Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO HELUS s.r.o., sídlem Luční 168/32, Plzeň, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, sídlem Spálená 511/8, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 23 Cdo 273/2024-594, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2023 č. j. 64 Co 234/2023-552, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. března 2023 č. j. 16 C 132/2019-522, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Václava Aura, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal vrácení kupní ceny za nákladní vozidlo, které mu stěžovatelka původně prodala. Jádrem sporu byla nesprávně uvedená tzv. užitečná hmotnost vozidla v technickém průkazu a s tím související otázka, zda se jednalo o podstatnou vadu, která by zakládala právo vedlejšího účastníka odstoupit od kupní smlouvy. Soud prvního stupně na tuto otázku odpověděl kladně a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku představující výši kupní ceny.
K tomuto závěru dospěl i s ohledem na to, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že užitečná hmotnost vozidla neodpovídala minimální zátěži, kterou si strany sjednaly a na které vedlejší účastník trval. Vedlejší účastník měl vozidlo používat při výkonu svého povolání k převozu zboží, a kdyby o této nižší užitečné hmotnosti věděl, tak by takové vozidlo od stěžovatelky nekoupil. Podle soudu prvního stupně tedy vedlejší účastník odstoupil od smlouvy platně a příslušelo mu právo na vrácení kupní ceny (resp. bezdůvodné obohacení v této výši).
2. Stěžovatelka následně brojila proti rozsudku soudu prvního stupně odvoláním. Odvolací soud se však zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož je neshledal přípustným.
3. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů všech třech instancí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a procesní práva stěžovatelky dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítá též přepjatý formalismus v postupu obecných soudů a porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Jinými slovy, Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018, sp. zn. IV. ÚS 2301/17 , usnesení ze dne 29. května 2015, sp. zn. I. ÚS 387/15 , nebo usnesení ze dne 3. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18 ).
7. Nalézací soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně vyložily postup při zjišťování skutkového stavu. Popsaly, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k jednotlivým skutkovým závěrům, zejména o existenci vady vozidla a okolnostech sjednání kupní smlouvy. Vyplývá z nich též to, jaká zákonná ustanovení na danou situaci dopadají, jak je obecné soudy interpretovaly a aplikovaly na projednávanou věc. Vypořádaly se také s návrhy a námitkami stěžovatelky - mimo jiné s tím, proč neuložily vedlejšímu účastníkovi povinnost vrátit vozidlo stěžovatelce, proč stěžovatelka nemohla být úspěšná se svým vzájemným nárokem na náhradu hodnoty vozidla, nebo i proč odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy nebylo provedeno v rozporu se zásadou poctivosti. Na přehledná odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména rozsudku soudu prvního stupně) lze pro bližší vypořádání se s jednotlivými námitkami v úplnosti odkázat.
8. Stěžovatelka tedy ve své ústavní stížnosti především opakuje věcnou argumentaci, se kterou se již dostatečně vypořádaly obecné soudy. Žádný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy či zcela opomenutý důkaz Ústavní soud v této věci neshledal (a stěžovatelka kromě obecných námitek ani žádnou konkrétní výtku nevznáší). Oproti tvrzení stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nelze považovat za překvapivá, obzvlášť pakliže prakticky veškeré právní závěry vyslovil ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně a odvolací a dovolací soud se od žádného z nich ve svém rozhodnutí neodchýlil. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by bylo narušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, princip rovnosti účastníků řízení či jiná ústavně zaručená procesní práva stěžovatelky.
9. Z podobných důvodů nesouhlasí Ústavní soud se stěžovatelkou, že by obecné soudy porušily její právo na ochranu majetku. Obecné soudy logicky a srozumitelně vysvětlily, že vozidlo zaniklo při požáru způsobeném neznámým pachatelem, a povinnost vedlejšího účastníka vrátit vozidlo stěžovatelce tak zanikla pro nemožnost plnění.
10. Ústavní soud se neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou, že by Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva při odmítání dovolání. Podle odůvodnění napadeného usnesení cílilo dovolání stěžovatelky z velké části proti skutkovým závěrům nalézacích soudů. Ani případné právní otázky nezakládaly přípustnost dovolání, jelikož se odvolací soud neodchýlil od názorů dříve judikovaných Nejvyšším soudem. Postupu Nejvyššího soudu proto z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
11. Taktéž námitky stěžovatelky ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení nedosahují ústavněprávní dimenze. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že jeho zásah by byl namístě pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování [srov. bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. I. ÚS 2086/23 , citující starší nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. O takovou situaci však v této věci nejde, ostatně ani stěžovatelka netvrdí ve své ústavní stížnosti nic, co by takovému extrémnímu vykročení nasvědčovalo.
12. Napadená rozhodnutí obecných soudů lze označit za přesvědčivá a vypořádávající veškeré relevantní otázky, které stěžovatelka předestřela. V dané věci tak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných práv.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu