Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025 č. j. 100 Co 212/2024-422, rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. srpna 2024 č. j. 42 P 211/2022-373 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2023 č. j. 100 Co 196/2023-306, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a R. K., a nezletilých Š. K., V. K. a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů týkající se úpravy poměrů jejích nezletilých dětí. Zejména rozporuje skutkový závěr o tom, že se svým bývalým manželem obnovila soužití, což mělo mít vliv na dříve vydané rozhodnutí o péči a výživném. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily její ústavně zaručená práva tím, že tento závěr nepodložily důkazy a jde o závěr překvapivý a nepředvídatelný.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka a vedlejší účastník v roce 2019 rozvedli a soud schválil jejich dohodu, dle níž byly jejich děti (nezletilí vedlejší účastníci) svěřeny do péče matky a otec se zavázal hradit na každé dítě výživné ve výši 3 000 Kč. Přibližně o tři roky později se stěžovatelka domáhala návrhem k Okresnímu soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") zvýšení výživného pro své děti. Okresní soud jejímu návrhu částečně vyhověl, a to rozsudkem ze dne 27. června 2023 č. j. 42 P 211/2022-193. Proti tomuto prvnímu rozhodnutí okresního soudu však podali matka i otec odvolání.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v rámci odvolacího řízení mimo jiné zjistil, že otec i matka po svém rozvodu a po rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých obnovili společnou domácnost a žili spolu jako partneři až do září 2022. V odůvodnění rozhodnutí také vyjádřil domněnku, že ukončení manželství mělo směřovat jen k formálnímu vypořádání společného jmění a eliminaci rizik spojených s otcovými podnikatelskými aktivitami na společný majetek. Obnovením soužití rodičů podle krajského soudu pozbylo účinnosti rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů k nezletilým. Návrh na zvýšení výživného tedy nemohl být důvodný, bylo nejprve potřeba určit výživné nově, a to spolu s rozhodnutím o péči o nezletilé. Krajský soud tak usnesením ze dne 25. března 2023 č. j. 100 Co 196/2023-306 (dále jen "kasační usnesení") první rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Okresní soud následně vyšel z tohoto závěru krajského soudu a v pořadí druhým rozsudkem (ze dne 13. srpna 2024 č. j. 42 P 211/2022-373) rozhodl, že se nezletilí svěřují do péče matky, a otci uložil vyživovací povinnost počínaje zářím 2022. Krajský soud poté na základě odvolání matky rozsudek okresního soudu změnil (rozsudkem ze dne 29. ledna 2025 č. j. 100 Co 212/2024-422), avšak pouze co do výše výživného. Námitky matky, které směřovaly proti závěru o obnovení soužití, nepovažoval za důvodné.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, jakož i kasační usnesení krajského soudu. Tvrdí, že jimi bylo zejména porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17
, usnesení ze dne 29. května 2015
sp. zn. I. ÚS 387/15
nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18
).
8. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně výživného. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14
, usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11, usnesení ze dne 9. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3594/20
nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24
].
9. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je nesouhlas se závěrem krajského soudu vyjádřeném zejména v kasačním usnesení, že došlo k obnově soužití stěžovatelky a jejího bývalého manžela, a že tím pozbylo účinnosti původní rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých. Krajský soud tento závěr podložil zejména ústním vyjádřením stěžovatelky. Během jednání před odvolacím soudem totiž uvedla, že s otcem žili ve společné domácnosti až do doby, než zjistila, že má otec jinou partnerku. Ústavní soud však nemá důvod do hodnocení důkazů zasahovat, pokud skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz nález ze dne 18. ledna 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21
(N 6/110 SbNU 61)]. Na žádný takový extrémní nesoulad přitom stěžovatelka konkrétně ani nepoukazuje.
10. Ani námitky stěžovatelky o překvapivosti a nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí nedosahují ústavněprávní roviny. Především je nutno upozornit na to, že rozporovaný závěr byl vyjádřen už v kasačním usnesení krajského soudu. Stěžovatelka tedy měla dostatečný prostor na něj reagovat a uplatnit vůči němu argumenty, což také udělala. Krajský soud ve svém druhém rozhodnutí také poskytl stěžovatelce adekvátní reakci na její argumenty (viz zejména body 17 až 19 jeho rozsudku). Kromě vyjádření stěžovatelky poukázal i na několik skutečností, které vyplynuly ze spisu a které mají dokládat správnost závěru o obnovení společné domácnosti. Ústavní soud neshledal ani rozpor napadeného rozsudku krajského soudu s ustálenou rozhodovací praxí, jelikož stěžovatelkou citovaná rozhodnutí pouze zdůrazňují potřebu zkoumat, zda došlo k obnovení soužití fakticky, nikoliv jen formálně. Krajský soud tak učinil.
11. Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. července 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu