Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. U., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025 č. j. 30 Cdo 3136/2024-115, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024 č. j. 23 Co 175/2024-86 a části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2024 č. j. 22 C 222/2023-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše jmenovaných soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatelky napadená rozhodnutí dále zasáhla do jejího práva na rovnost dle čl. 1 Listiny a do práv garantovaných čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka byla účastnicí opatrovnického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 6052/2019, v němž se rozhodovalo o poměrech jejích tří nezletilých dětí. Opatrovnické řízení trvalo 3 roky a 11 měsíců, stěžovatelce tak vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "OdpŠk"). Tento nárok uplatnila stěžovatelka vůči vedlejší účastnici ve výši 300 000 Kč. Vedlejší účastnice konstatovala, že ke vzniku nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem došlo, a stěžovatelce dobrovolně přiznala částku ve výši 37 188 Kč.
3. Žalobou se následně stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve zbylé jí požadované výši, tj. 262 812 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně. Obvodní soud pro Prahu 2 (nalézací soud) napadeným rozsudkem žalobě stěžovatelky co do částky 10 937 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně vyhověl. Ve zbylé výši žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vedlejší účastnici dále uložil povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 20 694,50 Kč. Nalézací soud neshledal délku opatrovnického řízení zjevně extrémní - s odkazem na judikaturu konstatoval, že tou by bylo až 15 a více let. Vycházel proto ze základní částky zadostiučinění ve výši 43 750 Kč. Po přihlédnutí ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk částku měnil následovně: a. Zmenšil ji o 5 % kvůli složitosti případu, b. s ohledem na význam řízení pro stěžovatelku a na dopad do její psychické sféry částku zvýšil o 10 %, c. o dalších 5 % ji zvýšil z důvodu prodlev ve vyhotovování znaleckého posudku.
Nalézací soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že by se základní částka měla v důsledku inflace zvýšit. Základní částku považoval za adekvátní zadostiučinění i v dnešní době a k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dospěl tak k částce 48 125 Kč, jež měla stěžovatelce v důsledku nesprávného úředního postupu připadnout. Z toho 37 188 Kč již vedlejší účastnice uhradila.
4. Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 2 139,20 Kč, ve zbylé části rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelce také přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 33 036,50 Kč. S nalézacím soudem se shodl hlavně v tom, že změna ekonomických poměrů nepovede ke zvýšení rozpětí základní částky používané k výpočtu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup. Odvolací soud však odlišně posoudil některá kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk: a.
Z hlediska složitosti případu přikládal zvýšenou váhu tomu, že o případu rozhodovaly soudy tří instancí, že oba rodiče podávali protichůdné návrhy a že bylo náročné dokázat majetkové poměry otce. Částku tak snížil o 20 %. b. Postupu soudů vytkl zrušení rozsudku pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a již zmíněné průtahy s vyhotovováním znaleckého posudku; částku tak navýšil o 15 %. c. U kritéria významu pro stěžovatelku zdůraznil, že opatrovnické řízení mělo typově zvýšený význam a že bylo i podmínkou pro rozvodové řízení, čímž nepřímo dopadlo do osobního stavu účastníků.
Částku navýšil o dalších 20 %. Výši nemajetkové újmy stěžovatelky přepočetl na 50 264,20 Kč - nedoplatek tudíž činil 2 139,20 Kč.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Ztotožnil se především se závěrem odvolacího soudu o tom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv inflace. Shodně s odvolacím soudem posoudil také délku opatrovnického řízení jako nepřiměřenou, nikoli ale jako extrémně nepřiměřenou. Ve vyhodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk odvolacím soudem neshledal Nejvyšší soud žádné rozpory s jeho ustálenou praxí.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, že obecné soudy odmítly základní částku zadostiučinění valorizovat, a také s tím, jakým způsobem posoudily jednotlivá kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Konkrétně vznesla námitky k posouzení složitosti případu, postupu orgánu veřejné moci, jednání poškozené a významu řízení.
7. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je na úvaze obecného soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Ústavní soud se pak zabývá tím, zda obecné soudy při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel zákona (OdpŠk) a zda své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud není do hodnocení okolností jednotlivých případů a určování zadostiučinění oprávněn vstupovat, s výjimkou situací, kdy jsou závěry obecných soudů extrémní nebo vymykající se smyslu a účelu právní úpravy (viz nedávný nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 25/26 , bod 39). V případě stěžovatelky Ústavní soud neshledal takový důvod k zásahu do činnosti obecných soudů, jejichž rozhodnutí lze považovat za dobře srozumitelná a velmi pečlivá.
10. Přiznaná částka nepřiměřeně nízká nebyla. Obecné soudy nebyly povinny promítnout do svých úvah též inflaci či změnu životní úrovně. Přiznaná částka byla stanovena na základě stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Toto stanovisko a na něm založená rozhodovací praxe obecných soudů vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), která od doby přijetí stanoviska nedoznala změn. Obecné soudy často přiznávají částky, které by přiznal sám ESLP; dle judikatury ESLP přitom postačí přiznání "jen" přibližně 45 % toho, co by přiznal ESLP sám. Částky, které se na základě stanoviska přiznávají, nejsou nepřiměřeně nízké ani z komparativního hlediska (viz znovu nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , body 52 až 65, a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 3/25 , bod 21).
11. K valorizaci přiznávaných částek není možné přistoupit ani po zohlednění zásady rovnosti, jejíž porušení stěžovatelka namítá. Klíčové je rozpoznat důvod rozdílného zacházení. Nerovnost by založily typicky důvody vypočtené v čl. 3 odst. 1 Listiny (rasa, původ, pohlaví, náboženství atp.). Pod tyto důvody se nelze vměstnat srovnáním s případy jiných valorizací zavedených zákonodárcem nebo případy náhrady nemajetkové újmy na zdraví, které stěžovatelka vyjmenovává. Ani odlišnost reálných hodnot zadostiučinění srovnaných v čase princip rovnosti neporušuje (opět srov. nález Pl. ÚS 26/25 , bod 48).
12. U ostatních námitek stěžovatelky se jedná o nesouhlas s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení délky opatrovnického řízení a kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Je třeba zdůraznit, že výklad podústavního práva i jeho aplikace na konkrétní případ je primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout opět jen ve výjimečných případech, kdy dojde k porušení základních práv stěžovatelky. Ani z hlediska těchto námitek Ústavní soud v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky neshledal.
13. Délku řízení soudy v napadených rozhodnutích shodně posoudily jako nepřiměřeně dlouhou, nikoliv však extrémní, a své závěry odůvodnily (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu a bod 22 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud v reakci na námitku stěžovatelky vysvětlil, proč neshledal důvod k tomu, aby se nepřiměřenost délky řízení posuzovala odlišně u opatrovnických řízení. Odkázal i na jiná rozhodnutí, ve kterých zákon pro řízení také předepisoval lhůtu, v níž má být rozhodnuto (viz bod 13 jeho usnesení).
14. Polemice stěžovatelky s vyhodnocením jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk nelze přisvědčit. Odvolací soud vážil jednotlivá kritéria a své závěry vysvětlil a řádně odůvodnil (viz body 16 až 20 jeho rozsudku). Nejvyšší soud se ke kritériím vrátil a závěry odvolacího soudu poté s vlastním odůvodněním potvrdil (viz body 14 až 20 jeho usnesení). S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud neshledává v postupu obecných soudů porušení práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu