Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Palackého tř. 2203/186, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 3 Tdo 547/2023-12451, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2022 č. j. 1 To 64/2022-12055 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2021 č. j. 37 T 4/2020-11610, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, a dále z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku.
2. Stěžovatel se uvedených trestných činů dopustil tím, že spolu s dalšími obviněnými porušil řadu povinností vyplývajících ze zákona o spotřebních daních se záměrem zkrátit spotřební daň a daň z minerálních olejů pro pohon motorů a současně se obohatit. Nesplnil povinnost registrovat se jako osoba nakládající se zvláštním minerálním olejem, neoznámil ani nakládání s ním a nesplnil povinnost značkování dopravovaného minerálního oleje. Stěžovatel se tedy podílel na pokoutné distribuci minerálních olejů. Toho se dopustil přesto, že mu rozsudkem z roku 2013 byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti právě v tomto oboru.
3. Co se týče maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku, stěžovatel byl odsouzen za to, že nechal v době, kdy byl v koluzní vazbě, doručit dopis svědkyni, ve kterém ji instruoval, jak má vypovídat, a naváděl ji, aby dále instruovala i další svědky.
4. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí části majetku a zákazu činnosti.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozporoval hlavně své postavení v hierarchii obviněných a množství dovezených minerálních olejů. Namítal, že nebyly zohledněny některé jím navrhované důkazy. Vrchní soud v Olomouci však dospěl k závěru, že vznesené námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby uplatněné před soudem prvního stupně. Zdůraznil, že stěžovatel fakticky obstarával a řídil společnosti, které minerální oleje dovážely z Polska. Jeho význam v celé hierarchii byl proto velký. Vrchní soud odvolání stěžovatele zamítl.
6. Stěžovatel následně podal (spolu s druhým obviněným) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Neshledal v napadených rozhodnutích žádné skutkové rozpory, vypořádal se rovněž s procesní použitelností některých důkazních prostředků, s údajně opomenutými důkazy či přiměřeností výše trestu.
7. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítá, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Soudy se údajně nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a opomenuly některé důkazy. Jako problematické označuje stěžovatel také to, že soudy dle jeho názoru odhadují či dotváří fakta rozhodná pro kvalifikaci spáchaných trestných činů. Stěžovatel také tvrdí, že Krajský soud v Ostravě nebyl nestranný, jelikož stejný senát, který rozhodoval ve věci stěžovatele, schválil dohodu o vině a trestu spoluobžalovaného.
Věc stěžovatele rovněž nebyla projednána bez zbytečných průtahů, jelikož Nejvyšší soud rozhodl ve věci po více než roce od podání dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu zároveň stěžovatel označuje jako formalistické, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Rovněž vznáší námitku, týkající se neprokázaného rozsahu trestné činnosti, tj. mnoha litrů údajně distribuovaných minerálních olejů. Uložený trest odnětí svobody ve výměře jedenáct a půl roku je podle stěžovatele vzhledem k jeho osobě trestem zcela zjevně nepřiměřeným.
8. Ústavní soud shledal, že jsou splněny veškeré procesní předpoklady řízení, neboť ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Ústavní soud však po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje jen výjimečně, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jiné vady, které nijak nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
10. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal nic, co by zakládalo porušení základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou precizně odůvodněna, obsahují zhodnocení všech relevantních aspektů věci a skutkové závěry nevykazují žádné, natož extrémní rozpory. Krajský soud se všemu podstatnému pro rozhodnutí o vině věnoval na 150 stranách odůvodnění, kterému Ústavní soud nemá z pohledu ústavního práva co vytknout. Vrchní soud a Nejvyšší soud následně zareagovaly na veškeré důležité námitky stěžovatele, které proti rozsudku krajského soudu vznášel (a které znovu vznáší v ústavní stížnosti).
11. Lze zejména odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, které zodpovídá veškeré otázky předložené v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele ohledně údajného umělého navyšování množství minerálních olejů, tj. rozsahu trestné činnosti. Tímto aspektem věci, který je navíc pro svůj skutkový charakter v zásadě ústavně irelevantní, se Nejvyšší soud zabýval v bodě 66 a na jeho odůvodnění není nic neústavního. O vině stěžovatele neměl Nejvyšší soud pochyb; odsuzující rozsudky jsou založeny na využití operativně pátracích prostředků, zejména odposlechů, z nichž obecné soudy vycházely, a jejichž procesní použitelností (zákonností) se Nejvyšší soud taktéž zabýval. To se týká i procesní použitelnosti výpisů z polského systému SENT, kterou stěžovatel znovu v ústavní stížnosti napadá, aniž by jakkoli reagoval na zcela srozumitelné vysvětlení Nejvyššího soudu v bodě 67 jeho odůvodnění.
12. Nejvyšší soud se také vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně údajně opomenutých důkazů. Soudy vždy neprovedení důkazu patřičně odůvodnily, a nelze proto takové důkazy vůbec označit za opomenuté (k tomu zejména bod 439 odůvodnění krajského soudu, bod 58 odůvodnění vrchního soudu, bod 57 odůvodnění Nejvyššího soudu). Nejde o protiústavní opomenutý důkaz, který by mohl být relevantní pro dané rozhodnutí a současně by nebyl patřičně vypořádán, resp. nebylo odůvodněno jeho neprovedení.
13. Materiálně nepřípustná je pak argumentace stěžovatele, kterou započíná svou ústavní stížnost. Jde o námitku, že ve věci rozhodoval stejný senát jako ten, který rozhodoval o dohodě o vině a trestu jednoho ze spoluobviněných. Tuto námitku však stěžovatel nevznesl v dovolání, proto se jí Ústavní soud nemůže zabývat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2006/24 , bod 13). S totožnou argumentací se navíc vypořádal již vrchní soud, když ji uplatnil jiný spoluobžalovaný (bod 17 odůvodnění vrchního soudu).
14. K námitce stěžovatele ohledně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud podotýká, že s ohledem na obsáhlost spisu, více osob obviněných a složitost celého případu je třeba dobu, ve které dovolací soud rozhodl, označit za přiměřenou, resp. neporušující základní práva stěžovatele. Navíc, stěžovatel hovoří výhradně o délce dovolacího řízení, které je však ze své povahy mimořádným opravným prostředkem. Od zahájení trestního stíhání do pravomocného rozhodnutí však věc probíhala zjevně bez zbytečných průtahů. Stěžovatel byl poprvé v rámci přípravného řízení vyslýchán v červnu roku 2019 a již v prosinci roku 2021 bylo krajským soudem rozhodnuto o vině. Rozhodnutí se stalo pravomocným rozsudkem vrchního soudu z října 2022.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele o nepřiměřenosti trestu. Přezkoumávat závěry obecných soudů o výši trestu Ústavnímu soudu nepřísluší. Důležité je, že mimořádné zvýšení trestu v tomto případě bylo ústavně souladným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, a to s poukazem na předchozí trestnou činnost (nezahlazená odsouzení) stěžovatele. Stěžovatel byl naposledy podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2017 se zkušební dobou o délce 7 let, načež hned další rok započal s pácháním trestné činnosti, za kterou je odsouzen zde napadenými rozhodnutími. Poukazy stěžovatele na protiústavní přísnost trestu bez možnosti "resocializace" jsou proto nepřípadné.
16. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu