Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská 982/136, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024 č. j. 4 Tdo 196/2024-4211, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2023 č. j. 4 To 34/2023-4029 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2023 č. j. 5 T 6/2022-3948, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl v trestním řízení uznán vinným z pokračujícího zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což ho Krajský soud v Plzni odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a k peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč. Stěžovateli také uložil povinnost zaplatit insolvenční správkyni poškozené náhradu škody 7 736 500 Kč. Odvolání stěžovatele pak zamítl Vrchní soud v Praze. Stěžovatel neuspěl ani s dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se nyní ústavní stížností domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel podle napadených rozhodnutí zločin spáchal tím, že jako jednatel společností A (poškozená) a B (B) se vědomě podílel na tom, že si společnost B vzala úvěr na splacení majetkového podílu v poškozené společnosti, kterou ovšem platila z prostředků poskytnutých od poškozené bez náležité protihodnoty. Stěžovatel tedy v rozporu s péčí řádného hospodáře nakládal s finančními prostředky poškozené společnosti, přestože se nejednalo o výplatu zisku poškozené společnosti, nešlo o protiplnění a nedala se očekávat jejich návratnost.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje trestní řízení a zpochybňuje své odsouzení. Odsuzující rozsudek považuje za nelogický a postavený na chybných premisách a nepochopení podnikatelského prostředí. Tyto vady nenapravil ani odvolací, ani dovolací soud. Stěžovatel namítá, že nebyly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti jednání poškozené a v řízení nebyly provedeny některé stěžovatelem navrhované důkazy. Naopak ztráta účetnictví nemůže být kladena ke stěžovatelově tíži. Některé z transakcí se také odehrály až po zániku jeho funkce jednatele.
Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná i ohledně právních závěrů koncernového práva nebo uhrazovací funkce zástavy. Stěžovatel se dovolává presumpce neviny, protože nebyla postavena najisto objektivní stránka trestného činu (stěžovatel totiž splácel úvěr na základě smluv o půjčce a od společníků poškozené nikdy nedostal opačný pokyn) ani subjektivní stránka (ve formě úmyslu přisvojit si cizí věc). Stěžovatel rozporuje nekriticky přiznanou náhradu škody poškozené, která není v napadených rozhodnutích dostatečně zdůvodněna.
4. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen advokátem, poté, co vyčerpal zákonné prostředky ochrany práv, které měl k dispozici. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. Takové vady napadená rozhodnutí nevykazují. V čem by šlo krajskému soudu vytknout stručnost odůvodnění odsuzujícího rozsudku, to vrchní soud podrobně rozvíjí a zasazuje do kontextu. V řízení před Ústavním soudem je každopádně podstatné trestní řízení jako celek. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl shodné závěry trestních soudů revidovat. I když se stěžovatel pokusil dát věci ústavněprávní rozměr označením takových práv, do kterých mělo být zasaženo, prakticky jen opětovně polemizuje se skutkovými závěry trestních soudů a s právním hodnocením na nich založeným.
7. Ústavní soud se nicméně zaměřil na námitky neprovedených důkazů a námitky týkající se (ne)naplnění znaků zločinu zpronevěry, které mají nejblíže k ústavní relevanci ústavní stížnosti.
8. Stěžovatel se dovolává provedení účetních výkazů obou společností, vyslechnutí zaměstnance úvěrující banky a dokumentace o schvalování tohoto úvěru. Se stěžovatelem lze po prvotním seznámení se s napadenými rozhodnutím souhlasit, že z nich skutečně neplyne, že by se těmito důkazními návrhy soudy explicitně zabývaly. Přesto je Ústavní soud nepovažuje za tzv. opomenuté důkazy. Ústavní soud nepochybně nemá být tím, kdo se poprvé zabývá důkazními návrhy, nicméně ne všechny důkazní návrhy, které před trestními soudy zazněly a trestní soudy se jimi nezabývaly, povedou k derogačnímu zásahu Ústavního soudu.
Opomenutými důkazy nebudou důkazní návrhy svou povahou zjevně excesivní nebo mimoběžné, které by pro stěžovatelovu věc nemohly mít v žádném případě význam (nález sp. zn. IV. ÚS 456/24 , bod 41). V nynější věci je z napadených rozhodnutí zřejmé, že všechny tři trestní soudy považovaly rozsah dokazování za dostatečný pro závěr, že poškozená společnost splácela úvěr za společnost B, aniž k tomu existovaly smlouvy o půjčce (body 33, 38 a 39 rozsudku krajského soudu, bod 12 usnesení vrchního soudu). Také vysvětlily, že i kdyby tyto smlouvy existovaly, na právní kvalifikaci skutku stěžovatele by to nic nezměnilo (body 13 až 16 usnesení vrchního soudu, bod 57 usnesení Nejvyššího soudu).
Stěžovatelem navrhované důkazní prostředky (účetní výkazy) by proto k ničemu jinému v trestním řízení nevedly. Stěžovateli pak bylo kladeno za vinu jednání za poškozenou společnost (viz skutkovou větu v odsuzujícím rozsudku), nikoliv za společnost B, která si vzala úvěr. Ani důkazní prostředky ohledně jednání s bankou proto nelze považovat za opomenuté důkazy, protože se zjevně týkají skutečností nepodstatných pro objasnění stěžovatelovy trestné činnosti.
9. Trestní soudy podle Ústavního soudu dostatečně dovodily naplnění všech podle stěžovatele sporných znaků zločinu zpronevěry. K otázce zavinění se vyjadřoval vrchní soud (viz body 15, 19 a 21 jeho usnesení) i Nejvyšší soud (viz bod 75 jeho usnesení). Krajský soud rovněž zdůvodnil, že některé transakce sice proběhly po zániku funkce jednatele, ale stěžovatel ještě jako statutár vystupoval (viz bod 11 odsuzujícího rozsudku; srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1227/2016 nebo ze dne 11.
3. 2004 sp. zn. 6 Tdo 240/2004). Nejvyšší soud pak na základě existující judikatury vyvrátil stížnostní argumentaci, že se neobohatil sám stěžovatel, protože rozhodné je, jak naložil se svěřenými finančními prostředky (viz bod 62 jeho usnesení). Vyjádřil se i k objektivní stránce přisouzeného zločinu (viz bod 63 usnesení Nejvyššího soudu). Konečně finanční asistenci, zástavnímu právu a výkladu koncernového práva se trestní soudy evidentně věnovaly právě v reakci na stěžovatelovy námitky o půjčkách mezi společnostmi.
10. Co se týče přiznané náhrady škody poškozené, Ústavní soud se stěžovatelem souhlasí, že její zdůvodnění je v odsuzujícím rozsudku kusé, avšak v nynější věci to lze akceptovat. Škoda totiž skutečně plyne ze skutkové věty, z níž je patrné, v jaké výši byly postupně učiněny platby z účtů poškozené. Za této situace není možné trestním soudům vytýkat, že neprováděly podrobné dokazování samostatně k náhradě škody, které by bývalo probíhalo v civilním řízení.
11. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Tomáš Langášek předseda senátu