Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 7 Tdo 268/2023-580, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2022 sp. zn. 2 To 63/2022 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. května 2022 č. j. 1 T 2/2022-356, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c), odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným a dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 6 trestního zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků. Současně mu bylo podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 66 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku spočívající v propadnutí jednak spoluvlastnického podílu ve výši jedné čtvrtiny k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. X1 pro katastrální území V., a to pozemku parc. č. st. X2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. X3 stojící na pozemku a označená jako rodinný dům, pozemku parc. č. st. X4 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. stojící na pozemku a označená jako jiná stavba, a pozemku parc. č. X5 (zahrada), jednak nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. X6 pro katastrální území J., a to pozemku parc. č. st. X7 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. X8 stojící na pozemku a označená jako objekt k bydlení, a pozemku parc. č. X9 (ostatní plocha). Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání proti rozsudku krajského soudu, která podali příslušný státní zástupce v neprospěch stěžovatele z důvodu neuložení trestu zákazu činnosti a stěžovatel proti výroku o uložení trestu propadnutí majetku a proti výroku o náhradě škody, byla shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Z důvodu oprávněných zájmů poškozených domoci se svých nároků v trestním řízení proti stěžovateli vrchní soud neakceptoval návrh stěžovatele, aby mu byl změněn trest propadnutí majetku na peněžitý trest v odpovídající výši.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Ohledně trestu propadnutí majetku, který je předmětem ústavní stížnosti, po zhodnocení všech přitěžujících a polehčujících okolností uzavřel, že pro uložení trestu propadnutí majetku stěžovateli byly splněny zákonné podmínky a že z hlediska poměrů stěžovatele nejde ani o nepřípustný druh trestu. K tomu podotkl, že poměry stěžovatele jsou zásadním způsobem ovlivněny výší jeho povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem, avšak přesto nevylučují uložení trestu propadnutí majetku, resp. jeho části, když zdrojem postupné náhrady škody reálně mohou být příjmy, jichž stěžovatel dosahuje v zaměstnání (pracuje jako lékař a dosahuje nadprůměrného výdělku).
Upozornil také na to, že při úvahách o přípustnosti trestu propadnutí majetku nebylo možné pominout postavení stěžovatele v důsledku celého výroku o trestu s tím, že podmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku, resp. jeho části, představují vyvážený celek. Daný trest ve spojení s podmíněným trestem odnětí svobody podle něj nepředstavuje žádné vybočení z mezí proporcionality trestní represe jako ústavního principu ani porušení základního ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá absenci řádného odůvodnění uložení trestu propadnutí majetku. Je přesvědčen, že obecné soudy rezignovaly na odůvodnění a prokázání naplnění zákonných předpokladů pro uložení daného trestu. Poukazuje na to, že při ukládání trestu propadnutí majetku je soud povinen řídit se § 39 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, dále k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení. Obecné soudy se podle něj nevypořádaly se skutečností, že zejména rodinný dům v L. je jediným hodnotnějším majetkem v jeho vlastnictví, který je zároveň životní jistotou jeho a osob jemu blízkých. Má za to, že tento nepřiměřený zásah do jeho života a života jeho rodinných příslušníků nebyl příslušnými soudy nijak odůvodněn. Za lichou považuje úvahu krajského soudu, že placení peněžitého trestu by ohrožovalo dobytnost nároků poškozených. Uvádí, že výkon trestu propadnutí majetku bude pro něj znamenat zvýšení životních nákladů na zajištění bydlení pro sebe a svoji rodinu, o které pak klesne jeho schopnost hradit uloženou náhradu škody poškozeným. Podle jeho mínění došlo postupem obecných soudů rovněž k porušení jeho práva vlastnit majetek a práva na ochranu soukromého života.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje toliko proti výroku, kterým mu byl uložen trest propadnutí majetku, resp. části majetku. Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 či ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). O takové situace však v posuzovaném případě zjevně nejde.
9. Stěžejní argumentace stěžovatele vychází zejména z toho, že trestní soudy neposoudily dostatečně jeho majetkové, osobní a rodinné poměry. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že stěžovatelem předložené výhrady jsou obdobné povahy jako ty, s nimiž se rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již řádně vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek.
10. Obecné soudy shledaly za naplněné podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku a tento trest posoudily jako přiměřený majetkovým poměrům stěžovatele, závažnosti skutku i výši způsobené škody. Vysvětlily, že okolnosti spáchaného trestného činu v souhrnu vykazují vysoký stupeň závažnosti, že šlo o soustavnou, delší dobu prováděnou, systematicky pojatou a důmyslně organizovanou pokračující činnost spočívající v množství dílčích útoků spáchaných ke škodě několika pojišťoven. Poukázaly na to, že výše škody způsobené dokonanou částí trestného činu činila více než 16,7 milionů korun a výše škody, k jejímuž způsobení směřovala nedokonaná část trestného činu, činila více než 2,2 miliony korun.
Stěžovatel se přitom do činnosti organizované skupiny zapojil způsobem, jehož podstatou bylo vystavování fingovaných lékařských zpráv, na jejichž podkladě byly uplatňovány a uspokojovány neoprávněné nároky na pojistná plnění. Lékařské zprávy, které vystavoval, tak byly prostředkem, s jehož použitím byl zkracován majetek poškozených pojišťoven. Podíl stěžovatele na činnosti celé organizované skupiny byl tak svým významem zásadní, nezastupitelný a z hlediska úspěšného provedení činu nenahraditelný.
Navíc vystavováním fingovaných lékařských zpráv se stěžovatel hrubě zpronevěřil etice lékařského povolání a vážně ohrozil důvěru založenou jinak na obecném přesvědčení, že lékařská vyjádření odpovídají skutečnosti. Na druhé straně ve prospěch stěžovatele soudy hodnotily, že nebyl iniciátorem trestného činu a že co do svého vlastního prospěchu participoval na výtěžku z trestného činu jen zčásti. Stěžovateli bylo přičteno k dobru také to, že k spáchanému trestnému činu projevil sebekritický vztah, který se promítl do jeho doznání a prohlášení viny, a také to, že v době před spácháním trestného činu i po jeho odhalení vedl řádný život.
Logické je také zdůvodnění vrchního soudu, že z důvodu oprávněných zájmů poškozených domoci se svých nároků v trestním řízení proti stěžovateli nebylo možno akceptovat návrh stěžovatele, aby mu byl změněn trest propadnutí majetku na peněžitý trest v odpovídající výši. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly při ukládání trestu propadnutí majetku v souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům. Zabýval se přitom i otázkou, zda lze daný trest z hlediska poměrů stěžovatele pokládat za nepřípustný druh trestu. K tomu mimo jiné podotkl, že stěžovatel je v produktivním věku s mnohaletou perspektivou zaměstnání, v němž pracuje jako lékař a dosahuje nadprůměrného výdělku.
Disponuje úsporami, které udržuje na úrovni alespoň pěti měsíčních příjmů. Neuvedl žádnou zákonnou vyživovací povinnost. Podle jeho tvrzení nemovitosti v J. slouží k jeho společnému bydlení s přítelkyní a její matkou, k chovu a záchraně týraných zvířat a tvoří také zázemí pro jeho dceru. Po zhodnocení uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemají co do celkových poměrů stěžovatele takový význam, aby vzhledem k nim byl uložený trest propadnutí majetku nepřípustný, a že bude-li mít stěžovatel v důsledku uložení tohoto trestu zvýšené náklady spojené s hledáním nového bydlení, není možné z toho vyvozovat nepřípustnost uloženého trestu.
Upozornil také na to, že při úvahách o přípustnosti trestu propadnutí majetku není možné pominout postavení stěžovatele v důsledku celého výroku o trestu, kdy za spáchané jednání byl stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí od pěti let do deseti let, který je ze zákona zásadně nepodmíněný. Stěžovateli byl však s použitím mimořádného zmírňovacího ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou stanovenou na pět let.
Byl mu tak uložen druh trestu, u něhož jasně převažuje výchovný účel a chybí bezprostřední represivní složka. Tu podle Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem krajského soudu a vrchního soudu, zajišťuje právě trest propadnutí majetku, resp. jeho části, přičemž tímto druhem trestu je zároveň v nezbytné míře plněn i generálně preventivní účel trestu, tj. výchovné působení na ostatní členy společnosti. Podmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku, resp. jeho části, tedy představují vyvážený celek.
12. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Ústavní soud shledal, že stěžovateli byl trest propadnutí majetku uložen na základě odůvodněných úvah rozhodujících soudů, a vzhledem k okolnostem případu i poměrům stěžovatele jde o trest adekvátní a odpovídající rovněž § 39 odst. 8 trestního zákoníku, podle kterého získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 téhož zákona), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. Vrchní soud dostatečně zvážil i (ne)uložení preferovaného peněžitého trestu (§ 67 až 69 téhož zákona) ve smyslu poslední věty § 39 odst. 8 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., což Nejvyšší soud akceptoval.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu