Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ Prodej, a.s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. května 2025 č. j. KSUL 23 INS 3800/2025-A-25, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a dlužnice ZEVES 6 s.r.o., sídlem Tovární 629, Chomutov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým byla mj. povolena reorganizace vedlejší účastnice v rámci tzv. předbalené reorganizace podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona (zjednodušeně jde o situaci, kdy dlužnice s insolvenčním návrhem předložila i reorganizační plán schválený více než polovinou věřitelů). Zejména namítá, že dlužnice sledovala nepoctivý záměr a že její návrh na povolení reorganizace podpořily i osoby, které s dlužnicí tvoří koncern, a proto nemají mít hlasovací právo. Podle stěžovatelky nebyly splněny zákonné předpoklady pro povolení reorganizace a insolvenční soud se s jejími námitkami dostatečně nevypořádal.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že vedlejší účastnice podala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem ("insolvenční soud") dlužnický insolvenční návrh, ve kterém navrhla, aby soud zjistil její úpadek, povolil její reorganizaci a aby insolvenčním správcem určil jí stanovenou osobu. V návrhu uvedla seznam všech závazků, seznam majetku a další potřebné údaje. Přiložila k němu také reorganizační plán, který podle dlužnice schválila více než polovina věřitelů, což osvědčovala hlasovacími lístky.
3. Následně se do insolvenčního řízení přihlásila stěžovatelka se svou pohledávkou ve výši přesahující 20 mil. Kč. Ve svém vyjádření uvedla, že reorganizace dlužnice není přípustná pro její nepoctivý záměr. Bývalý jednatel dlužnice byl v souvislosti s podnikatelskou činností dlužnice (provoz fotovoltaické elektrárny) odsouzen za zvlášť závažný zločin. Všichni věřitelé, kteří schválili předložený reorganizační plán, tvoří s dlužnicí koncern, takže jim podle § 53 insolvenčního zákona nemá být hlasovací právo přiznáno. I když dlužnice koncern s těmito osobami popírá, lze na něj usuzovat na základě shodného názvu, sídla či toho, že je s nimi majetkově i finančně propojena, má stejného právního zástupce, podobný okruh věřitelů atp. Navíc všichni tito věřitelé koncern jednoznačně tvoří - sami ho uvádějí v koncernové deklaraci, jen v ní není zmíněna dlužnice.
4. Insolvenční soud návrhu dlužnice vyhověl, zjistil její úpadek a povolil reorganizaci, zároveň ustanovil jí označeného insolvenčního správce a znalce a rozhodl o dalších souvisejících záležitostech. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky uvedl, že z předložených listin neplyne, že by byla dlužnice a dotčení věřitelé podrobeni jednotnému řízení. Z dostupných listin, např. z předložených zpráv o vztazích plyne jen to, že koncern tvoří věřitelé, dlužnice nikoliv - to je také v souladu s vyjádřením dlužnice. I když lze připustit, že závěr o koncernovém propojení některé okolnosti naznačují, neprokazují to jednoznačně. Dlužnici a dotčené věřitele ani nelze považovat za osoby blízké, protože nejsou statutárními orgány ani společníky dlužnice. Jen z příbuzenského vztahu mezi jednotlivými statutárními orgány daných právnických osob nelze dovozovat, že jsou dané korporace blízkými osobami. Insolvenční soud též neshledal, že by byl návrhem sledován nepoctivý záměr. Odsouzený bývalý jednatel není statutárním orgánem dlužnice už od roku 2011 a jiné okolnosti, které by prokazovaly nepoctivý záměr, stěžovatelka netvrdila a ani nevyšly najevo jinak.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností výrok II usnesení insolvenčního soudu o povolení reorganizace a na něj navazující výroky V, IX, X, XI a XII (ustanovení znalce, nařízení přezkumného jednání, svolání schůze věřitelů, výzva k vyjádření případného nesouhlasu se jmenováním do věřitelských orgánů a předvolání dlužnice a insolvenčního správce). Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Z několika jeho nálezů totiž plyne, že je zdrženlivý při posuzování přípustnosti ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení, jelikož typicky nejde o rozhodnutí, jimiž se řízení končí [viz nález ze dne 23. dubna 2015
sp. zn. I. ÚS 1549/11
(N 83/77 SbNU 197) či nález ze dne 5. dubna 2016
sp. zn. II. ÚS 703/16
(N 61/81 SbNU 67)]. Přesto u některých rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, může být ústavní stížnost přípustná. V nálezu ze dne 18. ledna 2018
sp. zn. II. ÚS 1162/17
(N 8/88 SbNU 103), Ústavní soud považoval za přípustnou také ústavní stížnost, která směřovala proti rozhodnutí o povolení reorganizace (a navazujícím výrokům), což zcela odpovídá nyní projednávané věci. Ústavní soud nemá důvod se od tohoto nálezu odchylovat a považuje ústavní stížnost stěžovatelky za přípustnou.
7. Ústavní soud poté přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a dospěl k tomu, že je zjevně neopodstatněná.
8. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018
sp. zn. IV. ÚS 2301/17
, usnesení ze dne 29. května 2015
sp. zn. I. ÚS 387/15
nebo usnesení ze dne 3. června 2019
sp. zn. III. ÚS 1836/18
).
9. Ústavní soud též připomíná závěry výše citovaného nálezu
sp. zn. II. ÚS 1162/17
(kterým se zaštiťuje i stěžovatelka), podle nichž při interpretaci a aplikaci § 148 odst. 2 insolvenčního zákona musí být zohledněny i obecné principy, na kterých tento zákon stojí. Insolvenční soud má s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu posoudit i to, zda jsou splněny podmínky pro povolení reorganizace z hlediska dobré víry dlužníka a poctivosti daného záměru. Zároveň Ústavní soud uvedl, že z povahy věci tak může insolvenční soud "učinit jen v omezené míře, tedy takové, která odpovídá danému, počátečnímu stadiu insolvenčního řízení, v němž lze vycházet, jde-li o portfolio věřitelů, resp. závazků dlužníka, zpravidla jen z jeho skutkových tvrzení (a kdy tedy schválení reorganizačního plánu může být vědomě či úmyslně jen zdánlivé). I když však soud rozhoduje za situace, kde nelze postavit najisto, zda věcně byly všechny zákonné podmínky pro povolení reorganizace splněny, nemůže postupovat - s ohledem na výše uvedené principy, představující základní vodítka při intepretaci a aplikaci jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona - "formalisticky", tj. přehlížet skutečnosti, jež mohou být z hlediska řešení úpadku reorganizací relevantní" (bod 30).
10. Stěžovatelčiny výtky směřují především k dostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí a vypořádání se s jejími námitkami. Ústavní soud přezkoumal odůvodnění usnesení insolvenčního soudu a dospěl k tomu, že v mezích ústavněprávního přezkumu obstojí. Insolvenční soud se námitkami stěžovatelky zabýval v bodu 19 svého usnesení. Reagoval jak na tvrzení stěžovatelky ohledně existence koncernu (včetně předložených důkazů), tak na tvrzení ohledně vztahu osob blízkých. Též poskytl argumentaci, proč podle dosavadních zjištění nelze dovodit, že by dlužnice sledovala svým návrhem nepoctivý záměr. Oproti stěžovatelce se Ústavní soud nedomnívá, že by odůvodnění vykazovalo znaky libovůle, že by bylo nepřezkoumatelné či že by nevyvracelo námitky stěžovatelky racionálně logickým způsobem.
11. Ostatně rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí závisí na konkrétních okolnostech každého případu (viz nález ze dne 23. března 2015
sp. zn. I. ÚS 3143/13
či ze dne 19. února 2025
sp. zn. II. ÚS 2694/24
). I ve výše citovaném nálezu
sp. zn. II. ÚS 1162/17
Ústavní soud uvedl, že u rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona nelze očekávat, že by insolvenční soud mohl v dané procesní situaci provést komplexní dokazování ohledně seznamu věřitelů a jejich pohledávek. Nesmí "pouze" zcela opomenout nějakou tvrzenou skutečnost, která by mohla mít vliv na povolení reorganizace. I v tomto duchu proto lze uplatnit nižší standard pro rozsah odůvodnění rozhodnutí o povolení reorganizace než u jiných (např. meritorních) rozhodnutí.
12. Stěžovatelka dále napadá i hodnocení důkazů, protože je podle ní soud nehodnotil komplexně a ve vzájemné souvislosti. V tomto ohledu však Ústavní soud nemůže nyní nahrazovat roli insolvenčního soudu a přezkoumávat všechny předložené důkazy. Jeho rolí je pouze ověřit to, že postup v hodnocení důkazů nevykazuje takové nedostatky, které by dosahovaly porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, tedy zejména nějaký racionálně neobhajitelný úsudek o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (viz např. nález ze dne 3. září 2025
sp. zn. II. ÚS 2881/24
, body 32 a 33). Takovému ústavně nepřípustnému excesu však nic v této věci nenasvědčuje.
13. Co se týče námitky stěžovatelky ohledně výkladu § 326 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenčním soudem, Ústavní soud na něm neshledal nic ústavně rozporného. Insolvenční soud měl správně podle stěžovatelky rozšířit okolnosti svědčící o nepoctivém záměru i o jiný důvod, než které jsou v demonstrativním výčtu uvedené, případně že jeden z důvodů interpretoval nesprávně. Stěžovatelka se nyní v podstatě dožaduje po Ústavním soudu, aby toto ustanovení vyložil jinak. Avšak Ústavní soud zasahuje do aplikace či interpretace podústavního práva obecnými soudy pouze tehdy, pokud by jejich postup měl za následek porušení základních práv a svobod [viz nález ze dne 25. září 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. Stěžovatelka v tomto ohledu pouze zmiňuje, že insolvenční soud rezignoval na svou roli garanta zákonnosti povolení reorganizace a že jeho odůvodnění není adekvátní a racionální, avšak s tím se Ústavní soud neztotožňuje. V rozsahu, který lze po insolvenčním soudu v dané fázi řízení požadovat, je jím provedený výklad srozumitelný a dostatečný. Pouze v tom, že výklad nevyznívá ve prospěch stěžovatelky, nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv.
14. Nakonec Ústavní soud dodává, že nijak nerozporuje závěry nálezu
sp. zn. II. ÚS 1162/17
, že rozhodnutí o řešení úpadku reorganizací může mít pro insolvenční věřitele závažné ekonomické důsledky a že insolvenční soud musí vážit, zda mohou být věřitelé povolením reorganizace poškozeni (např. s ohledem na reálnou možnost zneužití institutu). Ústavní soud nicméně dospěl v této věci k tomu, že z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že se insolvenční soud tímto zabýval, nemá nyní tedy důvod jeho závěry přehodnocovat.
15. Ústavní soud závěrem podotýká, že toto usnesení nelze chápat jako potvrzení správnosti závěru insolvenčního soudu o neexistenci koncernového propojení mezi dlužnicí a dotčenými věřiteli. Stěžovatelka předložila velké množství důkazů a indicií, které tento závěr minimálně zpochybňují. Má též pravdu v tom, že koncern nemusí být jen přiznaný - obzvlášť v kontextu insolvenčního řízení je zřejmé, že dlužnice nebude koncern sama deklarovat, protože insolvenční zákon nepřiznává osobám podřízeným jednotnému řízení spolu s dlužníkem žádná zvýhodnění. Insolvenční soud (a případně další obecné soudy rozhodující o opravných prostředcích) proto musí k posouzení této otázky přistoupit komplexně a hodnotit jednotlivé důkazy ve vzájemné souvislosti s vědomím, že závěr o koncernu by zřejmě bylo možné přijmout až na základě celkového zhodnocení jednotlivých důkazů. To by mělo být případně úkolem insolvenčního soudu v další fázi insolvenčního řízení (zejména v intencích § 52 a 53 insolvenčního zákona). Ústavní soud také připomíná, že vyjde-li najevo nepoctivý záměr stěžovatelky, je možno rozhodnout z moci úřední o přeměně reorganizace v konkurs podle § 363 insolvenčního zákona (viz též bod 36 nálezu
sp. zn. II. ÚS 1162/17
).
16. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným usnesením insolvenční soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky (především s ohledem na dostatečnost odůvodnění za současného přihlédnutí k tomu, v jaké fázi a situaci insolvenčního řízení soud rozhodoval). Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu