20 Cdo 3159/2019-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše
Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze
1, Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, proti povinné N. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené
Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 51 087
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 77 EXE
1431/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.
11. 2018, č. j. 64 Co 307/2018-90, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 64 Co 307/2018-90,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 3. 9. 2018, č. j. 77 EXE
1431/2014-60, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Exekutorského úřadu
Klatovy JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., pod sp. zn. 120 EX 8150/14 a rozhodl o
nákladech řízení a nákladech exekuce, včetně nákladů již vymožených. Soud
uzavřel, že rozhodčí doložka, na základě níž byl vydán podkladový rozhodčí
nález, je neplatná, a že návrh povinné na zastavení exekuce (podaný po vymožení
pohledávky i s příslušenstvím a nákladů exekuce) je důvodný.
Krajský soud k odvolání oprávněné usnesení okresního soudu zrušil, řízení o
návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil a žádnému z účastníků řízení
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že pro věcné rozhodnutí o
návrhu povinné, podaném dne 15. 2. 2018, nejsou splněny procesní podmínky. Dne
26. 10. 2016 (tj. dříve než povinná navrhla zastavení exekuce pro
nevykonatelnost exekučního titulu) soudní exekutor oznámil skončení exekuce
podle § 46 odst. 8 e. ř., neboť vymáhaná povinnost byla vymožena. Odvolací soud
v dané věci považoval za nezbytné odchýlit se od stávajících názorů Nejvyššího
soudu, prezentovaných např. v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3331/2017. Konstatoval,
že zastavení již skončené exekuce není možné, neboť řízení, které skončilo (a
jehož „běh“ nebyl procesně předvídaným postupem obnoven), zastavit nelze. Byť
nelze zaměňovat zastavení exekuce se zastavením exekučního řízení, provádění
exekuce se realizuje v řízení. Jestliže řízení skončilo, nelze podle odvolacího
soudu vydávat rozhodnutí mající za následek jeho věcnou změnu. Současně
připomněl starší rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydané pod sp. zn. 20 Cdo
2421/2004, jež dovozovalo nepřípustnost vedení řízení o zastavení skončené
exekuce. Vedení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu neodůvodňuje
možnost jejího zastavení po skončení exekučního řízení. Skončená exekuce je
titulem pouze k plnění nároků vzniklých až v exekučním řízení (náklady exekuce
a náklady oprávněného), existence či neexistence samotné vymáhané pohledávky
není dotčena. Pokud oprávněný vymáhanou pohledávku podle hmotného práva nikdy
neměl, je vymožené plnění bezdůvodným obohacením oprávněného (viz 31 Cdo
3309/2011) a výkon rozhodnutí ani exekuce nezakládají právní důvod pro to, aby
si oprávněný mohl výtěžek ponechat. Proto netřeba odklízet exekuci jejím
zastavením ex post. Ani vykonávaný rozhodčí nález nebrání možnosti úspěšně se
domoci vydání bezdůvodného obohacení. Judikaturou zvolené řešení není správné,
neboť umožňuje povinným časově neomezeně a bez využití obvyklých procesních
prostředků dosáhnout změny práv a povinností účastníků řízení, které se již
léta nevede. To popírá princip právní jistoty i zásadu vigilantibus iura
scripta sunt. Jestliže povinná zůstala dlouho nečinná a zastavení exekuce sama
nenavrhla, neodporuje spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky nemožnost
vrácení nákladů exekuce, které povinná nesla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání s tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přitom
odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, 21 Cdo 3266/2013, 26 Cdo
1663/2015, 31 Cdo 958/2012, 20 Cdo 3331/2017), případně která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: zda lze rozhodnout o zastavení exekuce
dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a znovu o nákladech exekuce a nákladech
řízení o zastavení exekuce i poté, co exekuce již skončila plným vymožením.
Jelikož exekuce byla vedena podle nezpůsobilého titulu, přiznávajícího
protiprávní nároky, vznikla (vedle bezdůvodného obohacení oprávněné) otázka
nového rozhodnutí o nákladech exekuce. Právě proto se povinná domáhala
rozhodnutí o zastavení exekuce. Splněním vymáhané povinnosti se nemohla dostat
do horšího postavení než jaké má povinný, který závazek nehradí, a exekuční
řízení proti němu nadále běží. Nicotný rozhodčí nález nevytváří překážku věci
rozsouzené a povinné hrozí žaloba pro stejnou pohledávku. Odvolací soud se
opírá o starší a nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž dle
vědomosti dovolatelky jiný senát stejného odvolacího soudu v obdobné věci
rozhodl zcela opačně. Dovolatelka trvá na tom, že byl-li exekuční titul
nicotný, musí být exekuce zastavena i poté, co uložená povinnost byla zcela
vymožena, a to i tehdy, byl-li návrh na zastavení exekuce podán až po skončení
exekuce. Závěrem poukázala na vady nalézacího řízení, jež měly vyjít najevo z
výslechů konaných v jiných exekučních věcech, vedených u označených soudů, a
navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, zda
skutečnost, že exekuce byla již provedena, brání rozhodnutí o následném návrhu
na zastavení exekuce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Takové se však z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017
(ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3451/17), vysvětlil, že je-li exekuční titul od
počátku nevykonatelný, neboť byl vydán rozhodcem na základě neurčité a tudíž
neplatné rozhodčí doložky, je třeba zastavit exekuci i poté, co vymáhané plnění
bylo vymoženo (přitom též poukázal na své usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn.
20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Skutečnost, že rozhodčí nález vydal rozhodce, který neměl pravomoc
spor rozhodnout z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky, tedy může být
důvodem pro zastavení exekuce i po provedení exekuce, a to i na základě návrhu
podaného poté, co exekuce byla skončena.
Dovolací soud neshledává v projednávané věci důvod ke změně shora uvedeného
závěru a zdůrazňuje, že ještě před vymožením plnění v rámci exekuce zde byl
jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce, proto k zastavení exekuce z
tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené
vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. Do doby ukončení
exekuce jiným způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který
vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019). Soud nesmí
rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce
byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního
titulu. Tuto ochranu lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení
exekuce. Uvedený závěr Nejvyššího soudu vychází z principu, že exekuci lze vést
výhradně na základě způsobilého exekučního titulu. Není-li ho, musí být exekuce
zastavena i poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly
vymoženy.
Usnesení odvolacího soudu (založené na závěru, že se po vymožení plnění z
rozhodčího nálezu a po vymožení nákladů exekuce již nelze věcně zabývat návrhem
na zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky) tedy není správné. Přitom
nelze pominout, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn.
20 Cdo 2039/2019, současně konstatoval, že při rozhodování o zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. poté, co již došlo k vymožení plnění z
exekučního titulu, soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu
(zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv
povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k
časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na
zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení
exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů
oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po
vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu
nepřiměřeným krokem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018,
sp. zn. III. ÚS 3007/17).
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1, 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu