Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M & M reality holding a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 2242/2024-326 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2024 č. j. 68 Co 23/2024-272, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Lenky Kubátové, a 2) Sabiny Kubátové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka v řízení před civilními soudy domáhala na vedlejších účastnicích 150 000 Kč z titulu provize z dohody o zprostředkování, v níž se zavázala opatřit vedlejším účastnicím zájemce o koupi jejich nemovitosti. Stěžovatelka měla za to, že svou povinnost splnila, a vyzvala vedlejší účastnice k úhradě provize. Vzhledem k tomu, že tak neučinily, stěžovatelka podala žalobu, které Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl rozsudkem ze dne 25.
července 2023 č. j. 43 C 505/2021-217. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však k odvolání vedlejších účastnic rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost vedlejším účastnicím nahradit náklady řízení. Městský soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila svůj závazek, neboť zprostředkovala uzavření kupní smlouvy s cenou o více než 200 000 Kč nižší, než bylo dojednáno dohodou o zprostředkování, přičemž nedošlo ke změně této dohody v požadované formě.
Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná. Účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelčiny námitky lze stručně shrnout do dvou bodů. Zaprvé rozporuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že její dovolání Nejvyšší soud odmítl neoprávněně.
Rozhodnutí stěžovatelka označuje za excesivní, nepřezkoumatelné, nedostatečně odůvodněné, vnitřně rozporné a protiústavní. Zadruhé stěžovatelka s obsáhlou argumentací na úrovni podústavního práva namítá, že sice výše zprostředkované kupní ceny byla nižší než původně dohodnutá, ale že došlo ke změně dohody, která splňovala zákonné požadavky. Napadené rozhodnutí městského soudu, který dovodil opak, proto označila za nepřípustně formalistické a odporující zákonu.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud proto připomíná, že zásadně nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti.
5. Co se týče stěžovatelčiny námitky nesprávné interpretace a aplikace zákona o realitním zprostředkování ze strany městského soudu, Ústavní soud již v minulosti uvedl, že neshledává nic protiústavního na interpretaci, podle níž se § 15 jmenovaného zákona vztahuje i na smlouvu o smlouvě budoucí realitní (usnesení ze dne 11. června 2025 sp. zn. IV. ÚS 1138/25 , bod 11). Toto usnesení je stěžovatelce známé, neboť byla stěžovatelkou v řízení, ze kterého vzešlo. Ústavní soud na něj v zájmu stručnosti v podrobnostech odkazuje, neboť neshledal důvod jeho závěry přehodnocovat.
6. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, neboť Nejvyšší soud způsobem z hlediska ústavnosti ještě dostačujícím vysvětlil, proč se některé otázky předestřené v dovolání míjí s podstatou věci. Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do pravomoci Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. ledna 2023 sp. zn. III. ÚS 2664/22 , bod 8). Z práva na soudní ochranu neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání (usnesení ze dne 8. června 2020 sp. zn. II. ÚS 1001/20 , bod 14).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu