Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele K.S., zastoupeného JUDr. V.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 1997, sp. zn. 35 Ca 47/96, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu B. ze dne 21. 5. 1996, čj. 911V6 - 1370/96, t a k t o
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12. 5. 1997, doplněným podáním ze dne 10. 3. 1998 a navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně a rozhodnutí Katastrálního úřadu B.,jak je uvedeno výše. Katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnických práv vyplývajících z dohody o vydání věci, uzavřené mezi Správou nemovitostí B., s. p., jako vydávajícím a stěžovatelem 1
1
jako příjemcem ohledně 95,44% nemovitostí - domu č. p. 164 s pozemkem p. č. 990, zaps. na LV č. 433 a LV č. 10001 pro katastrální území V. V odůvodnění uvedl, že Správa nemovitostí B. nebyla oprávněna nakládat s nemovitostmi podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť vydávání nemovitostí je limitováno ustanoveními tohoto zákona o tom, za jakých podmínek lze provést převod vlastnického práva k nemovitostem z osoby povinné na osobu oprávněnou. Předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tedy přímo ze zákona dnem jeho účinnosti (30.
10. 1945), tj. mimo rozhodné období stanovené ustanovením § 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dílčí výměr správního orgánu - Ministerstva průmyslu ze dne 22. 12. 1947 (správné datum je 22. 12. 1949) - měl podle katastrálního úřadu pouze deklaratorní charakter, který vymezoval osobu vlastníka a konkrétní majetek podléhající konfiskaci. Nesouhlasil se stanoviskem uvedeným v čl. III dohody o vydání věci., tj. že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, neboť v době konfiskace byly podle něj splněny všechny předpoklady pro ni a rozhodnutí o konfiskaci nebylo nikdy zrušeno.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 21. 2. 1997 správní rozhodnutí potvrdil, když dovodil, že v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. není uvedena konfiskace jako zákonem stanovený důvod k restituci. Konfiskace majetku se podle něj uskutečnila již vydáním dekretu samotného a ani skutečnost, že K.S. st. požádal o navrácení čs. státního občanství (k čemuž došlo osvědčením ze dne 28. 11. 1950), není pro posuzovanou věc relevantní pro své účinky ex nunc. Navrácení občanství podle § 3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., je rozdílný od zjištění tzv. státní spolehlivosti podle § 2 odst. 2 tohoto ústavního dekretu. Dále krajský soud dovodil, že na stěžovatelův spoluvlastnický podíl se konfiskace vztahuje, protože spoluvlastnické podíly ostatních spoluvlastníků, tj. M.S. a J.S., jejichž německou národnost 2
I. ÚS 163/97 nikdo nezpochybnil, konfiskaci podléhaly. Podíl otce stěžovatele pak konfiskaci podléhal podle ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., podle kterého jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, které pod ustanovení § 1 nespadají a činil-li jejich podíl více než jednu polovinu, podléhá majetek konfiskaci celý.
V ústavní stížnosti se stěžovatel vrací k důvodům, které uplatnil již v odvolacím řízení a které byly soudem vzaty v úvahu a o nichž bylo jím rozhodnuto, jako námitky, že stěžovatel splňoval podmínky vynětí z konfiskace majetku podle § 1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., že k převzetí majetku státem došlo bez právního důvodu a že vrácením československého státního občanství bylo i stvrzením tzv. státní spolehlivosti a že neexistuje pravomocné konfiskační rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva jako dědice K.S. st., a to podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Ústavy ČR, a odvolává se na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 35/96 ,
I. ÚS 59/93 a
.
Soudce zpravodaj vyšel z ústavní stížnosti K.S. a obou napadených rozhodnutí uvedených v záhlaví tohoto usnesení a zjistil, že namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod není namístě, protože toto ustanovení citované Listiny chrání jen vlastnické právo skutečné, již existující a nikoliv takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení. Z toho důvodu nemohlo ani dojít k porušení práva na dědění. Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba brát v úvahu, že není možné jeho ustanovení chápat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že stěžovateli by bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý 3
I. ÚS 163/97 proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Soudní jednání v obou instancích řádně proběhla, rozhodnutí byla náležitě zdůvodněna a výsledek odpovídá skutkovým zjištěním. Pokud stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno, nemůže Ústavní soud svým zásahem vzniklou situaci napravovat.
Ústavní soud v postupu soudů namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani jiných ústavních procesních práv, např. čl. 90 Ústavy ČR, neshledal. Nemohl vyvodit ani jiné závěry z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu pro odlišnost tohoto případu a musel proto návrh ústavní stížnosti považovat ze zjevně neopodstatněný. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu
4