30 Cdo 2237/2017-sine
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobců a) V. P., b) L. H., obě zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou,
advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, a c) Z. P., proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, o 301 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 18 C 127/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 1. 2017, č. j. 39 Co 371/2016-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 39 Co 371/2016-72, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 18 C
127/2015-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Žalobci se domáhali peněžitého zadostiučinění ve výši 301 490 Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 269/2008 (dále jen
„posuzované řízení“). J. P. a V. P. podali 12. 3. 2008 žalobu, kterou se
domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 178 193 Kč s příslušenstvím. Dne
18. 11. 2008 doručili žalobci soudu návrh na přerušení řízení z důvodu jiného
probíhajícího řízení u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 2/2007 (dále jen „vedlejší
řízení“), řízení bylo přerušeno usnesením dne 16. 12. 2008 do rozhodnutí
dovolacího soudu. Podáním ze dne 20. 9. 2010 žalobci navrhli, aby v řízení
nebylo pokračováno do nového rozhodnutí Městského soudu v Praze. O pokračování
řízení bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14. 3. 2014 a usnesením ze dne 20. 5.
2014 bylo rozhodnuto, že místo zemřelého J. P. bude v řízení pokračováno s V.
P., Z. P. a L. H. Dne 3. 9. 2014 se konalo ústní jednání, na kterém byl
vyhlášen rozsudek pro uznání. Řízení bylo pravomocně skončeno 15. 10. 2014.
4. Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 39 Co 237/2015-70, Městský soud
v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
12. 5. 2015, č. j. 10 C 267/2013-49, tak, že žalobcům V. P., Z. P. a L. H.
přiznal peněžité zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce vedlejšího řízení. Vedlejší řízení ve věci samé trvalo 6 let,
9 měsíců a 21 dní a spolu s řízením o nákladech 7 let, 10 měsíců a 4 dny.
Žalobci uplatnili u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a žalovaná žádosti žalobců nevyhověla.
5. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry
soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), neboť celkovou délku řízení je třeba vzhledem k okolnostem případu
hodnotit jako přiměřenou. Posuzované řízení bylo zahájeno v březnu 2008,
přičemž řízení bylo přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, a to na
návrh žalobců usnesením z prosince 2008 do skončení vedlejšího řízení, ve
kterém byla řešena skutkově obdobná věc. V řízení bylo pokračováno od března
2014, neboť vedlejší řízení bylo pravomocně skončeno. Věc byla pravomocně
skončena v říjnu 2014 na základě rozsudku pro uznání. Soud uzavřel, že žalobcům
byla již kompenzována nemajetková újma, která jim vznikla v souvislosti s
vedlejším řízením. Pokud by soud nepřihlížel ke skutečnosti, že řízení bylo
přerušeno, rozhodoval by o kompenzaci nemajetkové újmy duplicitně. Při
posuzování celkové délky řízení (v rámci úvahy o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění) je třeba zásadně vycházet i z doby, po kterou bylo řízení
přerušeno. Uvedené však platí pro posuzování kritéria celkové délky řízení ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. V tomto odvolací soud odkázal na závěry
stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4923/2009. Poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dle nějž, probíhají-li souběžně dvě nebo více
soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že
rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších
řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky
daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu,
nikoliv tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. Předmětem
vedlejšího řízení byl totožný nárok mezi týmiž subjekty pouze za jiné období.
Odvolací soud tak považoval za bezespornou úzkou souvislost posuzovaného a
vedlejšího řízení, neboť většina důkazů by byla nehospodárně prováděna
duplicitně, nadto základ nároku prejudiciálně mohl být vyřešen již ve vedlejším
řízení. Vyřešení otázky ve vedlejším řízení tak bylo pro posouzení důvodnosti
nároku v posuzovaném řízení zásadní. Odvolací soud tak uzavřel, že obě řízení
svým předmětem spolu souvisela natolik úzce, že újmu utrpěnou žalobci je třeba
vnímat jako újmu jedinou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci
dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně odchyluje od soudní praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od
rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3110/2014 a 30 Cdo 348/2010. Jako dovolací důvod
dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud
aplikoval uvedená rozhodnutí chybně, nekomplexně, zjednodušeně a nedostatečně
ve prospěch žalobců, a že se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, když konstatovaly, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu ustanovení §
13 OdpŠk. Pokud soudy v případě vedlejšího řízení dospěly k závěru, že řízení
bylo nepřiměřeně dlouhé, pak se tento závěr měl promítnout také do posouzení
délky nyní posuzovaného řízení. Soudy se také měly zabývat tím, zda řízení bylo
přerušeno produktivně, a to po celou dobu, anebo zdali v řízení bylo možné
pokračovat ihned, nebo již dříve. Dovolatelé jsou toho názoru, že přerušení
řízení nebylo vůbec nutné, neboť soud v posuzovaném řízení mohl rozhodnout sám.
Závěr odvolacího soudu, že přerušení řízení bylo nutné z důvodu hospodárnosti
řízení, považují dovolatelé za nesprávný, neboť před principem hospodárnosti má
přednost Listinou základních práv a svobod garantované právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů. Dovolatelé dále uvádí, že předmětné řízení a řízení
vedené pod sp. zn. 7 C 2/2007 nejsou nerozlučně spojená, a proto by se neměla
považovat pro účely odškodnění za jeden celek. Spatřují tak pochybení
odvolacího soudu v tom, že nesprávně posoudil duplicitu odčinění vzniklé újmy,
jež je dána jen za předpokladu, že původní přerušený spor tak úzce souvisí s
vedlejším sporem, že nemohl být rozhodnut bez rozhodnutí ve vedlejším sporu,
což v nyní posuzované věci naplněno není. Dovolatelé navrhují, aby dovolací
soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněným, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o
úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají
současně a řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí
právní moci rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu
manželství (§ 25 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině) přerušeno, souvisejí spolu obě
tato řízení natolik úzce, že je namístě je považovat v daném rozsahu
(souběžného průběhu) z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného
zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1021/2010, dále navázal: „[P]robíhají-li souběžně dvě nebo více soudních
řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v
jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je
třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení
v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako
újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Pokud by tedy například probíhala
vedle sebe řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (hlavní
řízení) a nároků z něj plynoucích (navazující řízení), je zjevné, že řízení o
nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru jsou závislá na zodpovězení
otázky, zda skutečně k rozvázání pracovního poměru došlo neplatně. Tato
okolnost se proto typicky projeví v přerušení navazujících řízení do doby
skončení řízení hlavního. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících
řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého
z nich.“
14. Dále v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „V kompenzačním
řízení je vždy nutno zkoumat, z jakého důvodu bylo řízení přerušeno a bylo-li
řízení přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je nutno se
zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení, kvůli kterému bylo původní řízení
přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo. Skutečnost,
že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení nebránili odvoláním,
je v případě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. právně nevýznamná,
neboť dle daného ustanovení má soud možnost, nikoli povinnost, řízení přerušit
a je tedy výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. Musí
tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení
původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení
přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k
porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).“
15. Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatelů vztahující se k
otázce souvislosti posuzovaného řízení s vedlejším řízením a z toho plynoucí
překážce duplicitního odčinění totožné újmy. Z výše citované judikatury je
zjevné, že Nejvyšší soud jmenovaná řízení (řízení o rozvodu manželství a řízení
o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství; a dále řízení
o skončení pracovního poměru a řízení o nárocích z něj plynoucích) uvedl pouze
jako příklady, případně je uvedl v souvislosti s projednávanou věcí. Zásadní
pro řešení otázky souvislosti řízení je však úvaha, zda předměty daných řízení
spolu souvisí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro
rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních. Soudy nižších stupňů se touto otázkou
zabývaly a vysvětlily, že v nyní posuzované věci je souvislost dána tím, že jde
o práva plynoucí z téhož právního poměru mezi týmiž účastníky pouze za jiný
časový úsek. Soudy tak postupovaly v souladu s výše citovanou judikaturou.
16. Dovolání rovněž není přípustné ohledně otázky účelnosti přerušení
řízení, neboť odvolací soud postavil své rozhodnutí právě na výše uvedeném
závěru o překážce duplicitního odčinění újmy. Z toho důvodu nejde o otázku, na
jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.
17. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným v otázce, zda v
posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §
13 OdpŠk spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to v souvislosti s délkou
vedlejšího řízení, neboť při řešení této otázky se soudy nižších stupňů
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
20. Již v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006,
Nejvyšší soud uvedl: „Je-li namístě postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř., jsou hlavní a vedlejší řízení natolik spojena, že bylo-li vedlejší řízení
vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se
pro účely odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním
postupem, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě, doba probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu.“
21. Ve Stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že „pro účely posouzení, zda
v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu
pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve
smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve
vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc
projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že
by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená.
Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů
přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v
přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce
původního řízení.“
22. V usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016, Nejvyšší
soud zdůraznil, že „je nezbytné důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá
existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou, zda posuzované řízení
bylo nepřiměřeně dlouhé, a fázi, kdy soud posuzuje výši přiměřeného
zadostiučinění. Závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na nějž dovolatel
poukazuje [závěr citovaný v předcházejícím odstavci], se vztahuje k prvně
zmíněné fázi řízení.“ Překážka duplicitního odčinění újmy se pak vztahuje k
druhé fázi řízení, přičemž Nejvyšší soud v citovaném usnesení dále uvedl, že
pro určení přiměřeného zadostiučinění je třeba „odečíst celou dobu souběhu obou
řízení, neboť právě v rozsahu souběžného průběhu je újma vnímána za jedinou.“
23. Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly nesprávně, pokud se nejprve
zabývaly překážkou duplicitního odčinění téže újmy, a následně z tohoto závěru
dovodily, že posuzované řízení bylo přiměřeně dlouhým. V otázce posouzení délky
řízení totiž v souladu s výše citovanou judikaturou měly zohlednit okolnost, že
vedlejší řízení již bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, a tuto okolnost měly
promítnout rovněž do závěru ohledně délky nyní posuzovaného řízení. Následně
měly dovolatelům na základě posouzení kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk přiznat
přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy již posuzované řízení
neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením.
24. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také
tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu