Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2110/2023-570 ze dne 13. 2. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 82/2022-519 ze dne 13. 7. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podal dne 26. 1. 2007 u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ("zákon č. 106/1999 Sb.") Žádal o informace o obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání bývalého příslušníka Policie České republiky T. Č. pro jednání, kterého se dopustil dne 1. 5. 2006 proti poškozené K. J.; o obsahu usnesení nadřízeného státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení tohoto trestního stíhání; o obsahu usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Mgr. Martiny Ševčíkové ze dne 16. 11. 2006, kterým bylo trestní stíhání T. Č. zastaveno; dále o obsahu usnesení nadřízeného státního zastupitelství o stížnosti proti tomuto usnesení a nakonec o informace týkající se osoby státní zástupkyně Mgr. Martiny Ševčíkové. Jelikož stěžovateli nebyly požadované informace včas poskytnuty a na jeho žádost vedlejší účastnici o předběžné projednání nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), vedlejší účastnice jen konstatovala porušení práva, jinak byla bezvýsledná, podal dne 29. 9. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu. Tou se proti vedlejší účastnici domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, omluvy a pro případ neposkytnutí zadostiučinění také konstatování porušení jeho základních práv.
2. Obecné soudy rozhodovaly opakovaně. Původně ve věci vydaná rozhodnutí obvodního soudu a Městského soudu v Praze zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 4292/2017-298 ze dne 20. 3. 2019. Po novém rozhodování zrušil rozhodnutí soudů všech stupňů, týkající se odstranění vady žaloby, Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3299/20 ze dne 6. 4. 2021. Následná rozhodnutí jsou předmětem nynějšího přezkumu před Ústavním soudem.
3. Při opětovném rozhodování obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Obvodní soud rekapituloval, že o průběhu řízení o poskytnutí informace nebylo sporu. Trvalo od 26. 1. 2007 do 16. 9. 2013, kdy byly stěžovateli poskytnuty kopie jím požadovaných usnesení v neanonymizované podobě. V anonymizované podobě mu byly poskytnuty v roce 2011 a informace týkající se státní zástupkyně v roce 2007. Obvodní soud shledal nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, které měly být podle zákona poskytnuty do 15 dnů od podání žádosti. V plném rozsahu byly poskytnuty až za více než 6 a půl roku. Délka řízení tedy byla významně překročena. Obvodní soud shledal, že bylo namístě, aby vedlejší účastnice konstatovala porušení práva, což učinila při předběžném projednání nároku. Zároveň dovodil, že pouze konstatování porušení práva není v daném případě postačující k satisfakci vzniklé nemajetkové újmy, neboť stěžovatel zákonným postupem uplatňoval práva zaručená také Listinou základních práv a svobod. Konečného poskytnutí informace se musel domáhat využitím všech forem ochrany, včetně žaloby.
4. Intenzita zásahu do sféry stěžovatele však nebyla natolik významná, aby bylo namístě přiznat mu peněžitou satisfakci. Proto jako odpovídající formu zadostiučinění obvodní soud shledal, kromě již konstatovaného porušení práva, písemnou omluvu. V této souvislosti akcentoval význam řízení pro stěžovatele. Délka řízení sice byla výrazně překročena, avšak význam řízení byl pro něj nepatrný. Stěžovatel sice poukazoval na to, že informace požadoval proto, že on sám byl v minulosti napaden policisty, a proto jej zajímalo, jak budou orgány činné v trestním řízení postupovat v obdobném případě, avšak požadované informace již pro sebe fakticky využít nemohl. Řízení ve věci napadení jeho osoby policisty bylo pravomocně skončeno v březnu 2005, tedy předtím, než žalobce podal předmětnou žádost o informace. V namítaném řízení se jednalo o informace, které byly vesměs dostupné a známé, neboť kauza byla široce medializována. Stěžovatel netvrdil, že by poškozené K. J. poskytoval pomoc. O požadované informace se zajímal ze svého osobního zájmu (občanské angažovanosti), aniž pro něj měly praktický význam. Navíc řízení mohlo být určitým způsobem pro žalobce významné jen do okamžiku, kdy mu byla požadovaná usnesení poskytnuta, i když v anonymizované podobě, což bylo dne 14. 6. 2011. Obvodní soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť vedlejší účastnice již konstatovala porušení práva stěžovatele a písemně se mu na základě zrušeného rozsudku městského soudu omluvila, a nárok na peněžité zadostiučinění neshledal důvodným; zpětvzetí žalobního požadavku na poskytnutí omluvy městský soud posoudil jako neúčinné (§ 96 odst. 6 občanského soudního řádu).
5. K odvolání stěžovatele městský soud potvrdil ve věci samé rozsudek obvodního soudu; vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a z tvrzení stěžovatele o významu řízení pro jeho osobu. Městský soud uvedl, že obvodní soud postupoval podle závazného právního názoru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3299/20 , a posoudil správní i soudní řízení jako jeden celek. Městský soud konstatoval, že mezi stranami zůstala spornou jen otázka formy zadostiučinění. Městský soud rekapituloval stěžejní závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o povaze a významu újmy žadatele v nepřiměřeně dlouhém řízení (bod 21 rozsudku). V souladu s jejími závěry shledal, že "nelze vyloučit, že v některých případech délka řízení by mohla způsobit pouze velmi malou újmu nebo dokonce žádnou újmu". Už ze samotných tvrzení stěžovatele plyne, že neměl osobní zájem na získání požadovaných informací ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry. Městský soud připomněl také závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015. Uzavřel, že vzhledem ke konkrétním okolnostem věci, zejména významu informací pro stěžovatele (viz výše), obvodní soud nepochybil, a je dostačující poskytnout zadostiučinění formou omluvy a že není namístě poskytnout zadostiučinění v penězích.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Seznal, že o stěžovatelem předestřených otázkách městský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve zbytku stěžovatel tvrdil otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí městského soudu nespočívalo; případně své právní posouzení stavěl na skutkovém stavu, jenž nebyl zjištěn, přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají.
7. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
8. Stěžovatel uvedl, že se dlouhodobě veřejně angažuje při ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí, že namísto zákonné lhůty 15 dnů trvalo získání požadovaných informací 6 let a 7 měsíců. Namítá, že soudní řízení trvala více než 9 let, a to podle stěžovatele nikoliv z důvodu složitosti věci, nýbrž kvůli neschopnosti soudů nalézt správné a zákonné řešení. O tom má svědčit také zrušující nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3299/20 .
9. Ústavně zaručené právo na informace, tedy právo veřejnosti podílet se na správě věcí veřejných, měly podle stěžovatele obecné soudy bagatelizovat jako něco podružného, ba přímo bezvýznamného. Jde podle něj o sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti. Přiznání jen morální satisfakce, nikoli peněžitého zadostiučinění, zejména v případech takto dlouhých řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, například pokud se poškozený na délce řízení podílel.
10. Usnesení Nejvyššího soudu je údajně pouze frázovitě odůvodněno a představuje pouhou (povrchní) polemiku s dovolacími námitkami stěžovatele, které měly být zjevně bezvýznamné; avšak byly relevantní, měly vztah k projednávané věci, a Nejvyšší soud se jimi proto měl zabývat meritorně. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele zaměnil přípustnost a důvodnost dovolání, čímž odepřel stěžovateli meritorní přezkum rozsudku městského soudu, tedy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy také přístup k soudu.
11. Pokud Nejvyšší soud v bodu 9 napadeného usnesení odůvodnil odmítnutí dovolání rozsudkem v jiné věci téhož stěžovatele sp. zn. 30 Cdo 760/2022 ze dne 20. 4. 2023, pak zjevně přehlédl, že tento rozsudek nemohl stěžovatel znát, při formulaci dovolání jej zohlednit ani jeho vydání předvídat. Dovolání v nynější věci stěžovatel podal již 18. 10. 2022.
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel na obranu svého práva snesl toliko opakovanou polemiku a neuplatnil žádné ústavněprávně relevantní námitky, které by nebyly v napadených rozhodnutích vyvráceny.
15. Již z výše uvedené narativní části je patrné, že si soudy byly dostatečně vědomy nepřiměřené délky řízení a důsledně se zaměřily na otázku formy zadostiučinění. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatel jejich závěry věcně nevyvrátil, nýbrž setrval na názoru, že z důvodu jeho občanské angažovanosti mu vznikla újma hodná peněžitého zadostiučinění. Takový názor by mohl být správný, pokud by soudy nerespektovaly podstatné aspekty dotčených základních práv. Tak tomu však není. Obecné soudy vycházely z přiléhavé judikatury vrcholných soudů a dodržely také závazný právní názor podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3299/20
.
16. Ústavní soud v bodu 24 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3299/20 uvedl, že "v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20 dovodil, že věc totožného stěžovatele (řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb.) jako řízení o ústavně zaručeném právu na informace podle čl. 17 Listiny spadá pod působnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zahrnující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Zákonodárce je totiž oprávněn prvotní rozhodování ve věci spadající do působnosti některého ze základních práv a svobod svěřit správnímu orgánu namísto soudu.
Nesmí však vyloučit soudní přezkum zaručený čl. 36 odst. 2 větou druhou Listiny. Předsune-li tímto způsobem zákonodárce před soudní řízení povinnost absolvovat správní řízení, hledí se na obě tato řízení jako na řízení jediné. Z ústavněprávního hlediska je tedy třeba považovat za jeden celek řízení od okamžiku zahájení rozhodování ve věci základního práva až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci - teprve v takovém okamžiku je totiž věc ‚projednána' ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny".
17. Dále v bodech 26 a 27 odkazovaného nálezu Ústavní soud konstatoval, že "za nesprávný úřední postup je třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení se vztahuje i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. [...] Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. [...] Lze tak předpokládat, že průtahy v řízení vedou k nemajetkové újmě účastníka, spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení [...], k jejíž kompenzaci má sloužit přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu.
[...] Ústavní soud se však nevyjadřuje k tomu, zda stěžovatel má nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Je úkolem obecných soudů, aby posoudily, zda lze celkovou délku řízení pokládat za nepřiměřenou, zohlednily další relevantní faktory, mezi něž patří mimo jiné i význam předmětu řízení pro stěžovatele, a aby - budou-li to pokládat za potřebné - se vypořádaly s tím, zda nedošlo ke zneužití práva".
18. S těmito postuláty se městský soud v bodu 12 rozsudku vypořádal zcela korektně a Ústavní soud na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje.
19. Městský soud v bodu 15 rozsudku pregnantně shrnul, že podle § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu "bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného."
20. Městský soud také správně použil pro věc relevantní teze nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 , týkající se řádného odůvodnění nepřiznání zadostiučinění za průtahy v řízení.
21. Lze shrnout, že obecné soudy dodržely uvedená ústavněprávní východiska přiznání zadostiučinění za újmu vzniklou nesprávným úředním postupem. Soudy značně podrobně vysvětlily kritérium významu řízení o poskytnutí informace pro stěžovatele. Stejně tak řádně odůvodnily, proč a jakou váhu mu při rozhodování přiznaly a jakými úvahami se při tom řídily. Ústavní soud nepovažuje za potřebné tyto závěry opakovat, proto na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Ve zbytku se stručně vyjádří k ostatním námitkám stěžovatele.
22. Stěžovateli byly požadované informace (byť v anonymizované podobě) poskytnuty podstatně dříve, než řízení zcela skončilo, pročež tvrzená - ačkoli už tak minimální - újma nemohla trvat ve stejné intenzitě po celou jím uvedenou dobu.
23. Délka řízení před soudy byla podstatně ovlivněna dvěma kasačními zásahy vrcholných soudů (Nejvyššího i Ústavního), a tedy opakovaným rozhodováním soudů nižších stupňů. To nelze samo o sobě označit za průtahy nebo nepřiměřenou délku; právě systém opravných prostředků, kterých stěžovatel využil, slouží jako jedna ze záruk správného rozhodování.
24. Ústavní soud odmítá stěžovatelovu kritiku usnesení Nejvyššího soudu. Jeho odůvodnění není povrchní polemikou ani nezaměnil přípustnost a důvodnost dovolání. Za prvé se Nejvyšší soud korektně vypořádal se vztahem stěžovatelovy argumentace a konstantní judikatury dovolacího soudu a své závěry srozumitelně odůvodnil. Za druhé je to stěžovatel, kdo zaměňuje přípustnost a důvodnost dovolání. Skutečnost, že dovolání naplňuje formální zákonné náležitosti, neznamená, že jej Nejvyšší soud nemůže zákonně odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení, nesplňuje-li předpoklady přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Neztotožní-li se Nejvyšší soud v souladu se zákonem se stěžovatelovým právním názorem na přípustnost dovolání, pak ani nemůže věc projednat meritorně.
25. Skutečnost, že Nejvyšší soud odkázal také na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 760/2022, který byl vydán po podání dovolání stěžovatelem, není pro věc rozhodná. Na právním názoru obsaženém v rozsudku nebylo odmítnutí dovolání založeno - šlo o okrajový odkaz. Současně Nejvyšší soud dostatečně shrnul a použil řadu dalších, zásadních judikaturních závěrů.
26. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy si byly vědomy širšího rozměru věci, kterým se podrobně zabývaly. Svá rozhodnutí odůvodnily pečlivě, se zřetelem ke stěžejním judikaturním východiskům a přiléhavě posoudily konkrétní - specifické okolnosti případu. Soudy se nedopustily tvrzeného sofistikovaného odůvodnění zjevné nespravedlnosti.
27. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu