22 Cdo 1629/2024-894
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. L., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 19/10, proti žalované I. L., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 277/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 37 Co 239/2022-831, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 37 Co 239/2022-831, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 3 C 277/2017-700, z majetku, který měli účastníci ve společném jmění (dále také „SJM“), přikázal tam specifikovaný majetek do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I) a žalované (výrok III). Žalobci uložil povinnost uhradit nesplacený zůstatek úvěru poskytnutého účastníkům Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. podle smlouvy č. 0894043-9-01 ze dne 6. 6. 2013 ve výši 482 451 Kč (výrok II). Žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 565 117 Kč (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. Soud prvního stupně zjistil hodnotu SJM. Při ocenění nemovitých věcí se vypořádal s konkurencí znaleckých posudků a nakonec vyšel z posudku znalkyně Ing. Martinkové. Zabýval se také odklony žalobce a investicemi do výlučného majetku žalované. Čistou hodnotu majetku k vypořádání pak rozdělil mezi účastníky s tím, že rozhodl o disparitě podílů 60 ku 40 ve prospěch žalobce. Důvodem pro ni byly zásluhy žalobce na získání podílu v družstvu do SJM a financování jeho pořízení z výlučných prostředků žalobce. Dluh na úvěru u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. přikázal žalobci. Přihlédl přitom k okolnostem případu (zástavnímu právu zatěžujícímu nemovitosti, současnému průběhu splácení a délce předpokládaného dalšího splácení dluhu). Při stanovení vypořádacího podílu zohlednil i platby učiněné po zániku manželství.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2024, č. j. 37 Co 239/2022-831, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že nesplacený zůstatek úvěru poskytnutý účastníkům Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. podle smlouvy č. 0894043-9-01 ze dne 6. 6. 2013 ve výši 317 440 Kč přikázal účastníkům k úhradě rovným dílem (výrok II), a ve výroku IV jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů 500 957 Kč (výrok III). Nákladový výrok V změnil (výrok IV) a nákladový výrok VI zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok V). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky VI a VII).
4. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o disparitě podílů. Ohledně námitky nesprávného ocenění nemovitých věcí uvedl, že se soud prvního stupně s konkurujícími znaleckými posudky vypořádal dostatečně. V rámci odvolacího řízení pak byl vyhotoven dodatek ke znaleckému posudku Ing. Martinkové, z něhož vyšel soud prvního stupně; bylo zjištěno, že se v mezidobí zvýšila hodnota vypořádávané nemovitosti o 100 000 Kč. Do změny rozsudku soudu prvního stupně také promítl, že žalobce v mezidobí zaplatil na společný úvěr 208 320 Kč. S ohledem na to rozhodl, že žalobce má žalované na vyrovnání podílů zaplatit 500 957 Kč; žalovaná totiž měla obdržet navíc s ohledem na zvýšení ceny nemovitosti 40 000 Kč (s ohledem na disparitu 40 % z 100 000 Kč), naopak podíl snížil o polovinu částky, co žalobce zaplatit na společný úvěr (104 160 Kč).
Neuhrazený zbytek společného úvěru odvolací soud rozdělil k úhradě rovným dílem mezi účastníky. Dále odvolací soud odkázal na správné odůvodnění soudu prvního stupně.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm vznesla několik námitek. 1) Namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a vymezila otázku procesního práva, zda odpovídá neobvykle stručné odůvodnění napadeného rozsudku požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí vymezeným v ustálené judikatuře dovolacího soudu. 2) Položila otázku, zda odvolací soud postupoval správně, když přikázal na rozdíl od soudu prvního stupně výrokem II nesplacený zůstatek úvěru zaplatit oběma účastníkům rovným dílem, avšak tuto změnu nepromítl do nového výpočtu vypořádacího podílu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku není zcela patrné, co odvolací soud při výpočtu vypořádacího podílu zohlednil. Domnívala se, že odvolací soud do vypořádacího výroku nepromítl změnu, že zatímco soud prvního stupně přikázal celý dluh na úvěru žalobci, odvolací soud jej přikázal oběma účastníkům. Tím se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 o potřebě odůvodnění výpočtu vypořádacích podílů. 3) Vymezila jako neřešenou otázku, zda je důvodem pro odklon od zásady rovnosti podílů (disparitu podílů) skutečnost, že jeden z manželů sice prodal za manželství svůj byt, ale prostředky získané tímto prodejem manželé za manželství spotřebovali (tzv. je projedli) a nepoužili je na pořízení majetku, který je vypořádáván.
4) Další otázkou řešenou v rozporu s rozhodovací praxí o odůvodnění rozhodnutí o disparitě podílů mělo být, zda je správný závěr odvolacího soudu, který aniž by posuzoval individuální okolnosti, dospěl k tomu, že jsou dány důvody pro disparitu podílů, protože podíly manželů na společném majetku se liší jen mírně, a to nejmenším možným rozdílem 60 ku 40. 5) Dále se tázala, zda odvolací soud postupoval správně, když zjevné rozpory mezi dvěma rovnocennými znaleckými posudky neodstranil zadáním revizního znaleckého posudku.
Podle žalované měly soudy v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nechat vyhotovit revizní znalecký posudek. 6) Nakonec položila otázku, zda je správný postup odvolacího soudu, který se vůbec nevypořádal s dalšími námitkami uvedenými v odvolání, ale jen s těmi, které si sám vybral. Jde zejména o namítané odklony prostředků z účtů účastníků za trvání manželství, které žalobce vybral a použil pro svoji potřebu. V rozporu s rozhodovací praxí se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu výroku III a odklad jeho vykonatelnosti.
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku 1) považuje za nedůvodnou. Rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné; i judikatura připouští odkazovat na rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako bezdůvodnou označil i námitku 2). Sama právní zástupkyně žalované navrhla, aby odvolací soud přikázal nesplacený zůstatek úvěru zaplatit oběma účastníkům rovným dílem. Aktuální zůstatek nesplaceného úvěru ve výši 317 440 Kč pak odvolací soud zohlednil ve výroku II. K námitkám 3) a 4) uvedl, že úvaha soudů o disparitě podílů je podrobná a řádně odůvodněná. K námitce 5) uvedl, že soud řádně odůvodnil, z jakých důvodů se přiklonil k jednomu z rozporných znaleckých posudků, pročež ani zde nepochybil. K námitce 6) pak podotkl, že odvolací soud v bodě 12 napadeného rozhodnutí ohledně výše neuvedených námitek odkázal na správné odůvodnění soudu prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Navrhl také zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti.
7. Dovolání je zčásti přípustné a i důvodné.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Jelikož k zániku SJM došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, právní režim jeho vypořádání soudem se řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen „o. z.“) - (zejména § 736 a násl. o. z.) – [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný pod č. 63/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 (tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz)].
11. Žalovaná vymezila otázku, zda postupoval odvolací soud správně, když přikázal na rozdíl od soudu prvního stupně výrokem II nesplacený zůstatek úvěru zaplatit oběma účastníkům rovným dílem, avšak tuto změnu nepromítl do nového výpočtu vypořádacího podílu.
12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, vysvětlil, že v řízení o vypořádání majetkového společenství manželů musí být z odůvodnění rozsudku jednoznačně zřejmé, jak soud dospěl k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky má být natolik přehledný, aby se kdokoliv mohl přesvědčit o jeho správnosti. Pokud odůvodnění rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek nepřezkoumatelný.
13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předestřela, jak postupovat při stanovení vypořádacího podílu ve věcech vypořádání SJM (v podrobnostech srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018). Stanoví-li soud vypořádací podíl, musí být z odůvodnění jeho rozhodnutí vždy patrno, jak při výpočtu postupoval.
14. Soud prvního stupně ve výroku II svého rozsudku uložil žalobci povinnost uhradit nesplacený zůstatek úvěru poskytnutého účastníkům Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Své rozhodnutí promítl i do výpočtu podílů účastníků uvedeného v odůvodnění rozsudku. Konkrétně v bodě 123 odečetl celou tehdejší výši dluhu od hodnoty majetku, který byl přikazován žalobci.
15. Odvolací soud výrokem II napadeného rozsudku změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že nesplacený zůstatek úvěru poskytnutého Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. přikázal oběma účastníkům rovným dílem. Z odůvodnění jeho rozhodnutí však už není patrno, zda a jak promítl tuto změnu do vypořádacího podílu. Lze se domnívat, že do výroku III, v němž uvedl, kolik má žalobce na vyrovnání podílů zaplatit žalované, promítl zvýšení hodnoty nemovitých věcí a zaplacení části společného úvěru žalobcem od rozhodnutí soudu prvního stupně. To, zda bylo namístě zohlednit, že uložil na rozdíl od soudu prvního stupně povinnost uhradit nesplacený zůstatek úvěru oběma účastníkům, se však z napadeného rozsudku nijak nepodává.
16. Vysvětlení tohoto postupu bylo namístě i z dalších důvodů. Soud prvního stupně vyšel ze zůstatku vypořádávaného dluhu ve výši 482 451 Kč (není zřejmé, zda s příslušenstvím či bez něj). Odvolací soud vyšel ze zůstatku dluhu ve výši 317 440 Kč (taktéž bez vysvětlení, zda jde o jistinu s příslušenstvím nebo bez něj). V této souvislosti zohlednil, že žalobce od rozhodnutí soudu prvního stupně splácel úvěr účastníků a zaplatil částku 208 320 Kč oproti závěrům, které učinil soud prvního stupně. Rozdíl mezi zůstatkem dluhu uvažovaným soudem prvního stupně a odvolacím soudem však nečiní žalobcem zaplacenou částku 208 320 Kč, ale částku nižší o 165 011 Kč. Odvolací soud v bodě 7 odůvodnění rozsudku uvádí, že „z listin předložených žalobcem“ byla mimo jiné prokázána aktuální výše zůstatku úvěru, není však zřejmé, o jaké listiny má jít, jaká konkrétní skutková zjištění z nich vyplývají a zda jimi byl vůbec v průběhu odvolacího řízení proveden důkaz či nikoliv.
17. Současně také odvolací soud (bod 9 odůvodnění) zohlednil, že žalobce po rozvodu společný dluh platil (opětovně pouze s odkazem na blíže nespecifikované listiny). Není však patrné, zda šlo o platby z prostředků tvořících společné jmění manželů či již o platby z jeho prostředků výlučných. Odvolací soud pravděpodobně uvažoval o druhé variantě, jestliže zaplacení částky 208 320 Kč promítl do vypořádání, avšak ve vztahu k těmto platbám neučinil žádnou právní kvalifikaci, na základě které je do vypořádání zahrnul. Zda šlo o úvahu o možném vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku na společný dluh, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Navíc je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na akceptaci disparity v rozsahu 60:40 ve prospěch žalobce, zohlednění provedených plateb na společný dluh účastníků je však provedeno v rozsahu 50:50 bez bližšího vysvětlení takového postupu.
18. V dalším řízení proto odvolací soud vysvětlí, jak při výpočtu vypořádacího podílu postupoval.
19. Dále žalovaná namítla, zda je správný postup odvolacího soudu, který se vůbec nevypořádal s dalšími námitkami uvedenými v odvolání, ale jen s těmi, které si sám vybral. Tuto námitku vztahuje zejména k tzv. odklonům finančních prostředků, jejichž zohlednění se v řízení před soudem prvního stupně domáhala a domáhá se jejich zohlednění také v dovolání (bod 6 dovolání).
20. I tato námitka zakládá přípustnost a důvodnost dovolání.
21. V nálezu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12 (dostupném, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud uvedl, že soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoliv vlastní argumentace nelze akceptovat. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stejně viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23, a mnoho dalších).
22. Obdobný názor je obsažen i v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
23. Odvolací soud v bodě 12 napadeného rozsudku uvedl, že „ohledně všeho dalšího byl rozsudek soudu prvního stupně nezměněn a ohledně ´výše neuvedených námitek´ žalované odkazuje odvolací soud na správné odůvodnění napadeného rozsudku“. Takové odůvodnění je však v kontextu citované judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v dané věci nedostatečné, neboť je nejen paušální, ale dokonce se z něj ani nepodává, ohledně kterých konkrétních námitek odkazuje odvolací soud na rozsudek soudu prvního stupně.
24. Odvolací soud totiž v bodě 2 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jednou z odvolacích námitek je „nevypořádání se s finančními postupy žalobce“, tj. uvedenou námitku žalované do svého rozhodnutí zahrnul. Odkazuje-li však na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně „výše neuvedených námitek“, žalovaná není s to rozpoznat, zda se odvolací soud s námitkou odklonů prostředků ze SJM měl vypořádat odkazem na rozsudek soudu prvního stupně nebo zda se s touto odvolací námitkou opomenul vypořádat.
25. V dalším řízení se proto odvolací soud výslovně vypořádá se všemi odvolacími námitkami, a pokud se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ztotožní, alespoň stručně nastíní, jaké úvahy jej k tomu vedly.
26. Zbylé otázky již přípustnost dovolání nezakládají.
27. Žalovaná vznesla námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a položila otázku procesního práva, zda odpovídá neobvykle stručné odůvodnění napadeného rozsudku požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí vymezeným v ustálené judikatuře dovolacího soudu.
28. Povinnost soudů rozsudky náležitě odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje, jak již naznačeno výše, součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
29. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023).
30. Dovolací soud se na rozdíl od žalované nedomnívá, že by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný v celém rozsahu a že by stručnost odůvodnění sama o sobě nepřezkoumatelnost implikovala. Pomine-li části napadeného rozsudku, k nimž se vyjádřil výše, byla žalovaná schopna vymezit dovolací otázky. Zároveň žalovaná v dovolání ani nespecifikovala, která část napadeného rozsudku by měla být nepřezkoumatelná. Námitka je proto paušální. Jak již ale dovolací soud uvedl k předchozí námitce, odvolací soud se v dalším řízení vypořádá se všemi odvolacími námitkami a pokud se ztotožní se soudem prvního stupně, vysvětlí, jaké úvahy jej k tomu vedly.
31. Dále položila otázku, zda je důvodem pro odklon od zásady rovnosti podílů (disparitu podílů) skutečnost, že jeden z manželů sice prodal za manželství svůj byt, ale prostředky získané tímto prodejem manželé za manželství spotřebovali (tzv. „je projedli“) a nepoužili je na pořízení majetku, který je vypořádáván.
32. Na řešení této otázky není napadené rozhodnutí založeno. Soudy totiž založily svoji úvahu o disparitě na jiné okolnosti, a sice že účastníci nabyli podíl v bytovém družstvu do SJM, prostředky na jeho získání však poskytl výlučně žalobce. V řízení tedy nedošlo k rozhodnutí o disparitě podílů z důvodu, který v dovolání uvedla žalovaná.
33. Dále položila otázku, zda je správný závěr odvolacího soudu, který aniž by posuzoval individuální okolnosti, dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro disparitu podílů, protože „podíly manželů na společném majetku se liší jen mírně, a to nejmenším možným rozdílem 60 ku 40“.
34. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014) může soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
35. V projednávané věci měl soud prvního stupně za to, že odpovídá spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky uplatnit disparitu jejich podílů na SJM, a to zejména vzhledem k okolnostem pořízení bytu v XY ve XY ulici. V řízení totiž bylo prokázáno, že cena bytu (820 000 Kč) byla uhrazena výhradně z výlučných prostředků žalobce (z jeho úspor a daru jeho rodiny), avšak vzhledem k právní úpravě účinné v době nabytí členského podílu v družstvu v tehdejším českém právu (zejména § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který je speciální k § 143 odst. 1 téhož zákona) se neuplatnila výluka ze společného jmění manželů a byt se stal součástí SJM. Proto odpovídá principům spravedlnosti, aby soud chránil manžela, který členský podíl pořídil za podmínek zakládajících jinak výluku ze SJM, a to tak, že mu bude přiznán podíl zvýšený až o tuto hodnotu (shodně např. Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 259– 264). Soud proto přistoupil k možnosti odklonu od zásady rovnosti manželů při vypořádání, tj. od zásady, podle níž jsou podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění stejné. Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem, zejména k tomu, že finanční prostředky získané prodejem bytu byly účastníky z velké části spotřebovány již za trvání manželství a stávající majetek byl uhrazen převážné z jiných zdrojů (zejména nemovitost), soud nezvýšil podíl žalobce o celou hodnotu původně vložených prostředků. Soud měl za to, že zjištěným okolnostem případu odpovídá mírné zvýšení podílu žalobce na společném jmění manželů na 60 %, přičemž žalované byl přiznán podíl na jmění ve výši 40 %. Podíl ve výši 60 % představuje částku 1 960 041 Kč, 40 % podíl činí 1 306 694 Kč. Toto odlišení výše podílů podle názoru soudu dostatečným způsobem zohlednilo nejen hledisko „vnosu“ bytu, ale i zásluhy účastníků na získání a udržení majetkových hodnot v SJM. S touto úvahou se ztotožnil i odvolací soud.
36. Úvahu nalézacích soudů nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Není pravdou, že by soudy nezohlednily konkrétní okolnosti řešeného případu, jak v dovolání argumentovala žalovaná. Soudy jasně uvedly, z jakého důvodu přistoupily k rozhodnutí o disparitě podílů. Zvolené řešení má částečně kompenzovat žalobcovu zásluhu na získání členského podílu v družstvu a jeho finanční prostředky, za které byl pořízen. Takový postup není rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, naopak je v ní výslovně připuštěn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1794/2020).
37. Dále položila otázku, zda odvolací soud postupoval správně, když zjevné rozpory mezi dvěma rovnocennými znaleckými posudky neodstranil zadáním revizního znaleckého posudku.
38. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv. Jde tu o hodnocení důkazu – znaleckého posudku. Nemá-li soud pochybnosti o jeho správnosti, není povinen nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že pochybnosti vyjadřuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, či ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017).
39. Soud prvního stupně v této věci řešil rozpor ve znaleckých posudcích ohledně oceňovaných nemovitostí. Zatímco znalkyně Ing. Martinková stanovila obvyklou cenu nemovitostí ke dni 9. 12. 2021 ve výši 2 500 000 Kč (později ji s ohledem na růst cen stanovila na 2 800 000 Kč), poté vypracoval na podnět žalované znalecký posudek i znalec Ing. Šamonil, podle jehož znaleckého posudku (obsahujícího doložku ve smyslu § 127a o. s. ř.) činila obvyklá cena nemovitostí ke dni 18. 2. 2022 částku 3 792 000 Kč. K námitkám žalované byli posléze oba znalci vyslechnuti. Podle soudu znalci vysvětlili použité metody ocenění; po slyšení znalců, jejich konfrontaci a také po předložení aktuálních realizovaných cen nemovitostí, soud dospěl k závěru, že znalecký posudek soudem ustanovené znalkyně Ing. Martinkové se žalované nepodařilo relevantně zpochybnit. Naopak podle názoru soudu posudek Ing. Šamonila nedostatečně odrážel základní hledisko zásadní pro porovnání nemovitostí, a sice jejich výměru. Na základě dalších úvah se soud nedomníval, že by znalecký posudek Ing. Šamonila byl s to relevantně zpochybnit odborné závěry soudem ustanovené znalkyně Ing. Martinkové.
40. Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že se soud prvního stupně se znaleckými posudky vypořádal dostatečně. Nelze se naopak ztotožnit s náhledem žalované, že při konkurenci znaleckých posudků v rámci jednoho řízení připadá bez dalšího do úvahy zadání revizního znaleckého posudku. Zcela relevantním postupem, který by měl jeho zadání předcházet, je vyslechnutí znalců a vypořádání se s rozpory posudků a námitkami účastníků. Takto soud prvního stupně postupoval, pročež mu není čeho vytknout. Soud znalce vyslechnul a přesvědčivě vylíčil, co jej vedlo k příklonu k závěru znalkyně Ing. Martinkové a pro jaké důvody nebylo namístě vyjít z posudku znalce Ing. Šamonila.
41. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
42. Ve věcech, v nichž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, se propojení zkoumaného výroku rozhodnutí odvolacího soudu s výrokem, která přezkoumání nepodléhá, projevuje při rozhodnutí o dovolání v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
43. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
44. O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu