Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2025 č. j. 11 Co 159/2024-1132, a o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou, sídlem Rostislavova 1363/22, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2025 č. j. 11 Co 159/2024-1132 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. května 2024 č. j. 99 P 238/2020-898, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a nezletilého J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé napadají rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o péči o jejich dítě (vedlejšího účastníka). Stěžejní námitkou matky je, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nerespektoval dříve vydaný nález Ústavního soudu v totožné věci a dítě nemělo být svěřeno do symetrické střídavé péče obou rodičů. Otec oproti tomu napadá pouze části rozhodnutí obecných soudů ohledně výše výživného, výchovného opatření a nákladů řízení.
2. Z vyžádaného spisu vyplývá, že o úpravě poměrů k nezletilému bylo naposledy rozhodováno rozsudkem krajského soudu ze dne 7. února 2023 č. j. 14 Co 253/2022-578, kterým soud svěřil nezletilého do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů a uložil jim vzájemně hradit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 22. listopadu 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23 (dále jen "předchozí nález"). Přestože ji zamítl, dospěl k tomu, že tehdejší rozhodnutí krajského soudu vykazovalo celou řadu procesních chyb a nedostatků.
3. Především se jednalo o to, že se krajský soud podrobněji nezabýval otcovou konfliktní povahou. Přestože Ústavní soud netrval na znaleckém zkoumání osobnosti otce, uvedl, že krajský soud mohl alespoň vyslechnout psycholožku dítěte, z jejíž zprávy vycházel. Krajský soud se blíže nevěnoval ani zjištěné nejednotnosti výchovného prostředí matky a otce. Své rozhodnutí založil mimo jiné na přání dítěte, nezjišťoval ale jeho aktuální názor; nevypořádal se ani se stanoviskem opatrovníka. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud také dostatečně nevysvětlil, v čem spatřuje zásadní změnu poměrů, a nezvážil možnost asymetrické střídavé péče.
4. Přestože Ústavní soud shledal v předchozím nálezu tato pochybení, upřednostnil zájem na zachování již stabilizovaných rodinných vztahů, jelikož v postupu krajského soudu došlo převážně "jen" o procesní pochybení. Přihlédl také k tomu, že matka v mezidobí zahájila nové řízení o úpravě poměrů k nezletilému a že nezletilý vyjádřil přání zachovat střídavou péči. Ústavní soud tedy rozhodnutí krajského soudu nezrušil, přesto zdůraznil, že v dalším již probíhajícím opatrovnickém řízení je povinností obecných soudů k závěrům nálezu přihlédnout a uvedených procesních pochybení se vyvarovat.
5. Nyní projednávaná ústavní stížnost vzešla právě z tohoto nového řízení zahájeného návrhem matky na svěření nezletilého do její výlučné péče. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně rozhodl o změně předchozí symetrické péče na asymetrickou péči s převahou péče matky. Podle jeho rozsudku měl být nezletilý v péči otce v sudé týdny od čtvrtka do pátku a v liché týdny od středy do pondělí následujícího (sudého týdne), ve zbylé dny v péči matky. Výživné mezi rodiči nestanovil, ale uložil otci povinnost zdržet se osobní přítomnosti při volnočasových aktivitách nezletilého v době, kdy péče o nezletilého připadá matce.
6. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání otec i matka. Krajský soud v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování mj. o aktuální zprávy o poměrech obou rodičů, pohovory s nezletilým a znalecký posudek. Dospěl k tomu, že odvolání jsou částečně důvodná a změnil rozsudek okresního soudu v části rozhodnutí o péči tak, že se návrh matky na změnu péče zamítá. V části o výživném jej změnil tak, že je otec povinen hradit výživné měsíčně ve výši 4 000 Kč a rozhodl o dlužném výživném ve výši 9 000 Kč. Jinak rozhodnutí okresního soudu potvrdil (pouze upravil znění výroku o výchovném opatření). Každému z rodičů pak uložil povinnost zaplatit státu částku ve výši 14 400 Kč s ohledem na náklady na vyhotovení znaleckého posudku.
7. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na rodinný život a na péči o děti podle čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; kromě toho namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
8. Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu ve výrocích II, III, IV, VI a VIII, dále pak rozsudek okresního soudu ve výroku III. Svou ústavní stížnost tedy směřuje do výroků, kterými bylo rozhodnuto o navýšení výživného, uložení výchovného opatření a povinnosti částečně nahradit náklady na vyhovení znaleckého posudku. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
9. Ústavní soud dále obdržel vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který vykonával v řízení před obecnými soudy funkci kolizního opatrovníka nezletilého. Jelikož však řízení před Ústavním soudem nepředstavuje pokračování řízení před obecnými soudy a tento orgán nebyl Ústavním soudem jako opatrovník jmenován, nelze jej v tomto řízení o ústavních stížnostech považovat za právního zástupce nezletilého. Ústavní soud proto k tomuto podání nepřihlížel.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou ústavní stížnost stěžovatelky i ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněné.
11. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17 , usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 ).
12. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně výživného. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 25. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14 , usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11, usnesení ze dne 9. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3594/20 nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24 ].
A) Posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky
13. Z výše vymezených principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, přihlédl přitom taktéž k závěrům předchozího nálezu sp. zn. I. ÚS 1096/23
. Ústavní soud si vyžádal spis a dospěl k tomu, že krajský soud předchozí nález reflektoval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s jeho závěry náležitě vypořádal.
14. Krajský soud oproti řízení, jež předcházelo předchozímu nálezu, především ustanovil znalce za účelem posouzení osobnosti otce, matky a dítěte a jejich vzájemných vztahů. S provedeným důkazem (a jeho souvislostmi s dalšími důkazy a zjištěními) se také náležitě vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména bod 30). Krajský soud dospěl v souladu se znaleckým posudkem k závěru, že chování otce je problematické a projevuje se především v jeho sebestřednosti, neústupnosti, agresivitě s minimální schopností sebekorekce a v omezení empatie. Jeho osobnostní nastavení se odráží i do konfliktu s matkou, ale i se zástupci školy a dalšími osobami, a v tomto směru tak otec nepředává nezletilému vhodné vzorce chování.
15. Krajský soud dále zvažoval, zda je toto zjištění natolik v rozporu se zájmy nezletilého a samo o sobě dostatečným důvodem pro odchýlení se od symetrické střídavé péče, a dospěl k tomu, že nikoliv. Vzal totiž v potaz přání nezletilého, které konzistentně zaznívalo v pohovorech, které s ním krajský soud provedl (viz bod 33 napadeného rozsudku). Také přihlédl k tomu, že po bazální rovině je otec schopen se o dítě řádně postarat. Ani asymetrická péče, dokonce péče matky by podle krajského soudu "nevedla k potlačení negativních dopadů projevů otce do výchovy nezletilého, naopak by mohla vést ke gradaci těchto projevů" (bod 34 napadeného rozsudku). Přestože má tedy podle krajského soudu dosavadní model péče k ideálu daleko, v nevhodném chování otce a jeho osobnostním nastavení neshledal natolik závažné překážky střídavé péče, aby převážily oproti názoru nezletilého a jiným pozitivním dopadům otcovy výchovy.
16. Jak Ústavní soud uvedl výše, jsou to primárně obecné soudy, které mají výhodu přímého kontaktu s účastníky řízení a které mohou posoudit všechny konkrétní okolnosti věci komplexně na základě jimi prováděných a hodnocených důkazů. Samotné odůvodnění krajského soudu žádné známky logického rozporu nevykazuje. Naopak se s problematickými otázkami vypořádává a předkládá argumenty, proč nenastala taková kvalifikovaná změna poměrů, aby bylo potřeba změnit symetrickou střídavou péči. Vůči otcově problematické osobnosti staví zejména přání nezletilého a schopnost otce zajistit jeho potřeby a postarat se o něj, což jsou důvody, které soud nepochybně může vzít při rozhodování o péči v potaz. Ústavní soud proto nyní nehodlá nahrazovat svým úsudkem komplexní hodnocení situace nezletilého a jeho rodičů obecnými soudy.
17. Je však pravda, že krajský soud ne zcela správně dovozuje z judikatury Ústavního soudu absolutní ústavněprávní preferenci symetrické střídavé péče. Z žádného nálezu nelze dovodit, že by výchozím modelem úpravy péče rodičů o dítě měla být jeho symetrická varianta, tj. styk rodičů s dítětem stanovený v poměru 50:50 (viz nález ze dne 5. února 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24 ). Přesto Ústavní soud - veden zásadou zdrženlivosti a zájmem o stabilitu výchovného prostředí - neshledal nyní důvod do závěrů krajského soudu zasahovat. Upozornění na ne zcela správné závěry dovozené z judikatury Ústavního soudu však může mít význam pro další případná rozhodování obecných soudů ve věci péče o nezletilého.
18. Ani v případech konkrétních vad namítaných stěžovatelkou Ústavní soud nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nelze souhlasit s tím, že by krajský soud nerespektoval pokyn Ústavního soudu z předchozího nálezu, aby vyslechl psycholožku nezletilého (B.). Jednak je ze spisu zřejmé, že o to usiloval (byť nakonec bezvýsledně; viz bod 25 napadeného rozsudku či přípisy ve spise na č. l. 931 a 965), jednak nakonec pro rozhodné otázky ustanovil znalce, kterého také vyslechl. Co se týče reflektování stanoviska opatrovníka, je pravda, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovné vypořádání se s ním ze strany krajského soudu nezaznívá. Důvody, pro které se krajský soud odchýlil od návrhu a vyjádření opatrovníka, lze však jednoznačně dovodit z celého obsahu odůvodnění rozhodnutí.
19. Stěžovatelka svou námitku o překvapivosti rozhodnutí a porušení legitimního očekávání zakládá především na tom, že se krajský soud odchýlil od svých dříve prezentovaných závěrů v dřívějším rozhodnutí o předběžném opatření. V něm se krajský soud vyjádřil, že zhorší-li se chování otce, bude nutné přistoupit k radikálnímu omezení styku s nezletilým. Přestože podle stěžovatelky došlo k významnému zhoršení chování otce, krajský soud na to nezareagoval. Nicméně jen v této skutečnosti nelze spatřovat porušení legitimního očekávání, natožpak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Především byla tato zmínka obsažena v mezitímním rozhodnutí krajského soudu, nejednalo se ani o nosný důvod pro dané rozhodnutí, který by se odrazil ve výroku nebo by mohl být určitým způsobem závazný. B) Posouzení ústavní stížnosti stěžovatele
20. Námitky stěžovatele vyjádřené v jeho ústavní stížnosti taktéž nepovažoval Ústavní soud za opodstatněné. K rozhodnutí o výživném provedl krajský soud dostatečné dokazování a své rozhodnutí o výši výživného náležitě odůvodnil. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že zjišťoval i poměry matky a nezletilého a vyhodnocoval je ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele (viz bod 38 rozsudku krajského soudu).
21. Co se týče nákladů řízení, ústavní stížnosti proti rozhodnutím v těchto věcech jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [viz stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb., body 11 a 34)]. Stěžovatel rozporuje povinnost hradit náklady v bagatelní výši a ani nezmiňuje žádné mimořádné okolnosti, které by dokládaly, že projednávaná věc svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Již proto Ústavní soud ani v této části neshledal ústavní stížnost opodstatněnou.
22. Ústavní soud též nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, že by bylo uložené výchovné opatření ohledně osobní přítomnosti stěžovatele na volnočasových aktivitách nezletilého nepřiměřené. Jak okresní soud, tak krajský soud potřebu uložení tohoto omezení ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily. Vypořádaly se také s konkurujícími zájmy a vysvětlily, proč nemůžou v této věci převážit. Z pohledu ústavněprávního přezkumu tedy toto omezení obstojí.
23. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Proto ústavní stížnosti stěžovatelky a stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
24. Přesto však Ústavní soud opětovně vyzývá stěžovatele (jak to již učinil v předchozím nálezu, ale i opakovaně obecné soudy ve svých rozhodnutích), aby respektovali nejlepší zájem svého dítěte, usilovali o zmírnění vzájemných konfliktů a vytvořili svému dítěti nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu