USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Z. U., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 262 812 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 222/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 23 Co 175/2024-86, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 262 812 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 6052/2019 – dále jen „posuzované řízení“, jehož předmětem byla úprava poměrů nezletilých dětí žalobkyně.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 22 C 222/2023-56, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 937 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 25. 10. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Co do částky 251 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20 694,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 23 Co 175/2024-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 139,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 10. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 33 036,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 249 735,80 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dle dovolatelky je otázka stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nesprávně, neboť „podle konstantní judikatury dovolacího soudu (vycházející z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva – dále jen ‚ESLP’) platí, že základním principem při stanovení ‚základní částky’ zadostiučinění je, že výše zadostiučinění má odrážet poměry v konkrétní zemi, včetně životní úrovně apod.“. V současných ekonomických podmínkách České republiky by pak podle dovolatelky měla být základní částka přiměřeného zadostiučinění uvedená ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále jen „Stanovisko“, zdvojnásobena.
6. Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Závěr, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26.
9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). I nadále přitom platí, že uvedený postoj dovolacího soudu, pro jehož změnu tento soud nenachází důvod, je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17.
8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23). Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů.
7. Nejvyšší soud se k valorizaci částek vyčíslených ve Stanovisku vyjádřil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ve kterém uvedl, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP, zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci (k tomu též srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, část V., čtvrtý odst.).
8. Poukazuje-li dovolatelka na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014, toto stanovisko se týká náhrady nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), a nikoliv odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
9. Dovolatelka dále namítá, že posuzované řízení „trvalo 3 roky a 11 měsíců, tedy extrémně dlouho, neboť jeho délka dosáhla téměř osminásobku pravidelné šestiměsíční lhůty pro rozhodnutí v řízení ve věcech péče o nezletilé. Odvolací soud tuto námitku dovolatelky odmítl s tím, že se nejednalo o extrémně dlouhé řízení (soud prvního stupně za extrémně dlouhé řízení považuje pouze řízení trvající 15 let a více).“
10. Tato dovolací výhrada se však míjí s východisky odvolacího soudu, jenž řízení nepokládal za extrémně dlouhé nikoliv proto, že netrvalo déle než 15 let, ale proto, že „délka posuzovaného řízení sice byla nepřiměřená, avšak v daném případě nelze hovořit o výrazně nepřiměřené délce řízení či dokonce extrémně nepřiměřené délce, jež by odůvodňovala potřebu vyjít z částky vyšší než 15 000 Kč za rok řízení“. Odvolací soud nesouhlasil s námitkou žalobkyně „týkající se argumentace ohledně ustanovení § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen ‚z.
ř. s.’, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá, že by soud prvního stupně ve všech případech musel rozhodnout ve lhůtě 6 měsíců, nýbrž z jeho znění je zřejmé, že počítá i s výjimečnými případy, kdy tak není možné z důvodů zvláštního zřetele“. V daném případě nebylo dle odvolacího soudu v posuzovaném řízení objektivně možné vydat rozhodnutí ve věci samé do 6 měsíců, a to s ohledem na složitost posuzovaného řízení po procesní a věcné stránce, kdy bylo řízení výrazně zatíženo zjišťováním příjmu a majetkových poměrů otce nezletilých a faktickými změnami týkajícími se vztahů a péče mezi nezletilými a jejich rodiči, na něž musely soudy obou stupňů reagovat, včetně ověření faktické situace prostřednictvím kolizního opatrovníka, přičemž i v důsledku mimořádně konfliktních vztahů účastníci podávali opakovaně návrhy na předběžná opatření či jiné procesní návrhy, s nimiž se soudy musely vypořádat“.
Tato výhrada dovolatelky o tom, že posuzované řízení mělo být shledáno extrémně dlouhým, tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, protože je postavena na úsudku, ke kterému odvolací soud nedospěl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 186/2023).
11. Dovolatelka v této souvislosti také vyslovuje názor, že mnohonásobné překročení šestiměsíční pravidelné lhůty pro rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé ukotvené v ustanovení § 471 odst. 2 z. ř. s. vede ve smyslu Stanoviska vždy k úsudku o extrémní délce řízení odůvodňující ustavení základní částky na horní hranici rozmezí 15 000 – 20 000 Kč ročně, a to s ohledem na význam tohoto řízení pro účastníky. Ani tento úsudek však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, protože okolnost, že určitý typ řízení, včetně řízení ve věcech péče o nezletilé, má být podle zákona zpravidla (ale nikoliv nezbytně) ukončen v určité lhůtě, čímž se akcentuje potřeba jeho přednostního vyřízení, je při posuzování přiměřenosti jeho délky a stanovení základní částky odškodného podstatná vzhledem ke kritériím, která soud zvažuje ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud přitom v odstavcích 13 a násl. svého rozsudku obsáhle pojmenovává další konkrétní kritéria, jež pokládal v daném případě za relevantní a jež jej vedla k úsudku, že řízení bylo nepřiměřeně, ale nikoliv extrémně dlouhé (viz odst. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Takový úhrnný postup není v rozporu, ale v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska.
12. Žalobkyně má za to, že judikatorní názor, že základní částku odškodnění za první 2 roky řízení je nutné snížit na polovinu, protože „jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, nelze aplikovat na řízení ve věci úpravy poměrů nezletilých dětí ve vztahu, k němuž nebyla dosud otázka snížení základní částky dovolacím soudem řešena“. Dle dovolatelky je z ustanovení § 471 odst. 2 z. ř. s. zřejmé, že řízení ve věci úpravy poměrů nezletilých dětí musí objektivně („zpravidla“) trvat nejdéle 6 měsíců. Jediným správným řešením formulované otázky je tedy závěr, že v případě řízení ve věci úpravy poměrů nezletilých dětí lze přistoupit ke snížení základní částky zadostiučinění na polovinu pouze za počáteční dobu prvních 6 měsíců řízení.
13. Nejvyšší soud k tomu ve Stanovisku (jeho části VI) uvedl, že považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady.
Tento názor byl posléze aprobován i v následné rozhodovací činnosti dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2468/2015), a to i ve vztahu k řízení, pro něž zákon předepisuje lhůtu, v níž je třeba rozhodnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22), přičemž není důvod se od této judikatury nyní odklonit.
14. Uvádí-li dovolatelka, že přihlédl-li odvolací soud při vyhodnocení kritéria složitosti řízení k tomu, že v posuzovaném řízení rozhodovaly soudy tří instancí, přičemž nalézací soudy ve věci samé rozhodovaly dvakrát, nepřípustně vyhodnotil právo žalobkyně podávat opravné prostředky v její neprospěch, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti konstantně judikuje, že „soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy.
Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2933/2021). Tento přístup nepenalizuje účastníka za podávání opravných prostředků, ale reflektuje objektivní skutečnost, že řízení bylo časově náročnější proto, že o opravných prostředích musel rozhodnout instančně nadřízený soud. Odvolací soud přitom nezjistil (viz odst. 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že by v projednávané věci zjevně došlo k postupu označovanému v judikatuře Nejvyššího soudu jako tzv. „soudní ping pong“, který zpravidla vede k výraznému pochybení v postupu orgánů veřejné moci, které se pak stává podstatnou příčinou délky posuzovaného řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1942/2024, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Úsudek odvolacího soudu, že protichůdné meritorní návrhy účastníků na vyřešení poměrů jejich nezletilých dětí přispěly ke složitosti posuzovaného řízení, dovolací soud nepokládá za absurdní, protože se jím pouze zdůrazňuje, že na základě takových návrhů vznikla potřeba provést důsledné šetření ohledně výchovných a vyživovacích schopností a možností u obou rodičů a vůči všem třem jejich nezletilým dětem zvlášť.
Okolnost, že odvolací soud při vyhodnocení kritéria složitosti řízení přihlédl i k tomu, že žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení podala ještě návrh na zahájení řízení o vyřešení nesouladu rodičů (zahájeno dne 27. 6.
2019), o němž musel nalézací soud rovněž rozhodnout, že byly postupně podány 4 návrhy na předběžná opatření (3x žalobkyní a 1x otcem nezletilých dětí), přičemž bylo rozhodováno o předběžném opatření ve třech instancích, kdy byl opatrovnický spis zaslán k Ústavnímu soudu, jednou bylo ústavní stížnosti žalobkyně vyhověno a jednou byla ústavní stížnost odmítnuta, že byla k návrhům účastníků odročena dvě ústní jednání (jednou žádal otec nezletilých dětí, jedenkrát požádala žalobkyně), že bylo v řízení rozhodováno o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce zletilé dceři, že bylo současně rozhodováno o třech dětech, což s sebou rovněž nese větší rozsah dokazování týkající se oprávněných potřeb jednotlivých dětí, odvolací soud skrze tato zjištění identifikoval a individualizoval předmětné řízení a logicky pojmenoval základní procesní důvody, jež vedly k jeho prodloužení.
Taková komplexní úvaha je nikoliv v rozporu, ale naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013, a ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1116/2023). Z žalobkyní uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn 30 Cdo 14/2010, neplyne jiný závěr, ale pouze to, že jednou skutečností, která může mít zásadní vliv na složitost řízení, je nutnost provádět dokazování v cizině nebo aplikovat cizí právo (zapojení tzv. mezinárodního prvku).
Zdůrazňuje-li žalobkyně okolnosti, které podle jejího názoru způsobily nepřiměřeně dlouhé řízení, nelze přehlédnout, že i odvolací soud učinil úsudek o nepřiměřeně dlouhém řízení s tím, že v jeho průběhu zaznamenal nekoncentrovanost (odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítá-li žalobkyně, že řízení bylo zatíženo průtahem spočívajícím ve vypracování nadbytečného znaleckého posudku, odvolací soud v odstavci 16 odůvodnění svého rozsudku logicky a srozumitelně vysvětlil, proč znalecký posudek nebyl zadán zbytečně, protože bylo třeba za účelem stanovení výše vyživovací povinnosti otce vyhodnotit výši jeho příjmů; skutečnost, že v důsledku nedostatečné součinnosti otce neměl znalec dostatek potřebných podkladů, a proto z tohoto znaleckého posudku následně odvolací soud nevycházel, nelze klást ani k tíži soudu (žalované).
15. S ohledem na výše uvedené dovolací soud nemá důvod zasáhnout do úvahy odvolacího soudu při stanovení modifikace základní částky odškodnění pro složitost řízení. V zásadě totiž platí, že Nejvyšší soud může zpochybnit úvahu odvolacího soudu ohledně konkrétní výše nemajetkové újmy jen výjimečně, jestliže by byla zjevně nepřiměřená. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Dovolací soud přitom ani vzhledem k námitkám žalobkyně neshledal, že by se odvolací soud při vyhodnocení výše odškodného, kterého se má žalobkyni dostat, dopustil zcela zjevné nesprávností, která by dovolací soud opravňovala k zásahu. Výše uvedené výhrady žalobkyně tedy nezakládají přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
16. Dovolatelka má za to, že odvolací soud měl na základě postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení zvýšit základní částku odškodnění o 30 %, a nikoliv pouze o 15 %, protože znalecký posudek ohledně schopnosti otce plnit vyživovací povinnost byl nadbytečný, a protože soud postupoval ve věci nekoncentrovaně. Opět je třeba zdůraznit, že je věcí soudu prvního stupně a případně odvolacího soudu, aby ustavily konkrétní základní částku odškodného, a do úsudku odvolacího soudu v tomto směru dovolací soud zasahuje jen výjimečně, je-li jeho závěr zjevně nepřiměřený (viz výše). Odvolací soud přitom v odst. 17 a násl. odůvodnění svého rozsudku obsáhle a logicky vysvětlil, proč zadání znaleckého posudku nebylo nepřiměřeným krokem, jakož i proč řízení před soudem prvního stupně obsahovalo prvky nekoncentrovanosti, ale nikoliv „soudního ping pongu“ ve smyslu žalobkyní uváděného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Dovolací soud proto ani do těchto úvah odvolacího soudu ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nemá důvod zasahovat a ani tyto výhrady žalobkyně nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. Dovolatelka dále uvádí, že podle odvolacího soudu nebylo řízení stiženo žádnými průtahy, což je „v rozporu s obsahem spisu“. V této souvislosti však žalobkyně pomíjí, že nedostatky při vedení řízení odvolací soud shledal a popsal v odst. 17 odůvodnění svého rozsudku (zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně během řízení, neodůvodněně vysoký počet ústních jednání). Tento argument se tedy míjí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, a proto nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022).
18. Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že „odvolací soud zcela ignoroval skutečnost (zjištěnou i soudem prvního stupně), že dovolatelka se opakovaně pokoušela o odstranění průtahů v řízení a urychlení postupu soudu prvního stupně několika dalšími písemnými podáními adresovanými soudu prvního stupně.“ Tento její závěr je v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení revidovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 38/2017, ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3547/2022, a ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2693/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3514/24). Odvolací soud zjistil, že stížnost žalobkyně na průtahy byla správně shledána nedůvodnou (odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Proto také tato výhrada nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s ř. Nelze rovněž přehlédnout, že třeba i opakované podávání stížností na průtahy samo o sobě nevede k závěru o účinné snaze účastníka směřující k urychlení řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
19. Dovolatelka uvádí, že řízení pro ni bylo extrémně důležité, protože se jednalo o úpravu poměrů hned tří jejích nezletilých dětí, které v průběhu řízení začaly trpět vážnými psychickými problémy, jež se s délkou řízení a s jejich opakovanými výslechu před orgánem sociálně právní ochrany dětí stupňovaly, což se projevilo i ve vlastním psychickém zdraví žalobkyně. Ani tento skutkový úsudek žalobkyně nemá oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, jenž uzavřel, že příčinou vzniku psychických traumat dětí žalobkyně byly zásadní a gradující neshody mezi žalobkyní a jejich otcem a neochota rodičů respektovat jejich zájmy (odstavec 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
20. Konečně sděluje-li žalobkyně, že řízení mělo pro ni zvýšený význam i proto, že „téměř po celou dobu řízení, kdy soud nebyl schopen uložit otci povinnost platit výživné pro své děti odpovídající jeho poměrům, musela sama pouze ze svého příjmu živit sebe i své 3 děti a tím nahrazovat vyživovací povinnost otce, která byla zanedbána ve značném rozsahu“, ani tento závěr nekoresponduje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Ten naopak vyzdvihl, že „bylo prokázáno, že otec na školném pro nezletilou AAAAA (pseudonym) v průběhu posuzovaného řízení zaplatil celkem částku 128 488 Kč. Zcela nepřípadná je pak námitka žalobkyně, že tato musela pouze ze svého příjmu živit sebe i své 3 děti a nahrazovat tím vyživovací povinnost otce, když předmětem řízení je náhrada nemajetkové újmy žalobkyně za nepřiměřenou délku řízení, nadto vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče, přičemž z meritorních rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení vyplývá, že otec nezletilých dětí plnil vyživovací povinnost k dětem, byť s ohledem na jeho výrazně nadprůměrné majetkové poměry v nedostatečné výši, nadto nezl. BBBBB (pseudonym) byl převážnou část posuzovaného řízení ve faktické střídavé péči, nezl. AAAAA pak více než polovinu posuzovaného řízení, tedy otec plnil vyživovací povinnost i osobní péči. Konečně nelze ani přehlédnout, že otec po druhém meritorním rozhodnutí nalézacího rozsudku začal platit stanovené výživné, byť dosud meritorní rozhodnutí nenabylo právní moci a rovněž ještě před právní mocí uhradil na dlužném výživném stanovené statisícové částky. Navíc lze uvést, že i žalobkyně jakožto matka plnila vyživovací povinnost k nezl. AAAAA a BBBBB v době faktické střídavé péče v nedostatečné výši v poměru k jejímu příjmu, jak je zřejmé z nedoplatků výživného stanovených pravomocnými rozsudky matce.“ I výše popsaná žalobkyní uváděná údajná okolnost je tedy v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a proto nezakládá přípustnost dovolání.
21. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zde dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) nemůže dovolací soud přihlédnout u dovolání, které není přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu