Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., právně zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března. 2025 č. j. 7 Tdo 76/2025-2346, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2024 č. j. 44 To 187/2024-2268 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. ledna 2024 č. j. 2 T 155/2019-2204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud" nebo "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel ve spolupachatelství s dalším spoluobžalovaným dopustili ve zkratce tím, že v rozporu s jiným právním předpisem a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch nabízeli prodej horní části předního rohu nosorožce tuponosého, tedy exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením, uvedeného v příloze I k Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úmluva CITES), která byla publikována jako sdělení býv. Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 572/1992 Sb. a kterou je Česká republika vázána. K samotnému prodeji však nakonec nedošlo. Dle názoru obvodního soudu oba obžalovaní svým jednáním porušili ustanovení čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, podle něhož nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") zamítnuto jako nedůvodné. Městský soud se neztotožnil s odvolacími námitkami stěžovatele, které směřovaly k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání ze strany soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval napadené rozhodnutí obvodního soudu za věcně správné a neshledal ani žádné procesní pochybení.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry nižších soudů a zdůraznil, že řada námitek, které stěžovatel v dovolání uváděl, již byla v předchozích řízeních dostatečně objasněna a vypořádána.
5. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvádí následující pochybení. Předně namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, čímž porušily ústavní princip nullum crimen sine lege zakotvený v článku 39 Listiny. Především poukazuje na možnou přiléhavější kvalifikaci skutku jako přestupku podle § 34d odst. 2 písm. b) zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, namísto trestněprávní kvalifikace. V této souvislosti stěžovatel rozporuje výklad pojmu "nabízí", jež je znakem skutkové podstaty, resp. objektivní stránkou trestného činu dle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, a poukazuje na příliš extenzivní soudní interpretaci. Dále namítá nenaplnění znaků protiprávnosti, absenci úmyslu, jednání v omluvitelném právním omylu či porušení zásady in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť má za to, že provedené důkazy neumožňují jednoznačně dovozovat jeho vinu. V neposlední řadě rozporuje relevanci i samotné hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů. Závěrem rovněž namítá podjatost policejního orgánu, resp. vyšetřujícího příslušníka GIBS, který prováděl úkony v rámci přípravného řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.
10. Výhradně obecným soudům tedy náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky kladené ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nepřísluší Ústavnímu soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
11. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17 , bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy této své povinnosti dostály.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Skutkové i právní závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logicky odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuloval několik námitek, které lze shrnout do třech skupin. První skupinou jsou námitky týkající se porušení principu subsidiarity trestní represe (resp. principu ultima ratio) a nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku a tím i porušení zásady nullum crimen sine lege. Druhá skupina spočívá v tvrzeném porušení zásady in dubio pro reo v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu. Konečně třetí skupinu námitek tvoří stěžovatelem vytýkaná procesní pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení.
14. K první skupině námitek Ústavní soud uvádí následující. Podle zásady subsidiarity trestní represe platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Uvedené však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti [nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Pokud obecné soudy na základě zvážení všech relevantních okolností daného případu dospěly k závěru, který logicky a dostatečně zdůvodnily (viz body 39-41 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio nebrání dovození trestní odpovědnosti stěžovatele, jde o závěr přijatelný.
15. V této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnou interpretaci skutkové podstaty trestného činu podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, resp. jeho objektivní stránky, subsumpci jeho jednání pod tuto skutkovou podstatu, nedostatečné prokázání subjektivní stránky ve formě úmyslu v kontextu omluvitelného právního omylu a v neposlední řadě dovození protiprávnosti posuzovaného jednání z blanketně formulované trestněprávní normy. K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnost toliko opakuje své výhrady a argumenty, s nimiž se však již obecné soudy vypořádaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady.
16. Ve vztahu ke druhé skupině námitek, kterými stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu na základě dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že, jak ostatně již vyplývá z výše uvedeného, mu nepřísluší přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud namítaná pochybení nedosahují ústavněprávního rozměru. V odůvodnění napadených rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud takové pochybení neshledal, proto ani tyto námitky nepovažuje za důvodné. Všechny tvrzené námitky byly již předmětem přezkumu ze strany nalézacího, odvolacího či dovolacího soudu, přičemž tyto soudy se s nimi vypořádaly dostatečně a ústavně konformním způsobem.
17. Konečně ke třetí skupině námitek Ústavní soud uzavírá, že ani v procesní rovině neshledal na straně obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavněprávní intenzity. Stěžovatel poukazuje na nepoužitelnost jednoho z důkazních prostředků a podjatost člena policejního orgánu, přičemž argumentuje tím, že se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly nedostatečně. S tímto závěrem však nelze souhlasit. Městský soud v bodě 25 napadeného usnesení odkazuje na předchozí řízení, v němž byla (ne)použitelnost elektronické komunikace jako důkazního prostředku řešena, přičemž ve shodě s Nejvyšším soudem (viz bod 17 napadeného usnesení dovolacího soudu) konstatuje, že se v daném případě nejednalo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 a násl. trestního řádu, nýbrž o získání dat ze zajištěné věci podle § 78 trestního řádu. K zajištění věci ve smyslu § 78 trestního řádu není dle platné právní úpravy přitom vyžadováno předchozího nařízení soudu, na rozdíl od nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 88 odst. 2 trestního řádu (k tomu srov. výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 6. 2005, č. 4/2005 a výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. 1. 2015, č. 1/2015). S ohledem na výše zmíněné považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí v kontextu dané věci za adekvátní. Procesní pochybení nelze shledávat ani v závěru obecných soudů při posuzování namítané podjatosti vyšetřujícího příslušníka GIBS, jestliže soudy se znalostí všech relevantních skutečností konstatovaly nepodjatost a tento svůj názor náležitě odůvodnily, byť s odkazem na předchozí řízení (bod 24 napadeného rozsudku obvodního soudu).
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu