Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obce Jeseník nad Odrou, zastoupené advokátkou Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 996/2024-747 ze dne 30. 1. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a GasNet, s.r.o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se před civilními soudy domáhala zaplacení částky přesahující 3 miliony korun. Soudy její žalobu zamítly. Ústavní stížností brojí jenom proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání jako vadné ve smyslu § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a ani konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl případně odvolací soud od rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu odchýlit. Pouze polemizovala v obecnosti s právním posouzením odvolacího soudu a v dovolání formulovala jenom dovolací důvod, tj. argumenty, pro které měla právní posouzení za nesprávné.
2. Ústavní soud posoudil obsah stížnosti, napadeného rozhodnutí i dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Jak plyne ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, neobsahuje-li dovolání náležitosti stanovené v § 237 a § 238a o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z judikatury k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19 ,
,
I. ÚS 2835/20 ,
I. ÚS 3113/20 ,
,
I. ÚS 2522/23 ,
IV. ÚS 2418/23 ,
I. ÚS 3084/23 či
I. ÚS 2336/24 ).
4. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jako tomu bylo ve zde posuzované věci, Ústavní soud zkoumá výhradně, zda dovolání skutečně vadné bylo, či nebylo. Nezabývá se tedy meritem věci. Vadnost dovolání totiž fakticky znamená, že stěžovatel (tím, že nevymezil předpoklady jeho přípustnosti) nevyčerpal účinně všechny procesní prostředky ochrany.
5. Pomineme-li obecné náležitosti, posouzení náležitostí dovolání se skládá z pěti kroků - viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 16 a
I. ÚS 1564/23 , bod 16:
"Nejvyšší soud zkoumá: 1) Zda dovolatel označil rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje. 2) Zda vymezil rozsah, v kterém tato rozhodnutí napadá (tj. které výroky či jejich části). 3) Zda vymezil dovolací důvod, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V tomto třetím kroku tedy půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu.
4) Zda dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto předpoklady přípustnosti jsou uvedeny v § 237 a § 238a o. s. ř. U předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení oné otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva). 5) Zda dovolání obsahuje dovolací návrh (petit)."
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání Nejvyšší soud odmítl, protože stěžovatelka nedostatečně vymezila dovolací důvod. Podle stěžovatelky však dovolací důvod velmi přesně popsala a vymezila. Stěžovatelka se však mýlí. Nejvyšší soud v bodě 13 výslovně uvedl, že stěžovatelka dovolací důvod formulovala. V tom se tedy se stěžovatelkou shoduje. Vady dovolání spočívaly v jiných náležitostech dovolání: v absenci vymezení předpokladů přípustnosti a formulování otázky hmotného či procesního práva.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a nevymezila ani konkrétní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem by předpoklady přípustnosti mohlo naplňovat (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvádí, jak tyto dvě nezbytné náležitosti dovolání naplnila. Pouze uvádí, že formulovala dovolací důvod a "jasně specifikované problémy a formulované právní věty". Ani ten nejvstřícnější výklad jejího dovolání by však nevedl k nalezení nezbytných náležitostí, jejichž nedostatek Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl.
9. Nejvyšší soud tedy posoudil správně dovolání jako vadné, a proto neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu (právo domáhat se ochrany svého práva stanoveným postupem). Ústavní soud tak stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu