30 Cdo 4292/2017-298
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 42 C 331/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 69 Co 283/2016-258, 69 Co 24/2017, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 69 Co 283/2016-258,
69 Co 24/2017, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2016, č. j.
42 C 331/2014-168, a doplňující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.
10. 2016, č. j. 42 C 331/2014-223, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá konstatování porušení práva,
poskytnutí písemné omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím coby
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku
nepřiměřené délky a průtahů v řízení o jeho žádosti ze dne 26. 1. 2007 o
poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k
informacím, vedeném před Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 pod sp.
zn. SZN 502/2007 a SIN 1/2007 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 12. 5. 2016, č. j. 42 C 331/2014-168, uložil žalované písemně se omluvit
žalobci dopisem ve znění: „Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se Vám
omlouvá za to, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a
Městského státního zastupitelství v Praze při vyřizování Vaší žádosti o
informace ze dne 26. 1. 2007 bylo porušeno Vaše právo na projednání věci v
přiměřené lhůtě.“ (výrok I), dále zamítnul žalobu ohledně požadavku na
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a ohledně požadavku na
konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok
3. Soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j.
42 C 331/2014-223, doplnil svůj předchozí rozsudek uvedený v odst. 2 tak, že do
jeho výroku III vložil za datum „26. 1. 2007“ slova „ovlivněným nečinností a
vydáváním nezákonných rozhodnutí“
a za slovo „lhůtě“ vložil slova „a bez zbytečných průtahů, zaručené článkem 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, a základní právo žalobce na informace v jeho
časové dimenzi, zaručené článkem 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod“. Dále soud prvního
stupně za výrok IV svého rozsudku uvedeného v odst. 2 vložil doplňujícím
rozsudkem výrok V, kterým žalobu zamítl ohledně požadavku žalobce, aby součástí
omluvy žalované byla shora uvedená slova.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího rozsudku“ ve
výrocích II o zamítnutí částky 100 000 Kč s příslušenstvím a III o zamítnutí
žaloby „na konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené
lhůtě a jeho práva na informace“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího
rozsudku“ ve výrocích I a V ohledně písemné omluvy tak, že žalovaná je povinna
písemně se omluvit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku doporučeným,
datovaným a otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby
opatřeným dopisem znění:
„Omluva M. Š., nar. XY
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za to, že postupem
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního
zastupitelství v Praze při vyřizování Vaší žádosti o informace ze dne 26. 1.
2007, ovlivněným nečinností a vydáváním nezákonných rozhodnutí, bylo porušeno
Vaše právo na projednání věci v přiměřené lhůtě
a bez zbytečných průtahů, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv
a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a Vaše
základní právo na informace v jeho časové dimenzi, zaručené článkem 10 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručené čl. 17 Listiny
základních práv a svobod.“ (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III
svého rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce podal dne 26. 1. 2007 u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a
požadoval poskytnutí informací týkajících se obsahu usnesení o zahájení
trestního stíhání obviněného policisty T. Č. pro jednání, kterého se dopustil
dne 1. 5. 2006 vůči poškozené K. J. (včetně usnesení, kterým bylo rozhodnuto o
případné stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání), jakož i obsahu
usnesení o zastavení trestního stíhání (včetně usnesení, kterým bylo rozhodnuto
o případné stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání). Současně
žalobce požádal o poskytnutí informací týkajících se státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 M. Š. dozorující uvedené trestní
řízení, a to zejména ohledně její odborné praxe. Dne 1. 2. 2007 bylo žalobci
doručeno sdělení náměstka Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 1, č. j. SZN
502/2007, že požadované informace nelze s ohledem na probíhající trestní řízení
poskytnout. Na základě žalobcovy stížnosti ze dne 16. 2. 2017 mu byly
poskytnuty informace o praxi M. Š., avšak Obvodní státní zastupitelství pro
Prahu 1 usnesením ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. SIN 1/2007, odmítlo zbývající
část žádosti žalobce s odůvodněním, že trestní řízení stále probíhá. K odvolání
žalobce zrušilo Městské státní zastupitelství v Praze uvedené usnesení svým
rozhodnutím ze dne 25. 4. 2007, č. j. SIN 1/2007-6, a řízení o žádosti žalobce
zastavilo. Žaloba žalobce ze dne 9. 7. 2007 proti tomuto rozhodnutí byla
zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010, č. j. 10 Ca
226/2007-48. Na základě kasační stížnosti žalobce byl rozsudek Městského soudu
v Praze zrušen pro nezákonnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010,č. j. 1 As 44/2010-103, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Městskému
soudu v Praze, který poté rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č. j. 10 A 5/2011-133,
zrušil rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 4. 2007,
č. j. SIN 1/2007-6, jako nezákonné a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením
Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 4. 2011, č. j. Spr
45/2011-9, bylo rozhodnuto, že o odvolání žalobce proti usnesení Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. SIN 1/2007,
rozhodne Krajské státní zastupitelství v Praze, které rozhodnutím ze dne 12. 5. 2011, č. j. SIN 53/2011-15, zrušilo odvoláním napadené usnesení a věc vrátilo
Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Dne 14. 6. 2011 obdržel žalobce od Obvodního státního zastupitelství pro Prahu
1 požadované kopie usnesení, v nichž však byla znečitelněna jména a příjmení
obviněného, poškozené a úředních osob. Žalobce podal dne 21. 6. 2011 proti
způsobu vyřízení žádosti stížnost, avšak Městské státní zastupitelství v Praze
postup povinného subjektu svým rozhodnutím ze dne 8. 7. 2011, č. j. SIN
1/2007-97, potvrdilo. Řízení o žalobě žalobce ze dne 17. 8.
2011 proti posledně
uvedenému rozhodnutí bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A
271/2011 a na základě zpětvzetí žaloby bylo pravomocně zastaveno ke dni 29. 10. 2013. Žalobce vzal svou žalobu zpět z toho důvodu, že mu dne 16. 9. 2013 byl
doručen přípis Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013,
č. j. SIN 1/2007-84, kterým byla žalobci požadovaná usnesení poskytnuta v
neanonymizované podobě. Dne 3. 3. 2014 žalobce u žalované uplatnil žádost o
poskytnutí zadostiučinění, přičemž žalovaná ve svém stanovisku ze dne 9. 9. 2014 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
nepřiměřené délce posuzovaného řízení, avšak u žalobce nelze dovodit vznik
nemajetkové újmy.
6. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“,
popřípadě „zákon č. 82/1998 Sb.“, a dospěl k závěru, že řízení o předmětné
žádosti žalobce o poskytnutí informací trvalo ode dne podání žádosti 26. 1.
2007 do dne poskytnutí informací (16. 9. 2013), tj. celkem 6 let a 8 měsíců.
Shledal nesprávný úřední postup na straně Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 1 spočívající v nepřiměřené délce řízení, neboť podle § 14 odst. 5 písm.
d) zákona o svobodném přístupu k informacím měly být požadované informace
poskytnuty do 15 dnů od podání žádosti. V příčinné souvislosti s tímto
nesprávným úředním postupem vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se
předpokládá, přičemž žalovaná již konstatovala porušení práva žalobce na
vyřízení žádosti v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že délka posuzovaného
řízení byla překročena zcela zásadním způsobem, přistoupil soud prvního stupně
k uložení písemné omluvy; jelikož však význam posuzovaného řízení pro žalobce
zhodnotil soud prvního stupně jako nepatrný, zamítnul požadavek na peněžité
zadostiučinění.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
8. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v právním
hodnocení ohledně existence nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení,
v důsledku čehož je presumován vznik nemajetkové újmy žalobce. Odvolací soud
rovněž stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že intenzita zásahu do
tvrzených práv žalobce neodůvodňuje přiznání peněžitého zadostiučinění. Za
přiměřené zadostiučinění tak odvolací soud požadoval písemnou omluvu žalobci, a
to nejen za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez
zbytečných průtahů, ale též za porušení práva na poskytnutí informace „v jeho
časové dimenzi“, jak žalobce požadoval v žalobním petitu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, a to
v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně
ohledně zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
10. Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že
odvolací soud na posuzované řízení aplikoval stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), přičemž nerozlišoval
mezi správním řízením podle zákona o svobodném přístupu k informacím a
navazujícím soudním řízením správním, v němž se dovolatel domáhal ochrany proti
postupu a rozhodnutí správního orgánu. Odvolací soud se podle dovolatele
odchýlil i od další navazující judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014,
uveřejněného ve Sbírce soudních řízení a stanovisek pod číslem 113/2017 (dále
jen „R 113/2017“), a rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, z
nichž podle dovolatele vyplývá, že na uvedené správní řízení nedopadá čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve
Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č.
209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), takže nesprávný úřední postup podle
ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk může být dán pouze tehdy, je-li porušena
povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
11. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí
odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení
otázky formy přiznaného zadostiučinění. Dovolatel v tomto směru odkázal na
nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. ÚS 862/10, ze kterého má
vyplývat, že v případě nepřiměřené délky řízení se vznik nemajetkové újmy
neprokazuje, neboť vzniká již samotným porušením základních práv a svobod a jen
zcela výjimečně se nepřiznává peněžité zadostiučinění (stejné závěry podle
dovolatele vyplývají i ze Stanoviska, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).
12. Odvolací soud dále podle dovolatele nesprávně posoudil význam
kritéria předmětu řízení pro poškozeného. Dovolatel vymezuje „otázku výkladu a
aplikace podmínek a kritérií pro stanovení míry závažnosti vzniklé nemajetkové
újmy a formy jejího zadostiučinění v případě porušení práva na vydání
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a nepřiměřeně dlouhého řízení v řízení o
žádosti o informace“, když zvýšený význam předmětu řízení spatřuje (s bohatými
odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu) v tom, že právo na
informace je důležitým politickým právem představujícím kontrolu výkonu veřejné
moci ze strany občanů. Otázka „významu předmětu řízení pro poškozeného v
případě žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.“, byla podle žalobce
prozatím hodnocena pouze v judikatuře Nejvyššího správního soudu, avšak dosud
nebyla vyřešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, natož pak v praxi
ustálené.
13. V doplnění svého dovolání dále dovolatel uvádí, že jeho nárok na
přiměřené zadostiučinění je svým charakterem třeba přirovnat k nárokům na
ochranu osobnosti, k čemuž odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem R 40/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, a další.
14. Přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatel v tom, že uvedené
právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny,
popřípadě se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od shora uváděné
judikatury Nejvyššího, popřípadě Ústavního soudu. Dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva (uvedené v odst.
10) ohledně rozlišení odpovědnosti za nepřiměřenou délku soudního řízení
správního a odpovědnosti za průtahy v předcházejícím správním řízení
(nemožnosti posuzovat uvedená řízení jako jeden celek) odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je tak pro řešení této otázky
nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
22. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené jako
součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., dále jen
„Listina“) stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,
bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených
zákonem.
23. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
25. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno podle shora
citované právní úpravy v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních
řízení se po novelizaci provedené zákonem č. 160/2006 Sb. nachází v zákoně č.
82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13 (shodně v § 22) a v § 31a. Na
tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo
jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i výkladem
ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na ta řízení,
která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (podrobněji
níže).
26. Nejvyšší soud v R 113/2017 vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a
38 odst. 2 Listiny, garantující (mimo jiné) právo na projednání věci v
přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se vztahují nejen
na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení,
v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich
účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení
se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu.
Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na
existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv.
27. Proti tomu na správní řízení, jejichž předmět takovou civilní povahu
nevykazuje, články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, takže se
ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení
zabývat a nelze na ně tudíž ani aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku včetně
vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy dovozené pro takové
případy judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
28. V R 113/2017 Nejvyšší soud dále dovodil, že v případě těch správních
řízení, na něž články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, může
přesto dojít k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve
smyslu § 13 OdpŠk. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13
odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale (jen) o
nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk
(neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě).
29. Ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38
odst. 2 Listiny, jsou tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení.
Jelikož však na tento nesprávný úřední postup – jak shora objasněno –
nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se domněnka vzniku nemajetkové újmy,
je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou
souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí
v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy. K rozlišování mezi
úkonem a rozhodnutím pro uvedené účely se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém
rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněném Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 102/2014.
30. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že posuzované řízení
probíhalo jednak před správními orgány, ale opakovaně též před správními soudy.
Řízení o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístup k informacím se
přímo netýká majetkových ani jiných soukromých práv žadatele a nemá přímý dopad
do majetkové sféry účastníka správního řízení. Vzhledem k převažující
veřejnoprávní povaze nároku žadatele tak je možné konstatovat, že se nejedná o
řízení civilní povahy. Předmětné správní řízení tedy není řízením, na které
dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a na daný případ nelze aplikovat ani Stanovisko.
Nelze se tak ani dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy připadá (toliko) nesprávný
úřední postup spočívající
v průtazích v předmětném správním řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk,
tedy porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě
stanovené uvedeným zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2205/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 3282/2015). V případě navazujících soudních řízení v režimu
správního soudnictví by naopak o možný nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce soudního řízení bylo možno uvažovat, šlo by však o samostatný
nárok založený na samostatném skutkovém základě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).
31. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé
porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2
Listiny, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na
přiměřenou délku navazujících soudních řízení správních, tedy neumožňuje učinit
závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako
celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo
968/2014). Jinými slovy žalobcem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy
za nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak než jako
sestávající z dílčích nároků majících však již pro uvedenou odlišnost
odpovědnostních titulů samostatné skutkové základy.
32. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž nesprávné, pokud odvolací
soud posuzoval předmětné řízení jako řízení jediné a hodnotil tak přiměřenost
celé délky takového (jediného) řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku
včetně toho, že aplikoval domněnku o vzniku nemajetkové újmy žalobce.
33. Napadené rozhodnutí je nesprávné co do základu žalobou požadovaného
nároku. Žalobcem vymezené dovolací důvody se dále vztahují k formě (a výši)
zadostiučinění. Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že na posuzované správní
řízení nedopadá čl. 6 Úmluvy, tudíž ani závěry plynoucí ze Stanoviska, je
nezbytné nejdříve posoudit, zda v řízení k nesprávnému úřednímu postupu
spočívajícímu v průtazích došlo a zda žalobci vznikla újma v příčinné
souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Až následně bude možné
posoudit formu, případně výši, přiměřeného zadostiučinění. Z toho důvodu se
dovolací soud nezabýval dalšími otázkami vymezenými žalobcem, neboť dovolací
soud nemůže předjímat nové závěry soudů nižších stupňů ohledně základu žaloby
ani ohledně výše případného peněžitého zadostiučinění (srov. R 113/2017 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017).
34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými
vadami řízení zatíženo bylo.
35. Žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla
vzniknout jednak průtahy ve správním řízení, jednak nepřiměřenou délkou
soudních řízeních správních. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou
újmu ve formě konstatování porušení práv žalobce, omluvy a zadostiučinění v
penězích ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, představuje různé nároky se
samostatným skutkovým základem (srov. odst. 30 a 31), aniž by však bylo zřejmé,
jakou výši přiměřeného zadostiučinění žalobce pro každý z těchto nároků
požaduje. To činí žalobu neurčitou. Soud prvního stupně pochybil, pokud žalobce
nevyzval, aby specifikoval, jakého zadostiučinění se ve vztahu k jednotlivým
skutkům domáhá. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně
nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 214/2015).
36. Řízení je dále zatíženo vadou spočívající v tom, že soud prvního
stupně při vydání doplňujícího rozsudku nerespektoval důsledně § 166 o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení je nutno doplňující rozsudek chápat jako samostatný
rozsudek, jímž se rozhoduje o (zbývající) části předmětu řízení. Doplňujícím
rozsudkem tak nelze zasahovat do výrokové části původního rozsudku, a to již z
toho důvodu, že oba rozsudky nabývají právní moci a vykonatelnosti na sobě
nezávisle (§ 166 odst. 3 o. s. ř.). Z toho důvodu není správný ani postup
odvolacího soudu, který částečně potvrzoval a částečně měnil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 12. 5. 2016, č. j. 42 C 331/2014-168, „ve znění
doplňujícího rozsudku“.
37. Z ustanovení § 166 odst. 2 o. s. ř. plyne dále to, že v doplňujícím
rozsudku musí být vždy rozhodnuto také o náhradě nákladů řízení, které vznikly
při projednání zbývající části předmětu řízení (srov. DRÁPAL, Ljubomír. § 166
[2]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva, DOLEŽÍLEK, Jiří,
FIALA, Roman, HORÁČEK, Roman, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, KRBEK, Pavel, KRČMÁŘ, Zdeněk,
MAZANEC, Michal, NOVOTNÝ, Zdeněk, POLEDNE, Petr, PUTNA, Mojmír, SIMON, Pavel,
ŠEBEK, Roman, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1125.). Soud prvního stupně ve svém
doplňujícím rozsudku ze dne 4. 10. 2016, č. j. 42 C 331/2014-223, o náhradě
těchto nákladů řízení nerozhodl a odvolací soud nenařídil postupem podle § 222
odst. 2 o. s. ř., aby soud prvního stupně svůj doplňující rozsudek doplnil o
chybějící výrok o nákladech řízení. Pokud odvolací soud místo toho rozhodl v
této části o nákladech řízení podle § 224 odst. 2 o. s. ř. sám, jedná se o
postup nesprávný (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp.
zn. II. ÚS 3769/18).
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
39. Rozsudky obou soudů nižších stupňů přitom byly zrušeny jako celek (a
to i ohledně vyhovujících výroků), neboť dovolací soud není s ohledem na § 242
odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 37/2015).
40. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby
nejprve postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění výše
uvedené vady žaloby (odst. 35). Soud prvního stupně se tak postará předně o to,
aby žalobce rozlišil, jakého zadostiučinění se domáhá z důvodu průtahů ve
správním řízení a jaké zadostiučinění požaduje z důvodu nepřiměřené délky
navazujících soudních řízení správních.
41. V návaznosti na žalobcem provedené vymezení jednotlivých dílčích
nároků soud prvního stupně v dalším řízení zváží, jaké úřady jsou v dané věci
ve smyslu § 6 OdpŠk ve vztahu ke každému jednotlivému nároku příslušnými k
jednání za žalovanou. Přihlédne předně ke skutkovému vymezení těchto dílčích
nároků. Vyjde z toho, že v případě objektivní (žalobou provedené) kumulace
jinak samostatných nároků mohou za stát v řízení jednat různé úřady (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).
42. Shledá-li soud prvního stupně základ nároku oprávněným, posoudí
dále, jaká forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce bude v daném
případě dostatečná, přičemž bude ve svých úvahách postupovat podle § 31a OdpŠk
a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
43. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu