Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Václavem Liksomerem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 1, Kralovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1129/2024-1137 ze dne 12. 2. 2025, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 169/2024 ze dne 22. 8. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 14/2022 ze dne 13. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla podle § 218 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovatelce uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovatelce dále uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu jí byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradu způsobené škody částku 800 000 Kč.
2. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka i státní zástupkyně odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 169/2024 ze dne 22. 8. 2024, byla obě odvolání podle § 256 trestního řádu zamítnuta.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušen princip presumpce neviny i zásada in dubio pro reo plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky k uvedeným porušením jejích základních práv došlo zejména extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, deformací důkazů, absencí hodnocení provedených důkazů tak, jak to požaduje ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a absencí vyčerpávajícího popisu tohoto zákonného zjišťování skutkového stavu tak, jak vyplývá z ustanovení § 125 trestního řádu. Stěžovatelka rozporuje i závěry znaleckých posudků. Uvádí, že ze znaleckého posudku PhDr. Pavla Krále, Ph.D., jednoznačně vyplývá, že nebyla schopna zejména v období května 2020 rozpoznat zdravotní a psychický stav poškozené, ve kterém nebyla tato poškozená způsobilá nakládat s financemi a majetkem. Podle jejího názoru obvodní soud závěry PhDr. Pavla Krále, Ph.D. bagatelizoval, stěžovatelka rozporuje i závěry znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA.
5. Dále stěžovatelka považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za překvapivé a nelogické. Uvádí, že zatímco Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 8 Tdo 1177/2022-634 ze dne 25. 1. 2023 odůvodnil, že znalkyně nemohla relevantně zodpovědět otázku, zda stěžovatelka byla či nebyla schopna rozpoznat, v jakém duševním stavu se poškozená v kritické době nacházela, a zda byla stěžovatelka způsobilá posoudit, že poškozená není schopna nakládat s financemi a majetkem, v napadeném usnesení č. j. 8 Tdo 1129/2024-1137 ze dne 12. 2. 2025 Nejvyšší soud tyto závěry podle stěžovatelky popírá.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud nejprve s ohledem na charakter námitek připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995). Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň lze ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla nepřehodnocování důkazů Ústavním soudem připustit výjimky v situacích, v nichž skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. Zásada in dubio pro reo, které se stěžovatelka dovolává a která vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost".
9. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Obvodní soud srozumitelně vylíčil, proč poškozená nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku s tím, že tento stav byl zřetelný i pro laika. Popsal jak stěžovatelka nejprve dne 4. 5. 2020 a následně 7. 5. 2020 odvedla poškozenou do pobočky banky, kde poškozená vybrala finanční částky ve výši 500 000 Kč a 300 000 Kč, které následně předala stěžovatelce, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod (hodnota předaných peněžních částek byla v hrubém nepoměru v plnění v podobě běžné příbuzenské výpomoci), kdy peníze stěžovatelka použila pro vlastní potřebu. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
11. Ústavní soud se po prostudování napadených rozhodnutí ztotožnil s hodnocením obecných soudů, které se obdobnými námitkami, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti, v řízení zabývaly. Jak uvedl Nejvyšší soud (v bodě 20 napadeného usnesení), z provedeného dokazování plyne skutkové zjištění, že poškozená (nar. 1931) se v období od října 2019 nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby. Její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku. Závěr, že tento stav byl zřetelný i pro laika, obvodní soud opřel o zprávy o zdravotním stavu poškozené, ale především také o znalecký posudek z odvětví gerontopsychiatrie znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA. K námitce stěžovatelky lze odkázat i na podrobné hodnocení otázky, zda byla poškozená, trpící pokročilou demencí Alzheimerovy choroby (výrazné výpadky paměti, potřeba pomoci druhých osob), schopná dojít dvakrát do banky a vybrat vysoké částky, provedené obvodním soudem (bod 63 a násl. napadeného rozsudku obvodního soudu). Obvodní soud také popsal, proč z provedeného dokazování plyne, že stěžovatelka využila či spíše zneužila snadné manipulovatelnosti poškozené ke svému vlastnímu obohacení (bod 70 napadeného rozsudku). Ze strany Nejvyššího soudu pro stěžovatelku nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí, když se k otázce, u které namítá překvapivost rozhodnutí (zda byla schopná posoudit stav poškozené), měla možnost vyjádřit již v předchozích fázích řízení. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 1. 2023 ve stěžovatelčině věci uložil obvodnímu soudu, aby ve věci doplnil dokazování, zároveň však podle Ústavního soudu závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích lze označit za logicky a dostatečně odůvodněné.
12. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatelky o nesprávné právní kvalifikaci, ke které uvedl (body 22 a násl. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), že přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, dá sobě nebo jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Tento přečin je trestným činem úmyslným (§ 15 trestního zákoníku), přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Nejvyšší soud se vyjádřil k objektivní i subjektivní stránce trestného činu, pro nějž byla stěžovatelka uznána vinou, i k zásadě subsidiarity trestní represe.
13. Argumentace stěžovatelky založená na tom, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, a že skutek byl nesprávně právně kvalifikován, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje další díl přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovatelčinu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu