Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Solila, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 69/2024 ze dne 30. 4. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Praze a Krajského úřadu Středočeského kraje jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, protože má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti přednáší mnoho věcných argumentů proti rozhodnutí krajského soudu či krajského úřadu, který stěžovatele uznal vinným z dopravního přestupku a uložil mu pokutu 25 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na 12 měsíců. Podstatné pro řízení před Ústavním soudem však je, že Nejvyšší správní soud (NSS) napadeným usnesením zastavil řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek.
2. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, aniž by se obecné soudy mohly daným případem věcně zabývat. Protože NSS řízení zastavil pro nesplnění podmínek řízení (nezaplacení soudního poplatku) a věci se tak meritorně nevěnoval (a nemohl věnovat), Ústavní soud může pouze posoudit, zda tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud neporušil stěžovatelova základní práva.
3. Stěžovatel ve vztahu k usnesení NSS tvrdí, že NSS výzvu k zaplacení soudního poplatku doručil pouze jeho právnímu zástupci, advokátovi Mgr. Jaroslavu Fialovi. Mgr. Fiala byl však po dobu běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku ve zdravotním stavu, který mu podle stěžovatele nedovolal vykonávat činnost advokáta, což stěžovatel toho času nevěděl. Stěžovatel se o tom, že má zaplatit soudní poplatek, dozvěděl podle svých slov až 6. 5. 2024, načež hned následující den soudní poplatek zaplatil. To už však bylo řízení zastaveno. Stěžovatel proto namítá, že NSS znemožnil stěžovateli pokračovat v řízení, ačkoliv se o uložené povinnosti nedozvěděl a jeho právní zástupce tuto povinnost z omluvitelných důvodů nemohl splnit.
4. Ústavní soud však podotýká, že soudní poplatek je splatný už podáním kasační stížnosti [§ 7 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Již podáním návrhu na zahájení řízení tak stěžovateli vznikla poplatková povinnost. Výzva soudu k zaplacení soudního poplatku a stanovení dodatečné lhůty dává stěžovateli dodatečný prostor pro splnění poplatkové povinnosti. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, stanovení náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, neboť zákon předpokládá, že k zaplacení soudního poplatku dojde současně s podáním návrhu na zahájení řízení.
Žalobce (navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti k uhrazení soudního poplatku - první současně s podáním kasační stížnosti a druhý po výzvě soudu k zaplacení. Poplatník by proto neměl spoléhat na to, že během soudem stanovené lhůty nenastanou žádné, byť i jím nezaviněné překážky (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 , bod 34; citováno např. v nedávném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1524/23 , body 18 až 19).
5. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 , bodě 38, poplatník, který není schopen pro závažnou a jím nezaviněnou překážku (např. náhle zhoršený zdravotní stav či hospitalizace v nemocnici) provést úhradu soudního poplatku, zpravidla nebude schopen podat ani samotný návrh na zahájení řízení, neboť jde o úkony souběžné.
6. Nesplněním zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek současně s podáním kasační stížnosti na sebe stěžovatel vzal riziko, že se o důvodech případné překážky uhrazení soudního poplatku v soudem dodatečně stanovené lhůtě nedozví včas, tedy ještě před pravomocným skončením řízení. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1198/21 či
IV. ÚS 1524/23 , bod 20).
7. Stěžovatel v posuzované věci namítá, že se o výzvě k zaplacení soudního poplatku dozvěděl až poté, co lhůta uplynula. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 355/18 , v němž nebyla výzva k zaplacení soudního poplatku doručena ani stěžovatelce, ani jejímu právnímu zástupci a lhůta vůbec nezačala běžet. V posuzované věci však výzva ke splnění poplatkové povinnosti doručena byla, stěžovatel ji však z jím tvrzených překážek ve lhůtě nesplnil a poplatek zaplatil až po marném uplynutí lhůty, k čemuž se podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nepřihlíží. Projevily se tak negativní důsledky rizika, které na sebe stěžovatel nesplněním své zákonné povinnosti vzal.
8. Není přitom pravda, že by výzvu Nejvyšší správní soud měl doručit i přímo stěžovateli (ne jen právnímu zástupci). Zaplacení soudního poplatku není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení a výzva se tak doručuje dle § 42 odst. 2 soudního řádu správního pouze zástupci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 187/2004-69).
9. Ústavní soud tak neshledal, že by Nejvyšší správní soud odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Toto právo tvoří aspekt práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem. Stěžovatel však tento postup (stanovený v zákoně o soudních poplatcích a v soudním řádu správním) nedodržel. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu