Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti T. H., H. V., Prof. Dr. J. F., J. D., M. D., E. B., P. K. a J. D., všech zastoupených Mgr. Danem Loukotou, advokátem v Praze, AK Marek & Loukota, na Příkopě 17, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.4.2005, čj. 12 C 222/2004-113, ve znění opravného usnesení ze dne 10.8.2005, čj. 12 C 222/2004-126, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.11.2005, čj. 20 Co 391/2005-138, 20 Co 392/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2007, čj. 28 Cdo 823/2006-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé jsou členy Židovské obce v Praze. Dne 7.11.2004 byli někteří z nich odvoláni z funkcí ve volených orgánech Židovské obce, a to v rozporu s jejími stanovami. Stěžovatelé se proto obrátili na obecný soud a žádali, aby vyslovil neplatnost uvedených odvolání z funkce. Soudy jim však neposkytly požadovanou ochranu, neboť se odmítly věcí zabývat s odůvodněním, že se jedná o záležitost církve, tzv. forum internum, do kterého nejsou soudy oprávněny zasahovat.
Podle mínění stěžovatelů tím byla porušena jejich základní práva daná zejména čl. 16, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 a 96 až 98 Ústavy, čl. 6 "Evropské úmluvy o lidských právech", čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 "EULP". Stěžovatelé rovněž namítají, že jim soudy odmítly v předmětném sporu poskytnout ochranu, jak to vyžaduje čl. 4 Ústavy.
Podle stěžovatelů se v posuzovaném případě jedná o konflikt mezi dvěma ústavními zásadami, a to náboženskou svobodou a právem občanů na soudní ochranu a dovolávají se přitom usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1487/2003. Poukazují na čl. 16 odst. 4 Listiny, podle něhož svoboda církví může být omezena jen z hlediska veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod jiných. Z toho stěžovatelé dovozují, že náboženská svoboda není neomezená a nelze z ní dovodit, že by členové církve museli žít bez soudní ochrany svých legitimních práv a zájmů. V posuzovaném případě prý nejde o to, že by soudy zasahovaly do vnitřní organizace církve, ale jde o výklad stanov Židovské obce; tím, že je soud vyloží, dle názoru stěžovatelů nezasahuje do náboženské svobody.
Stěžovatelé mají za to, že členové a funkcionáři církve, pokud se proti nim postupuje v rozporu s jejími vnitřními předpisy, mají právo na soudní ochranu. Protože neexistuje církevní soud s jurisdikcí na území České republiky, ani rozhodčí soud s příslušnou pravomocí, domnívají se, že mají právo, aby o jejich žalobě rozhodl nezávislý soud nebo jiný orgán. Je na Ústavním soudu, aby určil, který soud nebo orgán se má věcí zabývat. V této věci lze podle stěžovatelů postupovat analogicky k § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění. Navíc se v předmětné věci jedná o materiální zájmy, neboť vedení obce disponuje s milionovým majetkem obce a je zapsáno jako statutární orgán u Ministerstva kultury. Rozhodnutím o neplatnosti odvolání stěžovatelů z funkce by se vyřešila otázka, kdo je statutárním orgánem Židovské obce.
Stěžovatelé napadli uvedené usnesení Městského soudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.2.2007, čj. 28 Cdo 823/2006-169, zamítl. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na své usnesení ze dne 29.5.2006, sp.zn. 28 Cdo 1271/2006, a na jeho závěry v obdobné věci, od kterých se nehodlá odchýlit.
Vedlejší účastník - Židovská obec v Praze ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o namítaný střet dvou zaručených základních práv, bude vždy třeba zkoumat, zda v konkrétním případě došlo či nedošlo k takovému stavu věci, který by upřednostnil jedno právo před druhým. Muselo by se jednat o takový zásah, který by ve své podstatě ohrožoval i samotné zásady svobodné a demokratické společnosti, tudíž by přesahoval církevní vnitřní autonomii. K takovému závažnému ohrožení však nedošlo. Pokud stěžovatelé argumentují možnou materiální újmou, která měla vzniknout odvoláním vrcholných představitelů Židovské obce, stěžovatelé neprokázali, že by taková újma vznikla nebo hrozila.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) k případné replice, leč ti nereagovali.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje proti právnímu výkladu provedenému soudy, podle něhož ustavování orgánů Židovské obce, volba jejich funkcionářů a odvolávání z funkce v těchto orgánech je vnitřní organizační záležitost církve, do které stát nemůže zasahovat. Ústavní soud se již problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve zabýval (viz např. nález sp.zn.
I. ÚS 211/96
, nález sp.zn.
sp. zn. III. ÚS 136/2000
, nález sp.zn.
Pl. ÚS 6/02
, www.judikatura.cz). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.
Stěžovatelé v návrhu poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1487/2003. V této věci se však jednalo o žalobu na určení, že služební poměr žalobců u žalované církve trvá. Nejvyšší soud tu sice připustil eventualitu projednání takto postavené žaloby (s ohledem na možnost skončení služebního poměru nepříslušným orgánem či v rozporu s vnitřním předpisem), současně však dovodil - s odkazem na zásadu interní církevní autonomie, že se pro nedostatek pravomoci soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. nelze domáhat určení, že právní akt, zakládající skončení služebního poměru duchovního, je neplatný; právě výroku, vyslovujícího neplatnost konání a rozhodnutí vnitřního církevního orgánu o vnitřních věcech obce, se v uvedené posuzované věci stěžovatelé domáhali. Odkaz stěžovatelů na toto rozhodnutí je tedy nepřípadný.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že existuje paralela s § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přiklonil se Ústavní soud k zápornému stanovisku Nejvyššího soudu vyslovenému v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 1271/2006 ze dne 29.5.2006 (viz www.nsoud.cz). Podle tohoto stanoviska se podle § 1 odst. 3 písm. c) tohoto zákona zákon nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech; jde o kvalitativně odlišné okruhy právních úprav. Zatímco spolčovací právo, jinak obdobně založené na ústavním principu odluky spolků od státu, je upraveno v rámci politických práv v článku 20 Listiny základních práv a svobod, je náboženská svoboda (včetně církevní autonomie) zakotvena v článku 16 Listiny, tedy v té její části, která upravuje základní lidská práva a svobody. Tím spíše je pak nutné respektovat, že zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), jehož ustanovení konkretizují výchozí garance vyslovené v Listině, v žádném ze svých ustanovení neupravuje a tedy neumožňuje, aby obecné soudy bezprostředně přezkoumávaly akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církví resp. náboženských společností. Proto není možné dovodit, že by byl obecný soud nadán pravomocí projednávat a rozhodovat žalobu o neplatnost konání či rozhodnutí členského shromáždění církevní obce ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud dodal, že uvedený výklad není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý má právo na projednání své věci před nezávislým a nestranným soudem, jde-li o jeho občanská práva nebo závazky. Jestliže judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např. služební poměr státního zaměstnance (viz věc Simmer v. Česká republika, rozsudek ze dne 8.12.1998, podrobněji též Hubálková,E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika, Linde, Praha 2003, str. 140 a násl.), pak tím spíše nemůže být základním právem právo na soudní přezkum rozhodování interního orgánu církve nebo náboženské společnosti, znamenající zásadní zásah do církevní autonomie.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stejně rozhodl Ústavní soud v obdobné věci stěžovatelů T. Homoly a dalších pod
sp. zn. I. ÚS 611/06
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu