezení osobní svobody, a to včetně možností uplatnit instituty nahrazující vazbu (citované usnesení
sp. zn. I. ÚS 1162/24
, bod 21). Ústavní soud se zaměřil na celkové odůvodnění nemožnosti uplatnit v nynějším případě instituty nahrazující vazbu v řízení před obecnými soudy, na něž nahlíží jako na jeden celek. Z toho je zřejmé, že soudy shledaly nahrazení vazby nemožným s ohledem na povahu věci, osobnost stěžovatele, závažnost trestné činnosti, intenzitu vazebních důvodů a stádium trestního řízení. Z uvedených důvodů shledaly aplikaci institutů nahrazující vazbu v daném případě za naprosto nedostačující z hlediska funkce a účelu předstižné vazby (viz též bod 10 výše). Takový závěr, zvlášť v kontextu celého odůvodnění, z hlediska vymezených ústavních požadavků na odůvodnění vazebního rozhodnutí obstojí.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu