USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2024 o dovolání
obviněného Radka Vyskočila, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9.
2023, sp. zn. 4 To 34/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 5 T 6/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 5 T
6/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný
Radek Vyskočil (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Podle skutkových zjištění se trestné
činností dopustil tím, že doslovně:
v období od 20. 4. 2012 do 30. 8. 2013, v Plzni, jako jednatel společnosti A. ,
s. r. o., aniž by si počínal s péčí řádného hospodáře v obhajitelném zájmu této
společnosti, v rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2
tehdy platného a účinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
neoprávněně, ku prospěchu společnosti Utua, s. r. o., IČ: 29100101, se sídlem
od 3. 5. 2010 do 14. 12. 2012 Lochotínská 1108/18, 301 00 Plzeň, od 14. 12.
2012 do 19. 3. 2020 Holečkova 103/31, 150 00 Praha 5, a fyzické osoby Jan
Bošek, nakládal či nechal nakládat s finančními prostředky společnosti A. , s.
r. o., nacházejícími se na bankovním účtu číslo XY vedeném u Komerční banky, a.
s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 33 č.p. 969, 114 07, Praha 1, tak, že
byly k jeho pokynům uskutečněny bezhotovostní převody na bankovní účet číslo XY
společnosti UTUA, s. r. o., vedený u Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního
družstva, IČ: 25307835, se sídlem Senovážné náměstí 1375/19, 110 00 Praha –
Nové Město, od 19. 2. 2019 TRINITY BANK, a. s., a bezhotovostní převod na
bankovní účet číslo XY fyzické osoby Jan Bošek, konkrétně:
– dne 20. 4. 2012 bezhotovostní převod finančních prostředků ve výši 350.000
Kč z účtu číslo
XY na účet číslo XY,
– dále bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu číslo XY na účet
číslo XY, a to:
– dne 27. 4. 2012 ve výši 440.000 Kč,
– dne 31. 5. 2012 ve výši 430.000 Kč,
– dne 28. 6. 2012 ve výši 416.000 Kč,
– dne 31. 7. 2012 ve výši 415.000 Kč,
– dne 1. 8. 2012 ve výši 10.000 Kč,
– dne 30. 8. 2012 ve výši 430.000 Kč,
– dne 27. 9. 2012 ve výši 416.000 Kč,
– dne 31. 10. 2012 ve výši 430.000 Kč,
– dne 13. 11. 2012 ve výši 579.000 Kč,
– dne 30. 11. 2012 ve výši 417.000 Kč,
– dne 3. 1. 2013 ve výši 427.000 Kč,
– dne 4. 2. 2013 ve výši 426.000 Kč,
– dne 1. 3. 2013 ve výši 385.000 Kč,
– dne 24. 4. 2013 ve výši 437.000 Kč,
– dne 17. 5. 2013 ve výši 428.500 Kč,
– dne 26. 6. 2013 ve výši 439.000 Kč,
– dne 25. 7. 2013 ve výši 425.000 Kč,
– dne 15. 8. 2013 ve výši 200.000 Kč,
– dne 30. 8. 2013 ve výši 236.000 Kč,
přestože se nejednalo ani o výplatu zisku společnosti ani za poskytnutá plnění
nebylo poskytnuto jakékoliv protiplnění a nemohla být oprávněně očekávána
jejich návratnost,
čímž způsobil na majetku společnosti A., s. r. o., celkovou škodu ve výši
7.736.500 Kč“.
2. Za uvedený pokračující zločin byl obviněnému podle § 206 odst. 4 tr.
zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) let, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Současně byl obviněnému podle §
67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100
denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč (slovy: jedno sto
tisíc korun českých).
3. Současně byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody insolvenční správkyni poškozené A., s. r. o., JUDr.
Haně Karáskové, se sídlem Jankovcova 41, Praha 7, částku ve výši 7 736 500 Kč
(slovy: sedm milionů sedm set třicet šest tisíc pět set korun českých).
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní
zástupce. Obviněný směřoval podané odvolání proti všem výrokům. Státní zástupce
podal odvolání do výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále také jako
„soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl
usnesením ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 4 To 34/2023, tak, že obě podaná odvolání
podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 4 To
34/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující proti
celému výroku, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále také
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy.
6. Obviněný se předně vyjadřuje k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., a to konkrétně k naplnění znaků skutkové podstaty
pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným. Uvádí, že jeho jednáním nemohlo dojít k
naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu ani nemohlo dojít k porušení
objektu chráněného zákonem. Toto odůvodňuje tak, že k naplnění subjektivní
stránky předmětného zločinu je vyžadován alespoň nepřímý úmysl. Připomíná, že
pachatel trestného činu zpronevěry musí mít faktickou moc nad věcí nebo jinou
majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných
skutečností. Akcentuje, že přisvojením si věci či jiné majetkové hodnoty musí
pachatel trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou
hodnotou. Je přesvědčen, že si žádné peníze nepřisvojil a jeho chování je od
exemplárního provedení daného trestného činu na míle vzdálené. K tomu připomíná
několik skutečností, které jsou podle něj nesporné, mj. to, že si nenechal, či
nepřisvojil ani korunu z poskytnutých půjček společnosti A., s. r. o.,
společnosti Utua, s. r. o., a také to, že společnost A., s. r. o., splatila
půjčku panu Boškovi, kterou poskytl věřitel společnosti ještě před prodejem
obchodních podílů. Namítá, že na dokumentech, které byly součástí daňových
přiznání, byly půjčky mezi těmito dvěma společnostmi evidovány. Poukazuje i na
skutečnost, že účetnictví společnosti A., s. r. o., bylo rok po jeho odchodu ze
společnosti odvezeno neznámo kam.
7. Dovolatel konstatuje, že chyby soudu prvního stupně podrobně popsal v
odvolání. Je přesvědčen, že tím, že se odvolací soud ztotožnil se soudem
prvního stupně, potvrdil a opakoval chybné úvahy soudu prvního stupně.
Zdůrazňuje skutečnost, že soudy založily své úvahy na tom, že se nechoval v
souladu s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. K tomu konstatuje, že smlouva o
úvěru za společnost Utua, s. r. o., byla uzavřena v době, kdy nebyl jednatelem
společnosti, a že nemovitosti společnosti A. P., s. r. o., tak se vší svojí
odpovědností zatížil zástavním právem pan Štádler, kterého k ničemu nenutil ani
mu nic nesliboval. Pokud společnost Utua, s. r. o., koupila 100% obchodní podíl
společnosti A., s. r. o., pak nabyla majetek. Tvrzení odvolacího soudu, že tato
společnost neměla žádný majetek, tak považuje za zjevně mylné a nepravdivé,
neboť společnost Utua, s. r. o., mohla prodat obchodní podíl na A., s. r. o., a
z tohoto prodeje dluh uhradit.
8. Dále se obviněný vyjadřuje k tomu, že je mu k jeho tíži přičítána
skutečnost, že nedošlo k uzavření nájemní smlouvy se společností JAMALL-CZ, a.
s. To je podle něj zjevně absurdní, neboť poslední termín k uzavření nájemní
smlouvy byl podle dodatku č. 3 ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o nájmu
nebytových prostor stanoven na 30. 6. 2014, tj. více než rok poté, co ukončil
funkci jednatele společnosti A., s. r. o. Mimo jiné konstatuje, že kdyby
JAMALL-CZ, a. s., nevěřila tomu, že skutečně dojde k uzavření nájemní smlouvy,
pak by jistě třetí dodatek neuzavírala. V tomto směru poukazuje podle něho na
jistý rozpor v úvahách soudů nižších stupňů, podle kterých by bylo zcela v
pořádku, pokud by v případě, že by došlo k uzavření nájemní smlouvy mezi
společností A. P., s. r. o., a společností JAMALL-CZ, s. r. o., byl z tohoto
nájmu hrazen dluh společnosti Utua, s. r. o., aniž by zde existovala nějaká
smlouva o půjčce. Na druhou stranu skutečnost, že dluh společnosti Utua, s. r.
o., byl hrazen z činnosti společnosti A. P., s. r. o., je důvodem pro jeho
odsouzení.
9. Obviněný připomíná, že soudy založily své úvahy na tom, že se
nechoval jako řádný hospodář a jeho jednání nebylo možno chápat jako jednání v
obhajitelném zájmu společnosti. Z pohledu těchto úvah namítá, že společnost A.,
s. r. o., ze 100 % vlastnila společnost A. P., s. r. o., která vlastnila
veškeré nemovitosti, které byly zastaveny ve prospěch peněžního ústavu na
zajištění úvěru společnosti Utua, s. r. o. Obviněný tvrdí, že stav, který
nastal, nezpůsobil, neboť v době poskytnutí úvěru společnosti Utua, s. r. o.,
na koupi 100% podílu obchodní společnosti A., s. r. o., nebyl jednatelem ani
jedné z těchto společností.
10. Zároveň dovolatel zdůrazňuje, že pokud by společnost A., s. r. o.,
neposkytla půjčku společnosti Utua, s. r. o., tak by se společnost Utua, s. r.
o., dostala do konkurzu a došlo by k prodeji nemovitých zástav společnosti A.
P., s. r. o. Soudy nižších stupňů se tak podle něj nedostatečně zabývaly
situací ohledně zástav, v důsledku čehož dospěly z hlediska jeho viny k
nesprávnému závěru. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že zástavní práva
plní funkci zajišťovací a uhrazovací. Je proto přesvědčen, že skutečně jednal s
péčí řádného hospodáře i v obhajitelném zájmu společnosti, když se snažil
udržet koncern v rovnováze a nezhodnotit majetek společnosti A., s. r. o., a
udržet i zachovat hodnotu obchodního podílu společnosti A. P., s. r. o. Pokud
by totiž společnost A., s. r. o., neposkytla půjčku společnosti Utua, s. r. o.,
tak by se tato společnost dostala do konkursu a došlo by k prodeji nemovitých
věcí společností A. P., s. r. o.
11. Dále obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že je mu dáváno za
vinu, že nedoložil půjčky (společnosti Utua, s. r. o., od společnosti A., s. r.
o. – poznámka Nejvyššího soudu), přestože bylo v řízení prokázáno, že
účetnictví společnosti bylo odvezeno neznámo kam více než rok po jeho odchodu
ze všech společností. Připomíná, že z dostupných zdrojů obstaral daňové
přiznání za rok 2012, včetně výkazu zisku a ztrát a rozvahy, a že z těchto
dokumentů jednoznačně vyplývá, že půjčky byly účtovány. Nerozumí také úvaze
soudů nižších stupňů, že ve vztahu k půjčkám nebylo poskytnuto protiplnění,
přičemž polemizuje s tím, zda tedy jsou protiplněním půjček úroky či tímto
chybějícím protiplněním myslely soudy něco jiného. Obviněný také předestírá,
jakými všemi důvody mohlo k úhradě půjček či zániku půjček dojít. Mezi ně řadí
rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady podle § 132
obchodního zákoníku s rozhodnutím o schválení účetní závěrky a rozdělení zisku
tak, že by peníze přešly na společnost Utua, s. r. o., bez jakékoliv smlouvy o
půjčce a rovněž bez jakéhokoliv zdanění a následným zápočtem proti půjčce, dále
prodloužením půjčky na potřebný počet let, aby se zamezilo promlčení, prodejem
obchodního podílu na společnost A. P., s. r. o., uzavřením smlouvy o převodu
zisku podle § 190a obchodního zákoníku s následným zápočtem proti půjčce, nájmy
od společnosti JAMALL-CZ, a. s., či jiného subjektu nebo splynutím společností
(od r. 2014). Vzhledem k tomu, že byl jednatelem společností A., s. r. o., i
Utua, s. r. o., nic mu nebránilo použít první čtyři jmenované varianty, přičemž
čtvrtá z nich – převod zisku podle § 190a obchodního zákoníku – podle něj
nebyla třeba.
12. V další části dovolání obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že rozhodná skutková zjištění, pokud jde
o naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů. V podrobnostech pak odkazuje na svou předchozí argumentaci. Připomíná,
že soudy nižšího stupně tvrdily, že společnost Utua, s. r. o., neměla žádný
majetek, což je v přímém rozporu s držením podílu společnosti A., s. r. o.,
dále že oba soudy tvrdily, že půjčku nelze splatit, což již podle jeho mínění
vyvrátil, a také že se choval tak, aby společnosti A., s. r. o., nevznikla
újma, tj. aby jí nebyly realizovány zástavy nemovitostí u dceřiné společnosti
A. P., s. r. o., tak, aby obchodní podíl nebyl nula. Ochranou zástav se ovšem
soudy nijak nezabývaly.
13. Následně obviněný předestírá závěrečné shrnutí, přičemž ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že soudy nižších
stupňů nehodnotily věc ve všech jejich možných aspektech a vše podřídily jen
jedné myšlence, a to že Utua, s. r. o., neměla žádný majetek a že neměla žádné
možnosti, jak zmíněnou půjčku splatit. K této myšlence obviněný vztahuje
veškerou svoji argumentaci, zejména ohledně zamítnutí navrhovaného důkazu
podkladů k úvěrové smlouvě, kriminalizace platby, jíž byla vrácena půjčka panu
Boškovi, která byla uzavřena ještě v době, kdy byl jednatelem pan Štádler,
opomenutí skutečnosti, že se hledala banka, která přeúvěruje současnou
nevýhodnou půjčku, opomenutí skutečnosti, že A., s. r. o., nebyla v době jeho
odchodu předlužena, poté opomenutí zhodnocení jeho jednání z titulu ochrany
zástav a rovněž ohledně nesprávné interpretace některých důkazů. K poslednímu
bodu odkazuje na bod 7 usnesení odvolacího soudu, kde je uvedeno, že smlouva o
uzavření budoucí smlouvy o nájmu se společností JAMALL-CZ, a. s., je na straně
budoucího pronajímatele podepsána s datem 1. 7. 2012, avšak správné datum je 1.
7. 2011, tj. stejné jako u budoucího nájemce, a odkazuje také na bod 9 tohoto
usnesení, kde je uvedeno, že pana Hlásného do společnosti Utua, s. r. o.,
„nastrčili“ obviněný a pan H., což se nezakládá na pravdě. Pan Hlásný ve své
výpovědi před soudem uvedl, že se s obviněným viděl až někdy při nebo po
podpisu úvěrové smlouvy. Dále odkazuje na body 10 a 12 předmětného usnesení,
kde je uvedeno, že podle zápisu z jednání k úhradám nebude mít A., s. r. o.,
dostatek prostředků, což je vytrženo z kontextu, a je zde uvedeno, že ke dni
sepsání zápisu není schopna společnost A., s. r. o., splatit úroky za měsíc
březen 2013 a od dubna 2013 platit splátky jistiny a úroků. To byl naopak
podnět k tomu, aby došlo k odkladu platby jistiny, aby byl čas na zajištění
přeúvěrování. V neposlední řadě pak odkazuje na bod 12 usnesení odvolacího
soudu, podle nějž smlouvy o půjčkách v kritickém období neexistovaly, což podle
obviněného odporuje důkazům, neboť z doložených daňových přiznání vyplývá, že
půjčky byly v účetnictví společnosti řádně evidovány, jinak by se nemohly
objevit v daňových dokladech a jejich přílohách.
14. Posléze obviněný konstatuje, že i kdyby teoreticky připustil, že
byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry, pak se z jeho strany jednalo od
počátku o maximální otevřenost a nezakrývání vztahů a vazeb mezi všemi
zúčastněnými subjekty. V dané věci tak postupoval zcela transparentně a
konzistentně, přičemž po tom, co se stal jednatelem A., s. r. o., nikdy
nepopíral, že z prostředků této společnosti byly hrazeny splátky úvěru Utua, s.
r. o., přičemž takto jednal v nejlepším úmyslu a s ohledem na jím považované
nejlepší zájmy všech zúčastněných, a aniž by se při svém konání jakkoliv sám
obohatil. Je proto přesvědčen, že v takovém případě je závěr o jeho vině v
rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku a rovněž principem ultima ratio. V jeho věci je tak podle něj prostor
pro uplatnění materiálního korektivu.
15. V poslední části závěrečného shrnutí obviněný uvádí, že k trestnosti
posuzovaného jednání je z hlediska subjektivní stránky vyžadováno zavinění
minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Takový úmysl však podle něj nebyl
spolehlivě prokázán a v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přesvědčivě
dovozen. Má za to, že v posuzované věci s ohledem na shora zmíněné okolnosti
případu nelze dovodit, že by jednal v nepřímém úmyslu, nýbrž, že lze na jeho
jednání nahlížet maximálně jako na nevědomou nedbalost, která však k trestní
odpovědnosti z hlediska přisouzeného činu nepostačuje. K tomu konstatuje, že i
pokud by připustili polemiku a pochybnosti o formě zavinění na jeho straně, tak
se soudy měly přiklonit v souladu se zásadou in dubio pro reo k verzi pro něho
příznivější.
16. Ze shora uvedených důvodů dovolatele navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2023, jakož rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 30. 3. 2023 zrušil a aby buď sám ve věci znovu rozhodl
rozsudkem, kterým ho zprostí obžaloby v celém rozsahu, nebo aby věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
17. Obviněný v podaném dovolání rovněž požádal dovolací soud, aby
rozhodl tak, že u výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2023, č.
j. 5 T 6/2022-3948, jimiž mu byl jednak uložen peněžitý trest, jednak uložena
povinnost nahradit škodu způsobenou insolvenční správkyni poškozené společnosti
A., s. r. o., se odkládá vykonatelnost do doby rozhodnutí dovolacího soudu.
18. Obviněný své dovolání ještě v rámci lhůty k podání dovolání doplnil
podáním označeným jako „Doplnění dovolání ze dne 20. 11. 2023 proti usnesení
Vrchního soudu v Praze, č. j. 4 To 34/2023-4029 ze dne 15. 9. 2023“ ze dne 7.
12. 2023. K němu přiložil jako přílohy tyto dokumenty: přípis ze dne 26. 10.
2023, vč. potvrzení; usnesení Krajského státního zastupitelství č. j. 1 KZV
14/2020-83; exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité
pohledávky, č. j. 212 Ex 469/23-12; exekuční příkaz k provedení exekuce
prodejem nemovitých věcí, č. j. 212 Ex 469/23-14, č. j. 212 Ex 469/23-15;
exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů, č. j. 212
Ex 23-17; exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z
účtu u peněžního ústavu, č. j. 212 Ex 469/23-21, č. j. 212 Ex 469/23-22, č. j.
212 Ex 469/23-23; usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie
Karlovarského kraje, sp. zn. KRPK-3846-170/TČ-2020-190080, a kupní smlouvu na
nemovitost. V podaném doplnění dovolání se vyjadřuje předně k jemu uloženému
peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, který již v mezičase uhradil ze svých
úspor, a k jemu uložené povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu ve
výši 7 736 500 Kč insolvenční správkyni společnosti A., s. r. o., JUDr. Haně
Karáskové.
19. Obviněný zdůrazňuje, že je nebezpečně ohrožen naprosto necitlivým a
zjevně zlým úmyslným chováním insolvenční správkyně, která odmítla komunikovat
s jeho právním zástupcem, a to i přes opakované snahy o spojení, a zahájila
exekuci, aniž by se obtěžovala sdělit mu číslo účtu, na nějž se má plnit. Tak
učinila přesto, že se ji snažil kontaktovat s informací, že je připraven splnit
náhradu škody prodejem nemovitosti prostřednictvím realitní kanceláře, aby bylo
dosaženo co nejvyšší ceny s tím, že jakoukoliv součinnost vítá.
20. K podanému doplnění dovolání obviněný přiložil, jak již bylo
uvedeno, rovněž usnesení Policie ČR ze dne 20. 8. 2021, podle nějž je hodnota
podílu na společnosti A. P., s. r. o., vyčíslena na 70 386 000 Kč, přičemž
prodej se však uskutečnil za pouhých 100 000 Kč. Insolvenční správce prodal
nemovitosti této společnosti za 85 101 000 Kč, čímž se rovněž zvýšila hodnota
podílu společnosti A., s. r. o., kterou mohla kdykoliv společnost Utua, s. r.
o., prodat. Poukazuje na skutečnost, že zatímco Policie ČR ohodnocuje podíl na
společnosti A. P., s. r. o., jako majetek a tento majetek oceňuje, soud mu
klade za vinu, že nebylo možno splatit půjčky, tj. opomíjí likvidní majetek
společnosti Utua, s. r. o., tedy 100 % obchodního podílu na společnosti A., s.
r. o. Jestliže by se společnost A., s. r. o., řádně podnikatelsky vyvíjela,
rostl by i majetek společnosti Utua, s. r. o. Udržet zastavené nemovitosti v
tak velké hodnotě ve vlastnictví koncernu a nedopustit realizaci zástavy, tedy
neznehodnotit 100% podíl společnosti A., s. r. o., je nejen dostatečným
obhajitelným zájmem k jeho jednání, ale rovněž potvrzením, že jednal s péčí
řádného hospodáře. Za situace, kdy by jednatelé Bošek a Hlásný prodali podíl
společnosti A., s. r. o., za tržní cenu, která byla podle předchozích odhadů
banky byla přes 110 milionů Kč, pak by po vyplacení zástavy na úvěr společnosti
Utua, s. r. o., zbylo ještě cca 45 až 50 milionů Kč, přičemž tento výnos by
příslušel společnosti Utua, s. r. o., a ta by mohla celkem pohodlně splatit
půjčku ve výši 7,7 milionů Kč. Podle obviněného je nepochybné, že škodu
způsobili dva jednatelé, kteří prodali majetek společnosti Utua, s. r. o.,
úmyslně značně pod cenou, za pouhých 100 000 Kč. Tato konstrukce je pak podle
obviněného zásadní pro vyhodnocení toho, zda nějakou škodu vůbec způsobil.
21. Obviněný připomíná, že soudy nižších stupňů neuznaly možnost převodu
zisku ze společnosti A., s. r. o., na společnost Utua, s. r. o., přičemž
důvodem byla skutečnost, že nebylo co rozdělovat. Tato úvaha je podle
obviněného zjevně chybná a patrně vychází z výsledků hospodaření společnosti za
roky 2010 a 2011, kdy byl majitelem ještě pan Štádler. Za rok 2012 a 2013 však
byla společnost v zisku, čímž se zvýšila hodnota podílu.
22. Obviněný ještě doplňuje dvě skutečnosti, a to že za období, kdy
působil ve funkci jednatele společností, se zvýšil zisk společnosti A., s. r.
o., a že se před svojí činností ve funkci jednatele pohyboval v bankovní sféře,
tudíž znal procesy při neplnění dluhu. Kdyby si byl vědom toho, že páchá
jakýkoliv trestný čin, určitě by nenechával ve svém vlastnictví nemovitosti a
peníze na účtu, tj. nejsnáze dohledatelný majetek. Na základě všeho uvedeného
pak žádá dovolací soud, aby u výroku o náhradě škody odložil vykonatelnost do
rozhodnutí dovolacího soudu. Ve vztahu k peněžitému trestu odklad
vykonatelnosti již nežádá, a to s ohledem na to, že již byl v mezidobí uhrazen.
23. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 26. 1.
2024, sp. zn. 1 NZO 944/2023. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení,
uplatněné dovolací důvody a obsah podaného dovolání obviněného.
24. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupce uvádí, že dovolací námitky obviněného neodpovídají žádné z alternativ
tohoto dovolacího důvodu, tedy ani jím formálně deklarované první alternativě
spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů. Rozhodným je v této věci totiž skutkové zjištění soudů, že obviněný
neoprávněně převedl z majetku obchodní společnosti A., s. r. o., v níž působil
jako jednatel, peněžní prostředky v celkové výši 7 736 500 Kč na bankovní účty
jiných osob, aniž by bylo dotyčné právnické osobě poskytnuto jakékoliv
protiplnění, a aniž by mohl očekávat návratnost takto poskytnutých peněžních
prostředků. Připomíná, že uvedenému dovolacímu důvodu by odpovídaly jen takové
konkrétní námitky, že obsah konkrétních důkazních prostředků vůbec neposkytuje
podklad pro rozhodná skutková zjištění, nebo je dokonce pravým opakem těchto
zjištění, případně neumožňuje taková zjištění učinit při žádném logicky
přijatelném způsobu jejich hodnocení. To však obviněný nenamítl, nýbrž pouze
předložil vlastní verzi skutkového děje a zpochybňuje proces hodnocení důkazů
provedeného soudy nižších stupňů.
25. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
státní zástupce konstatuje, že jej obviněný založil zejména na námitkách,
kterými soudům nižších stupňů vytkl, že nesprávně posoudily znaky zločinu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným. Tyto námitky podle státního zástupce sice formálně odpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.
26. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu státní zástupce nejprve uvádí
obecná východiska týkající se naplnění zločinu zpronevěry podle § 206 tr.
zákoníku. Zdůrazňuje, že jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění,
obviněný byl v rozhodném období jednatelem obchodní společnosti A., s. r. o.,
přičemž bylo prokázáno, že nakládal s peněžními prostředky na bankovním účtu
této společnosti tím způsobem, že prostředky převáděl nebo dával pokyny jiným
osobám k jejich převodu na bankovní účet společnosti Utua, s. r. o., a bankovní
účet Jana Boška. Podle rozhodných skutkových zjištění nebyla za tyto částky
poskytnuta žádná protiplnění, přičemž nemohla být oprávněně očekávána ani
jejich návratnost.
27. Akcentuje, že z hlediska naplnění objektivní stránky přisouzeného
zločinu, proti které obviněný také vznesl dovolací námitky, má podle státního
zástupce zásadní význam postavení obviněného, v němž vystupoval v poškozené
obchodní společnosti A., s. r. o. V postavení jednatele totiž nesměl jednat v
rozporu s povinností uloženou mu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (ve znění
účinném do 31. 12. 2013) a byl naopak povinen vykonávat ji s péčí řádného
hospodáře. Pakliže bylo sporné, zda skutečně jednal s péčí řádného hospodáře,
nesl důkazní břemeno, že tomu tak bylo, právě obviněný. Součástí této péče bylo
podle obchodního zákoníku i to, že při rozhodování by prospěch společnosti měl
být nadřazen prospěchu tohoto člena či třetích osob. Doplňuje, že obdobná
povinnost vyplývá i nyní z § 159 občanského zákoníku.
28. V naznačených souvislostech považuje státní zástupce za vhodné
zdůraznit, že charakteristickým znakem právnických osob je jejich majetková
samostatnost. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu,
společníka nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou
osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty.
Není proto vyloučeno ani spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou,
společníkem, ke škodě obchodní společnosti, v níž je například jediným
společníkem (srovnej usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009). V důsledku přísného oddělení
majetku společníka a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby, jsou
pak majetky obou subjektů cizí. Proto není vyloučeno spáchání trestného činu
zpronevěry fyzickou osobou – společníkem – ke škodě obchodní společnosti, v níž
je jediným společníkem.
29. Podle státního zástupce výsledky provedeného dokazování jednoznačně
svědčí o tom, že v důsledku protiprávního jednání obviněného, který nejednal s
péčí řádného hospodáře, vznikla společnosti A., s. r. o., značná škoda ve
smyslu § 138 odst. 1 písm. d) a § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedené
prostředky, které obviněný použil na úhradu dluhu jiného subjektu – společnosti
Utua, s. r. o. – totiž byly majetkem obchodní společnosti A., s. r. o., takže s
nimi obviněný nemohl nakládat libovolně na základě vlastního uvážení. Obviněný
tak podle státního zástupce nedůvodně upřednostnil zájmy jiné právnické osoby
nad zájmy dotčené obchodní společnosti A., s. r. o., které byl povinen jako
její jednatel hájit. Námitky obviněného, že jednal s péčí řádného hospodáře, je
proto podle něj potřeba odmítnout jako nedůvodné.
30. Státní zástupce také připomíná, že v rámci provedeného dokazování
bylo zjištěno, že obchodní společnost A. P., s. r. o., sjednala dne 29. 2. 2012
s úvěrující právnickou osobou Moravský Peněžní ústav-spořitelní družstvo (nyní
TRINITY BANK, a. s.) zástavní smlouvu k zajištění úvěru obchodní společnosti
Utua, s. r. o. Tento úvěr byl určen na koupi obchodního podílu v obchodní
společnosti A., s. r. o. Jednání za společnost Utua, s. r. o., připravoval
obviněný, což vyplynulo mimo jiné z výpovědi svědka Hlásného, druhého jednatele
obchodní společnosti Utua, s. r. o. Státní zástupce proto konstatuje, že
obviněný věděl o všech podstatných skutečnostech, které s tímto úvěrem
souvisely, vč. podmínek nastavených úvěrujícím, a to ještě před vznikem jeho
funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti A., s. r. o., kterou
vykonával od 5. 4. 2012. Rovněž bylo provedeným dokazováním prokázáno, že
obchodní společnost Utua, s. r. o., v níž obviněný v rozhodné době působil jako
jednatel, nevyvíjela žádné podnikatelské aktivity a neměla žádný majetek.
Námitka obviněného, že obchodní společnost Utua, s. r. o., vlastnila obchodní
podíl v obchodní společnosti A., s. r. o., který mohla prodat a z prodeje
uhradit dluh, ve světle skutkových zjištění podle státního zástupce neobstojí.
Obchodní společnost Utua, s. r. o., totiž dlužila právnické osobě – nynější
TRINITY BANK, a. s., peněžní prostředky ve výši několika desítek milionů korun
českých, které hradila z prostředků obchodní společnosti A., s. r. o. Státní
zástupce uvádí, že z výpovědi svědka Štádlera vyplynulo, že obchodní podíl v
dotyčné obchodní společnost prodal za částku, která odpovídala právě výši
úvěru, tj. 55 000 000 Kč. Za tohoto stavu jsou proto podle státního zástupce
úvahy obviněného o možnosti uhradit dluh z prodeje obchodního podílu
nepodložené. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za přisouzený zločin
pak podle něj není významné ani to, za jakou částku byl s odstupem několika let
po dokonání trestného činu prodán v rámci insolvenčního řízení nemovitý majetek
dotčené obchodní společnosti.
31. Dále státní zástupce uvádí, že pokud si obchodní společnost Utua, s.
r. o., nechala z majetku obchodní společnosti A., s. r. o., hradit své závazky
vyplývající ze zmíněné smlouvy o úvěru, jde o jednání, které by sice samo o
sobě nebylo nezákonné, pokud by ovšem byly tyto závazky zajištěny příslušnými
právními instrumenty a obchodní společnost Utua, s. r. o., byla objektivně
schopna plnit své dluhy. V posuzované věci však tato společnost neposkytla
věřiteli, tj. společnost A., s. r. o., žádné protiplnění, protože sama žádný
objektivně použitelný majetek neměla, přičemž obviněný jako jednatel
společnosti dluh nijak nezajistil. Státní zástupce namítá, že pokud obviněný
tvrdí, že jeho cílem bylo zachovat hodnotu obchodního podílu společnosti A., s.
r. o., pak se toto tvrzení neslučuje s tím, jak ve skutečnosti jednal – tj.
poskytl peněžní plnění nemajetné a fakticky nepodnikající právnické osobě.
Obviněný se pak podle státního zástupce nedůvodně spoléhal na budoucí příjmy
společnosti Utua, s. r. o., z nebytových prostor, přitom bylo v řízení
prokázáno, že žádné takové prostory ve stavu způsobilém k pronájmu
neexistovaly, takže toto očekávání bylo nedůvodné a nereálné.
32. Státní zástupce konstatuje, že hlavním cílem a záměrem protiprávního
jednání obviněného bylo vyvést peněžní prostředky z majetku obchodní
společnosti A., s. r. o., za tím účelem, aby obchodní společnost Utua, s. r.
o., mohla splácet předmětný úvěr. Uvádí proto, že peněžní prostředky právnické
osoby obviněný nevynaložil k účelu, ke kterému mu byly svěřeny, což platí i v
případě platby ze dne 20. 4. 2012 ve výši 350 000 Kč, kterou obviněný nechal
převést na bankovní účet svědka Boška. Jednání obviněného tak podle státního
zástupce odporuje citovaným ustanovením obchodního zákoníku o povinnosti péče
řádného hospodáře a svědčí naopak o naplnění objektivní stránky přisouzeného
zločinu. V souvislosti s posouzením objektivní stránky se pak podle názoru
státního zástupce oba soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly i s otázkou
majetkových dispozic v rámci podnikatelského seskupení dotčených obchodních
společností, k čemuž odkazuje zejména na body 35 až 41 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, přičemž se
s těmito uvedenými závěry ztotožňuje. Pouze nad rámec pak uvádí, že ani
existence faktického nebo smluvního koncernového vztahu bez dalšího neznamená,
že jakékoliv majetkové dispozice lze provádět na úkor jednotlivých subjektů
podnikatelského uskupení.
33. Poté se státní zástupce vyjadřuje k výši způsobené škody, přičemž
konstatuje, že ani ve vztahu k ní nevznikly žádné pochybnosti, v důsledku čehož
je odůvodněn právní závěr, který přijaly soudy nižších stupňů a který spočívá v
tom, že obviněný naplnil skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně všechny znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb.
34. Ohledně námitek obviněného o neexistenci úmyslného zavinění a s tím
související vhodnosti uplatnění pravidla in dubio pro reo státní zástupce
uvádí, že je nemohl akceptovat. Nejprve připomíná obecná pravidla použití
pravidla in dubio pro reo a aplikace principu presumpce neviny, kdy zejména
akcentuje, že zpochybnění jejich použití se vztahuje toliko k otázce zjišťování
skutkových okolností za situace, pokud by porušení této zásady zakládalo
existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Tato námitka obviněného je však podle něj vybudována na
argumentaci, že výsledky provedeného dokazování neumožňují závěr o existenci
úmyslného zavinění, přesto tuto námitku lze podle něj s určitou mírou tolerance
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. Jak ovšem vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, resp. z
výsledků provedeného dokazování, obviněný při znalosti všech podstatných
okolností souvisejících s úvěrem obchodní společnosti Utua, s. r. o., převedl
peněžní prostředky obchodní společnosti A., s. r. o., na bankovní účet
společnosti Utua, s. r. o., a svědka Boška, aniž by za takto převedený majetek
nabyl nějakou protihodnotu, anebo zajistil jeho dobytnost. Státní zástupce je
přesvědčen, že taková rozhodná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný byl
přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoliv nepatrné na
majetku obchodní společnosti A., s. r. o., za níž jednal jako statutární orgán.
Tedy jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Zároveň připomíná, že ve vztahu k
tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1
písm. d) a § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pak postačuje podle § 17 písm.
a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou
nedbalost. Státní zástupce tudíž uvádí, že i kdyby obviněný nejednal v úmyslu
způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu by
postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě, byl-li
alespoň srozuměn se způsobením škody nikoliv nepatrné. Závěr o naplnění
subjektivní stránky tak podle státního zástupce vyplynul nejen z charakteru a
způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě, ale i z ostatních
rozhodných skutkových okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě
škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat
jako s následkem, který může nastat a také nastal. Z hlediska existence
zavinění pak, jak uvádí státní zástupce, není rozhodné, že se v souvislosti s
posuzovanou trestnou činností nezbavoval svého soukromého majetku, jak namítl
obviněný v doplnění svého dovolání. Námitku obviněného ohledně nenaplnění
subjektivní stránky přisouzeného zločinu proto státní zástupce považuje za
nedůvodnou.
36. Co se týče námitky obviněného ohledně materiálního korektivu
trestního práva a tzv. zásady subsidiarity trestní represe, potažmo principu
ultima ratio, k tomu státní zástupce uvádí nejprve obecná východiska týkající
se této zásady a v návaznosti na ně především to, že v posuzované věci skutek,
jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak
výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by
snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících
trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Ba naopak
obviněný spáchal trestný čin zpronevěry v jeho kvalifikované skutkové podstatě
podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a způsobil tak značnou
škodu, takže jsou jeho námitky podle státního zástupce nedůvodné.
37. Pokud jde o námitky obviněného, v nichž uvedl, že obchodní
společnost A., s. r. o., splatila půjčku svědku Boškovi a že splátky úvěru byly
řešeny smlouvami o půjčkách, k těm státní zástupce uvádí, že jimi obviněný
toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která vzešla k
provedeného dokazování. Takové námitky však nejsou, jak připomíná, způsobilé
naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pouze nad rámec shora uvedeného proto státní zástupce ohledně obviněným tvrzené
splátky půjčky svědku Boškovi uvádí, že v hlavním líčení tento svědek
nepotvrdil, resp. si nevzpomněl, že by se mělo jednat o vrácení půjčky, když
lze předpokládat, že by si pamatoval na to, že půjčil jiné osobě řádově stovky
tisíc korun českých, navíc bez jakéhokoliv potvrzení. Státní zástupce zároveň
zdůrazňuje, že se nelze zabývat ani úvahami obviněného, v nichž v návaznosti na
tvrzenou existenci půjček rozebíral možnosti jejich zániku, neboť tyto
hypotetické úvahy nijak nesouvisejí s jednáním, ve kterém soudy spatřovaly
naplnění znaků stíhaného trestného činu.
38. Státní zástupce tak uzavírá, že je dovolání obviněného v té části, v
níž odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., jako celek zjevně neopodstatněné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby
bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
39. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je
dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
41. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
42. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
43. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srovnej
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
44. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa)
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí
alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy
skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková
zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že
naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv
každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno
pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí
jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené
skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo
postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je
povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy
takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý
proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem
Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak
činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat,
že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i
právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé
tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým
stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným,
pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno
uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za
následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v
rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné
bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být
pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty
podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a
tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě
nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí
se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl
proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
45. Obviněný rovněž v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první
alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
46. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
47. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neuplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovodit, že na něj svou
dovolací argumentací chtěl také mířit, neboť uvedené vady vztahuje taktéž k
rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím
řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa)
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci
odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl,
tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež
předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.
a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
48. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora
uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel
maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu
srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.
38/14).
49. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s
obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu
prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání,
musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím
namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem
provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně
neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i
odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
50. Nejprve je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný
částečně uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v
odvolání ze dne 3. 5. 2023 podaném proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l.
3963 až 3966 spisového materiálu, potažmo č. l. 3969 až 3972 spisového
materiálu). Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že dovolací argumentace
obviněného představuje především v té její části, jíž míří na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podstatě pouze opakování obhajoby, se
kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí,
zejména pak odvolací soud (viz body 4 až 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně a především body 5 až 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu
je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné
námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a
náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek
17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
51. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud
přesto k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání
především namítá, jak již bylo uvedeno, vadu tzv. zjevného rozporu mezi
skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, tj. dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
52. K těmto tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší
soud za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces,
který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno,
tento rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní
situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
53. Zde je namístě zároveň připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění
soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková
zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení nebo jsou tato zjištění dokonce opakem toho, co je obsahem
provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení
důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického
základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně
vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Již z tohoto chápání tzv.
zjevného rozporu vyplývá, že existence případného zjevného rozporu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže
být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž
důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak
proto, že dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být
další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
54. Obviněný vadu tzv. zjevného rozporu spatřuje v několika tvrzených
pochybeních soudů nižších stupňů, kdy uvádí – příkladmo – to, že soudy
nesprávně vyhodnotily jeho jednání jako takové, které nebylo v souladu s péčí
řádného hospodáře a nebylo činěno v obhajitelném zájmu poškozené společnosti,
že se soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly situací ohledně zástav, že mu
je nesprávně dáváno za vinu, že mimo jiné nedoložil půjčky mezi společnostmi
A., s. r. o., a Utua, s. r. o., jakož i to, že se ztratilo účetnictví
společnosti A., s. r. o., nebo také to, že je mu kladeno k tíži, že společnost
Utua, s. r. o. neuzavřela smlouvu o nájmu nebytových prostor se společností
JAMALL-CZ, s. r. o.
55. Uvedené námitky obviněného vzhledem k jejich obsahu však nelze
považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru
nepřesahují pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a zejména
způsobem hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a
především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily.
Materiálně nahlíženo se tedy jedná o vyjádření nesouhlasu obviněného s
provedeným dokazováním, a především pak se způsobem jeho hodnocení soudy
nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, tato dovolací argumentace nepřesahuje pouhou
polemiku se skutkovými zjištěními, ke kterým na základě důkazů provedených a
hodnocených řádně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. dospěly soudy nižších
stupňů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé k založení
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rovněž k založení
povinnosti jejich přezkumu Nejvyšším soudem v řízení o dovolání.
Prostřednictvím uvedených námitek se totiž obviněný primárně domáhá odlišného
způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a
v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v
souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených
nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto takto formulované dovolací námitky tak
nejsou způsobilé k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 tr. ř. a zároveň ani k založení povinnosti jejich přezkumu Nejvyšším
soudem v dovolacím řízení.
56. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným námitkám připomíná, že
soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak i v jejich
souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Zároveň je třeba zdůraznit, že účelem dokazování
v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu
objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo
§ 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6.
2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek soudy nižších stupňů
naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky
na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr.
ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy
svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení
provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými
výpověďmi svědků, zejména pak svědků Boška, Štádlera, Hlásného či P., jakož i
ve věci provedenými listinnými důkazy, především pak různými účetními
dokumenty, výpisy z bankovních účtů či vyjádření společnosti JAMALL-CZ, s. r.
o., k důvodům neuzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (viz body 7, 9, 10,
12, 14, 17, 18, 20, 21 a 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7
až 15 a 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
57. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr je třeba uvést, že obviněný
také v souvislosti s tímto dovolacím důvodem zpochybňuje skutkový závěr soudů
nižších stupňů, že mezi společností A., s. r. o., a společností Utua, s. r. o.,
nebyla uzavřena žádná smlouva o půjčce. Lze připustit, že tuto námitku by bylo
sice možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
pokud by zakládala tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným
skutkovým stavem. O takovou naznačenou situaci se ovšem nejedná, neboť obviněný
i v případě této argumentace jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů. Nehledě na tento závěr je ovšem třeba zdůraznit,
že oba soudy se touto námitkou zabývaly a vypořádaly se s ní (srovnej například
bod 33 rozsudku soudu prvního stupně či bod 12 usnesení odvolacího soudu),
včetně toho, že obviněný k tomuto svému tvrzení předložil k rámci odvolacího
řízení určité listiny. Navíc i zdůvodnily, z jakých důvodů by tato námitka byla
bezpředmětná, i pokud by skutečně smlouva o půjčce byla uzavřena z pohledu
nutnosti obviněného jednat s péčí řádného hospodáře podle tehdy platného
obchodního zákoníku (viz bod 13 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud
shledal, že jejich úvahy nelze považovat za nelogické či svévolné. Proto
Nejvyšší soud pro stručnost tyto zcela odkazuje.
58. Pokud pak obviněný v této souvislosti namítá porušení zásady in
dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za
relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo
in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto
směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp.
zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1.
2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in
dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových
zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost
skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně
argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší
soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní
charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit
žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem
pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady,
tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví
jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o
něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými
důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14,
publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený
případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný
uvedenou argumentací, kterou vztahuje jak k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tak k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování,
ale především pak s jeho hodnocením soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž
tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla shora
vypořádána a Nejvyšší soud seznal, že je nedůvodná.
59. Obviněný v podaném dovolání namítá také vadu nesprávného právního
posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně je pak přesvědčen, že svým
jednáním nenaplnil ani objektivní stránku ani subjektivní stránku přisouzeného
zločinu, když akcentuje, že naopak jednal s péčí řádného hospodáře a v
obhajitelném zájmu poškozené společnosti A., s. r. o.
60. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout obecná
východiska týkající se trestného činu zpronevěry. Trestného činu zpronevěry
podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc,
která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Odstavec 4 písmeno d) tohoto citovaného ustanovení pak dopadá na jednání,
kterým pachatel způsobí takovým činem škodu značnou. Pro naplnění objektivní
stránky tohoto trestného činu si tak pachatel musí přisvojit věc, která je pro
něj cizí a která mu byla svěřena, a současně tak způsobit na cizím majetku
odpovídající škodu. Nemusí se však sám obohatit (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1153/2014).
61. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. I na
peněžní prostředky na účtu je ovšem třeba ve smyslu § 134 tr. zákoníku
vztáhnout ustanovení o věcech, takže je možno i peněžní prostředky vložené na
účet zpronevěřit. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že v době spáchání
posuzovaného skutku se za věc považovaly výslovně i peněžní prostředky na účtu
(viz § 134 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015). Po novele
trestního zákoníku provedené zákonem č. 86/2015 Sb. s účinností od 1. 6. 2015
již zákon nerozlišuje věci a jiné majetkové hodnoty ani se nezmiňuje o
peněžních prostředcích na účtu, protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
zahrnul pod pojem věci nejen hmotné věci (§ 496 odst. 1 o. z.), ale též
nehmotné věci včetně pohledávek (§ 496 odst. 2 o. z.), které měly dříve povahu
jiných majetkových hodnot. Vzhledem k výše uvedenému tedy peněžní prostředky na
bankovním účtu společnosti A., s. r. o. mají povahu věci. Platí, že cizí věc je
svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do
dispozice, např. leasingovou smlouvou, příkazní smlouvou, smlouvou o
zprostředkování, pracovní smlouvou, ale i jen faktickým předáním – srovnej R
52/1996) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. (viz. Šámal, P.
a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2580 s.).
62. Ve vztahu k argumentaci dovolatele týkající se toho, že s penězi
naložil v souladu s účelem svěření, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve
uvést následující. Jak již bylo konstatováno, cizí věc je svěřena pachateli,
jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice)
zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Zároveň se ale
nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem.
Platí, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí
naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do
dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy
takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z
dispozice s věcí. Přisvojením věci se tedy nerozumí, což je potřeba akcentovat
s ohledem na obviněným uplatněnou dovolací argumentaci, získání věci do
vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž pouze
získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Současně není rozhodné, jak poté
pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016).
Nevyžaduje se tedy, aby pachatel po dokonání činu využil svěřenou věc pro svoji
potřebu, když cizí věc může po dokonání činu někomu mj. i darovat, předat do
zastavárny, odhodit nebo zničit, když ani není vyloučeno, že nebude zjištěno,
jak se svěřenou věcí pachatel fakticky naložil. Současně je třeba zdůraznit, že
s ohledem na oddělení majetku obchodní společnosti s ručením omezeným od
majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, nelze ztotožňovat
společníka s obchodní společností. Za takové situace je majetek společnosti s
ručením omezeným cizím majetkem i ve vztahu k jedinému společníkovi, bez ohledu
na to, zda je tímto společníkem fyzická osoba, nebo právnická osoba (viz
přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo
294/2009). Proto není vyloučeno, aby jednatel, který je zároveň společníkem,
mohl porušit svoji povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a
způsobit škodu této společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat jeho
trestní odpovědnost a stejně tak mu lze uložit i povinnost tuto způsobenou
škodu společnosti s ručením omezeným nahradit (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 194
odst. 5, věta třetí, obch. zák.). Je tedy třeba zdůraznit, že přestože
společnost Utua, s. r. o., jejíchž společníkem byl i obviněný, byla jediným
společníkem firmy A., s. r. o., tak byl majetek této společnosti pro společnost
UTUA, s. r. o., cizí věcí.
63. Z pohledu shora prezentovaných východisek je třeba zdůraznit, že v
posuzované věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že mezi společnostmi A.,
s. r. o., a Utua, s. r. o., žádná smlouva o půjčce uzavřena nebyla. Jedná se o
skutkový závěr soudů nižších stupňů, kterými je Nejvyšší soud při posuzování
důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
vázán (blíže viz bod 46 tohoto rozhodnutí). Není také pochyb o tom, že majetek
společnosti A., s. r. o., byl ve vztahu ke společnosti Utua, s. r. o., cizí
věcí. Jak je patrno z výpovědi dovolatele, tento fakticky nezpochybňuje
skutečnost, že dal postupně pokyn k bezhotovostnímu převodu částky 7 736 500 Kč
z účtu společnosti A., s. r. o., na účet společnosti Utua, s. r. o. Podstata
jeho dovolací argumentace je založena na tvrzení, že jeho jednání bylo jednáním
povoleným a že jednal s péčí řádného hospodáře. Tedy obviněným je namítána
nesprávná aplikace zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v
době jeho jednání (dále jen „obchodní zákoník“). Jak již bylo naznačeno, soudy
nižších stupňů pak na základě provedeného dokazování uzavřely, že obviněný v
situaci, kdy zadával či schvaloval jednotlivé platby specifikované ve skutkové
větě rozsudku soudu prvního stupně, jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře a
že tak naplnil znaky objektivní stránky přisouzeného zločinu (blíže bod 42
rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 usnesení odvolacího soudu).
64. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný v posuzované
věci jednal v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti, konkrétně pak v
postavení jednatele. Jestliže tedy nakládal s peněžními prostředky společnosti,
jednal s prostředky svěřenými, tedy cizími (viz bod 62 tohoto rozhodnutí),
které musel spravovat s péčí řádného hospodáře. Tato povinnost, aby se
svěřenými prostředky bylo nakládáno v zájmu společnosti, vyplývala z ustanovení
§ 135 obchodního zákoníku. Podle § 135 odst. 1 obchodního zákoníku statutární
orgány jsou povinny zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví.
Podle odstavce 2 § 135 obchodního zákoníku se ustanovení § 194 odst. 2 první až
páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně. Podle § 194 odst. 5
obchodního zákoníku byl jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí
řádného hospodáře, což znamenalo chovat se odpovědně a svědomitě, stejným
způsobem, jako by pečoval o svůj majetek, tedy aby jej vědomě nezmenšoval nebo
jinak neohrožoval.
65. Podle § 135 odst. 1 obchodního zákoníku péče řádného hospodáře
zahrnovala povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví,
přičemž tato povinnost je považována za nepochybnou součást podnikatelské
činnosti společnosti, a tedy i součást obchodního vedení. Podle komentářové
literatury: „jednatelé jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech,
jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li
sporné, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, nese o tom důkazní
břemeno on. Ti jednatelé, kteří způsobili společnosti porušením právních
povinností při výkonu své působnosti škodu, za ni odpovídají společně a
nerozdílně. Smlouva mezi společností a jednatelem nebo ustanovení stanov
vylučující nebo omezující odpovědnost jednatele za škodu jsou neplatné.
Jednatelé odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu
valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.“ (
Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 464–468 s.)
66. Jak již bylo konstatováno, podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku
se ustanovení § 196a obchodního zákoníku použije obdobně. Z obdobného použití
ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že společnost může
uzavřít smlouvu o úvěru nebo i půjčce s jednatelem či jinou osobou, která je
oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, jen s předchozím
souhlasem valné hromady a za podmínek obvyklých v obchodním styku. Takového
souhlasu není zapotřebí, pakliže jde o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající
osobou ovládané osobě nebo o zajištění závazků ovládané osoby ovládající
osobou. Podle Nejvyššího soudu je však potřeba zároveň připomenout, že v
posuzované věci nebyly poskytnuty finanční prostředky ovládající osobou osobě
ovládané, nýbrž že tomu bylo naopak, totiž že ovládaná osoba poskytla, podle
tvrzení obviněného finanční prostředky osobě ovládající.
67. Nejvyšší soud musí připomenout rovněž komentářovou literaturu k §
120a obchodního zákoníku, který upravoval tzv. finanční asistenci, jíž se
rozumělo nejen poskytnutí peněžních prostředků zálohou, půjčkou nebo úvěrem,
ale také jakékoliv jiné peněžité plnění, pokud směřuje k účelu získání podílu
ve společnosti. Poskytnutím zajištění se pak rozumí cokoli, co je ve smyslu
českého práva zajišťovacím instrumentem. Finanční asistencí je takové jednání,
kterým společnost sice žádné peněžní prostředky neposkytuje, protože je za
účelem nabytí podílů v ní poskytuje někdo jiný, ale ona se za vrácení takových
prostředků např. zaručí. (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní
zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 406-412 s.). Lze mít za
to, že o takovou naznačenou situaci se v posuzované věci zjevně jednalo, když
za společnost A. P., s. r. o., zřídila zástavní právo ke svým nemovitostem ve
prospěch Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva (dále jen “MPÚ“) a
zároveň došlo v souvislosti s poskytnutím úvěru na koupi obchodního podílu
společnosti A., s. r. o., společností Utua, s. r. o., i ke zřízení zástavního
práva ke 100% obchodnímu podílu ve společnosti A., s. r. o., právě ve prospěch
MPÚ. Zároveň je zřejmé, že společnost Utua, s. r. o., nepochybně chtěla od
počátku financovat úvěr poskytnutý na koupi 100 % obchodního podílu společnosti
A., s. r. o., právě prostřednictvím společnosti od A., s. r. o., nebo s tím
byla alespoň přinejmenším srozuměna. V tomto směru nelze pominout, že
společnost Utua, s. r. o., v době poskytnutí úvěru žádnou podnikatelskou
činnost, ze které by byla v době uzavření smlouvy o úvěru schopna poskytnutý
úvěr hradit, nevykonávala, takže tento závěr je zcela logický. Jinak vyjádřeno,
jednalo se o společnost, která nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, ze
které by mohla důvodně očekávat zisk, ze kterého by byla schopna hradit
poskytnutý úvěr. V případě tvrzeného předpokládaného pronájmu nebytových
prostor se totiž jednalo o nejistý předpoklad vázaný na řadu nejistých
událostí, včetně toho, kdy reálně může vůbec ke smlouvě o pronájmu dojít. Ke
stejnému závěru ostatně dospěly i soudy nižších stupňů (viz body 40 a 41
rozsudku soudu prvního stupně). Zde je namístě akcentovat, že nebyly ani
dodrženy předpoklady, za kterých je možno tzv. finanční asistenci poskytnout
(blíže viz body 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně, dále bod 13 rozhodnutí
soudu druhého stupně), což obviněnému jako osobě, která se aktivně podílela na
koupi obchodního podílu, muselo být známo.
68. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že v
dané věci je z provedených důkazů nepochybné, že obviněný byl jmenován
jednatelem společnosti A., s. r. o., dne 5. 4. 2012, když k jeho jmenování
došlo v souvislosti s nabytím 100 % obchodního podílu ve společnosti ve
prospěch společnosti Utua, s. r. o. (k tomu viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Je také zřejmé, že již dne 17. 2. 2012, tj. ještě před vznikem
uvedené funkce obviněného ve společnosti A., s. r. o., uzavřela společnost
Utua, s. r. o. s MPÚ (dnešní TRINITY BANK, a. s.) smlouvu o úvěru ve výši 55
000 000 Kč právě za účelem nabytí obchodního podílu ve společnosti A., s. r.
o. Těmto jednáním, tj. jak ohledně koupě obchodního podílu, tak ohledně
uzavření úvěrové smlouvy, byl obviněný aktivně účasten (k tomu viz například
výpověď svědka Štádlera na č. l. 3640 až 3643 verte spisového materiálu či bod
12 rozsudku soudu prvního stupně, nebo také výpověď svědka Hlásného na č. l.
3651 až 3654 spisového materiálu či bod 14 rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem ke shora uvedenému tak musel být, jak i správně dovozují soudy nižších
stupňů, dovolatel obeznámen s celkovou situací ohledně uzavřené úvěrové smlouvy
i ohledně koupě obchodního podílu jako takového (k tomu blíže viz bod 20
usnesení odvolacího soudu).
69. Stejně tak bylo na základě provedeného dokazování postaveno najisto,
že společnost Utua, s. r. o., byla založena pouze za účelem koupě obchodního
podílu společnosti A., s. r. o., a že fakticky v době koupě, ale i poté,
nevyvíjela žádnou reálnou obchodní aktivitu (viz body 9 a 14 rozsudku soudu
prvního stupně). Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že společnost Utua, s.
r. o., měla získat příjmy z případného pronájmu nebytových prostor společnosti
JAMALL-CZ, s. r. o., tak je třeba zdůraznit, že s tímto tvrzením a zejména
reálnosti tohoto tvrzení se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů (viz body
21 rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší
soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. I Nejvyšší soud nezpochybňuje, že
společnost Utua, s. r. o., skutečně jednala se společností JAMALL-CZ, s. r. o.,
o případném pronájmu nebytových prostor. Není ovšem pochyb o tom, že to byla
právě opakovaná nečinnost společnosti Utua, s. r. o., která vedla k tomu, že
nedošlo k realizaci smlouvy o budoucí smlouvě (viz bod 21 rozsudku soudu
prvního stupně). Vzhledem k postavení obviněného ve společnosti Utua, s. r. o.
(jednatel), je tedy zřejmé, že obviněný nemohl v době nakládaní s finančními
prostředky společnosti A., s. r. o., ve prospěch společnosti Utua, s. r. o.,
důvodně předpokládat, že k uzavření nájemní smlouvy dojde a že společnosti
Utua, s. r. o., budou plynout z nájmu zmíněných prostor očekávané prostředky ve
výši 1 102 896 Kč měsíčně, z nichž by případně bylo možno sjednaný úvěr řádně
hradit.
70. Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že z bankovního účtu
společnosti A., s. r. o., byly poukazovány finanční částky uvedené ve skutkové
větě rozsudku soudu prvního stupně na bankovní účet společnosti Utua, s. r. o.
(k tomu viz bod 17 tohoto rozsudku) a že platby prováděl, popř. k pokyny k
jejich provedení zadával za účelem možnosti placení úvěru společnosti Utua, s.
r. o., právě obviněný, což ostatně ani sám nerozporoval (viz bod 9 usnesení
odvolacího soudu). Není pochyb o tom, že takto činil, aniž by společnosti A., s. r. o., a Utua, s. r. o., měly
mezi s sebou uzavřenou smlouvu o půjčce (viz bod 33 rozsudku soudu prvního
stupně a bod 12 usnesení odvolacího soudu) nebo by se jednalo o zisk
společnosti A., s. r. o., tj. ovládané společnosti, který by bylo možno
vyplatit společnosti Utua, s. r. o. jakožto společníkovi, který vlastnil 100%
obchodní podíl ovládané společnosti A., s. r. o., a jakožto osobě ovládající (k
tomu viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně nebo bod 22 usnesení odvolacího
soudu). Lze tedy souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že s ohledem na
absenci jakékoliv výdělečné činnosti společnosti Utua, s. r. o., a vzhledem k
neexistenci prostor způsobilých k pronájmu společnosti JAMALL-CZ, s. r. o., a s
ohledem na povědomí o příslušných ustanoveních obchodního zákoníku (k tomu
podpůrně viz dotazy obviněného ohledně výkladu pojmu finanční asistence z roku
2013 na č. l. 4006 až 4008 spisového materiálu), nemohl obviněný důvodně
očekávat, že společnost Utua, s. r. o., bude mít z čeho hradit splátky
sjednaného úvěru, popřípadě že by byla schopna splácet tvrzené půjčky od
společnosti A., s. r. o.
71. Lze tedy uzavřít, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové
větě upřednostnil zájmy jiné obchodní společnosti (Utua, s. r.o.) a její snahu
získat majetkový prospěch před zájmy poškozené obchodní společnosti (A., s. r.
o.), když využil toho, že v obou těchto společnostech byl v rozhodné době
jednatelem. Obviněný tedy jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře a v rozporu
s obhajitelným zájmem této společnosti a svým jednáním způsobil poškozené
společnosti škodu ve výši 7 736 500 Kč. Pokud obviněný akcentuje, že pokud by
tak nejednal, že by došlo k realizaci zástavy nemovitostí společnosti A. P., s.
r. o, tak je třeba uvést, že obviněný nepochybně upřednostnil zájmy společnosti
Utua, s. r. o., nad zájmy společnosti A., s. r. o., a to za situace, kdy úvěr
si vzala společnost Utua, s. r. o., nikoliv společnost A., s. r. o. Nadto je
třeba uvést, že obviněný upřednostnil tento způsob řešení ekonomických problémů
společnosti Utua, s. r. o., v době, kdy ani nebyla zvažována realizace zástav a
ve věci přicházely v úvahu jiná řešení situace (např. prodej části obchodního
podílu).
72. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů, dospěl k
závěru, že obviněný svým jednáním činěným v rozporu s příslušnými, shora
citovanými, ustanoveními obchodního zákoníku naplnil znaky objektivní stránky
přisouzeného zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Je rovněž nesporné,
že svým jednáním, kdy uskutečnil jednotlivé – ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně uvedené – bezhotovostní platby z bankovního účtu společnosti A.,
s. r. o., ve prospěch bankovního účtu společnosti Utua, s. r. o., způsobil
poškozené společnosti A., s. r. o., škodu ve výši 7 736 500 Kč, tj. značnou
škodu ve smyslu § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 138 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku (viz body 42 a 43 rozsudku soudu prvního stupně a body
16, 22 a 25 usnesení odvolacího soudu).
73. Jelikož obviněný v podaném dovolání namítá rovněž to, že jeho
jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka, když podle svých tvrzení nejednal
v přímém ani nepřímém úmyslu, zabýval se touto námitkou Nejvyšší soud z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejprve je
namístě připomenout obecná teoretická východiska k zavinění. Platí, že závěr o
zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky
vyplývat (srovnej R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav
pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní
zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán
v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a
v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15
tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o
zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout,
když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo
z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem [srovnej například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10.
1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné
pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. V dané
souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze
vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené
důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které
je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak
jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
74. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl,
že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo
ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním
srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah
pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna
vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového
následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo
ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na
takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah
někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti
výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
75. Nejprve je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou
naplnění subjektivní stránky zabývaly, když uzavřely, že se obviněný
protiprávního jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry
podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil přinejmenším v
úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Podle
soudů nižších stupňů byl totiž obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že když
prováděl shora uvedené finanční dispozice z účtu A., s. r. o., ve prospěch účtu
Utua, s. r. o., popř. účtu svědka Boška, že tak činí neoprávněně, v rozporu s
požadavkem postupovat s péčí řádného hospodáře a zejména pak v úmyslu získat
prospěch pro Utua, s. r. o., ve smyslu umožnit jí splácet úvěr, resp. pro
svědka Boška (náhrada již poskytnuté splátky úvěru), a činil tak s vědomím, že
může společnosti A., s. r. o., způsobit škodu (k tomu viz bod 42 rozsudku soudu
prvního stupně), což se také stalo. I odvolací soud, byť připustil, že nelze
skutečně vyloučit, že obviněný se snažil situaci společností Utua, s. r. o., a
A., s. r. o., týkající se zmíněného úvěru zlepšit prostřednictvím jednání o
jeho přeúvěrování, nakonec uzavřel, že obviněný musel být s ohledem na již
uvedené skutečnosti a okolnosti případu přinejmenším srozuměn s tím, že
poškození společnosti A., s. r. o., které průběžně narůstalo v podobě obviněným
prováděných převodů finančních prostředků za účelem splátek úroku z úvěru
společnosti Utua, s. r. o., a že se mu je nepodaří odstranit (viz bod 19
rozhodnutí odvolacího soudu), což se nakonec stalo. S tímto závěrem se Nejvyšší
soud ztotožnil, když o srozumění obviněného s celou situací a potenciálním
způsobením škody společnosti A., s. r. o., pak svědčí mimo jiné důkazy
výpověďmi svědků Štádlera, Boška, Hlásného a svědkyně P. Z těchto výpovědí
shodně vyplývá, že obviněný nejen, že byl s celkovou situací ohledně nákupu
obchodního podílu společnosti A., s. r. o. společností Utua, s. r. o.,
seznámen, když se v souvislosti s tímto převodem, resp. koupí 100 % obchodního
podílu, stal jednatelem obou společností, ale byla mu dobře známa rovněž již v
době před uzavřením citované smlouvy o úvěru, přičemž se sám aktivně podílel na
vzniku uvedené situace, a to jak svou účastí na jednáních o koupi obchodního
podílu, tak na uzavření úvěrové smlouvy (k tomu viz bod 20 odůvodnění usnesení
odvolacího soudu).
76. Ve vztahu k další námitce obviněného ohledně aplikace principu
ultima ratio považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že
subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z
ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní
represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada
subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který
stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr.
zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje
za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto
ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence
je třeba vůči pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený
závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
77. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se
neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
78. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud také za vhodné poukázat
na některé závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS
3470/22, kde uvedl, že: „[t]ímto principem je vázán primárně zákonodárce, který
nemá kriminalizovat taková jednání, která lze dostatečně postihnout i
prostředky jiných právních odvětví, což však nezbavuje orgány činné v trestním
řízení povinnosti [aplikovat jej] v individuálních případech i v konkrétní
věci, jestliže jsou zákonné znaky skutkové podstaty sice naplněny, avšak
konkrétní skutkové okolnosti indikují, že společenská škodlivost činu
nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví. Je-li daný skutek postižitelný i
podle jiného právního odvětví, je nezbytné zvažovat, zda uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu v daném případě nepostačuje, a případně tento
závěr přesvědčivě zdůvodnit [srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 3080/16 ze dne
23. 5. 2017 (N 86/85 SbNU 475), či nález sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10.
2021]. To platí zejména u typově méně závažných trestných činů, které mají
silný soukromoprávní základ [srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 413/04 ze dne
3. 3. 2005 (N 40/36 SbNU 433), nález sp. zn. II. ÚS 474/19 ze dne 5. 11. 2019
(N 184/97 SbNU 15) či nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU
405)], neboť stát nemá suplovat nedostatečnost ochrany práv účastníka
soukromoprávního vztahu nepřesahující jeho individuální zájmy [nález sp. zn.
II. ÚS 2448/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 106/53 SbNU 331), nález sp. zn. II. ÚS
789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 1098/10
ze dne 4. 8. 2010 (N 155/58 SbNU 321)], neboť v opačném případě se dopouští
hypertrofie trestní represe [nález sp. zn. I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010 (N
95/57 SbNU 247)]. Pokud v rozporu s tím orgány činné v trestním řízení trestní
odpovědnost dovodí, porušují tím princip nullum crimen, nulla poena sine lege
podle čl. 39 Listiny [srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2.
2011 (N 16/60 SbNU 171), nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N
21/72 SbNU 253) či nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU
315)]. Ne každé iracionální, nehospodárné či i protiprávní jednání musí totiž
nutně být trestné. Sama o sobě však existence paralelní právní odpovědnosti
trestní odpovědnost nevylučuje. Trestní postih v takovém případě nepřipadá do
úvahy jedině tehdy, jestliže uplatněním odpovědnosti podle jiného právního
předpisu je dosaženo všech funkcí vyvození odpovědnosti, reparační a prevenční,
a represivní funkce v daném případě není nezbytná [srovnej např. nález sp. zn.
III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012 (N 133/66 SbNU 77)]. Samotná skutečnost, že
určitým jednáním bylo zasaženo do zájmů jednotlivce, totiž ještě neznamená, že
takové jednání nemůže být natolik celospolečensky závažné, aby z požadavků
právního státu nevyplývalo, že jediná adekvátní reakce na něj je právě trestní
represe.“.
79. Ústavní soud v této věci také konstatoval, že: „[p]římo aplikovat
zásadu subsidiarity trestní represe je možno výjimečně i u kvalifikovaných
skutkových podstat, jejími kritérii jsou pak především význam chráněného zájmu,
následky činu a způsob jeho provedení, okolnosti spáchání činu, osobnost
pachatele a míra jeho zavinění, pohnutka, cíl atd. [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 (publ. jako Rt
31/2017 SbSRS)]. Posuzování těchto kritérií má značný význam zejména tam, kde
hranice mezi trestným činem a jiným právním deliktem obdobné skutkové podstaty
není jednoznačně vymezena [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015 (publ. jako Rt 39/2016 SbSRS)]. Mezi zvažované
okolnosti však nepatří doba uplynuvší od spáchání činu či délka trestního
řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5
Tdo 1018/2019 (publ. jako Rt 41/2020)], jakož ani chování pachatele po činu
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo
677/2018 (publ. jako Rt 52/2018-II. SbSRS)]. Možnost poškozeného domáhat se
svého nároku občanskoprávní cestou povinnost přímé aplikace zásady subsidiarity
trestní represe automaticky nezakládá [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016 (publ. jako Rt 50/2017 SbSRS).“.
80. Ve vztahu k námitce obviněného, jíž argumentuje porušením zásady
subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, Nejvyšší soud považuje za
vhodné připomenout také závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak
závěry obsažené v individuálních rozhodnutích týkajících se problematiky
subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné
právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě
sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu
subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio),
bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin,
jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát
rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických
osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, správního práva či
jiných právních odvětví. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit
aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jinak řečeno, došlo-li ke
spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech
znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných
zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů
jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva) (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
81. Přestože by tedy dovolací argumentace obviněného, jejímž
prostřednictvím namítá, že soudy měly správně aplikovat princip ultima ratio,
potažmo zásadu subsidiarity trestní represe, byla způsobilá naplnit jím
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji
Nejvyšší soud důvodnou. Uplatnění odpovědnosti podle norem soukromého práva by
totiž s ohledem na okolnosti případu a s ohledem na výši způsobené škody nebylo
dostatečné ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv
chráněných ustanovením § 206 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že v této
věci soukromoprávní základ předmětného skutku neodpovídá judikaturou vymezeným
specifickým případům, v nichž by bylo možno uvažovat o přepínání trestní
represe nepřiměřenou ingerencí veřejné moci do ryze soukromé záležitosti dvou
jednotlivců a o nepřípustném suplování nedostatečné péče zmíněných obchodních
společností o vlastní záležitosti.
82. Nejvyšší soud na závěr jen velmi stručně uvádí, že pokud obviněný v
doplňku dovolání poukazuje podle něho na vadný postup insolvenční správkyně a
soudního exekutora, tak tento postup nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím
řízení, když se jedná o jiný druh řízení. Pokud ještě obviněný zdůrazňuje, že
společnosti A., s. r. o., nemohla vzniknout žádná škoda, když tato měla
majetek, a že pokud by prodali jednatelé Boček a Hlásný podíl společnosti A.,
s. r. o., za tržní cenu, tak by částku 7,7 milionů mohli uhradit, tak obviněný
pomíjí, že trestný čin zpronevěry, kterým byl uznán vinným, byl dokonán dne 30.
8. 2013. Případné pozdější vrácení těchto finančních prostředků by tak mohlo
představovat toliko náhradu škody. Navíc obviněný pomíjí, že zpronevěřením
částky 7.736.500 Kč došlo ke snížení hodnoty obchodního podílu poškozené
společnosti.
83. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu
prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit
obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b
odst. 1 tr. ř.
84. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož
nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by
byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
85. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně
navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon části rozsudku
soudu prvního stupně, a to v rozsahu výroku o peněžitém trestu a výroku o
náhradě škody, potažmo posléze korigovaného směrem k odkladu výlučně výroku o
náhradě škody, a to z důvodu již proběhlé úhrady peněžitého trestu. K uvedenému
návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o
dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo
přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání
rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného
ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace
obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho
dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad výkonu části
rozsudku soudu prvního stupně nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo
zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, jemu
nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
86. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil
podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti
neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak
jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně
orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s
to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý
proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení,
odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění
usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí
poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu