30 Cdo 1592/2023-878
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně R. Š., zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 1 210 762 Kč s příslušenstvím a částky 90 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 18/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, č. j. 14 Co 265/2022-780, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, č. j. 14 Co 265/2022-780, v části výroku II, jíž byly změněny výroky III, V, VII, IX, XI, XIII, XV, XVIII, XX, XXIII, XXIV, XXVI, XXVII, XXIX, XXXI, XXXIII, XXXV, XXXVII, XXXIX, XLI a XLIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně částky 222 610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 215 110 Kč od 3. 12. 2015 do zaplacení a z částky 7 500 Kč od 6. 9. 2017 do zaplacení byla zamítnuta, a dále usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2023, č. j. 22 C 18/2016-859, ve výroku IV o nákladech řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se podanou žalobou (po částečném zastavení řízení a připuštěné změny žaloby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2019, č. j. 22 C 18/2016-222, a usnesením stejného soudu vyhlášeným při jednání dne 24. 7. 2020) domáhala po žalované zaplacení částky 1 210 762 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 760 762 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 a z částky 1 210 762 Kč od 6. 9. 2017 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou 22 správních řízení a na ně navazujících 2 soudních řízení o doplatcích na bydlení žalobkyně za říjen 2012 až květen 2013, říjen 2013, prosinec 2013 až srpen 2014 a o příspěvku na živobytí žalobkyně za říjen 2013 až leden 2014 s tím, že žalobkyně určila, jakou částku z důvodu nepřiměřené délky toho kterého řízení požaduje.
Prvním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 22 C 18/2016-303, který nabyl právní moci jen ve výroku I, bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částku 10 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2005 do zaplacení; jinak byl tento první rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2021, č. j. 14 Co 426/2020-427. Nadále tedy žalobkyně požadovala za správní řízení ohledně příspěvku na živobytí za říjen 2013 částku 55 000 Kč, ohledně příspěvku na živobytí za listopad 2013 částku 60 000 Kč, ohledně příspěvku na živobytí za prosinec 2013 částku 100 000 Kč, ohledně příspěvku na živobytí za leden 2014 částku 50 000 Kč, ohledně doplatku na bydlení za říjen 2012 částku 127 375 Kč (tj. 137 500 Kč snížených o přiznaných 10 125 Kč), ohledně doplatku na bydlení za listopad 2012 částku 8 250 Kč, ohledně doplatku na bydlení za prosinec 2012 částku 6 875 Kč, za soudní řízení ohledně doplatku na bydlení za listopad a prosinec 2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 60 Ad 15/2013 částku 7 500 Kč, za správní řízení ohledně doplatku na bydlení za leden 2013 částku 7 062 Kč, ohledně doplatku na bydlení za únor 2013 částku 5 400 Kč, ohledně doplatku na bydlení za březen 2013 částku 1 500 Kč, ohledně doplatku na bydlení za duben 2013 částku 2 175 Kč, ohledně doplatku na bydlení za květen 2013 částku 1 500 Kč, za soudní řízení ohledně doplatku na bydlení za leden až květen 2013 u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 60 Ad 10/2014 a Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 175/2014 částku 7 500 Kč, za správní řízení ohledně doplatku na bydlení za říjen 2013 částku 500 Kč, ohledně doplatku na bydlení za prosinec 2013 částku 102 500 Kč, ohledně doplatku na bydlení za leden 2014 částku 60 000 Kč, ohledně doplatku na bydlení za únor 2014 částku 97 500 Kč, ohledně doplatku na bydlení za březen 2014 částku 72 500 Kč, ohledně doplatku na bydlení za duben 2014 částku 90 000 Kč, ohledně doplatku na bydlení za květen 2014 částku 87 500 Kč, ohledně doplatku na bydlení za červen 2014 částku 85 000 Kč, ohledně doplatku na bydlení za červenec 2014 částku 82 500 Kč a ohledně doplatku na bydlení za srpen 2014 částku 82 500 Kč (dále jen „posuzovaná řízení“).
Následně žalobkyně podáním ze dne 28. 7. 2021 rozšířila žalobu o částku 90 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vzniká i v nepřiměřeně dlouhém odškodňovacím řízení. Tuto změnu žaloby připustil Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením vyhlášeným při jednání dne 23. 2. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 22 C 18/2016-688, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 063 Kč (výrok I) a ohledně částky ve výši 43 937 Kč žalobu zamítl (výrok II), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 563 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok III) a ohledně částky ve výši 48 437 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3.
12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 313 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok V) a ohledně částky ve výši 49 687 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok VI), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok VII) a ohledně částky ve výši 76 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6.
9. 2017 do zaplacení a z částky 34 250 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok VIII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok IX) a ohledně částky ve výši 41 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok X), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 89 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 82 375 Kč od 3.
12. 2015 do zaplacení a z částky 7 500 Kč od 6. 9. 2017 do zaplacení (výrok XI) a ohledně částky ve výši 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XIII) a ohledně částky ve výši 2 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XIV), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 688 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3.
12. 2015 do zaplacení (výrok XV) a ohledně částky ve výši 1 187 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XVI) a částky ve výši 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XVII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XVIII) a ohledně částky ve výši 1 812 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3.
12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XIX), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 031 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12.
2015 do zaplacení (výrok
XX) a ohledně částky ve výši 369 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXI) a částky ve výši 1 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XXII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 175 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXIII) a částku ve výši 1 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3.
12. 2015 do zaplacení (výrok XXIV) a ohledně částky ve výši 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XXV), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXVI) a částku ve výši 35 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXVII) a ohledně částky ve výši 66 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6.
9. 2017 do zaplacení a z částky 21 750 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XXVIII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 313 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXIX) a ohledně částky ve výši 49 687 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 44 687 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XXX), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3.
12. 2015 do zaplacení (výrok XXXI) a ohledně částky ve výši 71 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 26 500 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XXXII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXXIII) a ohledně částky ve výši 57 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 30 000 Kč od 3.
12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XXXIV), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XXXV) a ohledně částky ve výši 62 875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 15 375 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XXXVI), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3.
12. 2015 do zaplacení (výrok XXXVII) a ohledně částky ve výši 69 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 22 000 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XXXVIII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12.
2015 do zaplacení (výrok
XXXIX) a ohledně částky ve výši 61 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 13 750 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XL), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XLI) a ohledně částky ve výši 63 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 16 250 Kč od 3. 12. 2015 do 5.
9. 2017 žalobu zamítl (výrok XLII), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení (výrok XLIII) a ohledně částky ve výši 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení a z částky 10 000 Kč od 3. 12. 2015 do 5. 9. 2017 žalobu zamítl (výrok XLIV) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 734 Kč (výrok XLV) a vedlejší účastnici na straně žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 734 Kč (výrok XLVI).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Po provedení dokazování správními a soudními spisy podrobně zjistil průběh daných řízení a jednotlivé provedené úkony s tím, že shledal řadu pochybení orgánů veřejné moci. Naopak žalobkyně se na délce řízení negativně nepodílela, na vady upozorňovala a některá řízení se snažila urychlit i opatřením proti nečinnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení o doplatku na bydlení za říjen 2012 trvalo 9 let a 4 měsíce a v době rozhodování soudu prvního stupně stále nebylo skončeno, řízení o doplatku na bydlení za listopad 2012 trvalo 2 roky a 2 měsíce, řízení o doplatku na bydlení za prosinec 2012 trvalo 2 roky a 1 měsíc, řízení o doplatku na bydlení za leden 2013 trvalo 2 roky, řízení o doplatku na bydlení za únor 2013 trvalo 1 rok a 11 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za březen 2013 trvalo zhruba 1 rok a 10 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za duben 2013 trvalo 1 rok a 9 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za květen 2013 trvalo 1 rok a 8 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za říjen 2013 trvalo 1 rok a 4 měsíce, řízení o doplatku na bydlení za prosinec 2013 trvalo 4 roky a 8 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za leden 2014 trvalo 2 roky a 3 měsíce, řízení o doplatku na bydlení za únor 2014 trvalo 3 roky a 8 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za březen 2014 trvalo 2 roky a 8 měsíců, řízení o doplatku na bydlení duben 2014 trvalo 3 roky a 7 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za květen 2014 trvalo 3 roky a 8 měsíců, řízení o doplatku na bydlení za červen 2014 trvalo 4 roky a 2 měsíce, řízení o doplatku na bydlení za červenec 2014 trvalo 3 roky a 6 měsíců a řízení o doplatku na bydlení za srpen 2014 trvalo 4 roky.
Řízení o příspěvku na živobytí za říjen 2013 pak trvalo 2 roky a 3 měsíce, řízení o příspěvku na živobytí za listopad 2013 trvalo 2 roky a 3 měsíce, řízení o příspěvku na živobytí za prosinec 2013 trvalo 3 roky a 7 měsíců a řízení o příspěvku na živobytí za leden 2014 trvalo 1 rok a 11 měsíců. Výše vyplacených dávek činila v období od října 2014 do října 2017 částky od 102 do 3 114 Kč. Žalobkyně při studiu nejprve bydlela u přátel a následně se rozhodla najít si vlastní bydlení, sjednala si nájem bytu za 5 000 Kč měsíčně.
Dávky potřebovala na přechodnou dobu 2 let, než dostuduje. Na náklady na bydlení jí scházela částka 2 500 Kč měsíčně, nakonec však finanční prostředky získala od rodičů. Posuzovaná řízení se žalobkyně snažila ze své mysli vytěsnit, považovala je za absurdní, za hlavní pak považovala řízení o doplatku na bydlení za říjen 2012, neboť v něm chtěla obhájit své přesvědčení, že o dávku žádala oprávněně. Žalobkyně zpočátku vyřizovala žádosti o příspěvky na živobytí osobně, v roce 2013 však převzal její zastoupení před správními orgány a soudy její otec a žalobkyně sama již záležitosti neřešila, neboť jí bylo nepříjemné zejména pokud na poště přebírala větší počet dopisů.
Od 1. 9. 2017 je žalobkyně zaměstnána. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok ve výši 805 762 Kč u žalované (Ministerstva práce a sociálních věcí) dne 2. 6. 2015, ta však její žádosti nevyhověla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že nelze dospět k závěru, že by všemi řízeními vznikala žalobkyni újma jediná, a to s ohledem na jedinečnost průběhu každého z posuzovaných řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoliv lze přisvědčit úvaze, že v případě, že by žádosti žalobkyně o dávku bylo vyhověno, mělo by takové pravomocné rozhodnutí ovlivnit rozhodování o pozdějších žádostech, nelze ale pominout to, že žádosti byly vyřizovány často proti časové posloupnosti a nezávisle na sobě, každé řízení bylo odlišné, rozhodnutí o přerušení řízení byla rušena, příp. bylo krátce po přerušení v řízení pokračováno. Soud prvního stupně tudíž dospěl k závěru, že se tak nejedná o situaci, kdy jednotlivá řízení na sebe vzájemně čekala a „determinovala se“; naopak průběh jednotlivých řízení byl chaotický, a proto svým způsobem unikátní.
Soud prvního stupně tudíž žalobkyni odškodnil za každé řízení zvlášť a skutečnost vedení více řízení současně zohlednil v jejich sníženém významu pro souběh řízení, neboť újmy žalobkyně byly mezi více řízení rozloženy a na žalobkyni jednotlivá řízení nedoléhala tolik, jako by tomu bylo při vedení řízení jediného. Dále soud prvního stupně uzavřel, že celková délka posuzovaných řízení byla nepřiměřená, s výjimkou řízení o doplatku na bydlení za měsíc březen 2013; žalobkyni tudíž vzniklo právo na zadostiučinění v peněžité formě.
Jako základní částku za rok řízení použil soud prvního stupně částku 15 000 Kč, za první dva roky řízení pak částku poloviční, zohlednil nedodržení zákonných lhůt pro postup správních orgánů a případně další prodlevy, rovněž zohlednil rušení nesprávných rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku věci zahájené či rozhodnuté, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nerespektování závazného názoru odvolacího orgánu, a to i opětovně, či vady řízení. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že ačkoliv bývá výsledek řízení pro posouzení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v zásadě irelevantní, dospěl k závěru o sníženém významu předmětu posuzovaných řízení pro žalobkyni, která byla srozuměna s tím, že se jí na bydlení nedostává dle její výpovědi zhruba částka 2 500 Kč, a že očekávaná výše dávky se pohybovala v řádu jednotek tisíců, byť obecně se jednalo o řízení s typově zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného.
Navíc řízení pokračovala i poté, co si žalobkyně nalezla zaměstnání, čímž ztratila pro její majetkové poměry reálný význam. Vypočtené zadostiučinění pak soud prvního stupně výší žádané dávky nelimitoval, a to s ohledem na množství pochybení orgánů veřejné moci a celkovou délku posuzovaných řízení.
Jednotlivá posuzovaná řízení nepovažoval soud prvního stupně za složitá po skutkové či právní stránce, zohlednil však rozhodování ve více stupních a uzavřel, že žalobkyně se na jejich délce negativně nepodílela, některé naopak svým chováním urychlila. Po zhodnocení jednotlivých kritérií ve vztahu ke každému posuzovanému řízení zvlášť soud prvního stupně přiznal za řízení ohledně příspěvku na živobytí za říjen 2013 částku 6 563 Kč s příslušenstvím, ohledně příspěvku na živobytí za listopad 2013 částku 10 313 Kč s příslušenstvím, ohledně příspěvku na živobytí za prosinec 2013 částku 23 250 Kč s příslušenstvím, ohledně příspěvku na živobytí za leden 2014 částku 8 625 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za říjen 2012 částku 89 875 Kč (tj. 100 000 Kč snížených o přiznaných 10 125 Kč) s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za listopad 2012 částku 6 125 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za prosinec 2012 částku 5 688 Kč s příslušenstvím, ale za soudní řízení ohledně doplatku na bydlení za listopad a prosinec 2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 60 Ad 15/2013 již další částku nepřiznal, neboť toto řízení bylo zohledněno v rámci řízení ohledně v něm projednávaných dávek.
Za řízení ohledně doplatku na bydlení za leden 2013 soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 5 250 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za únor 2013 částku 5 031 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za duben 2013 částku 2 175 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za květen 2013 částku 1 500 Kč s příslušenstvím, ale za soudní řízení ohledně doplatku na bydlení za leden až květen 2013 u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 60 Ad 10/2014 a Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 175/2014 již další částku nepřiznal, neboť toto řízení bylo zohledněno v rámci řízení ohledně v něm projednávaných dávek.
Za řízení ohledně doplatku na bydlení za říjen 2013 soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 500 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za prosinec 2013 částku 35 750 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za leden 2014 částku 10 313 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za únor 2014 částku 26 000 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za březen 2014 částku 15 000 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za duben 2014 částku 27 125 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za květen 2014 částku 18 000 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za červen 2014 částku 23 750 Kč s příslušenstvím, ohledně doplatku na bydlení za červenec 2014 částku 18 750 Kč s příslušenstvím a ohledně doplatku na bydlení za srpen 2014 částku 22 500 Kč s příslušenstvím.
Ve zbytku soud prvního stupně žalobu ohledně těchto řízení zamítl s tím, že ve vztahu k částce 90 000 Kč uzavřel, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze v případě nepřiměřené délky kompenzačního řízení požadovat z tohoto důvodu navýšení odškodnění v něm požadované, což žalobkyně učinila.
Délku kompenzačního řízení soud prvního stupně za nepřiměřenou považoval, neboť toto bylo zahájeno uplatněním nároku u žalované dne 2. 6. 2015 a dosud stále trvalo, žalobkyni tudíž dle soudu prvního stupně vznikl nárok na zadostiučinění za jeho délku v peněžité podobě. Jako základní částku za rok řízení použil soud prvního stupně částku 15 000 Kč, za první dva roky řízení pak částku poloviční, tj. za dobu 6 let a 7 měsíců celkem 83 750 Kč. Tuto částku soud prvního stupně snížil o 20 % z důvodu procesní složitosti řízení (odstraňování vad žaloby, vyšší počet samostatných nároků, rozhodování o místní příslušnosti, nedůvodný návrh na určení lhůty, řešení příslušnosti organizační složky státu za něj jednat) a o 20 % z důvodu skutkové složitosti (nutnost rozsáhlého dokazování desítkami spisů), právní složitost však soud prvního stupně neshledal.
Dále soud prvního stupně snížil základní částku o 5 % z důvodu jednání žalobkyně (žádost o odročení jednání ze dne 25. 4. 2017), pro postup orgánů veřejné moci však základní částku nemoderoval, neboť ten se projevil v závěru o nepřiměřené délce řízení s tím, že ke zrušení první rozsudku soud prvního stupně nedošlo pro absolutní nepřezkoumatelnost, ale pro nedostatečné zjištění skutkového
stavu a nesprávné právní posouzení, nezohlednil však opakované projednávání věci na dvou stupních, neboť k tomu došlo právě pro pochybení soudu. Význam předmětu kompenzačního řízení hodnotil soud prvního stupně jako standardní. Celkem tedy soud prvního stupně vypočetl zadostiučinění za délku odškodňovacího řízení na částku 46 063 Kč a ve zbytku žalobu co do požadované částky 90 000 Kč zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované a vedlejší účastnice na její straně rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 14 Co 265/2022-780, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, XLV a XLVI zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích III, V, VII, IX, XI, XIII, XV, XVIII, XX, XXIII, XXIV, XXVI, XXVII, XXIX, XXXI, XXXIII, XXXV, XXXVII, XXXIX, XLI a XLIII ohledně částky 139 473 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení jej potvrdil, ve zbylé části těchto výroků jej změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 222 610 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a doplnil je pouze v tom směru, že řízení o doplatku na bydlení na základě žádosti ze dne 15. 10. 2012 bylo pravomocně ukončeno dne 26. 4. 2022 a trvalo 9 let a 6 měsíců. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že správní řízení o stanovení dávky hmotné nouze je řízením dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navíc se týká realizace základního práva žalobkyně, a na takové řízení se tedy vztahuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Dané správní řízení a navazující soudní řízení je tedy třeba posuzovat jako jeden celek až do vydání konečného rozhodnutí ve správním řízení s tím, že ve věci je třeba aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a platí vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posuzoval celkovou délku jednotlivých řízení, správně stanovil lhůty pro rozhodnutí či pro jiné úkony správních orgánů, učinil podrobná skutková zjištění o délce jednotlivých fází řízení před správními orgány a před soudy a poukázal na to, že rozhodnutí správních orgánů byla opakovaně rušena jednak pro nepřezkoumatelnost, jednak pro vady řízení a nereflektování pokynů odvolacího orgánu, čímž se řízení nepřiměřeně prodlužovala, a rovněž uvedl, v jakých případech byly zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí či jiné úkony správních orgánů překročeny.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení o příspěvku na živobytí zahájeného v říjnu 2013, které trvalo od října 2013 do 28. 1. 2016, neboť před správními orgány nedošlo k žádným obdobím nečinnosti, bez prodlev bylo i předávání spisů mezi instancemi, na řízení před správními orgány navazovalo soudní řízení včetně řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, které trvalo 11 měsíců, což lze považovat za dobu přiměřenou. Stejně tak jako přiměřenou posoudil odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) i délku řízení o doplatku na bydlení za leden 2013, únor 2013, duben 2013, květen 2013 a říjen 2013, zahájené vždy v těchto měsících žádostí žalobkyně, neboť řízení o doplatku na bydlení za leden až květen 2013 probíhala před 4 instancemi (správní orgán prvního a druhého stupně, soudní přezkum správního rozhodnutí a řízení o kasační stížnosti) a doba těchto řízení nepřesáhla dobu dvou let, před správními orgány se nevyskytly podstatné prodlevy a řízení před správním soudem i Nejvyšším správním soudem musí též nějakou dobu trvat.
Řízení o doplatku na bydlení za říjen 2013 pak trvalo 1 rok a 4 měsíce, přičemž řízení před správními orgány trvalo 8 měsíců (včetně přerušení řízení do vyřízení příspěvku na živobytí za říjen 2013), řízení před správním soudem pak 5 měsíců.
Ve zbylých řízeních však dle odvolacího soudu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jejich nepřiměřené délce došlo, jak dovodil soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že řízení byla vzájemně provázaná a natolik spolu úzce souvisela, že na újmu žalobkyně lze pohlížet jako na újmu jedinou, poněvadž podle § 33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, je podmínkou nároku na doplatek na bydlení získání nároku na příspěvek na živobytí.
Dle § 38 tohoto zákona vzniká nárok na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem a dávka pak náleží od prvního dne kalendářního měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o přiznání dávky, pokud v něm osoba zároveň splnila všechny podmínky pro přiznání nároku na dávku, jinak od prvního dne kalendářního měsíce, kdy podmínky splnila. Jedná se o opakované dávky, které jsou za splnění zákonných podmínek vypláceny každý měsíc, aniž by příjemce příspěvku musel o dávku každý měsíc žádat (§ 43 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
Žalobkyně však zahajovala jednotlivá řízení opakovanými žádostmi každý měsíc, tato řízení byla jak časově, tak typem dávky natolik provázaná, že se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o jednotlivých oddělitelných újmách žalobkyně za každé dílčí řízení neztotožnil. Vzhledem k tomu, že v říjnu 2012 bylo zahájeno nejdéle trvající řízení o doplatku na bydlení za říjen 2012, které skončilo až zamítnutím kasační stížnosti rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 26. 4. 2022, a v této době proběhla a skončila i ostatní řízení, vycházel odvolací soud z existence jediné újmy vzniklé žalobkyni za všechna souběžně probíhající řízení, která trvala 9 let a 6 měsíců.
Základní částku zadostiučinění stanovil odvolací soud ve výši 16 000 Kč za první dva roky a 16 000 Kč za každý další rok; za celou dobu řízení tak žalobkyni náležela částka 135 998 Kč, kterou pak zvýšil o 10 % z důvodu postupu správních orgánů (opakované vydávání nepřezkoumatelných rozhodnutí, rušení rozhodnutí pro vady řízení, nerespektování pokynů vyšší instance). Odvolací soud uzavřel, že je sice pravdou, že žalobkyně zahltila správní orgány svými žádostmi podávanými každý měsíc, nicméně bylo na správních orgánech, aby se s takovouto situací zákonným způsobem vypořádaly.
Tuto skutečnost tudíž nelze klást k tíži žalobkyně. Dále odvolací soud uvedl, že věci nebyly právně či skutkově složité a do výše částky zadostiučinění odvolací soud nepromítl ani skutečnost, že jednotlivé věci byly projednávány na dvou stupních soustavy správních orgánů a často i na dvou stupních soudní soustavy, neboť tomu tak bylo pro vadný postup správních orgánů, které zatěžovaly jednotlivá řízení vadami a vydávaly nepřezkoumatelná rozhodnutí. Žalobkyně se na délce jednotlivých řízení nijak nepodílela, ani pro toto kritérium tedy odvolací soud základní částku nemodifikoval.
Pokud jde o význam předmětu posuzovaných řízení pro žalobkyni, odvolací soud uzavřel, že tato řízení lze typově zařadit mezi ta, u nichž se zvýšený význam předpokládá, neboť jde o řízení o přiznání dávek v hmotné nouzi. Žalovaná i vedlejší účastnice však v tomto konkrétním případě tvrdily nižší význam pro žalobkyni s ohledem na výši částek, o něž v řízeních šlo, dále s ohledem na to, že žalobkyně se sama dobrovolně rozhodla při studiu využít samostatné bydlení, nakonec jí vypomohli rodiče, úkony v řízení za žalobkyni činil od určité doby její otec a žalobkyně se již o průběh řízení příliš nezajímala a od 1.
9. 2017 nastoupila do zaměstnání a dávky hmotné nouze pro ni tak pozbyly na významu. Výši částek, o které v jednotlivých řízeních šlo, odvolací soud do úpravy základní částky odškodnění nepromítl, neboť jejich výše význam řízení nesnižuje, poněvadž dávky v hmotné nouzi jsou poskytovány osobám obvykle v řádech stovek či jednotek tisíc korun, ovšem již z jejich povahy je zřejmé, že pro osoby v hmotné nouzi je příjem takových dávek vzhledem k jejich sociálním a majetkovým poměrům podstatný. Ostatní žalovanou tvrzené okolnosti však v daném případě dle odvolacího soudu skutečně význam jednotlivých řízení snížily tak, že jej odvolací soud považoval za standardní, nikoli zvýšený.
Celkovou výši zadostiučinění tedy odvolací soud vypočetl na 149 598 Kč a vzhledem k tomu, že částka 10 125 Kč s příslušenstvím již byla v tomto řízení pravomocně přiznána, dospěl k závěru, že žalobkyni ještě náleží částka 139 473 Kč s úrokem z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku na náhradu přiměřeného zadostiučinění; v tomto rozsahu tedy považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za správný a potvrdil jej, ve vztahu k částce 222 610 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.
7. Ohledně částky 90 000 Kč uplatněné v průběhu řízení jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení však dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně nežádala zvýšení odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v důsledku nepřiměřené délky správních řízení, ale uplatnila požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení jako samostatný nárok. Odvolací soud tudíž dospěl závěru, že soud prvního stupně zatížil v této části řízení vadou, která nemohla být v odvolacím řízení odstraněna, neboť za uplatnění tohoto nároku nevybral soudní poplatek a neprojednal jej a nerozhodl s příslušnou organizační složkou jednající za stát, kterou je v případě tohoto nároku Ministerstvo spravedlnosti, nikoli Ministerstvo financí. Soud prvního stupně se též měl zabývat tím, zda byl nárok uplatněn u příslušného úřadu. Ohledně odvoláním napadeného výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částku 46 063 Kč, a v závislých výrocích o nákladech řízení tudíž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
8. Po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu soud prvního stupně s ohledem na zpětvzetí žaloby žalobkyní co do zbylé části předmětu řízení (částka 46 063 Kč přiznaná zrušeným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně), kterou žalovaná žalobkyni uhradila, usnesením ze dne 31. 3. 2023, č. j. 22 C 18/2016-859, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o vrácení soudního poplatku za rozšíření žaloby ve výši 2 000 Kč (výrok II), rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti, označené jako žalovaná 2) (výrok III), a České republice – Ministerstvu financí, označené jako žalovaná 1), a vedlejší účastnici na straně žalované uložil povinnost rovným dílem zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 125 Kč (výrok IV). Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 4. 2023.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve všech jeho výrocích včasným dovoláním.
10. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení několika otázek hmotného i procesního práva. V první řadě žalobkyně namítala, že (1) nelze hodnotit újmu vzniklou z 22 správních řízení jako újmu jedinou, neboť se nejednalo o řízení natolik provázaná a podmíněná, aby tak mohl odvolací soud postupovat s tím, že v dovolání citovala závěry soudu prvního stupně v tomto směru, s nimiž se ztotožnila. Svým právním posouzením této otázky se tudíž dle žalobkyně odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudků ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017. V této souvislosti žalobkyně rovněž poukázala na to, že v daném případě se nejednalo o řízení, kdy by rozhodnutí o jedné její žádosti bylo určující pro další probíhající řízení, a že by návazná řízení nemohla být skončena bez ukončení řízení předcházejících. Navíc nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že přiznání doplatku na bydlení je podmíněné získáním nároku na příspěvek na živobytí, neboť jde o dvě samostatné dávky pomoci v hmotné nouzi, které mají samostatně stanovené podmínky pro jejich získání a je tedy možné získat jednu dávku a druhou nikoliv. Jednou z podmínek pro získání doplatku na bydlení sice je předchozí přiznání příspěvku na živobytí, nicméně tuto dávku lze přiznat v některých případech také osobě, které příspěvek na živobytí přiznán nebyl (viz § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
11. Dále žalobkyně namítala, že (2) mělo být zohledněno to, že se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za celkem 22 nepřiměřeně dlouhých správních řízení. Jaký význam má mít taková okolnost na stanovení přiměřeného zadostiučinění však dosud nebylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno s tím, že žalobkyně v tomto spatřuje důvod pro podstatné zvýšení odškodnění.
12. Žalobkyně rovněž upozornila na to, že (3) odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že využila prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení (a to stížnosti ze dne 27. 1. 2015 a 12. 3. 2015 adresované ministryni práce a sociálních věcí, žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti správních orgánů a žaloby o uložení povinnosti vydat rozhodnutí, na jejichž základě byl vydán dne 15. 5. 2015 příkaz Ministerstva práce a sociálních věcí, aby do 15 dnů ode dne oznámení tohoto příkazu vydal správní orgán rozhodnutí ve věci doplatku na bydlení za říjen 2012, dne 3. 2. 2017 příkaz Ministerstva práce a sociálních věcí, aby do 15 dnů ode dne oznámení tohoto příkazu vydal správní orgán rozhodnutí ve věci doplatku na bydlení za duben 2014 a dne 20. 11. 2015 příkaz Ministerstva práce a sociálních věcí, aby do 8 pracovních dnů ode dne oznámení příkazu správní orgán učinil potřebná opatření ke sjednání nápravy ve věci zvýšení doplatku na bydlení ode dne 1. 5. 2014, a dále rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31.3.2016, č.j. 59 A 80/2015-39, a ze dne 31.3.2016, č.j. 59 A 84/2015-49, jimiž bylo správnímu úřadu uloženo do 30 dnů od právní moci rozhodnout o námitkách účastnice proti oznámení Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Liberci ze dne 22.10.2014, č.j. 67961/2014/LIB, a ze dne 6.11.2014, č.j. 129072/2014/LIB), čímž se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012.
13. V neposlední řadě žalobkyně uváděla, že (4) odvolací soud jako okolnost svědčící pro zvýšení základní částky zadostiučinění nezohlednil tzv. ping-pong, tedy opakované rušení rozhodnutí správního orgánu k opravnému prostředku žalobkyně, což se dělo rovněž po přezkumu rozhodnutí správními soudy. Tím se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, který navázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, s tím, že v takovém případě nelze zadostiučinění krátit s využitím kritéria složitosti řízení.
14. Další námitka žalobkyně spočívala v tom, že se (5) odvolací soud nezabýval proporcemi mezi jednotlivými kritérii ve prospěch a v neprospěch žalobkyně, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, s tím, že dle názoru žalobkyně kritéria svědčící v její prospěch převažují, výsledné zadostiučinění tedy mělo být vyšší.
15. Žalobkyně se neztotožnila ani s (6) hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro ni a namítala, že posuzovaná řízení jsou řízeními ve věci sociálního zabezpečení, tedy řízeními s typově zvýšeným významem, jak vyplývá ze Stanoviska nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 841/2016; od této judikatury Nejvyššího soudu se tedy odvolací soud odchýlil. Za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené otázky pak žalobkyně pokládala to, zda lze jako skutečnost snižující význam řízení pro poškozeného hodnotit okolnost, že úkony v řízení za žalobkyni činil od určité doby její otec a žalobkyně se již o průběh řízení příliš nezajímala, že žalobkyni nakonec vypomohli rodiče, že se žalobkyně sama dobrovolně rozhodla při studiu využít samostatné bydlení, a že od 1.
9. 2017 nastoupila do zaměstnání a dávky hmotné nouze pro ni tak pozbyly na významu. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že její otec měl s vedením právních sporů zkušenosti, mohl ji tudíž kvalifikovaně zastoupit. Žalobkyně též popřela, že by se po udělení plné moci otci o řízení nezajímala, neboť vlastnoručně sepisovala a doručovala žádosti o dávky, seznamovala se s obsahem správních žalob. Skutečnost, zda se o řízení zajímala nebo ne, nebyla v řízení prokázána, což žalobkyně považovala za procesní vadu, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v tomto směru je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování.
K tomu dodala, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vzniká i účastníku, jenž si v důsledku svého nízkého věku průběh řízení neuvědomuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015). Nutnost opatřovat si prostředky na zajištění základních životních potřeb od jiných osob by měla intenzitu zásahu spíše zvyšovat než snižovat, neboť bývá spojena s pocity vlastní nedostatečnosti až ponížení a vznik či prohloubení nepříznivě vnímané závislosti na jiných.
Žalobkyně současně uvedla, že od 29. 1. 2014 do 21. 9. 2014 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, v tomto období tudíž pro ni měly sociální dávky mimořádný význam. Ve vztahu k nástupu do zaměstnání pak zdůraznila, že jednotlivá správní řízení byla zahajována v letech 2012 až 2014, tedy mnohem dříve, než do zaměstnání nastoupila.
16. Žalobkyně dále nesouhlasila (7) se stanovením základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení ve výši 16 000 Kč, neboť posuzovaná řízení trvala 9 let a 6 měsíců, považovala je tedy za extrémně dlouhá, neboť přípustná délka správních řízení byla překročena mnohonásobně. Stanovením takto zjevně nepřiměřeně nízké roční základní částky se dle žalobkyně odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013. Navíc podle žalobkyně není z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, z jakého důvodu právě částku 16 000 Kč zvolil. 17. (8) Žalobkyně rovněž namítala nepřiměřenost výsledné částky zadostiučinění ve vztahu k okolnostem případu s tím, že i toto může být dovolacím důvodem (odkázala například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22). Žalobkyně považovala za zcela neadekvátní, že odvolací soud zvýšil vypočtenou základní částku o pouhých 10 % za postup správních orgánů a ostatní okolnosti pro její zvýšení zcela pominul. V této souvislosti žalobkyně zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a uzavřela, že v projednávané věci bylo pro stanovení přiměřeného, a tedy spravedlivého zadostiučinění nutné navýšení v řádu stovek procent nebo zvolení zcela odlišného způsobu stanovení jeho výše, který by zohlednil zcela mimořádné okolnosti daného případu.
18. Nakonec žalobkyně dodala, že (9) odvolací soud rozhodl pro ni překvapivě, pokud použil pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zcela odlišný způsob výpočtu než soud prvního stupně, neboť považoval nepřiměřeně dlouhá správní řízení za natolik provázaná a natolik spolu související, že lze na újmu žalobkyně pohlížet jako na újmu jedinou. Rovněž odvolacímu soudu vytkla, že za okolnost nasvědčující nutnosti zvýšení základní částky zadostiučinění považoval pouze postup správních orgánů a jiná kritéria do svých úvah nezahrnul, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, podle něhož měl se svým odlišným právním názorem účastníky seznámit a umožnit jim vyjádřit se k němu. Tím odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
19. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí a rozhodne o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
20. Žalovaná, ani vedlejší účastnice na její straně se k dovolání žalobkyně nevyjádřily.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání je podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny žalobě vyhovující výroky III, V, VII, IX, XI, XIII, XV, XVIII, XX, XXIII, XXIV, XXVI, XXVII, XXIX, XXXI, XXXIII, XXXV, XXXVII, XXXIX, XLI a XLIII rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částku 139 473 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 12. 2015 do zaplacení, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
26. Dále není dovolání žalobkyně přípustné ani v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, XLV a XLVI zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., neboť se jedná o výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jak byla žalobkyně v rozsudku odvolacího soudu poučena. Nejvyšší soud tedy dovolání v této části dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné.
27. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku II rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byly vyhovující výroky III, V, VII, IX, XI, XIII, XV, XVIII, XX, XXIII, XXIV, XXVI, XXVII, XXIX, XXXI, XXXIII, XXXV, XXXVII, XXXIX, XLI a XLIII rozsudku soudu prvního stupně změněny tak, že žaloba byla co do částky 222 610 Kč s příslušenstvím zamítnuta, se pak Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř.
28. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22). Z těchto důvodů nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. sama o sobě založit obecná námitka žalobkyně (otázka 8), že považuje celkovou výši přiznaného zadostiučinění za zcela zjevně nepřiměřenou okolnostem případu.
Navíc se při řešení této otázky nemohl odvolací soud ani odchýlit od žalobkyní citovaného závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, jenž řešil otázku, v jakém rozsahu lze na základě jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk přiměřeně zvýšit či snížit vypočtenou základní částku zadostiučinění a dospěl k závěru, že toto by nemělo přesáhnout 50 % s tím, že s ohledem na okolnosti konkrétní věci lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.
Žalobkyní prosazované navýšení v řádu stovek procent nebo zvolení zcela odlišného (blíže nespecifikovaného) způsobu stanovení výše zadostiučinění tedy ze závěrů tohoto rozsudku nijak nevyplývá.
29. Co bylo výše uvedeno ve vztahu ke stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. část VI Stanoviska, případně i žalobkyní zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013). Ani v případě extrémní délky řízení, která by mohla vést dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. část VI Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) k použití základní částky na horní hranici stanoveného rozmezí, tak však nemusí být postupováno vždy a lze i v takových případech vyjít ze základní částky 15 000 Kč, pokud pro to svědčí jiné okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Tato námitka žalobkyně ve vztahu ke stanovení základní částky zadostiučinění (otázka 7) tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť určením základní částky ve výši 16 000 Kč za rok řízení (a za první dva roky ve výši poloviční) se odvolací soud od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a zvolenou částku nelze považovat v daném případě za zcela zjevně nepřiměřenou.
30. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka zohlednění toho, že se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy za 22 nepřiměřeně dlouhých řízení, při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění (otázka 2), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud za situace, kdy dospěl k závěru (v němž však Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, jak bude rozebráno níže), že všemi posuzovanými řízeními (resp. těmi z nich, jež odvolací soud shledal nepřiměřeně dlouhá) byla žalobkyni způsobena újma jediná, již výši vypočteného zadostiučinění z důvodu, že tato jediná újma žalobkyni vznikala ve více souběžně probíhajících řízeních, nenavyšoval, poněvadž závěr o jediné újmě vychází z toho, že probíhají-li souběžně dvě nebo více řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017). Z toho je zřejmé, že sama skutečnost, že jediná újma vznikala ve více souběžně probíhajících řízení, nemůže být důvodem zvyšování vypočteného zadostiučinění, neboť tato souběžně probíhající řízení je vzhledem k jejich vzájemné provázanosti třeba posuzovat jako řízení jediné působící také jedinou újmu, a to z důvodu zabránění duplicitního odškodňování oné jediné újmy.
31. Ani otázka posouzení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] (otázka 3) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud z tohoto důvodu k modifikaci základní částky nepřistoupil. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v závěru, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně, což znamená, že poškozený jako účastník řízení může vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení včetně využití dostupných prostředků k odstranění průtahů v řízení způsobených nečinností rozhodujícího orgánu (srov. část IV Stanoviska).
Na druhou stranu ne každý pokus poškozeného o odstranění průtahů automaticky znamená navýšení odškodnění a je třeba dle okolností konkrétního případu hodnotit, zda došlo ke zvětšení újmy, např. v případě účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Takové skutečnosti odůvodňující navýšení základní částky z důvodu jednání žalobkyně však ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývají, neboť ačkoliv je pravdou, že Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo dne 15.
5. 2015 a dne 3. 2. 2017 dva příkazy k vydání rozhodnutí správním orgánem a dále dne 20.11.2015 příkaz správnímu orgánu k učinění potřebných opatření ke sjednání nápravy a dále byly vydány dva rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 31. 3. 2016, jimiž bylo správnímu úřadu uloženo rozhodnout o námitkách proti dvěma oznámením Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Liberci, všechna tato rozhodnutí se týkala jen dvou z 22 posuzovaných řízení, a to řízení ohledně doplatků na bydlení za říjen 2012 a za duben 2014.
Jednalo se tudíž ve vztahu ke všem posuzovaným řízením, jež odvolací soud posuzoval jako řízení jedno (což je otázka, v níž bylo dovolání shledáno přípustným, jak je rozebráno níže), o zcela marginální součást posuzovaných řízení, jež nemohla zvýšit celkovou újmu žalobkyně; odvolací soud tudíž postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud z tohoto důvodu k navýšení základní částky nepřistoupil. Tento závěr (vztahující se výlučně k situaci, kdy všechna řízení byla posuzována jako řízení jedno) však bez dalšího neznamená, že by soud v případě posuzování řízení, v nichž žalobkyně úkony k odstranění průtahů učinila, samostatně nemohl při splnění výše uvedených závěrů judikatury k důvodnosti modifikace základní částky za ně pro kritérium jednání poškozeného dospět.
32. Dále přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a to zohlednění opakovaného rušení rozhodnutí správního orgánu, tedy tzv. ping-pongu (otázka 4), neboť při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vypočtenou základní částku zadostiučinění zvýšil o 10 % z důvodu postupu správních orgánů, spočívajícím v opakovaném vydávání nepřezkoumatelných rozhodnutí, rušení rozhodnutí pro vady řízení a nerespektování pokynů vyšší instance s tím, že současně do výše částky zadostiučinění ve prospěch státu nepromítl projednávání jednotlivých věcí na dvou stupních soustavy správních orgánů a často i na dvou stupních soudní soustavy, neboť tomu tak bylo pro výše uvedený vadný postup správních orgánů.
Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu opakované tzv. kvalifikované kasace rozhodnutí správního orgánu v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci zohlednil a současně ze stejného důvodu (pro opakované projednávání věcí na více stupních) již zadostiučinění v rámci kritéria složitosti řízení nijak nekrátil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, nebo žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
33. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobkyní zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (otázka 5), neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě posuzovaných řízení se totiž odvolací soud zabýval všemi zákonnými kritérii, byť v případě některých z nich neshledal důvody pro modifikaci základní částky s tím, že nakonec s ohledem na postup orgánů veřejné moci vypočtené zadostiučinění ve prospěch žalobkyně o 10 % zvýšil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že (jak je uvedeno již výše) sám posuzuje jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy, zda byly s ohledem na posouzení určitého kritéria splněny podmínky pro snížení či zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění, nikoliv to, o kolik mělo být v důsledku aplikace jednotlivého kritéria přiměřené zadostiučinění modifikováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, nebo žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22).
34. K odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nedošlo ani při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] (otázka 6), pokud odvolací soud uzavřel, že byť se jedná o řízení, u nějž se zvýšený význam jeho předmětu pro žalobkyni předpokládá, s ohledem na žalovanou namítané okolnosti snižující význam předmětu řízení v daném případě (že se žalobkyně sama dobrovolně rozhodla při studiu využít samostatné bydlení, že jí nakonec vypomohli rodiče, že úkony v řízení za žalobkyni činil od určité doby její otec a žalobkyně se již o průběh řízení příliš nezajímala a že od 1.
9. 2017 nastoupila do zaměstnání a dávky hmotné nouze pro ni tak pozbyly na významu) je význam posuzovaných řízení pro ni standardní a není tudíž důvod s ohledem na posouzení tohoto kritéria základní částku modifikovat. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z toho, že posuzovaná řízení sice obecně představují řízení s typově zvýšeným významem, který není třeba prokazovat, nicméně jsou zde okolnosti daného případu, které tento typově zvýšený význam vyvracejí [srov. část IV písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 841/2016] s tím, že tyto závěry odvolacího soudu nejsou nijak excesivní a judikatuře Nejvyššího soudu se nepříčí. Všechny okolnosti snižující význam předmětu řízení v daném případě pak hodnotil odvolací soud ve svém souhrnu, na posouzení každé z těchto okolností zvlášť (jak to v dovolání namítá žalobkyně), tudíž závěr odvolacího soudu o vyvrácení typově zvýšeného významu nezávisí a odvolací soud na řešení takto izolovaných otázek své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tyto, dle žalobkyně v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají. Namítala-li žalobkyně v této souvislosti, že není pravdou, že by se po udělení plné moci otci o řízení nezajímala s tím, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána, což považovala za procesní vadu, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, tak skutkové zjištění, že se žalobkyně snažila posuzovaná řízení ze své mysli vytěsnit, považovala je za absurdní a osobně vyřizovala jen zpočátku žádosti o příspěvky na živobytí, v roce 2013 však převzal její zastoupení před správními orgány a soudy její otec a žalobkyně sama již záležitosti neřešila, neboť jí bylo nepříjemné, zejména když na poště přebírala větší počet dopisů, na němž (mimo jiné) odvolací soud svůj závěr o vyvrácení typově zvýšeného významu založil, bylo učiněno z výslechu žalobkyně u jednání soudu prvního stupně dne 24.
7. 2020 (č. l. 297 verte až 298 spisu).
Tento závěr odvolacího soudu je tudíž provedeným dokazováním podložen a pokud nyní žalobkyně tvrdí, že se i po udělení plné moci otci o řízení zajímala, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato její námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Při svém výše uvedeném závěru se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobkyní zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, publikovaného pod č. 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž řešil zcela odlišnou právní otázku i skutkovou situaci (vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení v případě účastníka, který si neuvědomuje průběh řízení v důsledku svého nízkého věku).
35. Obdobný závěr platí i ve vztahu k námitce, že nutnost opatřovat si prostředky na zajištění základních životních potřeb od jiných osob by spíš měla intenzitu zásahu zvyšovat než snižovat, neboť bývá spojena s pocity vlastní nedostatečnosti až ponížení a vznik či prohloubení nepříznivě vnímané závislosti na jiných, poněvadž skutečnost, že by žalobkyně pocity vlastní nedostatečnosti až ponížení z důvodu nutnosti opatřit si nezbytné prostředky od rodičů trpěla a že by u ní vznikl či se prohloubil pocit nepříznivě vnímané závislosti na jiných, z provedeného dokazování nijak nevyplývá. Tato námitka je tudíž opět námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc žalobkyně tyto skutečnosti v průběhu řízení ani netvrdila, byť je na poškozeném, aby konkrétní okolnosti umocňující v jeho případě hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení tvrdil a prokázal [srov. část IV písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3076/2020]. Stejně je tomu i ve vztahu k námitce žalobkyně, že od 29. 1. 2014 do 21. 9. 2014 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, a v tomto období tudíž pro ni měly sociální dávky mimořádný význam. Skutečnost, že v tomto období neměla žalobkyně nárok na podporu v nezaměstnanosti, což mělo její újmu umocňovat, totiž za skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neplyne a žalobkyně ani takové prohloubení své újmy v tomto (ve vztahu k celkové délce řízení marginálním) období netvrdila. Navíc je třeba zdůraznit, že žalobkyně netvrdila, že by v době studia měla mimo sociálních dávek a pomoci od rodičů nějaké další příjmy, jejichž výpadek podpora v nezaměstnanosti nahrazuje. Skutečnost, že by v době od 29. 1. 2014 do 21. 9. 2014 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na takovou podporu, tudíž nemohla na její tehdejší majetkové situaci nic změnit.
36. Jestliže žalobkyně ve vztahu k nástupu do zaměstnání od 1. 9. 2017 rovněž namítala, že jednotlivá posuzovaná řízení byla zahajována mnohem dříve v letech 2012 až 2014, tak Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí se může význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení měnit a v průběhu řízení tak může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Pokud tedy odvolací soud přihlédl (mimo jiné) k tomu, že od nástupu do zaměstnání se význam řízení pro žalobkyni snížil (resp. tuto skutečnost posoudil jako jednu z okolností vyvracejících zvýšený význam předmětu posuzovaných řízení pro žalobkyni, jejichž celkovou délku určil od října 2012 do 26. 4. 2022), od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
37. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu (otázka 9), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se, na rozdíl od soudu prvního stupně, přiklonil k názoru žalované a vedlejší účastnice na její straně, kterou tyto uplatnily již ve vyjádření k žalobě a trvaly na ní v dalším průběhu řízení včetně odvolání, že újmy způsobené všemi posuzovanými řízeními je třeba považovat za újmu jednu. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž vychází ze závěru, že o nepředvídatelné (a tedy překvapivé) rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, přičemž neposkytne účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, resp. vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, z nějž vychází mimo jiné i žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008). To však v daném případě nenastalo, neboť jak je uvedeno výše, způsobení jen jediné újmy všemi posuzovanými řízeními namítala žalovaná (a vedlejší účastnice) již od počátku řízení, žalobkyni tudíž nic nebránilo se k této argumentaci vyjádřit, což v průběhu řízení i učinila. Stejně se pak účastníci řízení i soud prvního stupně zabývali posouzením jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Tím, že se jimi zabýval i odvolací soud (byť je i s ohledem na jiný závěr ohledně existence jediné újmy ze všech posuzovaných řízení vyhodnotil mírně odlišně od soudu prvního stupně), překvapivost svého rozhodnutí nezaložil.
38. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze újmu způsobenou žalobkyni všemi posuzovanými řízeními považovat za újmu jedinou (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
39. Dovolání je důvodné.
40. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
41. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
42. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017) dospěl k závěru, že probíhají-li souběžně dvě nebo více řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních (např. jedno z řízení nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé, příp. v jednom z řízení je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich), je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení.
43. V posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobkyni vznikla ve všech posuzovaných řízeních pouze jediná újma, založil na tom, že podle § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi, je podmínkou nároku na doplatek na bydlení získání nároku na příspěvek na živobytí, že se jedná o opakované dávky, které jsou za splnění zákonných podmínek vypláceny každý měsíc, aniž by příjemce příspěvku musel o dávku každý měsíc žádat, žalobkyně však zahajovala jednotlivá řízení opakovanými žádostmi každý měsíc, a že tato řízení byla jak časově, tak typem dávky provázaná.
44. Předmětem daného řízení však bylo celkem 22 posuzovaných řízení, a to řízení o doplatcích na bydlení za říjen 2012 až květen 2013, říjen 2013, prosinec 2013 až srpen 2014 a o příspěvku na živobytí za říjen 2013 až leden 2014, tedy 18 řízení ohledně doplatku na bydlení a 4 řízení ohledně příspěvku na živobytí, která se většinou netýkala ani stejného měsíce, za nějž byla dávka v hmotné nouzi požadována. Ohledně obou typů dávek byla vedena řízení pouze za říjen a prosinec 2013 a leden 2014, tedy pouze ohledně tří měsíců, byť odvolací soud opřel svůj závěr o jedné újmě (mimo jiné) o to, že podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Navíc toto tvrzení odvolacího soudu neodpovídá znění § 33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2014, který sice skutečně ve větě první stanovil, že podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí, nicméně ve větě druhé dodal, že s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žadatele lze doplatek na bydlení přiznat také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek této částky. Z toho tedy vyplývá, že doplatek na bydlení lze za určitých okolností přiznat i osobě, které nebyl příspěvek na živobytí přiznán. „Zákonná provázanost“ řízení o těchto dávkách bez zohlednění okolností jednotlivých řízení, jak ji dovozoval odvolací soud, tak bez dalšího dána není. Navíc již ze samotné skutečnosti, že první řízení ohledně nejdříve požadované dávky, a to příspěvku na bydlení za říjen 2012, trvalo nejdéle a v jeho průběhu ostatní řízení (mnohdy mnohonásobně kratší) skončila, je zřejmé, že rozhodnutí v dříve zahájených řízeních nemusela být pro rozhodnutí v pozdějších řízeních určující, tedy v pozdějších řízeních nebylo třeba vyčkávat na řízení ohledně dřívější dávky.
45. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení otázky vzniku jedné újmy z více řízení odchýlil od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, neboť z obecných tvrzení ohledně zákonné úpravy předmětných dávek nevyplývá, že by v daném případě všechna posuzovaná řízení spolu natolik úzce souvisela, že by bylo na místě posuzovat z nich vzniklou újmu jako újmu jedinou, byť samozřejmě nelze vyloučit, že po řádném doplnění skutkového zjištění zaměřeného na jednotlivá řízení, dospěje odvolací soud k závěru, že v některých případech skutečně rozhodnutí v jednom z řízení pro rozhodnutí ve druhém řízení určující bylo. Právní posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem tudíž bylo nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.
46. Za situace, kdy bylo dovolání v části shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k té části nároku, ohledně níž byla shledána přípustnost dovolání, existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobkyně (kromě toho, že nezájem žalobkyně o řízení po udělení plné moci otci nemá oporu ve skutkovém stavu, a že rozsudek odvolacího soudu měl být překvapivý, které již byly vypořádány výše) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
47. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části napadeného výroku II, jíž byly změněny výroky III, V, VII, IX, XI, XIII, XV, XVIII, XX, XXIII, XXIV, XXVI, XXVII, XXIX, XXXI, XXXIII, XXXV, XXXVII, XXXIX, XLI a XLIII rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně částky 222 610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 215 110 Kč od 3. 12. 2015 do zaplacení a z částky 7 500 Kč od 6. 9. 2017 do zaplacení byla zamítnuta, a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). K rozsahu zrušení výroku II dospěl Nejvyšší soud tak, že výroky III, V, VII, IX, XI, XIII, XV, XVIII, XX, XXIII, XXIV, XXVI, XXVII, XXIX, XXXI, XXXIII, XXXV, XXXVII, XXXIX, XLI a XLIII rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto celkem o částce 362 083 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 354 583 Kč od 3. 12. 2015 do zaplacení a z částky 7 500 Kč od 6. 9. 2017 do zaplacení s tím, že ohledně částky 139 473 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 139 473 Kč od 3. 12. 2015 do zaplacení byl rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích odvolacím soudem potvrzen (v této části bylo dovolání žalobkyně jako subjektivně nepřípustné odmítnuto) a změněn byl ohledně částky 222 610 Kč s příslušenstvím, jež je tak představováno úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 215 110 Kč (tj. částka 354 583 Kč po odečtení částky 139 473 Kč) od 3. 12. 2015 do zaplacení a z částky 7 500 Kč od 6. 9. 2017 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že v době po vydání napadeného rozsudku bylo řízení ohledně zbylé části předmětu řízení (tj. částky 46 063 Kč přiznané zrušeným
výrokem I rozsudku soudu prvního stupně), zastaveno a bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2023, č. j. 22 C 18/2016-859, zrušil Nejvyšší soud i výrok IV tohoto usnesení o nákladech řízení mezi žalobkyní, žalovanou a vedlejší účastnicí na straně žalované, jenž je závislý na zrušené části výroku II napadeného rozsudku [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
48. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobkyně nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
49. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu