Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky GAZIANTEP s.r.o., IČ 28563166, sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2025 č. j. 28 Cdo 294/2025-303 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 15 Co 32/2024-279, 15 Co 33/2024-279, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Správy železnic, státní organizace, IČ 70994234, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka již od roku 2019 vede právní spor s vedlejší účastnicí, který se týká stavby trafostanice na jejím pozemku. Z důvodu neexistence smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, která je vlastníkem této stavby, se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení.
2. Za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení ustanovil Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") znalce. Na základě jím zhotoveného znaleckého posudku a výslechu vzal okresní soud za prokázané, že obvyklé nájemné činí 5 % z ceny pozemku, resp. že za žalované období činí výše bezdůvodného obohacení 12 845 Kč. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž především nesouhlasila s určením výše bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") pro doplnění dokazování a odstranění drobných nesrovnalostí namítaných v odvolacím řízení stěžovatelkou nechal vypracovat dodatek ke znaleckému posudku. V rámci odvolacího řízení pak již krajský soud znalce k výslechu nepředvolával, což odůvodnil mj. tím, že znalec již danou problematiku nemohl osvětlit více.
3. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.
4. V ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu opakuje stěžovatelka svou námitku nevyslechnutí znalce v odvolacím řízení k dodatku znaleckého posudku, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na procesní rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Brojí též proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu, neboť výrok ohledně náhrady nákladů řízení státu z podnětu odvolání stěžovatelky změnil v její neprospěch.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům. Ústavní soud toliko posuzuje, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní (viz např. usnesení ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 , bod 25).
7. V obecné rovině platí, že nevyslechnutí znalce je s odkazem na zásadu ústnosti a přímosti zpravidla vadou dokazování. Tato zásada je projevem práva vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a slouží k tomu, aby měl účastník řízení příležitost konfrontovat znalce, jehož závěry svědčí v neprospěch tohoto účastníka, a měl tak šanci zpochybnit jejich správnost (usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3239/19 , bod 22 a tam citovaná judikatura). Podle § 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se soud místo výslechu znalce může v odůvodněných případech spokojit s jeho písemným posudkem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jsou takovými odůvodněnými případy situace, kdy soud nemá pochybnosti o splnění všech náležitostí znaleckého posudku (k těmto náležitostem viz usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 394/18 , bod 17 a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Soud musí vyslechnout znalce tehdy, vznese-li účastník proti posudku výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí soudu podstatné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Takové okolnosti v nyní posuzované věci nenastaly.
8. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, uvedeným v bodě 10 odůvodnění jeho napadeného usnesení. Pokud odvolací soud neměl o správnosti a úplnosti znaleckého posudku a jeho dodatku pochybnosti, náležitě (v bodech 14 a násl. napadeného rozsudku odvolacího soudu) odůvodnil, proč měl jeho závěry za správné a proč nepovažoval další výslech znalce k dodatku znaleckého posudku za nezbytný, nelze tomuto postupu ani z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, ničeho vytknout. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu rovněž vyplývá, že námitky, které stěžovatelka vznesla proti dodatku znaleckého posudku, odvolací soud nepovažoval za námitky směřující proti odborným závěrům znalce. Jejich zodpovězení byl schopen provést soud sám, a to aniž by se jakkoliv zabýval hodnocením odborných otázek.
9. Argumentace stěžovatelky před Ústavním soudem, jak ostatně sama v ústavní stížnosti připouští, se od argumentace před obecnými soudy podstatně neliší. Ústavní stížnost stejně jako své dovolání staví rovněž na stěžejní námitce pochybení odvolacího soudu, který neprovedl další výslech znalce. S touto argumentací se ale již vypořádal Nejvyšší soud. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529)].
10. Co se týče stěžovatelčiny námitky ohledně nákladového výroku s argumentací zásadou zákazu reformationis in peius, sama stěžovatelka odkázala na přiléhavé stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025. sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.). V něm se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že neaplikování této zásady ve vztahu k nákladovému výroku v civilních řízeních odvolacím soudem nelze považovat za svévolný výklad zákonných ustanovení a jako takový vyžadující ingerenci Ústavního soudu (bod 28 cit. stanoviska). Stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv s odkazem na odlišné stanovisko některých soudců. Stran této argumentace ale nezbývá než připomenout, že odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu nemají právně závaznou povahu, podstatné je přijaté rozhodnutí. Ústavní soud se proto blíže touto námitkou nezabýval a pro stručnost na odůvodnění citovaného stanoviska odkazuje.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu