Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. M. P., právně zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 sp. zn. 6 Tdo 618/2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2024 sp. zn. 2 To 51/2023 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023 sp. zn. 4 T 2/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán společně s Jihomoravskou sociální, a. s. (dále také jen "JMS, a. s."), vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a k peněžitému trestu ve výměře čtyřista denních sazeb s výší denní sazby 250 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v poskytování poradenství, konzultační činnosti při vykazování výkonů zdravotní péče zdravotním pojišťovnám ze systému veřejného zdravotního pojištění na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným zdravotním pojišťovnám.
3. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel se záměrem neoprávněně ve prospěch obchodní společnosti JMS, a. s., získat finanční prostředky z veřejného zdravotního pojištění, za součinnosti zaměstnankyň společnosti působících na pozici zdravotních sester pro účely vylákání úhrad ze zdravotního pojištění, vytvořil plán péče o desítky pacientů. Zdravotní sestry podle jeho instrukcí vedly ošetřovatelskou dokumentaci tak, aby byl zajištěn její soulad s tiskopisy ORP (ošetřovatelskou a rehabilitační péči poskytovanou v pobytových zařízeních sociálních služeb), a následně vědomě nepravdivě vyplňovaly do tiskopisů ORP údaje pro účely vykazování úkonů zdravotní péče. Dané úkony zdravotní péče byly nepravdivě vykazovány bez předchozí indikace ošetřujícího lékaře. Tiskopisy a údaje v nich uvedené byly spoluobviněnou předkládány zdravotním pojišťovnám, které tuto vykázanou, avšak nediagnostikovanou a ošetřujícím lékařem neindikovanou, nadto z určité části ani reálně neuskutečněnou péči, spoluobviněné hradily.
4. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu podal odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek ve vztahu ke stěžovateli zrušil co do výroku o náhradě škody, a znovu rozhodl tak, že jsou oba obvinění povinni zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 5 464 079,15 Kč a poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy špatně chápou podstatu případu, v důsledku čehož v napadených rozsudcích špatně vyhodnotily předložené důkazy. Mělo se tak dít zejména ve vztahu v odůvodnění hojně užívanému slovu "indikovat" (určovat způsob léčby), kdy toto slovo je nutné oddělit od úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Dále vytýká obecným soudům, že nepřihlédly k prokázaným skutečnostem ve prospěch obhajoby, čímž došlo ke zkreslení skutkového stavu a stěžovatel byl zkrácen v právu na spravedlivý proces.
V odůvodnění rozsudku městského soudu se opakovaně objevují některé skutečnosti a citace svědků, ze kterých soud dovozuje stěžovatelovu vinu, avšak soud neuvádí celé výpovědi svědků, jak byly uvedeny v protokolech, čímž pomíjí celkový obsah svědeckých výpovědí. V důsledku toho je pak odůvodnění městského soudu místy rozporné nebo neúplné. Dále se vymezuje proti závěrům obecných soudů, že měl vědět o tom, že poukazy ORP byly opatřovány razítkem ze strany lékařů a podepisovány sestrami. Tyto závěry považuje za unáhlené a zkreslené.
V otázce údajného fiktivního vykazování úkonů poskytované péče obecné soudy zohlednily odborné vyjádření MUDr. Martina Voldřicha, podle které by reálně mohlo být provedeno s ohledem na časový rozvrh a personální obsazení přibližně jen 40-60 % objemu vykázané péče. Stěžovatel však namítá, že MUDr. Martin Voldřich pracoval s nesprávnými vstupními daty a jeho závěry je tak nutno považovat za značně nepřesné. Stěžovatel dále nesouhlasí s právním posouzením věci ani s vyčíslením škody.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.
10. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazoval na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
11. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Námitky v ústavní stížnosti jsou z podstatné části opakováním obhajoby, kterou stěžovatel uplatňoval již ve všech stádiích trestního řízení. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Zejména lze odkázat na bod 41. usnesení Nejvyššího soudu, v němž je podrobně popsána podstata jednání stěžovatele, na bod 44., kde soud rozebral procesní stránku věci a na bod 49., v němž se zabýval výší způsobené škody.
12. Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a jako správné shledal i jejich právní posouzení.
13. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 trestního řádu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 trestního řádu vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a proč mu neuvěřily. Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatele v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání stěžovatele. Obecné soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
14. Závěrem Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 353/25 , kterým byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost stěžovatelky obchodní společnosti Jihoměstská sociální, a. s., spoluobviněné stěžovatele.
15. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu