Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Zachova 633/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 892/2023-7111 ze dne 20. 12. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 9/2022-6515 ze dne 12. 10. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 8/2020-5841 ze dne 2. 9. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a § 284 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatel byl, zjednodušeně řečeno, odsouzen za to, že na své zahradě pěstoval rostliny konopí, z nichž část zpracoval pro vlastní potřebu a část (o hmotnosti přes 13 kg) předal spoluobviněnému A. D., který sušinu marihuany dále distribuoval. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a trest propadnutí věci.
2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací poté stěžovateli především snížil trest. Konstatoval, že stěžovatel nemůže být postižen ve smyslu § 284 trestního zákoníku, neboť souběh je v daném případě vyloučen (bod 45 napadeného rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud tedy napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatel je vinný zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (stěžovatel neoprávněně vyrobil, jinému opatřil a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku jako člen organizované skupiny a takový čin spáchal ve velkém rozsahu). Vrchní soud stěžovateli snížil trest odnětí svobody z původních osmi let na pět let a pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
3. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Uvedl, že v napadených rozhodnutích neshledal žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Nejvyšší soud se dále věnoval tvrzení stěžovatele, že si nebyl vědom nelegálnosti svého počínání, jelikož věřil spoluobviněnému A. D., že usušené konopí "dává do zdravotnictví". Podrobně rozvedl, z jakých důvodů je toto tvrzení stěžovatele podle něj nelogické a věnoval se také námitce stěžovatele, týkající se údajného neupozornění na změnu právní kvalifikace před krajským soudem (bod 93 usnesení Nejvyššího soudu). Ani námitky týkající se nepřiměřenosti trestu Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, jelikož zaprvé, nepředstavují samy o sobě dovolací důvod a zadruhé, stěžovateli byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby za užití § 58 odst. 1 trestního zákoníku (bod 95 usnesení Nejvyššího soudu).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele je usnesení Nejvyššího soudu stiženo vadou, jelikož neuvádí členy senátu, který ve věci rozhodl. Krajský soud v Brně porušil základní práva stěžovatele tím, že navrhl změnu právní kvalifikace až po závěrečných řečech. Dále stěžovatel namítá porušení principu rovnosti spočívající v tom, že spoluobžalovaný "byl odměněn toliko trestem s podmíněným odkladem". Stěžovatel opakuje svou obhajobu, kterou uplatňoval po celé řízení před obecnými soudy, spočívající v tom, že uvěřil spoluobžalovanému D., že marihuanu použije pro lékařské účely. Dále uvádí, že nikdy nebylo prokázáno, že čin spáchal ve velkém rozsahu. Stěžovatel také poukazuje na to, že jej fakticky usvědčilo, že spoluobžalovaní si vedli tabulky, do kterých obchody zanášeli, s čímž však stěžovatel nesouhlasí, respektive takový důkaz nepovažuje za dostačující. Podle stěžovatele soud také nezohlednil jeho bezúhonnost a věk.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud nepřehodnocuje, a ani zásadně přehodnocovat nesmí, důkazy provedené obecnými soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí obecných soudů z ústavních mezí.
7. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Ústavní soud by byl taktéž oprávněn zasáhnout, pokud by zjistil, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny tím, že v pochybnostech učinily zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004). Obdobná je i situace, kdy z napadených rozhodnutí plyne, že zde existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jehož prověření nebyla věnována dostatečná pozornost (nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004). Nejčastěji a nejtypičtěji však Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn (nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Z uvedených východisek je proto nutno vycházet i v nyní posuzované věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo, a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Valná většina námitek stěžovatele postrádá ústavněprávní relevanci. Ilustrativně, uvedení členů senátu Nejvyššího soudu, kteří v dané věci rozhodovali, není ústavním pořádkem nijak garantováno a stěžovatel ostatně ani netvrdí, z čeho by taková povinnost plynula. Uvádí jen, že se jedná o "procesní vadu". Mimo to, složení jednotlivých senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu je pro právního zástupce stěžovatele jakožto právního profesionála jednoduše zjistitelné z veřejně dostupného rozvrhu práce.
10. Stejně tak je zjevně neopodstatněná námitka o porušení principu rovnosti tím, že jiní spoluobžalovaní byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody. Je zcela v působnosti obecných soudů ukládat individualizované tresty s ohledem na konkrétní okolnosti. Skutečnost, že soudy zohlední tyto okolnosti a u různých spoluobviněných dospějí k jiným trestům, nezakládá porušení principu rovnosti. Stěžovatel navíc v té souvislosti pomíjí, že u jím odkazovaných spoluobviněných bylo zohledněno označení nesporných skutečností, respektive prohlášení viny. I Nejvyšší soud navíc výslovně uvedl, že mezi uloženými tresty není žádná disproporce a nad rámec předmětu dovolacího řízení podrobně shrnul, z jakých důvodů byly tresty odlišeny (bod 98 usnesení Nejvyššího soudu). Nutno navíc znovu připomenout, že stěžovateli byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby. Není tedy ani pravdou, že by soudy nezohlednily jeho dosavadní bezúhonnost, věk, zdravotní stav či jiné okolnosti, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá (výslovně se tomuto aspektu věnuje např. vrchní soud v bodě 52, což stěžovatel zcela přehlíží).
11. Konečně nelze přisvědčit ani námitce procesního charakteru, která se týká údajně nepřípustné změny právní kvalifikace skutku před krajským soudem, ke které došlo až po závěrečných řečech a před odročením hlavního líčení. Nejvyšší soud odůvodnil a ze spisu zjistil, že obviněný byl na možnost změny právní kvalifikace řádně upozorněn přípisem, který mu byl zaslán více než měsíc před konáním hlavního líčení. Lze tedy přisvědčit Nejvyššímu soudu, který věc shrnul následovně: "Obviněný se tedy rozhodně nedostal do situace, kdy by se bez předchozího upozornění musel bránit pro něj překvapivé další právní kvalifikaci." Tomuto aspektu projednávané věci se podrobně věnoval i vrchní soud v bodě 28 napadeného rozhodnutí, ve kterém odůvodnil, že stěžovateli byl dán dostatečný procesní prostor pro vyjádření se. Navíc, jak Nejvyšší soud také uvedl, právní kvalifikace, která byla takto údajně nepřípustně změněna, respektive doplněna, byla následně vypuštěna v řízení před vrchním soudem. Proto, i kdyby teoreticky došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces v řízení před krajským soudem, tato vada byla zhojena již tím, že před vrchním soudem byla rozporovaná právní kvalifikace vypuštěna.
12. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani porušení pravidla in dubio pro reo, které stěžovatel namítá. Např. tvrzení stěžovatele, že jeho vina nemůže plynout z tabulkových záznamů, vedených spoluobviněným, je vyvráceno již krajským soudem v bodě 91 napadeného rozhodnutí (ale i dalších bodech). Krajský soud odůvodnil, že ze souhrnu provedených důkazů jednoznačně plyne, že se záznamy v tabulkách skutečně týkají právě stěžovatele (shoduje se např. bydliště stěžovatele a bydliště uvedené v záznamech atd.).
13. Co se týče argumentace stěžovatele, že u něj nebyla dána subjektivní stránka trestného činu (tedy že si nebyl vědom nelegálnosti svého jednání, jelikož byl uveden v omyl a bylo mu zamlčeno, jak spoluobviněný dále nakládá s konopím), i ta byla obecnými soudy podrobně vyvrácena. Argumentace stěžovatele v této souvislosti přitom směřuje k přehodnocování důkazů, které však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak je uvedeno výše. Pouze stručně tedy Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s prokázáním skutkového stavu, ze kterého dovodily, že stěžovatel si musel být vědom, že spoluobviněný D. využívá stěžovatelem vypěstovanou marihuanu k nelegální distribuci (podrobně k tomu např. bod 88 odůvodnění Nejvyššího soudu).
14. Také námitky z ústavní stížnosti, týkající se toho, zda stěžovatel spáchal čin ve velkém rozsahu, nejsou opodstatněné. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani konkrétní námitky ve vztahu k rozsahu trestné činnosti neuvádí. Ani Ústavní soud pak neshledal žádné zjevné či extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými.
15. V situacích, jako je i tato, kdy Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, není Ústavní soud povinen podrobně reagovat na veškeré námitky, tím spíše pokud nedosahují ústavněprávní relevance. V případě rozhodnutí Ústavního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu postačí, je-li usnesení stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se tedy nad rámec této své povinnosti stručně vyjádřil k některým dílčím námitkám stěžovatele, které považoval za alespoň vzdáleně ústavněprávně relevantní. Ve zbytku však postačí shrnout, že se s argumentací stěžovatele Ústavní soud seznámil a neshledal ji důvodnou.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu