USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: GAZIANTEP s.r.o., identifikační číslo osoby 285 63 166, se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované: Správa železnic, státní organizace, identifikační číslo osoby 709 94 234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, o zaplacení 75 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 210/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2024, č. j. 15 Co 32/2024, 15 Co 33/2024-279, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok III). Usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. 23 C 210/2019-208, pak rozhodl o náhradě nákladů státu (jež představuje vyplacené znalečné).
2. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 15 Co 32/2024, 15 Co 33/2024-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil toliko shora označené usnesení o nákladech státu (výrok II) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
3. Soudy bylo rozhodováno o žalobě, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 75 800 Kč se specifikovaným příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za období od 1. 5. 2016 do 14. 3. 2019 s odůvodněním, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 1705/10 v katastrálním území Kopřivnice, na němž stojí stavba trafostanice ve vlastnictví žalované, aniž by žalované k užívání pozemku svědčil právní titul.
4. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná skutková
zjištění i jeho právní posouzení o vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jakož i o jeho výši – v hladině obvyklého nájemného zjištěného ve věci podaným znaleckým posudkem, neshledávaje důvody pro vypracování dalšího (revizního) znaleckého posudku.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním v jeho celém rozsahu, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka považuje za nesprávné soudem učiněné závěry o výši obvyklého nájemného (potažmo o kvantifikaci bezdůvodného obohacení), namítajíc, že odvolací soud čerpal své závěry ze znaleckého posudku a jeho dodatku, aniž by sám znalce vyslechl, v situaci, kdy proti znaleckému posudku včetně jeho dodatku dovolatelka vznesla námitky, která má za podstatné. Jestliže i po zpracování dodatku ke znaleckému posudku – pokračuje dovolatelka – přetrvávaly pochybnosti o správnosti jeho závěrů, bylo namístě vypracování revizního znaleckého posudku. Argumentačně pak dovolatelka brojí i proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vzniklých státu.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
10. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
11. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 127 a § 127a o. s. ř. se podávají následující závěry.
13. Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13).
14. Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. § 187 odst. 3 větu první, § 191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. 1. 2014 srov. § 38 odst. 1, § 70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá- li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2738/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018).
15. Jestliže v projednávané věci neměl odvolací soud o správnosti a úplnosti znaleckého posudku (ve spojení s jeho dodatkem) vypracovaného Ing. Ivanem Viskupičem žádné pochybnosti, náležitě odůvodnil, proč měl závěry znaleckého posudku za správné, přičemž rovněž obšírným způsobem osvětlil i důvody, proč nepovažoval (další) výslech znalce v odvolacím řízení za nezbytný, nelze jeho postup v přítomné věci shledat s rozhodovací praxí dovolacího soudu rozporným. Přitom lze poukázat i na to, že znalec byl vyslechnut již soudem prvního stupně, kdy reagoval i na všechny podstatné výhrady žalobkyně a vysvětlil i svůj postup vedoucí k určení obvyklé výše nájemného se zřetelem na cenu pozemku. Odvolací soud, jenž se ztotožnil s kvantifikací bezdůvodného obohacení, k níž dospěl na základě předloženého znaleckého posudku soud prvního stupně, považoval znalecký posudek za přesvědčivý a správný (nejasnosti znaleckého posudku měl za rozptýlené prostřednictvím vypracovaného dodatku) – tedy neměl pochybnosti o jeho závěrech, jež by bylo třeba odstraňovat skrze další (nový, dovolatelkou namítaný) výslech znalce, či pomocí jiných metod (vypracováním revizního znaleckého posudku, jak namítá dovolatelka). Jak ostatně plyne i z odůvodnění (dovolatelkou odkazovaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, závisí toliko na úvaze soudu, zda od výslechu znalce s přihlédnutím k výjimečným okolnostem daného případu upustí. Na zvážení soudu je pak ponecháno i případné vypracování revizního posudku (nutnost jehož vypracování dovolatelka také namítá), neboť zákon sám předpoklady, za kterých přichází do úvahy jeho vypracování, nestanovuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1629/2024, a judikaturu tam citovanou).
16. Za daného stavu pak rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani další dovolatelkou namítané rozhodovací praxi (v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, Nejvyšší soud reagoval na situaci, kdy teprve odvolací soud provedl dokazování znaleckým posudkem vyhotoveným až v rámci odvolacího řízení, činil z něj skutková zjištění, jež soud prvního stupně vůbec neučinil, a proti tomuto posudku byly jedním z účastníků vznášeny zásadní námitky; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 625/2013, obecně akcentuje nutnost výslechu znalce v případě pochybností, nejasnosti nebo neúplnosti znaleckého posudku; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, byl vydán v situaci, kdy mezi písemně podaným znaleckým posudkem a následnou výpovědí znalce vznikl rozpor).
17. K námitce dovolatelky, že v přítomné věci bylo namístě vypracování revizního znaleckého posudku, lze (jak naznačeno již výše) uvést, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv. Jde tu o hodnocení důkazu – znaleckého posudku. Nemá-li soud pochybnosti o jeho správnosti (tak jak tomu bylo i v přítomné věci), není povinen nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že pochybnosti vyjadřuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, či ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017).
18. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výhrady dovolatelky vůči samotnému hodnocení znaleckého posudku (zpochybňuje-li kupř. snížení ceny pozemku o 25 %, či volbu procentuální sazby, jíž byla výše obvyklého nájemného určena), jak je provedly soudy nižších stupňů, nadto v intencích ustálené, shora odkazované judikatury (viz bod 13 odůvodnění). Kritika nesoucí se v rovině skutkových zjištění nepředstavuje uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) a není jím ani zpochybňování právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v přítomné věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
20. Napadá-li pak dovolatelka dovoláním explicitně (také) výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání proti dané části rozhodnutí vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu