USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné K. G., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 194 976 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 43 EXE 5498/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2020, č. j. 14 Co 176/2017-83, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Perthenové.
1/ V záhlaví tohoto rozhodnutí označené věci Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 43 EXE 5498/2011-56, exekuci zcela zastavil (výrok I.), oprávněné uložil povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů exekučního řízení částku ve výši 19 394 Kč (výrok II.) a soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále „soudní exekutor“), na nákladech exekuce částku ve výši 46 421,86 Kč (výrok III.), zároveň zrušil příkazy soudního exekutora k úhradě nákladů exekučního řízení č. j.
120 EX 10580/11-23 ze dne 20. 11. 2012 a č. j. 120 EX 10580/11-34 ze dne 9. 2. 2016 (výroky IV. a V.). Důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřoval v její nepřípustnosti pro vadu exekučního titulu, tj. rozhodčího nálezu ze dne 5. 10. 2010, vydaného pod sp. zn. 103 Rozh 2526/2010-8 rozhodcem Mgr. Janem Fišerem (dále „rozhodčí nález“ nebo „exekuční titul“), který k tomu neměl pravomoc.
Rozhodce totiž nebyl jmenován transparentním (platným) způsobem, jelikož nebyl určen přímo v rozhodčí doložce, ale byl vybrán Rozhodčí společností Pardubice, s. r. o., z neurčitého počtu rozhodců uvedených v seznamu vedeném jmenovanou rozhodčí společností, přičemž tato společnost s rozhodci dlouhodobě spolupracovala. Rozhodčí doložka, na základě které měl rozhodce rozhodnout spor mezi účastnicemi a vydat rozhodčí nález, je obsažena v nepodepsaných obchodních podmínkách, a tudíž nebyla platně uzavřena.
S odkazem na judikaturu dovolacího soudu soud prvního stupně poznamenal, že exekuci je třeba zastavit i přesto, že již došlo k vymožení pohledávky oprávněné, neboť v případě, že exekuce byla provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, může vymožené plnění představovat bezdůvodné obohacení. 2/ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné společnosti usnesením ze dne 27. 10. 2020, č. j. 14 Co 176/2020-83, usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 9.
3. 2020 zastavil (výrok I.) a povinné uložil, aby oprávněné zaplatila náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení (výroky II. a III.). Uvedl, že si je vědom judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž soud zastaví exekuci i poté, co bylo vymáhané plnění vymoženo na základě nevykonatelného exekučního titulu; takový postup je možný pouze ve výjimečných případech, kdy je zásadním způsobem zasaženo do práv povinného a kdy se jedná o krajní prostředek, jenž má z hlediska ochrany základních práv a hodnot význam pro celou společnost, nikoliv jen pro jednotlivce.
V posuzované věci povinná nevyužila prostředků procesní obrany a návrh na zastavení exekuce podala až po uplynutí více než čtyř let od skončení exekuce vymožením. V těchto souvislostech nelze nalézt žádné výjimečné okolnosti ve prospěch nezbytné ochrany práv povinné, odůvodňující prolomení zásady zákazu přezkoumání již ukončeného řízení a projednání návrhu na zastavení exekuce po věcné stránce.
S tímto závěrem odvolací soud řízení o návrhu na zastavení exekuce z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. 3/ Odvolací soud dále v podrobnostech uvedl, že dne 5. 2. 2016 došlo srážkami ze mzdy povinné k úplnému vymožení pohledávky oprávněné a nákladů exekuce, přičemž jistina s příslušenstvím a náklady exekučního řízení byla oprávněné vyplacena. Soudní exekutor proto následně (dne 12. 4. 2016) vydal oznámení o skončení exekuce. Návrh na zastavení exekuce povinná podala až dne 9.
3. 2020. Soud za této situace musel zohlednit především skutečnost doby více než čtyř let mezi skončením exekuce a podáním návrhu na zastavení exekuce, jakož i okolnost, že povinná byla nečinná již během rozhodčího řízení a do okamžiku skončení exekuce vedeného exekučního řízení, tj. pohledávku oprávněné ani exekuční titul nijak nerozporovala. Nejpozději v době trvání exekuce si mohla být vědoma judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k problematice neplatných rozhodčích doložek a rozhodčích nálezů, na kterou odkazuje až nyní (o takové rozhodovací praxi pravidelně informovaly rovněž veřejné sdělovací prostředky).
Nevyužila žádnou procesní obranu, kterou měla k dispozici, neboť se během rozhodčího řízení nevyjádřila k žalobě, k uplatněnému nároku oprávněné či k pravomoci rozhodce, vůči jehož osobě nevznesla námitku vyloučení pro poměr k oprávněné, po vydání rozhodčího nálezu se nedomáhala jeho zrušení podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a ani nepodala návrh na zastavení exekuce do doby vymožení pohledávky s příslušenstvím. Zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.
s. ř. nezasahuje významněji do práv povinné, která návrh podala až po čtyřech letech od skončení exekuce, tedy době delší, než např. trvá v oblasti občanského práva obecná promlčecí lhůta, po jejímž uplynutí dlužník není povinen oprávněné osobě plnit (§ 629 odst. 1 a § 609 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Na zmíněných úvahách nic nemění ani námitka povinné, že neměla dostatek finančních prostředků na úhradu právního zastoupení, mohla-li povinná kdykoli v průběhu exekučního řízení doložit své majetkové poměry a žádat o ustanovení advokáta (§ 30 ve spojení s § 138 o.
s. ř. ); obdobně mohla o určení advokáta požádat i Českou advokátní komoru (§ 18 odst. 2 a 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), avšak těchto příležitostí nevyužila. 4/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, prostřednictvím něhož ohlásila právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3159/2019.
Otázky formulovala následujícím způsobem:
A/ Pokud je spotřebiteli poskytnut úvěr ve výši 131 040 Kč s okamžitě splatným poplatkem za půjčení ve výši 93 040 Kč, a tedy je spotřebiteli vyplaceno reálně jen 38 000 Kč, a ten před exekucí splatí jen 2 730 Kč, je míra neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného v podobě úhrady celkem 279 470 Kč v rámci exekučního řízení, následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, taková, že je zde dán důvod k zastavení exekuce i po jejím skončení? Povinná k této otázce poznamenala, že od oprávněné přijala pouze částku 38 000 Kč, avšak v rámci exekuce musela uhradit částku 279 470 Kč; domnívá se proto, že míra neoprávněného zásahu do jejích majetkových práv představuje důvod k zastavení exekuce i po jejím skončení.
B/ Je dán důvod k zastavení exekuce dle písmene A/ s přihlédnutím k tomu, že uběhly čtyři roky od skončení exekuce? C/ Je nereagování povinného na vývoj judikatury v exekučním řízení, ale až s odstupem čtyř let po skončení exekuce vymožením, důvodem k odepření zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i po jejím skončení? K otázkám ad B/ a C/ povinná uvedla, že není jen její povinností sledovat judikaturu, taková povinnost náleží soudu, který protiprávní a nemravnou exekuci zastaví.
D/ Mohou být poškozeny majetkové zájmy oprávněného a soudního exekutora při následném zastavení exekuce v míře, která je důvodem k odepření zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za podmínek, jako je vymezeno v otázce A/, tedy spotřebitel obdržel od oprávněného 38 000 Kč a v exekuci uhradil 279 470 Kč? Podle dovolatelky zastavením exekuce majetkový zájem oprávněné nemůže být zastavením exekuce dotčen, neboť takovým zájmem není zisk z nemravné smlouvy; totéž platí pro zájem soudního exekutora, který se může případné újmy domáhat na oprávněné či státu.
5/ Usnesení odvolacího soudu podle dovolatelky dále závisí dále na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které s ohledem na specifičnost případu nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny, a to:
E/ zda má soud přihlédnout při připuštění zastavení exekuce po jejím skončení i k chování oprávněného,
F/ zda je smlouva o úvěru dle parametrů definovaných v otázce A/ neplatná pro příčení se dobrým mravům, a
G/ zda je dán důvod k zastavení exekuce, byť čtyři roky po jejím skončení vymožením, s přihlédnutím k tomu, že oprávněná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů, rozhodčího řízení a vymáhání pohledávek, přesto v průběhu exekučního řízení nereagovala na vývoj judikatury, na jejímž základě disponuje nicotným rozhodčím nálezem, kterým si nechala přiznat nárok podle neplatné a nemravné smlouvy. K otázkám E/ až G/ povinná doplnila, že při poměřování okolností, zda je přípustné zastavit již skončenou exekuci, pak měl odvolací soud poměřovat povinného bez právnického vzdělání, který judikaturu nezná, a chování oprávněné, profesionála, co judikaturu zná a vědomě jedná v jejím rozporu. Jen takový přezkum a takové úvahy jsou úplné a v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3159/2019.
Jestliže i po čtyřech letech po skončení exekuce zjistí, že exekuce byla protiprávní, tak nárok na její zastavení je natolik silný, že zastavení exekuce se musí jevit jako přiměřené a spravedlivé. 6/ Oprávněná ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání odkázala na ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a zdůraznila, že smyslem exekučního řízení není nalézat právo, ale pouze vykonat to, co bylo uloženo exekučním titulem, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že povinná v nalézacím řízení nevyužila možných prostředků obrany (obrana v rozhodčím řízení, žaloba na zrušení rozhodčího nálezu před soudem).
Podle jejího názoru není rozhodčí doložka neplatná, neboť povinná se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodla smlouvu uzavřít, přičemž byla přehledným způsobem informována o způsobu zajištění, a to včetně smluvních pokut, a bylo na ní, aby řádně plnila podmínky smlouvy. 7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není v otázce zastavení exekuce poté, co vymožením plnění skončila, přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. III. ÚS 3451/17, odmítnuta, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
července 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019), vysvětlil, že je-li exekuční titul od počátku nevykonatelný, neboť byl vydán rozhodcem na základě neurčité, a tudíž neplatné rozhodčí doložky, je třeba zastavit exekuci i poté, co vymáhané plnění bylo vymoženo (přitom též poukázal na své usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že rozhodčí nález vydal rozhodce, který neměl pravomoc spor rozhodnout z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky, tedy může být důvodem pro zastavení exekuce i po provedení exekuce, a to i na základě návrhu podaného poté, co exekuce byla skončena.
V obecné rovině tak platí, že soud nesmí rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. 9/ Judikaturou Nejvyššího soudu dovozená možnost exekuci zastavit i po vymožení plnění v případě nezpůsobilého exekučního titulu nemůže být standardním postupem, ba právě naopak: výjimečné zastavení exekuce po vymožení plnění je nutno vždy pečlivě hodnotit z řady hledisek.
Nejvyšší soud v této souvislosti ve své rozhodovací praxi (viz usnesení ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, usnesení ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, nebo usnesení ze dne 12. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 1523/2021) opakovaně zdůraznil, že při rozhodování o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu, soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, k důvodům, pro které povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, jakož i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení, je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu přiměřeným krokem či nikoli.
10/ Závěry dovolacího soudu jsou konformní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který zdůraznil, že potřebu ochrany povinného pro případ, kdy dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, je třeba chápat jako prostředek ultima ratio, např. v situacích zneužití práva, neúměrného zvýšení vymáhané částky, odepření základních práv v rozhodčím řízení, nezohlednění námitek při nařizování exekuce apod., tj. vždy tam, kde by bylo možné uvažovat o zásahu do ústavních práv účastníků (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
července 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17). O zastavení exekuce i po jejím (přirozeném) skončení vymožením pohledávky mohou exekuční soudy rozhodnout ve výjimečných případech, je-li hlavním smyslem zabránit zjevným nespravedlnostem (zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy byl exekučním titulem rozhodčí nález). Vždy je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, to znamená posoudit např. parametry úvěrové smlouvy, přihlédnout k tomu, zda se úvěrovaný (dlužník) v předchozím (nalézacím) řízení aktivně procesně bránil, případně zda měl vůbec reálnou možnost se bránit, anebo zda se v posuzované věci vyskytly další (jiné) významné okolnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
ledna 2022, sp. zn. II. ÚS 2833/21). 11/ Dovolatelka prostřednictvím svých námitek (koncentrovaných do otázek A/ až G/) upozorňuje na povětšinou skutkové okolnosti případu, které by měl exekuční soud zohlednit při rozhodování o zastavení exekuce po skončení exekuce vymožením plnění. V této souvislosti však nezmiňuje otázku nedostatku podmínek řízení podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu), resp. jednotlivé námitky do této otázky nepromítá, byť je z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu nepochybné, že právě na řešení takové otázky odvolací soud své rozhodnutí založil.
Neohlášením základní právní otázky
(otázky ryze procesního práva), kterou odvolací soud se zřetelem k již - v důsledku vymoženého plnění - skončené exekuci řešil, se nelze dobrat ani (dovolatelkou v tomto ohledu nepřiřazeného) hlediska předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., v důsledku čehož není v posuzované věci splněna esenciální náležitost projednatelnosti dovolání. 12/ Nejvyšší soud si je nicméně vědom toho, že předchozí závěr by mohl být chápán jako příliš formalistický, a proto zaměřil pozornost na otázku „limitované“ (ve smyslu výjimečné) možnosti exekuci zastavit poté, co byl naplněn její přirozený účel. Ani v těchto poměrech však neshledal naplnění zvolených kritérií přípustnosti dovolání, neboť napadené usnesení odvolacího soudu zcela obstojí ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citované shora), nadto i judikatury Ústavního soudu. Pro posuzovanou věc je
zcela podstatné zjištění, že dovolatelka podala návrh na zastavení exekuce až po čtyřech letech od úplného vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce. Takový časový odstup je z hlediska právní jistoty účastníků řízení neakceptovatelný (odvolací soud příhodně, byť s jistou nadsázkou, zmiňuje délku obecné promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích), a to se zřetelem k pasivitě povinné, jejíž nečinnost nelze ospravedlnit absencí advokátního zastoupení ve spojení s finančními náklady takového zastoupení či nepřístupností příslušné judikatury vyšších soudů (taková judikatura byla pro veřejnost dlouhodobě, např. na webových stránkách soudů, dohledatelná).
Odvolací soud se ostatně důvody uváděnými povinnou k její nečinnosti (v průběhu rozhodčího řízení, ve vztahu k možnosti zrušení rozhodčího nálezu, během exekučního řízení, jakož i po skončení exekuce) řádně (dostatečně) zabýval a jeho závěrům nelze nic s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolací soudu vytknout. Zbývá pouze doplnit, že zastavení exekuce po čtyřech letech od vymožení plnění brání rovněž okolnost zjevného poškození majetkových zájmů oprávněné a soudního exekutora. Vlastní vada exekučního titulu (rozhodčího nálezu) je v daném ohledu okolností ve prospěch úvah o zastavení exekuce nikoli převažující.
13/ Jestliže se odvolací soud v rámci řešení rozhodné otázky aplikace § 104 odst. 1 o. s. ř. zabýval zcela stěžejními konkrétními okolnostmi případu, které nemohou být vzhledem k jejich závažnosti popřeny (významem převýšeny) okolnostmi jinými (zmiňovanými dovolatelkou) a jejichž podstata a hodnocení nemůže být v kolizi s dobrými mravy, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, následkem čehož se dovolatelka s oznámenou přípustností dovolání míjí, a Nejvyšší soud proto její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítá.
14/ S ohledem na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud přiznal oprávněné podle § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. účelně vynaložené náklady tohoto řízení, zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření se k dovolání) v částce 8 900 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s § 8 odst. 1 a § 7 bodem 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT) a položku daně z přidané hodnoty v sazbě 21% z odměny a náhrady (viz § 137 odst. 3 o. s. ř. a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), celkem částku 11 132 Kč, kterou povinná uhradí oprávněné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu