USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, se sídlem v Letovicích, Masarykovo nám. 1065/11, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 244/2021, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 11 Co 389/2023-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen žalované zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna plnit do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak tento výrok potvrdil; ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 12 016 Kč do 15 dní od právní moc rozsudku, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 296 667 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, která mu podle jeho tvrzení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví (dále „žalovaný“ nebo „ÚPV“) a před správními soudy a Ústavním soudem týkajícího se užitného vzoru žalobce. Toto řízení bylo zahájeno dne 16. 9. 2005 návrhem SAZKA a.s. na výmaz užitného vzoru č. 13650 z rejstříku užitných vzorů. ÚPV rozhodl o výmazu tohoto užitného vzoru dne 20. 2. 2006, toto rozhodnutí napadl žalobce dne 20. 3. 2006 rozkladem, který předseda ÚPV svým rozhodnutím ze dne 17. 10. 2008 zamítl. Dne 19. 12. 2008 žalobce toto rozhodnutí napadnul správní žalobou u Městského soudu v Praze, který rozhodnutí předsedy ÚPV svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 zrušil. Dne 21. 2. 2011 byla věc vrácena ÚPV, jehož předseda rozhodnutím ze dne 9. 7. 2013 rozklad žalobce (podruhé) zamítl. Toto rozhodnutí napadl žalobce dne 2. 9. 2013 v pořadí druhou správní žalobou, kterou Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 zamítl. Tento rozsudek žalobce napadl kasační stížností, o které Nejvyšší správní soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž tento následně dne 15. 5. 2019 žalobu opět zamítl. V pořadí druhou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 zamítl, následnou ústavní stížnost žalobce Ústavní soud usnesením ze dne 20. 10. 2020 odmítl, toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 10. 2020. Žalobce dne 19. 3. 2021 uplatnil nárok na zadostiučinění u Ministerstva spravedlnosti, posléze se jej domáhal soudně.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení bylo jako celek nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož vznikla žalobci nemajetková újma, přičemž konstatování porušení práva by nebylo dostatečnou satisfakcí. Pro vyčíslení finančního zadostiučinění soud prvního stupně vycházel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení (za první dva roky částka poloviční), takto vypočtenou částku 210 000 Kč pak snížil o 55 % z důvodu složitosti řízení vzhledem k jeho složitosti skutkové i právní, jakož i z hlediska počtu instancí, které o věci rozhodovaly a z důvodu sníženého významu řízení v jeho samém závěru, neboť předmětný užitný vzor by žalobce v každém případě mohl uplatňovat nejpozději do 30. 6. 2013. Soud prvního stupně tak co do částky 94 500 Kč žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
5. Odvolací soud k odvolání žalobce i žalované shledal, že řízení pro potřeby určení jeho celkové délky nezačalo dne 16. 9. 2005, kdy byl podán návrh na výmaz užitného vzoru, wale běžet započalo pro žalobce až dne 3. 10. 2005, kdy byl tento návrh doručen jeho právnímu zástupci. Rozhodná doba řízení tedy činila 15 let a 18 dnů a je představována obdobím ode dne 3. 10. 2005 do dne 21. 10. 2020. Také určil, že vzhledem k celkové délce bylo namístě určit základní částku ve výši 17 000 Kč za každý rok řízení (za první dva roky poloviční). Co se týče právní a skutkové složitosti, odvolací soud shledal, že vzhledem k ní je na místě základní částku snížit o 10 %. Instanční složitost potom odůvodňuje snížení základní částky o dalších 35 %. Pro období řízení následující po 30. 6. 2013, kdy by užitný vzor tak či onak zanikl, jako odpovídající shledal snížení základní částky o 20 % z důvodu sníženého významu řízení. Pro celé řízení tak shledal jako odpovídající kompenzaci částku ve výši 106 516 Kč (srov. bod 12 rozsudku odvolacího soudu) a odpovídajícím způsobem změnil rozsudek soudu prvního stupně.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V tom rozsahu, ve kterém byl žalobcem napaden nákladový výrok II, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
10. Ani zbývající dovolací argumentace nemohla přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť svým postupem se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
11. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
12. Nejvyšší soud za prvé nemohl přisvědčit přípustnosti námitky dovolatele týkající se toho, že soudní i správní orgány musí se složitostí případů počítat, přičemž zákonné normy nestanoví žádnou výjimku pro to, aby složitější případy trvaly déle. Na dané téma (vztahu mezi kritériem složitosti věci a kritériem postupu orgánu veřejné moci) lze dodat, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní.
Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Okolnost, že řízení probíhalo před více instancemi se do posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci promítá prostřednictvím pravidla, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci soudu (potažmo správnímu orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána.
Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů [potažmo správních orgánů] nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů či správních orgánů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
13. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů judikatury, podle nichž složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva přitom zahrnuje ve své konkretizaci též počet instancí, v nichž byla věc řešena [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska]. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který v souvislosti s počtem instancí a i s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení s určitými opravnými prostředky úspěšný, nemodifikoval základní částku na základě kritéria postupu správního orgánu (správního soudu), neboť pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout jen takové případy, v nichž dojde k tzv. kvalifikované kasaci, tedy ke zrušení rozhodnutí správního orgánu (nebo soudu) nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl.
89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009), popřípadě situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [srov. od IV. písm. c) Stanoviska], což ovšem případ posuzovaného řízení není (kdy ke zrušení došlo vedle nepřezkoumatelnosti i z důvodů dalších).
Stejně tak nelze na základě učiněných skutkových zjištění (jimiž je Nejvyšší soud v zásadě vázán, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) dospět k závěru, že posuzované řízení bylo zatíženo deficitem v podobě opakovaného nekoncentrovaného rušení rozhodnutí orgánů nižších stupňů. Postup označovaný v judikatuře Nejvyššího soudu jako tzv. „soudní ping pong“ (jež nemusí být ve všech případech výlučně spojen s rušením rozhodnutí z důvodů jinak přičitatelných státu) zpravidla vede k výraznému pochybení v postupu orgánů veřejné moci, které se pak stává podstatnou příčinou délky posuzovaného řízení.
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, (jen) byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní (nebo správní) soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům (zde správním orgánům). Zmíněná závažná pochybení orgánů veřejné moci, která mohou odůvodnit navýšení přiměřeného zadostiučinění, přitom musí být na první pohled zjevná, jak je tomu např. při zrušení rozhodnutí výlučně pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v případě tzv. „instančního ping-pongu“ anebo od počátku zcela zjevně nadbytečně prováděného dokazování (vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3759/2009, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). Odvolacím soudem převzatá skutková zjištění soudu prvního stupně, která nelze v rámci dovolacího řízení zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom o existenci takovéhoto zjevného a extrémně nesprávného procesního postupu soudů, jímž by bylo posuzované řízení zatíženo a jež by současně vedlo k prodloužení délky řízení, nesvědčí.
14. Posouzení délky namítaného řízení jako nepřiměřené a s tím související závěr odvolacího soudu o základní částce zadostiučinění ve výši 17 000 Kč za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., přičemž rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že úvaha o volbě výše výchozí částky zadostiučinění a o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „Stanovisko“, vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít i jen ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2711/2015). Krácení základní částky za první dva roky na polovic se přitom použije i pro účely správního řízení, a to i tehdy, jsou-li v něm stanoveny lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, srov. zejména jeho odstavec 12).
15. Nejvyšší soud zde také připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %), srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
16. K námitce, že složitost řízení samy uměle vytvářely správní a soudní orgány, které ve věci rozhodovaly, jakož i k námitce týkající se zvýšeného významu řízení, dovolací soud upozorňuje, že takové závěry z napadeného
rozhodnutí nevyplývají. Své odlišné právní posouzení věci tak dovolatel staví na jiných skutkových zjištěních než odvolací soud, a takto uplatněné námitky proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 17. Námitka dovolatele, že by snížení základní částky nemělo přesahovat 50 %, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. také nezakládá. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Nadto obecný závěr, podle kterého by snížení nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Dospěl-li tak v projednávané věci odvolací soud k nutnosti snížení základní částky v druhé části řízení o 65 % z více samostatných důvodů (35 % instanční složitost, 10 % skutková a právní složitost a 20 % snížený význam řízení pro dovolatele), není jen proto jeho právní posouzení v tomto směru v rozporu s judikaturou dovolacího soudu [pozn. Nejvyššího soudu: dovolatel zde svou námitku navíc nesprávně směřoval vůči soudu prvního stupně; na jeho hodnocení však napadené rozhodnutí nestojí, neboť odvolací soud způsob modifikace základní částky následně přehodnotil a přijal závěry vlastní. Jelikož však může být tato námitka mutatis mutandis uplatněna i vůči odvolacímu soudu, Nejvyšší soud ji posoudil, jako by byla vznesena vůči napadenému rozhodnutí]. 18. Druhá dovolací otázka taktéž nemohla založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16). Takovou situaci shledal Nejvyšší soud i v nynějším případě, kdy dovolatel ke druhé otázce uvedl, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy má být tato právní otázka vyřešena jinak, a také v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla (srov. s. 4 podaného dovolání), navíc žádnou právní otázku jednoznačně neformuloval (nevymezil způsobilý dovolací důvod) a naopak spíše opět nabízel svá konkurující skutková tvrzení, z nichž Nejvyšší soud vycházet nemohl. 19. Nakonec není možné shledat přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ke třetí otázce týkající se procesních pochybení v rámci správní části posuzovaného řízení. Jak přiléhavě vysvětlil již odvolací soud, kompenzační řízení slouží k odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv k revizi výsledků posuzovaného řízení. Vady posuzovaného řízení tak není možné v rámci kompenzačního řízení zohlednit, pokud samy nejsou v posuzovaném řízení důvodem kasace, která se následně projeví v délce tohoto řízení. Nejvyšší soud setrvale uvádí, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2995/2017, nebo ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 885/2022). Již z toho je tak zjevné, že kompenzační řízení nemůže sloužit (také) ke kompenzaci vad posuzovaného řízení; ty navíc v nynější věci z napadeného rozhodnutí nevyplývají, předložená argumentace je tak (v dovolacím řízení nepřípustně – srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) postavena na odlišném skutkovém základě, než který přijal odvolací soud v napadeném rozhodnutí. 20. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné. 21. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu