Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Gáborové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1011/2021-112 ze dne 27. 4. 2022 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 176/2020-83 ze dne 27. 10. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Proti stěžovatelce jako povinné byla k návrhu vedlejší účastnice jako oprávněné dne 3. 3. 2011 zahájena exekuce, která byla ukončena dne 5. 2. 2016 úplným vymožením. Oznámení o skončení exekuce vydal soudní exekutor dne 12. 4. 2016.
3. K návrhu stěžovatelky ze dne 9. 3. 2020 rozhodl Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 43 EXE 5498/2011-56 ze dne 23. 6. 2020 tak, že se exekuce zcela zastavuje. Okresní soud shledal důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že exekuce je nepřípustná pro vadu exekučního titulu - rozhodčího nálezu, jejž vydal rozhodce, který k tomu neměl pravomoc. Okresní soud uzavřel, že exekuci je třeba zastavit i přesto, že pohledávka oprávněné vedlejší účastnice již byla vymožena, neboť v případě, že exekuce byla provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, může vymožené plnění představovat bezdůvodné obohacení.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce zastavil. Odvolací soud vyložil, že judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu předjímaný postup, podle něhož soud zastaví exekuci i poté, co bylo vymáhané plnění vymoženo, je možný pouze ve výjimečných případech. V posuzované věci stěžovatelka nevyužila prostředků procesní obrany a návrh na zastavení exekuce podala až po uplynutí více než čtyř let od skončení exekuce jejím vymožením. Odvolací soud neshledal žádné výjimečné okolnosti ve prospěch nezbytné ochrany práv stěžovatelky, odůvodňující prolomení zásady zákazu přezkoumání již ukončeného řízení a projednání návrhu na zastavení exekuce po věcné stránce.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu je podstatné, že stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce až po čtyřech letech od úplného vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce. Takový časový odstup je z hlediska právní jistoty účastníků řízení neakceptovatelný, a to se zřetelem k pasivitě stěžovatelky, jejíž nečinnost nelze ospravedlnit absencí advokátního zastoupení ve spojení s finančními náklady takového zastoupení či nepřístupností příslušné judikatury vyšších soudů. Zastavení exekuce brání rovněž okolnost zjevného poškození majetkových zájmů vedlejší účastnice a soudního exekutora. Vlastní vada rozhodčího nálezu je v daném ohledu okolností ve prospěch úvah o zastavení exekuce nepřevažující.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje skutkové okolnosti věci a uvádí následující: Vedlejší účastnice - nadnárodní korporace se stovkami pracovníků a miliardovým obratem - podniká v oblasti finančních služeb od roku 2001. Naproti tomu stěžovatelka je vyučená švadlena bez právnického vzdělání pracující ve svatebním salónu. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice musela od počátku vědět, že je její jednání nemravné a nezákonné a musela počítat s důsledky. Vedlejší účastnice nikdy nemohla získávat plnění od stěžovatelky v dobré víře a sama tedy oslabila svou právní jistotu. V napadených rozhodnutích úvahy o okolnostech, které právní jistotu posilují či oslabují, absentují.
7. Stěžovatelka si je vědoma, že mohla vyhledat právní pomoc a mohla hájit svá práva v rozhodčím či exekučním řízení. Jistá pasivita člověka v tísni (ve které stěžovatelka byla) je lidskou přirozeností, je dána kulturně i psychologicky. Zásada, že práva náleží bdělým, je limitována dalšími zásadami, jako zásadou rovnosti (ochranou slabší strany), což se projevuje především sankcí absolutní neplatnosti, ke které mají soudy přihlížet ex officio. Procesní předpisy a hmotné právo mají zabránit realizaci nespravedlnosti, byť je účastník v řízení zcela pasivní. Napadená rozhodnutí postrádají jakékoliv porovnání její pasivity (neznalost judikatury a neúmyslná pasivita) s pasivitou vedlejší účastnice (znalost judikatury a úmyslná pasivita), soudního exekutora i exekučního soudu.
8. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezohlednily zásadu rovnosti, resp. ochrany slabší strany. Ze všech zainteresovaných subjektů je stěžovatelka tím nejslabším; její majetkové zájmy na zastavení exekuce jsou mnohem větší, než by byl zásah do majetkových práv vedlejší účastnice a soudního exekutora. Nedostatek zohlednění ochrany slabší strany spatřuje stěžovatelka i v analogii promlčení, kterou obecné soudy použily. Soudy měly vyvážit, že na jedné straně vedlejší účastnice a soudní exekutor vědomě a úmyslně zachovávali protiprávní stav a téměř pět let nechali probíhat nezákonnou exekuci a na druhé straně je nevědomost stěžovatelky o judikatuře a možnosti bránit, a to po dobu čtyř let. Stěžovatelka považuje také za nespravedlivé, že legálně pracovala a exekuce byla uhrazena srážkami z její mzdy, čímž se dostala do horší pozice než dlužníci, kteří na takové dluhy ničeho nehradí, a mohou tak úspěšně navrhnout zastavení běžící exekuce.
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
11. Odvolací soud ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná. Podle něj se dostatečně a srozumitelně vypořádal s argumenty stěžovatelky, na jejichž základě se domáhala zastavení exekuce; odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůrazňuje jeho primární procesní podstatu. Je nadále přesvědčen, že žádná z široce pojímaných pasáží ústavní stížnosti nezpochybňuje jeho fundamentální zjištění, tj. že se stěžovatelka dlouhodobě nechovala podle zásady vigilantibus iura scripta sunt, což nelze ospravedlnit prostým konstatováním, že jde o švadlenu bez právnického vzdělání, což je argumentace zcela obecná a použitelná téměř vždy za účelem paternalistického zásahu státu v oblasti soukromoprávních vztahů, a proto nikoli významem mimořádná. Určující je skutečnost, že stěžovatelce nic nebránilo využít příslušné právní obrany či alespoň služeb osoby s právnickým vzděláním mnohem dříve, a to dokonce ještě v době, kdy exekuce vůbec nebyla nařízena. Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
13. Vedlejší účastnice Ústavnímu soudu sdělila, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti nevzdává. Své vyjádření k ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nezaslala, přestože jí na její žádost prodloužil lhůtu k vyjádření.
14. Obdržená vyjádření Ústavní soud nezaslal stěžovatelce k replice, neboť nepřesahují rámec argumentace ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí.
9. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1343/20 ze dne 6. 4. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/) a tam citovanou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu] vyplývá již ustálený závěr, že obecné soudy mohou ve výjimečných případech, obzvláště v případech exekucí vedených na základě od počátku nezpůsobilého exekučního titulu, jímž může být rozhodčí nález vydaný v souvislosti se spotřebitelským úvěrem na základě neplatné rozhodčí doložky, rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky.
17. Jde ovšem o kontroverzní judikaturu prolamující základní zásady exekučního řízení (viz nález sp. zn. I. ÚS 1343/20 , bod 35), a proto ji nelze pojímat extenzivně. Nikoli každá exekuce skončená vymožením, jež má skutkový základ ve spotřebitelském úvěru, by měla (či dokonce musela) být automaticky zastavena; vždy je totiž zapotřebí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, se zohledněním mimo jiné toho, zda se úvěrovaný (dříve dlužník) v řízení, v němž bylo rozhodováno o věci samé, procesně aktivně bránil (resp. zda měl vůbec reálnou možnost se bránit) nebo se vyskytly další významné okolnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 ze dne 29. 9. 2021, bod 20; či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3159/2019 ze dne 22. 10. 2019).
18. Samotné posouzení, zda je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu třeba dříve skončenou exekuci zastavit, je otázkou podústavního práva a náleží primárně obecným soudům. Není rolí Ústavního soudu toto právní hodnocení přezkoumávat, jestliže při něm obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, což Ústavní soud v případě stěžovatelky neshledal.
19. V nyní posuzované věci nalézací soud dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná, a (pouze) proto exekuci zastavil. Odvolací soud a Nejvyšší soud zohlednily i další okolnosti věci, které podle nich výjimečné zastavení exekuce neodůvodňují. Za stěžejní považovaly především skutečnosti, že stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce až čtyři roky po jejím skončení a že se nikdy předtím (v rámci rozhodčího ani exekučního řízení) procesně nebránila. Význam obou zmíněných okolností je přitom při posuzování, zda je namístě již skončenou exekuci zastavit, z hlediska judikatorních závěrů aprobovaný (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2833/21 , bod 24; či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2039/2019 ze dne 10. 7. 2019) a Ústavní soud v jejich zohlednění nespatřuje nic protiústavního.
20. Vysvětluje-li stěžovatelka svoji pasivitu tím, že o judikatuře vztahující se k otázce platnosti rozhodčích doložek a možnosti navrhnout zastavení exekuce zahájené na základě rozhodčího nálezu nevěděla, pomíjí, že nejde o žádnou recentní a nepříliš frekventovanou judikaturu, s níž by se právní laik neměl možnost seznámit, naopak jde o judikaturu řadu let ustálenou a hojně medializovanou (jak k tomu přiléhavě poznamenal odvolací soud - viz bod 21 jeho rozsudku); za rozhodné datum pro její aplikaci Ústavní soud označil již 11.
5. 2011 [viz nález sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861), bod 13; či nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841), bod 26] - stěžovatelka tedy měla v průběhu exekuce bezmála pět let se o možnosti navrhnout její zastavení dozvědět, příp. bezprostředně po jejím skončení. Skutečnost, že stěžovatelka je švadlenou (což je v ústavní stížnosti zmíněno celkem dvanáctkrát) bez právnického vzdělání, ji nevyjímá z použitelnosti zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým), kterou nelze úplně potlačit ani v případech, kdy je jedna ze stran ve fakticky slabším postavení a je ji přiznávána vyšší právní ochrana [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201), bod 12].
21. Zdůrazňuje-li naopak stěžovatelka, že vedlejší účastnice, soudní exekutor i exekuční soud byli s danou judikaturou seznámeni, nejde o okolnost, jež by sama o sobě měla zastavení exekuce odůvodňovat (a ospravedlňovat její pasivitu). Přijetí takového závěru by bylo v rozporu s výjimečnou povahou zastavování již skončených exekučních řízení vedených na základě nevykonatelných rozhodčích nálezů, neboť by znamenalo zastavení každé exekuce, v níž by oprávněný byl prokazatelně seznámen s vývojem předmětné judikatury, tím spíše v případě soudního exekutora a exekučního soudu, u nichž se znalost práva, včetně precedenčních rozhodnutí soudů, předpokládá (iura novit curia).
22. Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud komplexně posoudil okolnosti případu stěžovatelky a ve svém rozhodnutí srozumitelně předestřel a vysvětlil důvody, které jej v souhrnu vedly k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. S úvahami odvolacího soudu se následně ztotožnil i Nejvyšší soud; ani Ústavní soud je nepovažuje za zjevně nepřiměřené - právě naopak. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu