Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Růženy Šandorové, zastoupené advokátem Mgr. Vítězslavem Dohnalem, sídlem Klokotská 103, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3580/2024-1055 ze dne 19. února 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 265/2022-934 ze dne 2. srpna 2024, ve znění opravného usnesení č. j. 14 Co 265/2022-952 ze dne 25. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít nesprávným rozhodnutím o zadostiučinění stěžovatelky za průtahy v řízeních a přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady nákladů kompenzačního řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 18/2016, stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá správní a navazující soudní řízení (jakož i řízení odškodňovací). Ve správních řízeních bylo rozhodováno o příspěvcích na živobytí a doplatcích na bydlení (šlo původně o 25 řízení). Obvodní soud rozsudkem č. j. 22 C 18/2016-688 ze dne 4. 3. 2022 žalobě částečně vyhověl, částečně ji zamítl (jednotlivá řízení hodnotil samostatně a tomu uzpůsobil i výrokovou část svého rozhodnutí). Do výroků, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce odškodnění (celkem 408 146 Kč s příslušenstvím), podala vedlejší účastnice odvolání. Stěžovatelka se proti prvostupňovému rozsudku neodvolala.
3. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 14 Co 265/2022-780 ze dne 9. 12. 2022 prvostupňové rozhodnutí ve výroku I (kterým bylo stěžovatelce přiznáno 46 063 Kč za průtahy v odškodňovacím řízení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, v dalších meritorních výrocích prvostupňové rozhodnutí co do částky 139 473 Kč potvrdil, co do částky 222 610 Kč je změnil tak, že žalobu zamítl. Hlavním důvodem změny bylo, že podle městského soudu se mělo na újmu způsobenou průtahy v řízeních nahlížet jako na újmu jedinou. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1592/2023-878 ze dne 23. 4. 2024 rozsudek odvolacího soudu v části, v níž došlo k zamítnutí žaloby ve výši 222 610 Kč, zrušil, neboť prozatím nebylo možno dospět k závěru, že všechna posuzovaná řízení spolu natolik úzce souvisela, že by bylo na místě posuzovat z nich vzniklou újmu jako újmu jedinou. V mezidobí obvodní soud řízení co do částky 46 063 Kč pro zpětvzetí zastavil (ke zpětvzetí došlo, neboť požadovanou částku stěžovatelce zaplatila Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti).
4. Napadeným rozsudkem poté městský soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se žaloba o zaplacení 6 563 Kč, 5 250 Kč, 5 031 Kč, 2 175 Kč, 1 500 Kč, 500 Kč a 22 938 Kč zamítá. Ohledně částky 178 653 Kč rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, doplnil dokazování a u některých řízení shledal, že spolu úzce souvisejí natolik, že z nich vzniklou újmu je potřeba hodnotit jako újmu jedinou (to vedlo k částečnému zamítnutí žaloby co do částky 22 938 Kč). Dále měl městský soud za to, že některá z posuzovaných řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhá (to vedlo k zamítnutí žaloby co do částek 6 563 Kč, 5 250 Kč, 5 031 Kč, 2 175 Kč, 1 500 Kč a 500 Kč). Na nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud přiznal stěžovatelce 17 143 Kč, na nákladech odvolacího řízení pak 34 250 Kč.
5. Proti napadenému rozsudku městského soudu podaly dovolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání vedlejší účastnice odmítl, neboť závěry odvolacího soudu byly v souladu s rozhodovací prací dovolacího soudu. Dovolání stěžovatelky pak odmítl zčásti pro subjektivní nepřípustnost (neboť stěžovatelka napadala rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž jí bylo vyhověno), zčásti pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v pro stěžovatelku nepříznivé části bylo rozhodováno o částce (ani v součtu) nepřevyšující 50 000 Kč.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že s odmítnutím dovolání nesouhlasí, nicméně i kdyby se Ústavní soud s názorem Nejvyššího soudu ztotožnil, nebyla by ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatelka se při podání dovolání řídila nesprávným poučením odvolacího soudu. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka namítá, že nereaguje na její argumentaci, na jejímž posouzení přitom závisela právě přípustnost dovolání. Stěžovatelka konkrétně argumentovala, že rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodováno o jednotlivých návrzích, přičemž i odvolací a dovolací soud svými výroky rozhodovaly o jedné částce. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy navíc soud není limitován návrhem žalobce.
7. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatelka brojí jednak do výroku ve věci samé, jednak do výroku o nákladech řízení. K meritu věci stěžovatelka namítá, že jí nad rámec již pravomocně přiznané náhrady mělo být přiznáno alespoň dalších 222 610 Kč, nikoliv pouze 178 653 Kč. Městský soud chybně posoudil, že obvodní soud pravomocně rozhodl o jednotlivých nárocích, kvůli čemuž pak odmítl zvýšit náhradu nemajetkové újmy, přestože sám dospěl k závěru, že byla nepřiměřeně nízká. Stěžovatelka uplatnila nárok jednou částkou, a ačkoliv obvodní soud rozhodoval o jednotlivých řízeních samostatnými výroky, nelze z nich určit, za jaké správní či soudní řízení náhrada náleží. Ve skutečnosti tak výrok soudu vede pouze k závěru, že část celkově požadované částky soud přiznal, část nikoliv. Tomu odpovídají i výroky následných rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Stěžovatelka zpochybňuje i jednotlivé úvahy vedoucí odvolací soud k částečné změně prvostupňového rozhodnutí (posouzení některých řízení jako vzájemně provázaných, snížení základní částky za rozhodování ve více stupních či pro množství souběžně probíhajících řízení, posouzení některých řízení jako ukončených v přiměřené lhůtě).
8. K rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelka tvrdí, že přiznaná náhrada ani zdaleka nepokrývá reálné náklady na právní zastoupení. Podle stěžovatelky neměla být tarifní hodnota určena podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, soud měl buď přiznat náhradu nákladů podle jejich skutečné výše, případně odvíjet tarifní hodnotu od částky 222 610 Kč, ohledně níž byla věc Nejvyšším soudem vrácena odvolacímu soudu. V každém případě pak údajně měla být odměna navýšena na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť šlo o věc mimořádně obtížnou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud s ohledem na poučení o přípustnosti dovolání, kterého se stěžovatelce dostalo, nepovažoval ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu za opožděnou. Nicméně samotné poučení o možnosti podat dovolání nezakládá přípustnost tohoto mimořádného prostředku, o ní rozhoduje Nejvyšší soud, který dostatečně vysvětlil, proč ve vztahu ke stěžovatelce dovolání přípustné nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její dovolací argumentací, od níž se měla odvíjet i přípustnosti dovolání. Tato námitka je však poněkud zavádějící. Stěžovatelka se (ne)přípustností ex lege v dovolání vůbec nezabývala, přípustnosti se věnovala jen z hlediska naplnění podmínek § 237 občanského soudního řádu. Úvahy o tom, zda bylo rozhodováno o jednom nároku či zda je soud vázán požadovanou výší náhrady, stěžovatelka k otázce (ne)přípustnosti (ex lege) dovolání nevztáhla a ani z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, jaký by na ni měly mít vliv.
11. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí rozhodoval o 222 610 Kč (jak stěžovatelka na jiných místech ústavní stížnosti sama připouští), ve zbývajícím rozsahu byla věc pravomocně skončena. V částce 178 653 Kč odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, a v tomto rozsahu tedy vydal pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, což dovolání v této části činí subjektivně nepřípustným. Žalobu pak zamítl co do (v souhrnu) 43 957 Kč, v tomto rozsahu bylo rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivé, předmět sporu však nepřesáhl 50 000 Kč, a dovolání tak bylo ex lege nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolací argumenty, na které stěžovatelka poukazuje, ani jeden z těchto závěrů nezpochybňují.
12. K (ne)přípustnosti dovolání ex lege se pak stěžovatelka blíže vyjádřila v replice k vyjádření vedlejší účastnice ke stěžovatelčinu dovolání, v níž se zaměřila zejména na argument, že dovoláním napadla celé rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval minimálně o částce 222 610 Kč. K této argumentaci se přitom Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyjádřil.
13. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka byla v odvolacím řízení neúspěšná v částce 43 957 Kč, tedy v částce bagatelní [ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne již z této skutečnosti (z mnoha viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/25 ze dne 5. 3. 2025), přičemž se z ústavní stížnosti nepodávají žádné mimořádné okolnosti, které by věc posouvaly do ústavní roviny.
14. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k výrokům o nákladech řízení. Ústavní soud totiž mimo jiné ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.) konstatoval, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou". Lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá judikatuře Ústavního soudu [k aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v typově podobných sporech viz nález sp. zn. IV. ÚS 3277/18 ze dne 6. 6. 2019 (N 107/94 SbNU 305); viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 1407/23 ze dne 14. 6. 2023] a je v něm dostatečně vysvětleno, proč soud neshledal věc mimořádně obtížnou ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu.
15. Ústavní soud v obecné rovině nevylučuje, že náhrada nákladů řízení určená podle advokátního tarifu může být v některých případech zjevně nedostatečná, a jako taková může případně v závislosti na dalších okolnostech získat ústavní rozměr. V tomto případě jde nicméně pouze o čtyři úkony právní služby (stěžovatelka se nechala zastoupit advokátem až od prvního dovolacího řízení, rozdíl mezi požadovanými a přiznanými náklady odvolacího řízení činil cca 50 000 Kč), ze systémového hlediska pak byla věc řešena novelou advokátního tarifu (viz § 9a odst. 2 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025). Za dané situace Ústavní soud prostor pro svou ingerenci do této inherentně podústavní problematiky neshledává.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu