4 Tdo 196/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2024 o dovolání obviněného Radka Vyskočila, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 4 To 34/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 6/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 5 T 6/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Radek Vyskočil (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Podle skutkových zjištění se trestné činností dopustil tím, že doslovně:

v období od 20. 4. 2012 do 30. 8. 2013, v Plzni, jako jednatel společnosti A. , s. r. o., aniž by si počínal s péčí řádného hospodáře v obhajitelném zájmu této společnosti, v rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 tehdy platného a účinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neoprávněně, ku prospěchu společnosti Utua, s. r. o., IČ: 29100101, se sídlem od 3. 5. 2010 do 14. 12. 2012 Lochotínská 1108/18, 301 00 Plzeň, od 14. 12. 2012 do 19. 3. 2020 Holečkova 103/31, 150 00 Praha 5, a fyzické osoby Jan Bošek, nakládal či nechal nakládat s finančními prostředky společnosti A. , s. r. o., nacházejícími se na bankovním účtu číslo XY vedeném u Komerční banky, a. s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 33 č.p. 969, 114 07, Praha 1, tak, že byly k jeho pokynům uskutečněny bezhotovostní převody na bankovní účet číslo XY společnosti UTUA, s. r. o., vedený u Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního družstva, IČ: 25307835, se sídlem Senovážné náměstí 1375/19, 110 00 Praha – Nové Město, od 19. 2. 2019 TRINITY BANK, a. s., a bezhotovostní převod na bankovní účet číslo XY fyzické osoby Jan Bošek, konkrétně:

– dne 20. 4. 2012 bezhotovostní převod finančních prostředků ve výši 350.000 Kč z účtu číslo XY na účet číslo XY,

– dále bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu číslo XY na účet číslo XY, a to:

– dne 27. 4. 2012 ve výši 440.000 Kč, – dne 31. 5. 2012 ve výši 430.000 Kč, – dne 28. 6. 2012 ve výši 416.000 Kč, – dne 31. 7. 2012 ve výši 415.000 Kč, – dne 1. 8. 2012 ve výši 10.000 Kč, – dne 30. 8. 2012 ve výši 430.000 Kč, – dne 27. 9. 2012 ve výši 416.000 Kč, – dne 31. 10. 2012 ve výši 430.000 Kč, – dne 13. 11. 2012 ve výši 579.000 Kč, – dne 30. 11. 2012 ve výši 417.000 Kč, – dne 3. 1. 2013 ve výši 427.000 Kč, – dne 4. 2. 2013 ve výši 426.000 Kč, – dne 1. 3. 2013 ve výši 385.000 Kč, – dne 24. 4. 2013 ve výši 437.000 Kč, – dne 17. 5. 2013 ve výši 428.500 Kč, – dne 26. 6. 2013 ve výši 439.000 Kč, – dne 25. 7. 2013 ve výši 425.000 Kč, – dne 15. 8. 2013 ve výši 200.000 Kč, – dne 30. 8. 2013 ve výši 236.000 Kč,

přestože se nejednalo ani o výplatu zisku společnosti ani za poskytnutá plnění nebylo poskytnuto jakékoliv protiplnění a nemohla být oprávněně očekávána jejich návratnost,

čímž způsobil na majetku společnosti A., s. r. o., celkovou škodu ve výši 7.736.500 Kč“.

2. Za uvedený pokračující zločin byl obviněnému podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč (slovy: jedno sto tisíc korun českých).

3. Současně byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody insolvenční správkyni poškozené A., s. r. o., JUDr. Haně Karáskové, se sídlem Jankovcova 41, Praha 7, částku ve výši 7 736 500 Kč (slovy: sedm milionů sedm set třicet šest tisíc pět set korun českých).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce. Obviněný směřoval podané odvolání proti všem výrokům. Státní zástupce podal odvolání do výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 4 To 34/2023, tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 4 To 34/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující proti celému výroku, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále také podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

6. Obviněný se předně vyjadřuje k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to konkrétně k naplnění znaků skutkové podstaty pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Uvádí, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu ani nemohlo dojít k porušení objektu chráněného zákonem. Toto odůvodňuje tak, že k naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu je vyžadován alespoň nepřímý úmysl. Připomíná, že pachatel trestného činu zpronevěry musí mít faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Akcentuje, že přisvojením si věci či jiné majetkové hodnoty musí pachatel trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Je přesvědčen, že si žádné peníze nepřisvojil a jeho chování je od exemplárního provedení daného trestného činu na míle vzdálené. K tomu připomíná několik skutečností, které jsou podle něj nesporné, mj. to, že si nenechal, či nepřisvojil ani korunu z poskytnutých půjček společnosti A., s. r. o., společnosti Utua, s. r. o., a také to, že společnost A., s. r. o., splatila půjčku panu Boškovi, kterou poskytl věřitel společnosti ještě před prodejem obchodních podílů. Namítá, že na dokumentech, které byly součástí daňových přiznání, byly půjčky mezi těmito dvěma společnostmi evidovány. Poukazuje i na skutečnost, že účetnictví společnosti A., s. r. o., bylo rok po jeho odchodu ze společnosti odvezeno neznámo kam.

7. Dovolatel konstatuje, že chyby soudu prvního stupně podrobně popsal v odvolání. Je přesvědčen, že tím, že se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, potvrdil a opakoval chybné úvahy soudu prvního stupně. Zdůrazňuje skutečnost, že soudy založily své úvahy na tom, že se nechoval v souladu s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. K tomu konstatuje, že smlouva o úvěru za společnost Utua, s. r. o., byla uzavřena v době, kdy nebyl jednatelem společnosti, a že nemovitosti společnosti A. P., s. r. o., tak se vší svojí odpovědností zatížil zástavním právem pan Štádler, kterého k ničemu nenutil ani mu nic nesliboval. Pokud společnost Utua, s. r. o., koupila 100% obchodní podíl společnosti A., s. r. o., pak nabyla majetek. Tvrzení odvolacího soudu, že tato společnost neměla žádný majetek, tak považuje za zjevně mylné a nepravdivé, neboť společnost Utua, s. r. o., mohla prodat obchodní podíl na A., s. r. o., a z tohoto prodeje dluh uhradit.

8. Dále se obviněný vyjadřuje k tomu, že je mu k jeho tíži přičítána skutečnost, že nedošlo k uzavření nájemní smlouvy se společností JAMALL-CZ, a. s. To je podle něj zjevně absurdní, neboť poslední termín k uzavření nájemní smlouvy byl podle dodatku č. 3 ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o nájmu nebytových prostor stanoven na 30. 6. 2014, tj. více než rok poté, co ukončil funkci jednatele společnosti A., s. r. o. Mimo jiné konstatuje, že kdyby JAMALL-CZ, a. s., nevěřila tomu, že skutečně dojde k uzavření nájemní smlouvy, pak by jistě třetí dodatek neuzavírala. V tomto směru poukazuje podle něho na jistý rozpor v úvahách soudů nižších stupňů, podle kterých by bylo zcela v pořádku, pokud by v případě, že by došlo k uzavření nájemní smlouvy mezi společností A. P., s. r. o., a společností JAMALL-CZ, s. r. o., byl z tohoto nájmu hrazen dluh společnosti Utua, s. r. o., aniž by zde existovala nějaká smlouva o půjčce. Na druhou stranu skutečnost, že dluh společnosti Utua, s. r. o., byl hrazen z činnosti společnosti A. P., s. r. o., je důvodem pro jeho odsouzení.

9. Obviněný připomíná, že soudy založily své úvahy na tom, že se nechoval jako řádný hospodář a jeho jednání nebylo možno chápat jako jednání v obhajitelném zájmu společnosti. Z pohledu těchto úvah namítá, že společnost A., s. r. o., ze 100 % vlastnila společnost A. P., s. r. o., která vlastnila veškeré nemovitosti, které byly zastaveny ve prospěch peněžního ústavu na zajištění úvěru společnosti Utua, s. r. o. Obviněný tvrdí, že stav, který nastal, nezpůsobil, neboť v době poskytnutí úvěru společnosti Utua, s. r. o., na koupi 100% podílu obchodní společnosti A., s. r. o., nebyl jednatelem ani jedné z těchto společností.

10. Zároveň dovolatel zdůrazňuje, že pokud by společnost A., s. r. o., neposkytla půjčku společnosti Utua, s. r. o., tak by se společnost Utua, s. r. o., dostala do konkurzu a došlo by k prodeji nemovitých zástav společnosti A. P., s. r. o. Soudy nižších stupňů se tak podle něj nedostatečně zabývaly situací ohledně zástav, v důsledku čehož dospěly z hlediska jeho viny k nesprávnému závěru. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že zástavní práva plní funkci zajišťovací a uhrazovací. Je proto přesvědčen, že skutečně jednal s péčí řádného hospodáře i v obhajitelném zájmu společnosti, když se snažil udržet koncern v rovnováze a nezhodnotit majetek společnosti A., s. r. o., a udržet i zachovat hodnotu obchodního podílu společnosti A. P., s. r. o. Pokud by totiž společnost A., s. r. o., neposkytla půjčku společnosti Utua, s. r. o., tak by se tato společnost dostala do konkursu a došlo by k prodeji nemovitých věcí společností A. P., s. r. o.

11. Dále obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že je mu dáváno za vinu, že nedoložil půjčky (společnosti Utua, s. r. o., od společnosti A., s. r. o. – poznámka Nejvyššího soudu), přestože bylo v řízení prokázáno, že účetnictví společnosti bylo odvezeno neznámo kam více než rok po jeho odchodu ze všech společností. Připomíná, že z dostupných zdrojů obstaral daňové přiznání za rok 2012, včetně výkazu zisku a ztrát a rozvahy, a že z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá, že půjčky byly účtovány. Nerozumí také úvaze soudů nižších stupňů, že ve vztahu k půjčkám nebylo poskytnuto protiplnění, přičemž polemizuje s tím, zda tedy jsou protiplněním půjček úroky či tímto chybějícím protiplněním myslely soudy něco jiného. Obviněný také předestírá, jakými všemi důvody mohlo k úhradě půjček či zániku půjček dojít. Mezi ně řadí rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady podle § 132 obchodního zákoníku s rozhodnutím o schválení účetní závěrky a rozdělení zisku tak, že by peníze přešly na společnost Utua, s. r. o., bez jakékoliv smlouvy o půjčce a rovněž bez jakéhokoliv zdanění a následným zápočtem proti půjčce, dále prodloužením půjčky na potřebný počet let, aby se zamezilo promlčení, prodejem obchodního podílu na společnost A. P., s. r. o., uzavřením smlouvy o převodu zisku podle § 190a obchodního zákoníku s následným zápočtem proti půjčce, nájmy od společnosti JAMALL-CZ, a. s., či jiného subjektu nebo splynutím společností (od r. 2014). Vzhledem k tomu, že byl jednatelem společností A., s. r. o., i Utua, s. r. o., nic mu nebránilo použít první čtyři jmenované varianty, přičemž čtvrtá z nich – převod zisku podle § 190a obchodního zákoníku – podle něj nebyla třeba.

12. V další části dovolání obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že rozhodná skutková zjištění, pokud jde o naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V podrobnostech pak odkazuje na svou předchozí argumentaci. Připomíná, že soudy nižšího stupně tvrdily, že společnost Utua, s. r. o., neměla žádný majetek, což je v přímém rozporu s držením podílu společnosti A., s. r. o., dále že oba soudy tvrdily, že půjčku nelze splatit, což již podle jeho mínění vyvrátil, a také že se choval tak, aby společnosti A., s. r. o., nevznikla újma, tj. aby jí nebyly realizovány zástavy nemovitostí u dceřiné společnosti A. P., s. r. o., tak, aby obchodní podíl nebyl nula. Ochranou zástav se ovšem soudy nijak nezabývaly.

13. Následně obviněný předestírá závěrečné shrnutí, přičemž ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že soudy nižších stupňů nehodnotily věc ve všech jejich možných aspektech a vše podřídily jen jedné myšlence, a to že Utua, s. r. o., neměla žádný majetek a že neměla žádné možnosti, jak zmíněnou půjčku splatit. K této myšlence obviněný vztahuje veškerou svoji argumentaci, zejména ohledně zamítnutí navrhovaného důkazu podkladů k úvěrové smlouvě, kriminalizace platby, jíž byla vrácena půjčka panu Boškovi, která byla uzavřena ještě v době, kdy byl jednatelem pan Štádler, opomenutí skutečnosti, že se hledala banka, která přeúvěruje současnou nevýhodnou půjčku, opomenutí skutečnosti, že A., s.

r. o., nebyla v době jeho odchodu předlužena, poté opomenutí zhodnocení jeho jednání z titulu ochrany zástav a rovněž ohledně nesprávné interpretace některých důkazů. K poslednímu bodu odkazuje na bod 7 usnesení odvolacího soudu, kde je uvedeno, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy o nájmu se společností JAMALL-CZ, a. s., je na straně budoucího pronajímatele podepsána s datem 1. 7. 2012, avšak správné datum je 1. 7. 2011, tj. stejné jako u budoucího nájemce, a odkazuje také na bod 9 tohoto usnesení, kde je uvedeno, že pana Hlásného do společnosti Utua, s.

r. o., „nastrčili“ obviněný a pan H., což se nezakládá na pravdě. Pan Hlásný ve své výpovědi před soudem uvedl, že se s obviněným viděl až někdy při nebo po podpisu úvěrové smlouvy. Dále odkazuje na body 10 a 12 předmětného usnesení, kde je uvedeno, že podle zápisu z jednání k úhradám nebude mít A., s. r. o., dostatek prostředků, což je vytrženo z kontextu, a je zde uvedeno, že ke dni sepsání zápisu není schopna společnost A., s. r. o., splatit úroky za měsíc březen 2013 a od dubna 2013 platit splátky jistiny a úroků.

To byl naopak podnět k tomu, aby došlo k odkladu platby jistiny, aby byl čas na zajištění přeúvěrování. V neposlední řadě pak odkazuje na bod 12 usnesení odvolacího soudu, podle nějž smlouvy o půjčkách v kritickém období neexistovaly, což podle obviněného odporuje důkazům, neboť z doložených daňových přiznání vyplývá, že půjčky byly v účetnictví společnosti řádně evidovány, jinak by se nemohly objevit v daňových dokladech a jejich přílohách.

14. Posléze obviněný konstatuje, že i kdyby teoreticky připustil, že byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry, pak se z jeho strany jednalo od počátku o maximální otevřenost a nezakrývání vztahů a vazeb mezi všemi zúčastněnými subjekty. V dané věci tak postupoval zcela transparentně a konzistentně, přičemž po tom, co se stal jednatelem A., s. r. o., nikdy nepopíral, že z prostředků této společnosti byly hrazeny splátky úvěru Utua, s. r. o., přičemž takto jednal v nejlepším úmyslu a s ohledem na jím považované nejlepší zájmy všech zúčastněných, a aniž by se při svém konání jakkoliv sám obohatil. Je proto přesvědčen, že v takovém případě je závěr o jeho vině v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a rovněž principem ultima ratio. V jeho věci je tak podle něj prostor pro uplatnění materiálního korektivu.

15. V poslední části závěrečného shrnutí obviněný uvádí, že k trestnosti posuzovaného jednání je z hlediska subjektivní stránky vyžadováno zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Takový úmysl však podle něj nebyl spolehlivě prokázán a v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přesvědčivě dovozen. Má za to, že v posuzované věci s ohledem na shora zmíněné okolnosti případu nelze dovodit, že by jednal v nepřímém úmyslu, nýbrž, že lze na jeho jednání nahlížet maximálně jako na nevědomou nedbalost, která však k trestní odpovědnosti z hlediska přisouzeného činu nepostačuje. K tomu konstatuje, že i pokud by připustili polemiku a pochybnosti o formě zavinění na jeho straně, tak se soudy měly přiklonit v souladu se zásadou in dubio pro reo k verzi pro něho příznivější.

16. Ze shora uvedených důvodů dovolatele navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2023, jakož rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2023 zrušil a aby buď sám ve věci znovu rozhodl rozsudkem, kterým ho zprostí obžaloby v celém rozsahu, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

17. Obviněný v podaném dovolání rovněž požádal dovolací soud, aby rozhodl tak, že u výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2023, č. j. 5 T 6/2022-3948, jimiž mu byl jednak uložen peněžitý trest, jednak uložena povinnost nahradit škodu způsobenou insolvenční správkyni poškozené společnosti A., s. r. o., se odkládá vykonatelnost do doby rozhodnutí dovolacího soudu.

18. Obviněný své dovolání ještě v rámci lhůty k podání dovolání doplnil podáním označeným jako „Doplnění dovolání ze dne 20. 11. 2023 proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 4 To 34/2023-4029 ze dne 15. 9. 2023“ ze dne 7. 12. 2023. K němu přiložil jako přílohy tyto dokumenty: přípis ze dne 26. 10. 2023, vč. potvrzení; usnesení Krajského státního zastupitelství č. j. 1 KZV 14/2020-83; exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, č. j. 212 Ex 469/23-12; exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, č. j. 212 Ex 469/23-14, č. j. 212 Ex 469/23-15; exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů, č. j. 212 Ex 23-17; exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, č. j. 212 Ex 469/23-21, č. j. 212 Ex 469/23-22, č. j. 212 Ex 469/23-23; usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, sp. zn. KRPK-3846-170/TČ-2020-190080, a kupní smlouvu na nemovitost. V podaném doplnění dovolání se vyjadřuje předně k jemu uloženému peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, který již v mezičase uhradil ze svých úspor, a k jemu uložené povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu ve výši 7 736 500 Kč insolvenční správkyni společnosti A., s. r. o., JUDr. Haně Karáskové.

19. Obviněný zdůrazňuje, že je nebezpečně ohrožen naprosto necitlivým a zjevně zlým úmyslným chováním insolvenční správkyně, která odmítla komunikovat s jeho právním zástupcem, a to i přes opakované snahy o spojení, a zahájila exekuci, aniž by se obtěžovala sdělit mu číslo účtu, na nějž se má plnit. Tak učinila přesto, že se ji snažil kontaktovat s informací, že je připraven splnit náhradu škody prodejem nemovitosti prostřednictvím realitní kanceláře, aby bylo dosaženo co nejvyšší ceny s tím, že jakoukoliv součinnost vítá.

20. K podanému doplnění dovolání obviněný přiložil, jak již bylo uvedeno, rovněž usnesení Policie ČR ze dne 20. 8. 2021, podle nějž je hodnota podílu na společnosti A. P., s. r. o., vyčíslena na 70 386 000 Kč, přičemž prodej se však uskutečnil za pouhých 100 000 Kč. Insolvenční správce prodal nemovitosti této společnosti za 85 101 000 Kč, čímž se rovněž zvýšila hodnota podílu společnosti A., s. r. o., kterou mohla kdykoliv společnost Utua, s. r. o., prodat. Poukazuje na skutečnost, že zatímco Policie ČR ohodnocuje podíl na společnosti A. P., s. r. o., jako majetek a tento majetek oceňuje, soud mu klade za vinu, že nebylo možno splatit půjčky, tj. opomíjí likvidní majetek společnosti Utua, s. r. o., tedy 100 % obchodního podílu na společnosti A., s. r. o. Jestliže by se společnost A., s. r. o., řádně podnikatelsky vyvíjela, rostl by i majetek společnosti Utua, s. r. o. Udržet zastavené nemovitosti v tak velké hodnotě ve vlastnictví koncernu a nedopustit realizaci zástavy, tedy neznehodnotit 100% podíl společnosti A., s. r. o., je nejen dostatečným obhajitelným zájmem k jeho jednání, ale rovněž potvrzením, že jednal s péčí řádného hospodáře. Za situace, kdy by jednatelé Bošek a Hlásný prodali podíl společnosti A., s. r. o., za tržní cenu, která byla podle předchozích odhadů banky byla přes 110 milionů Kč, pak by po vyplacení zástavy na úvěr společnosti Utua, s. r. o., zbylo ještě cca 45 až 50 milionů Kč, přičemž tento výnos by příslušel společnosti Utua, s. r. o., a ta by mohla celkem pohodlně splatit půjčku ve výši 7,7 milionů Kč. Podle obviněného je nepochybné, že škodu způsobili dva jednatelé, kteří prodali majetek společnosti Utua, s. r. o., úmyslně značně pod cenou, za pouhých 100 000 Kč. Tato konstrukce je pak podle obviněného zásadní pro vyhodnocení toho, zda nějakou škodu vůbec způsobil.

21. Obviněný připomíná, že soudy nižších stupňů neuznaly možnost převodu zisku ze společnosti A., s. r. o., na společnost Utua, s. r. o., přičemž důvodem byla skutečnost, že nebylo co rozdělovat. Tato úvaha je podle obviněného zjevně chybná a patrně vychází z výsledků hospodaření společnosti za roky 2010 a 2011, kdy byl majitelem ještě pan Štádler. Za rok 2012 a 2013 však byla společnost v zisku, čímž se zvýšila hodnota podílu.

22. Obviněný ještě doplňuje dvě skutečnosti, a to že za období, kdy působil ve funkci jednatele společností, se zvýšil zisk společnosti A., s. r. o., a že se před svojí činností ve funkci jednatele pohyboval v bankovní sféře, tudíž znal procesy při neplnění dluhu. Kdyby si byl vědom toho, že páchá jakýkoliv trestný čin, určitě by nenechával ve svém vlastnictví nemovitosti a peníze na účtu, tj. nejsnáze dohledatelný majetek. Na základě všeho uvedeného pak žádá dovolací soud, aby u výroku o náhradě škody odložil vykonatelnost do rozhodnutí dovolacího soudu. Ve vztahu k peněžitému trestu odklad vykonatelnosti již nežádá, a to s ohledem na to, že již byl v mezidobí uhrazen.

23. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 944/2023. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a obsah podaného dovolání obviněného.

24. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že dovolací námitky obviněného neodpovídají žádné z alternativ tohoto dovolacího důvodu, tedy ani jím formálně deklarované první alternativě spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozhodným je v této věci totiž skutkové zjištění soudů, že obviněný neoprávněně převedl z majetku obchodní společnosti A., s. r. o., v níž působil jako jednatel, peněžní prostředky v celkové výši 7 736 500 Kč na bankovní účty jiných osob, aniž by bylo dotyčné právnické osobě poskytnuto jakékoliv protiplnění, a aniž by mohl očekávat návratnost takto poskytnutých peněžních prostředků. Připomíná, že uvedenému dovolacímu důvodu by odpovídaly jen takové konkrétní námitky, že obsah konkrétních důkazních prostředků vůbec neposkytuje podklad pro rozhodná skutková zjištění, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, případně neumožňuje taková zjištění učinit při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. To však obviněný nenamítl, nýbrž pouze předložil vlastní verzi skutkového děje a zpochybňuje proces hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.

25. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že jej obviněný založil zejména na námitkách, kterými soudům nižších stupňů vytkl, že nesprávně posoudily znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Tyto námitky podle státního zástupce sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.

26. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu státní zástupce nejprve uvádí obecná východiska týkající se naplnění zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný byl v rozhodném období jednatelem obchodní společnosti A., s. r. o., přičemž bylo prokázáno, že nakládal s peněžními prostředky na bankovním účtu této společnosti tím způsobem, že prostředky převáděl nebo dával pokyny jiným osobám k jejich převodu na bankovní účet společnosti Utua, s. r. o., a bankovní účet Jana Boška. Podle rozhodných skutkových zjištění nebyla za tyto částky poskytnuta žádná protiplnění, přičemž nemohla být oprávněně očekávána ani jejich návratnost.

27. Akcentuje, že z hlediska naplnění objektivní stránky přisouzeného zločinu, proti které obviněný také vznesl dovolací námitky, má podle státního zástupce zásadní význam postavení obviněného, v němž vystupoval v poškozené obchodní společnosti A., s. r. o. V postavení jednatele totiž nesměl jednat v rozporu s povinností uloženou mu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a byl naopak povinen vykonávat ji s péčí řádného hospodáře. Pakliže bylo sporné, zda skutečně jednal s péčí řádného hospodáře, nesl důkazní břemeno, že tomu tak bylo, právě obviněný. Součástí této péče bylo podle obchodního zákoníku i to, že při rozhodování by prospěch společnosti měl být nadřazen prospěchu tohoto člena či třetích osob. Doplňuje, že obdobná povinnost vyplývá i nyní z § 159 občanského zákoníku.

28. V naznačených souvislostech považuje státní zástupce za vhodné zdůraznit, že charakteristickým znakem právnických osob je jejich majetková samostatnost. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, společníka nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty. Není proto vyloučeno ani spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, společníkem, ke škodě obchodní společnosti, v níž je například jediným společníkem (srovnej usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009). V důsledku přísného oddělení majetku společníka a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby, jsou pak majetky obou subjektů cizí. Proto není vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou – společníkem – ke škodě obchodní společnosti, v níž je jediným společníkem.

29. Podle státního zástupce výsledky provedeného dokazování jednoznačně svědčí o tom, že v důsledku protiprávního jednání obviněného, který nejednal s péčí řádného hospodáře, vznikla společnosti A., s. r. o., značná škoda ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) a § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedené prostředky, které obviněný použil na úhradu dluhu jiného subjektu – společnosti Utua, s. r. o. – totiž byly majetkem obchodní společnosti A., s. r. o., takže s nimi obviněný nemohl nakládat libovolně na základě vlastního uvážení. Obviněný tak podle státního zástupce nedůvodně upřednostnil zájmy jiné právnické osoby nad zájmy dotčené obchodní společnosti A., s. r. o., které byl povinen jako její jednatel hájit. Námitky obviněného, že jednal s péčí řádného hospodáře, je proto podle něj potřeba odmítnout jako nedůvodné.

30. Státní zástupce také připomíná, že v rámci provedeného dokazování bylo zjištěno, že obchodní společnost A. P., s. r. o., sjednala dne 29. 2. 2012 s úvěrující právnickou osobou Moravský Peněžní ústav-spořitelní družstvo (nyní TRINITY BANK, a. s.) zástavní smlouvu k zajištění úvěru obchodní společnosti Utua, s. r. o. Tento úvěr byl určen na koupi obchodního podílu v obchodní společnosti A., s. r. o. Jednání za společnost Utua, s. r. o., připravoval obviněný, což vyplynulo mimo jiné z výpovědi svědka Hlásného, druhého jednatele obchodní společnosti Utua, s.

r. o. Státní zástupce proto konstatuje, že obviněný věděl o všech podstatných skutečnostech, které s tímto úvěrem souvisely, vč. podmínek nastavených úvěrujícím, a to ještě před vznikem jeho funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti A., s. r. o., kterou vykonával od 5. 4. 2012. Rovněž bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obchodní společnost Utua, s. r. o., v níž obviněný v rozhodné době působil jako jednatel, nevyvíjela žádné podnikatelské aktivity a neměla žádný majetek. Námitka obviněného, že obchodní společnost Utua, s.

r. o., vlastnila obchodní podíl v obchodní společnosti A., s. r. o., který mohla prodat a z prodeje uhradit dluh, ve světle skutkových zjištění podle státního zástupce neobstojí. Obchodní společnost Utua, s. r. o., totiž dlužila právnické osobě – nynější TRINITY BANK, a. s., peněžní prostředky ve výši několika desítek milionů korun českých, které hradila z prostředků obchodní společnosti A., s. r. o. Státní zástupce uvádí, že z výpovědi svědka Štádlera vyplynulo, že obchodní podíl v dotyčné obchodní společnost prodal za částku, která odpovídala právě výši úvěru, tj. 55 000 000 Kč. Za tohoto stavu jsou proto podle státního zástupce úvahy obviněného o možnosti uhradit dluh z prodeje obchodního podílu nepodložené.

Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za přisouzený zločin pak podle něj není významné ani to, za jakou částku byl s odstupem několika let po dokonání trestného činu prodán v rámci insolvenčního řízení nemovitý majetek dotčené obchodní společnosti.

31. Dále státní zástupce uvádí, že pokud si obchodní společnost Utua, s. r. o., nechala z majetku obchodní společnosti A., s. r. o., hradit své závazky vyplývající ze zmíněné smlouvy o úvěru, jde o jednání, které by sice samo o sobě nebylo nezákonné, pokud by ovšem byly tyto závazky zajištěny příslušnými právními instrumenty a obchodní společnost Utua, s. r. o., byla objektivně schopna plnit své dluhy. V posuzované věci však tato společnost neposkytla věřiteli, tj. společnost A., s. r. o., žádné protiplnění, protože sama žádný objektivně použitelný majetek neměla, přičemž obviněný jako jednatel společnosti dluh nijak nezajistil. Státní zástupce namítá, že pokud obviněný tvrdí, že jeho cílem bylo zachovat hodnotu obchodního podílu společnosti A., s. r. o., pak se toto tvrzení neslučuje s tím, jak ve skutečnosti jednal – tj. poskytl peněžní plnění nemajetné a fakticky nepodnikající právnické osobě. Obviněný se pak podle státního zástupce nedůvodně spoléhal na budoucí příjmy společnosti Utua, s. r. o., z nebytových prostor, přitom bylo v řízení prokázáno, že žádné takové prostory ve stavu způsobilém k pronájmu neexistovaly, takže toto očekávání bylo nedůvodné a nereálné.

32. Státní zástupce konstatuje, že hlavním cílem a záměrem protiprávního jednání obviněného bylo vyvést peněžní prostředky z majetku obchodní společnosti A., s. r. o., za tím účelem, aby obchodní společnost Utua, s. r. o., mohla splácet předmětný úvěr. Uvádí proto, že peněžní prostředky právnické osoby obviněný nevynaložil k účelu, ke kterému mu byly svěřeny, což platí i v případě platby ze dne 20. 4. 2012 ve výši 350 000 Kč, kterou obviněný nechal převést na bankovní účet svědka Boška. Jednání obviněného tak podle státního zástupce odporuje citovaným ustanovením obchodního zákoníku o povinnosti péče řádného hospodáře a svědčí naopak o naplnění objektivní stránky přisouzeného zločinu. V souvislosti s posouzením objektivní stránky se pak podle názoru státního zástupce oba soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly i s otázkou majetkových dispozic v rámci podnikatelského seskupení dotčených obchodních společností, k čemuž odkazuje zejména na body 35 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, přičemž se s těmito uvedenými závěry ztotožňuje. Pouze nad rámec pak uvádí, že ani existence faktického nebo smluvního koncernového vztahu bez dalšího neznamená, že jakékoliv majetkové dispozice lze provádět na úkor jednotlivých subjektů podnikatelského uskupení.

33. Poté se státní zástupce vyjadřuje k výši způsobené škody, přičemž konstatuje, že ani ve vztahu k ní nevznikly žádné pochybnosti, v důsledku čehož je odůvodněn právní závěr, který přijaly soudy nižších stupňů a který spočívá v tom, že obviněný naplnil skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně všechny znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb.

34. Ohledně námitek obviněného o neexistenci úmyslného zavinění a s tím související vhodnosti uplatnění pravidla in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že je nemohl akceptovat. Nejprve připomíná obecná pravidla použití pravidla in dubio pro reo a aplikace principu presumpce neviny, kdy zejména akcentuje, že zpochybnění jejich použití se vztahuje toliko k otázce zjišťování skutkových okolností za situace, pokud by porušení této zásady zakládalo existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka obviněného je však podle něj vybudována na argumentaci, že výsledky provedeného dokazování neumožňují závěr o existenci úmyslného zavinění, přesto tuto námitku lze podle něj s určitou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Jak ovšem vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, resp. z výsledků provedeného dokazování, obviněný při znalosti všech podstatných okolností souvisejících s úvěrem obchodní společnosti Utua, s. r. o., převedl peněžní prostředky obchodní společnosti A., s. r. o., na bankovní účet společnosti Utua, s. r. o., a svědka Boška, aniž by za takto převedený majetek nabyl nějakou protihodnotu, anebo zajistil jeho dobytnost. Státní zástupce je přesvědčen, že taková rozhodná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoliv nepatrné na majetku obchodní společnosti A., s. r. o., za níž jednal jako statutární orgán. Tedy jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Zároveň připomíná, že ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) a § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pak postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost. Státní zástupce tudíž uvádí, že i kdyby obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu by postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoliv nepatrné. Závěr o naplnění subjektivní stránky tak podle státního zástupce vyplynul nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může nastat a také nastal. Z hlediska existence zavinění pak, jak uvádí státní zástupce, není rozhodné, že se v souvislosti s posuzovanou trestnou činností nezbavoval svého soukromého majetku, jak namítl obviněný v doplnění svého dovolání. Námitku obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu proto státní zástupce považuje za nedůvodnou.

36. Co se týče námitky obviněného ohledně materiálního korektivu trestního práva a tzv. zásady subsidiarity trestní represe, potažmo principu ultima ratio, k tomu státní zástupce uvádí nejprve obecná východiska týkající se této zásady a v návaznosti na ně především to, že v posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Ba naopak obviněný spáchal trestný čin zpronevěry v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a způsobil tak značnou škodu, takže jsou jeho námitky podle státního zástupce nedůvodné.

37. Pokud jde o námitky obviněného, v nichž uvedl, že obchodní společnost A., s. r. o., splatila půjčku svědku Boškovi a že splátky úvěru byly řešeny smlouvami o půjčkách, k těm státní zástupce uvádí, že jimi obviněný toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která vzešla k provedeného dokazování. Takové námitky však nejsou, jak připomíná, způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pouze nad rámec shora uvedeného proto státní zástupce ohledně obviněným tvrzené splátky půjčky svědku Boškovi uvádí, že v hlavním líčení tento svědek nepotvrdil, resp. si nevzpomněl, že by se mělo jednat o vrácení půjčky, když lze předpokládat, že by si pamatoval na to, že půjčil jiné osobě řádově stovky tisíc korun českých, navíc bez jakéhokoliv potvrzení. Státní zástupce zároveň zdůrazňuje, že se nelze zabývat ani úvahami obviněného, v nichž v návaznosti na tvrzenou existenci půjček rozebíral možnosti jejich zániku, neboť tyto hypotetické úvahy nijak nesouvisejí s jednáním, ve kterém soudy spatřovaly naplnění znaků stíhaného trestného činu.

38. Státní zástupce tak uzavírá, že je dovolání obviněného v té části, v níž odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

39. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

41. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

42. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

43. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srovnej omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

44. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

45. Obviněný rovněž v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

46. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

47. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovodit, že na něj svou dovolací argumentací chtěl také mířit, neboť uvedené vady vztahuje taktéž k rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

48. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

49. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

50. Nejprve je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný částečně uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání ze dne 3. 5. 2023 podaném proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 3963 až 3966 spisového materiálu, potažmo č. l. 3969 až 3972 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že dovolací argumentace obviněného představuje především v té její části, jíž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, zejména pak odvolací soud (viz body 4 až 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a především body 5 až 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

51. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud přesto k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání především namítá, jak již bylo uvedeno, vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.

52. K těmto tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, tento rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

53. Zde je namístě zároveň připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou tato zjištění dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Již z tohoto chápání tzv. zjevného rozporu vyplývá, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak proto, že dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

54. Obviněný vadu tzv. zjevného rozporu spatřuje v několika tvrzených pochybeních soudů nižších stupňů, kdy uvádí – příkladmo – to, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho jednání jako takové, které nebylo v souladu s péčí řádného hospodáře a nebylo činěno v obhajitelném zájmu poškozené společnosti, že se soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly situací ohledně zástav, že mu je nesprávně dáváno za vinu, že mimo jiné nedoložil půjčky mezi společnostmi A., s. r. o., a Utua, s. r. o., jakož i to, že se ztratilo účetnictví společnosti A., s. r. o., nebo také to, že je mu kladeno k tíži, že společnost Utua, s. r. o. neuzavřela smlouvu o nájmu nebytových prostor se společností JAMALL-CZ, s. r. o.

55. Uvedené námitky obviněného vzhledem k jejich obsahu však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a zejména způsobem hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Materiálně nahlíženo se tedy jedná o vyjádření nesouhlasu obviněného s provedeným dokazováním, a především pak se způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů.

Jinak vyjádřeno, tato dovolací argumentace nepřesahuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, ke kterým na základě důkazů provedených a hodnocených řádně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. dospěly soudy nižších stupňů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé k založení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rovněž k založení povinnosti jejich přezkumu Nejvyšším soudem v řízení o dovolání. Prostřednictvím uvedených námitek se totiž obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje.

Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto takto formulované dovolací námitky tak nejsou způsobilé k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. a zároveň ani k založení povinnosti jejich přezkumu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení.

56. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným námitkám připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Zároveň je třeba zdůraznit, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek soudy nižších stupňů naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi svědků, zejména pak svědků Boška, Štádlera, Hlásného či P., jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy, především pak různými účetními dokumenty, výpisy z bankovních účtů či vyjádření společnosti JAMALL-CZ, s. r. o., k důvodům neuzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (viz body 7, 9, 10, 12, 14, 17, 18, 20, 21 a 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7 až 15 a 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

57. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr je třeba uvést, že obviněný také v souvislosti s tímto dovolacím důvodem zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, že mezi společností A., s. r. o., a společností Utua, s. r. o., nebyla uzavřena žádná smlouva o půjčce. Lze připustit, že tuto námitku by bylo sice možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by zakládala tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. O takovou naznačenou situaci se ovšem nejedná, neboť obviněný i v případě této argumentace jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nehledě na tento závěr je ovšem třeba zdůraznit, že oba soudy se touto námitkou zabývaly a vypořádaly se s ní (srovnej například bod 33 rozsudku soudu prvního stupně či bod 12 usnesení odvolacího soudu), včetně toho, že obviněný k tomuto svému tvrzení předložil k rámci odvolacího řízení určité listiny. Navíc i zdůvodnily, z jakých důvodů by tato námitka byla bezpředmětná, i pokud by skutečně smlouva o půjčce byla uzavřena z pohledu nutnosti obviněného jednat s péčí řádného hospodáře podle tehdy platného obchodního zákoníku (viz bod 13 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud shledal, že jejich úvahy nelze považovat za nelogické či svévolné. Proto Nejvyšší soud pro stručnost tyto zcela odkazuje.

58. Pokud pak obviněný v této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací, kterou vztahuje jak k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, ale především pak s jeho hodnocením soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla shora vypořádána a Nejvyšší soud seznal, že je nedůvodná.

59. Obviněný v podaném dovolání namítá také vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně je pak přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil ani objektivní stránku ani subjektivní stránku přisouzeného zločinu, když akcentuje, že naopak jednal s péčí řádného hospodáře a v obhajitelném zájmu poškozené společnosti A., s. r. o.

60. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout obecná východiska týkající se trestného činu zpronevěry. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Odstavec 4 písmeno d) tohoto citovaného ustanovení pak dopadá na jednání, kterým pachatel způsobí takovým činem škodu značnou. Pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu si tak pachatel musí přisvojit věc, která je pro něj cizí a která mu byla svěřena, a současně tak způsobit na cizím majetku odpovídající škodu. Nemusí se však sám obohatit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1153/2014).

61. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. I na peněžní prostředky na účtu je ovšem třeba ve smyslu § 134 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, takže je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že v době spáchání posuzovaného skutku se za věc považovaly výslovně i peněžní prostředky na účtu (viz § 134 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015). Po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 86/2015 Sb. s účinností od 1. 6. 2015 již zákon nerozlišuje věci a jiné majetkové hodnoty ani se nezmiňuje o peněžních prostředcích na účtu, protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zahrnul pod pojem věci nejen hmotné věci (§ 496 odst. 1 o. z.), ale též nehmotné věci včetně pohledávek (§ 496 odst. 2 o. z.), které měly dříve povahu jiných majetkových hodnot. Vzhledem k výše uvedenému tedy peněžní prostředky na bankovním účtu společnosti A., s. r. o. mají povahu věci. Platí, že cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice, např. leasingovou smlouvou, příkazní smlouvou, smlouvou o zprostředkování, pracovní smlouvou, ale i jen faktickým předáním – srovnej R 52/1996) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. (viz. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2580 s.).

62. Ve vztahu k argumentaci dovolatele týkající se toho, že s penězi naložil v souladu s účelem svěření, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve uvést následující. Jak již bylo konstatováno, cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Zároveň se ale nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Platí, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Přisvojením věci se tedy nerozumí, což je potřeba akcentovat s ohledem na obviněným uplatněnou dovolací argumentaci, získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž pouze získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Současně není rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.

6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016). Nevyžaduje se tedy, aby pachatel po dokonání činu využil svěřenou věc pro svoji potřebu, když cizí věc může po dokonání činu někomu mj. i darovat, předat do zastavárny, odhodit nebo zničit, když ani není vyloučeno, že nebude zjištěno, jak se svěřenou věcí pachatel fakticky naložil. Současně je třeba zdůraznit, že s ohledem na oddělení majetku obchodní společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, nelze ztotožňovat společníka s obchodní společností.

Za takové situace je majetek společnosti s ručením omezeným cizím majetkem i ve vztahu k jedinému společníkovi, bez ohledu na to, zda je tímto společníkem fyzická osoba, nebo právnická osoba (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009). Proto není vyloučeno, aby jednatel, který je zároveň společníkem, mohl porušit svoji povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a způsobit škodu této společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat jeho trestní odpovědnost a stejně tak mu lze uložit i povinnost tuto způsobenou škodu společnosti s ručením omezeným nahradit (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5, věta třetí, obch. zák.).

Je tedy třeba zdůraznit, že přestože společnost Utua, s. r. o., jejíchž společníkem byl i obviněný, byla jediným společníkem firmy A., s. r. o., tak byl majetek této společnosti pro společnost UTUA, s. r. o., cizí věcí.

63. Z pohledu shora prezentovaných východisek je třeba zdůraznit, že v posuzované věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že mezi společnostmi A., s. r. o., a Utua, s. r. o., žádná smlouva o půjčce uzavřena nebyla. Jedná se o skutkový závěr soudů nižších stupňů, kterými je Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán (blíže viz bod 46 tohoto rozhodnutí). Není také pochyb o tom, že majetek společnosti A., s. r. o., byl ve vztahu ke společnosti Utua, s. r. o., cizí věcí. Jak je patrno z výpovědi dovolatele, tento fakticky nezpochybňuje skutečnost, že dal postupně pokyn k bezhotovostnímu převodu částky 7 736 500 Kč z účtu společnosti A., s. r. o., na účet společnosti Utua, s. r. o. Podstata jeho dovolací argumentace je založena na tvrzení, že jeho jednání bylo jednáním povoleným a že jednal s péčí řádného hospodáře. Tedy obviněným je namítána nesprávná aplikace zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době jeho jednání (dále jen „obchodní zákoník“). Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů pak na základě provedeného dokazování uzavřely, že obviněný v situaci, kdy zadával či schvaloval jednotlivé platby specifikované ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře a že tak naplnil znaky objektivní stránky přisouzeného zločinu (blíže bod 42 rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 usnesení odvolacího soudu).

64. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný v posuzované věci jednal v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti, konkrétně pak v postavení jednatele. Jestliže tedy nakládal s peněžními prostředky společnosti, jednal s prostředky svěřenými, tedy cizími (viz bod 62 tohoto rozhodnutí), které musel spravovat s péčí řádného hospodáře. Tato povinnost, aby se svěřenými prostředky bylo nakládáno v zájmu společnosti, vyplývala z ustanovení § 135 obchodního zákoníku. Podle § 135 odst. 1 obchodního zákoníku statutární orgány jsou povinny zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Podle odstavce 2 § 135 obchodního zákoníku se ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně. Podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku byl jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což znamenalo chovat se odpovědně a svědomitě, stejným způsobem, jako by pečoval o svůj majetek, tedy aby jej vědomě nezmenšoval nebo jinak neohrožoval.

65. Podle § 135 odst. 1 obchodního zákoníku péče řádného hospodáře zahrnovala povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, přičemž tato povinnost je považována za nepochybnou součást podnikatelské činnosti společnosti, a tedy i součást obchodního vedení. Podle komentářové literatury: „jednatelé jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, nese o tom důkazní břemeno on. Ti jednatelé, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu své působnosti škodu, za ni odpovídají společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a jednatelem nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost jednatele za škodu jsou neplatné. Jednatelé odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.“ ( Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 464–468 s.)

66. Jak již bylo konstatováno, podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku se ustanovení § 196a obchodního zákoníku použije obdobně. Z obdobného použití ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo i půjčce s jednatelem či jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, jen s předchozím souhlasem valné hromady a za podmínek obvyklých v obchodním styku. Takového souhlasu není zapotřebí, pakliže jde o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě nebo o zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou. Podle Nejvyššího soudu je však potřeba zároveň připomenout, že v posuzované věci nebyly poskytnuty finanční prostředky ovládající osobou osobě ovládané, nýbrž že tomu bylo naopak, totiž že ovládaná osoba poskytla, podle tvrzení obviněného finanční prostředky osobě ovládající.

67. Nejvyšší soud musí připomenout rovněž komentářovou literaturu k § 120a obchodního zákoníku, který upravoval tzv. finanční asistenci, jíž se rozumělo nejen poskytnutí peněžních prostředků zálohou, půjčkou nebo úvěrem, ale také jakékoliv jiné peněžité plnění, pokud směřuje k účelu získání podílu ve společnosti. Poskytnutím zajištění se pak rozumí cokoli, co je ve smyslu českého práva zajišťovacím instrumentem. Finanční asistencí je takové jednání, kterým společnost sice žádné peněžní prostředky neposkytuje, protože je za účelem nabytí podílů v ní poskytuje někdo jiný, ale ona se za vrácení takových prostředků např. zaručí.

(Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 406-412 s.). Lze mít za to, že o takovou naznačenou situaci se v posuzované věci zjevně jednalo, když za společnost A. P., s. r. o., zřídila zástavní právo ke svým nemovitostem ve prospěch Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva (dále jen “MPÚ“) a zároveň došlo v souvislosti s poskytnutím úvěru na koupi obchodního podílu společnosti A., s. r. o., společností Utua, s. r. o., i ke zřízení zástavního práva ke 100% obchodnímu podílu ve společnosti A., s.

r. o., právě ve prospěch MPÚ. Zároveň je zřejmé, že společnost Utua, s. r. o., nepochybně chtěla od počátku financovat úvěr poskytnutý na koupi 100 % obchodního podílu společnosti A., s. r. o., právě prostřednictvím společnosti od A., s. r. o., nebo s tím byla alespoň přinejmenším srozuměna. V tomto směru nelze pominout, že společnost Utua, s. r. o., v době poskytnutí úvěru žádnou podnikatelskou činnost, ze které by byla v době uzavření smlouvy o úvěru schopna poskytnutý úvěr hradit, nevykonávala, takže tento závěr je zcela logický.

Jinak vyjádřeno, jednalo se o společnost, která nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, ze které by mohla důvodně očekávat zisk, ze kterého by byla schopna hradit poskytnutý úvěr. V případě tvrzeného předpokládaného pronájmu nebytových prostor se totiž jednalo o nejistý předpoklad vázaný na řadu nejistých událostí, včetně toho, kdy reálně může vůbec ke smlouvě o pronájmu dojít. Ke stejnému závěru ostatně dospěly i soudy nižších stupňů (viz body 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je namístě akcentovat, že nebyly ani dodrženy předpoklady, za kterých je možno tzv. finanční asistenci poskytnout (blíže viz body 40 a 41 rozsudku soudu prvního stupně, dále bod 13 rozhodnutí soudu druhého stupně), což obviněnému jako osobě, která se aktivně podílela na koupi obchodního podílu, muselo být známo.

68. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že v dané věci je z provedených důkazů nepochybné, že obviněný byl jmenován jednatelem společnosti A., s. r. o., dne 5. 4. 2012, když k jeho jmenování došlo v souvislosti s nabytím 100 % obchodního podílu ve společnosti ve prospěch společnosti Utua, s. r. o. (k tomu viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je také zřejmé, že již dne 17. 2. 2012, tj. ještě před vznikem uvedené funkce obviněného ve společnosti A., s. r. o., uzavřela společnost Utua, s. r. o. s MPÚ (dnešní TRINITY BANK, a. s.) smlouvu o úvěru ve výši 55 000 000 Kč právě za účelem nabytí obchodního podílu ve společnosti A., s. r. o. Těmto jednáním, tj. jak ohledně koupě obchodního podílu, tak ohledně uzavření úvěrové smlouvy, byl obviněný aktivně účasten (k tomu viz například výpověď svědka Štádlera na č. l. 3640 až 3643 verte spisového materiálu či bod 12 rozsudku soudu prvního stupně, nebo také výpověď svědka Hlásného na č. l. 3651 až 3654 spisového materiálu či bod 14 rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem ke shora uvedenému tak musel být, jak i správně dovozují soudy nižších stupňů, dovolatel obeznámen s celkovou situací ohledně uzavřené úvěrové smlouvy i ohledně koupě obchodního podílu jako takového (k tomu blíže viz bod 20 usnesení odvolacího soudu).

69. Stejně tak bylo na základě provedeného dokazování postaveno najisto, že společnost Utua, s. r. o., byla založena pouze za účelem koupě obchodního podílu společnosti A., s. r. o., a že fakticky v době koupě, ale i poté, nevyvíjela žádnou reálnou obchodní aktivitu (viz body 9 a 14 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že společnost Utua, s. r. o., měla získat příjmy z případného pronájmu nebytových prostor společnosti JAMALL-CZ, s. r. o., tak je třeba zdůraznit, že s tímto tvrzením a zejména reálnosti tohoto tvrzení se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů (viz body 21 rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. I Nejvyšší soud nezpochybňuje, že společnost Utua, s. r. o., skutečně jednala se společností JAMALL-CZ, s. r. o., o případném pronájmu nebytových prostor. Není ovšem pochyb o tom, že to byla právě opakovaná nečinnost společnosti Utua, s. r. o., která vedla k tomu, že nedošlo k realizaci smlouvy o budoucí smlouvě (viz bod 21 rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k postavení obviněného ve společnosti Utua, s. r. o. (jednatel), je tedy zřejmé, že obviněný nemohl v době nakládaní s finančními prostředky společnosti A., s. r. o., ve prospěch společnosti Utua, s. r. o., důvodně předpokládat, že k uzavření nájemní smlouvy dojde a že společnosti Utua, s. r. o., budou plynout z nájmu zmíněných prostor očekávané prostředky ve výši 1 102 896 Kč měsíčně, z nichž by případně bylo možno sjednaný úvěr řádně hradit.

70. Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že z bankovního účtu společnosti A., s. r. o., byly poukazovány finanční částky uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně na bankovní účet společnosti Utua, s. r. o. (k tomu viz bod 17 tohoto rozsudku) a že platby prováděl, popř. k pokyny k jejich provedení zadával za účelem možnosti placení úvěru společnosti Utua, s. r. o., právě obviněný, což ostatně ani sám nerozporoval (viz bod 9 usnesení odvolacího soudu). Není pochyb o tom, že takto činil, aniž by společnosti A., s. r. o., a Utua, s. r. o., měly mezi s sebou uzavřenou smlouvu o půjčce (viz bod 33 rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 usnesení odvolacího soudu) nebo by se jednalo o zisk společnosti A., s. r. o., tj. ovládané společnosti, který by bylo možno vyplatit společnosti Utua, s. r. o. jakožto společníkovi, který vlastnil 100% obchodní podíl ovládané společnosti A., s. r. o., a jakožto osobě ovládající (k tomu viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně nebo bod 22 usnesení odvolacího soudu). Lze tedy souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že s ohledem na absenci jakékoliv výdělečné činnosti společnosti Utua, s. r. o., a vzhledem k neexistenci prostor způsobilých k pronájmu společnosti JAMALL-CZ, s. r. o., a s ohledem na povědomí o příslušných ustanoveních obchodního zákoníku (k tomu podpůrně viz dotazy obviněného ohledně výkladu pojmu finanční asistence z roku 2013 na č. l. 4006 až 4008 spisového materiálu), nemohl obviněný důvodně očekávat, že společnost Utua, s. r. o., bude mít z čeho hradit splátky sjednaného úvěru, popřípadě že by byla schopna splácet tvrzené půjčky od společnosti A., s. r. o.

71. Lze tedy uzavřít, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě upřednostnil zájmy jiné obchodní společnosti (Utua, s. r.o.) a její snahu získat majetkový prospěch před zájmy poškozené obchodní společnosti (A., s. r. o.), když využil toho, že v obou těchto společnostech byl v rozhodné době jednatelem. Obviněný tedy jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře a v rozporu s obhajitelným zájmem této společnosti a svým jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 7 736 500 Kč. Pokud obviněný akcentuje, že pokud by tak nejednal, že by došlo k realizaci zástavy nemovitostí společnosti A. P., s. r. o, tak je třeba uvést, že obviněný nepochybně upřednostnil zájmy společnosti Utua, s. r. o., nad zájmy společnosti A., s. r. o., a to za situace, kdy úvěr si vzala společnost Utua, s. r. o., nikoliv společnost A., s. r. o. Nadto je třeba uvést, že obviněný upřednostnil tento způsob řešení ekonomických problémů společnosti Utua, s. r. o., v době, kdy ani nebyla zvažována realizace zástav a ve věci přicházely v úvahu jiná řešení situace (např. prodej části obchodního podílu).

72. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů, dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním činěným v rozporu s příslušnými, shora citovanými, ustanoveními obchodního zákoníku naplnil znaky objektivní stránky přisouzeného zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Je rovněž nesporné, že svým jednáním, kdy uskutečnil jednotlivé – ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedené – bezhotovostní platby z bankovního účtu společnosti A., s. r. o., ve prospěch bankovního účtu společnosti Utua, s. r. o., způsobil poškozené společnosti A., s. r. o., škodu ve výši 7 736 500 Kč, tj. značnou škodu ve smyslu § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (viz body 42 a 43 rozsudku soudu prvního stupně a body 16, 22 a 25 usnesení odvolacího soudu).

73. Jelikož obviněný v podaném dovolání namítá rovněž to, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka, když podle svých tvrzení nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu, zabýval se touto námitkou Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejprve je namístě připomenout obecná teoretická východiska k zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srovnej R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srovnej například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. V dané souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

74. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

75. Nejprve je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky zabývaly, když uzavřely, že se obviněný protiprávního jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Podle soudů nižších stupňů byl totiž obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že když prováděl shora uvedené finanční dispozice z účtu A., s. r.

o., ve prospěch účtu Utua, s. r. o., popř. účtu svědka Boška, že tak činí neoprávněně, v rozporu s požadavkem postupovat s péčí řádného hospodáře a zejména pak v úmyslu získat prospěch pro Utua, s. r. o., ve smyslu umožnit jí splácet úvěr, resp. pro svědka Boška (náhrada již poskytnuté splátky úvěru), a činil tak s vědomím, že může společnosti A., s. r. o., způsobit škodu (k tomu viz bod 42 rozsudku soudu prvního stupně), což se také stalo. I odvolací soud, byť připustil, že nelze skutečně vyloučit, že obviněný se snažil situaci společností Utua, s.

r. o., a A., s. r. o., týkající se zmíněného úvěru zlepšit prostřednictvím jednání o jeho přeúvěrování, nakonec uzavřel, že obviněný musel být s ohledem na již uvedené skutečnosti a okolnosti případu přinejmenším srozuměn s tím, že poškození společnosti A., s. r. o., které průběžně narůstalo v podobě obviněným prováděných převodů finančních prostředků za účelem splátek úroku z úvěru společnosti Utua, s. r. o., a že se mu je nepodaří odstranit (viz bod 19 rozhodnutí odvolacího soudu), což se nakonec stalo.

S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když o srozumění obviněného s celou situací a potenciálním způsobením škody společnosti A., s. r. o., pak svědčí mimo jiné důkazy výpověďmi svědků Štádlera, Boška, Hlásného a svědkyně P. Z těchto výpovědí shodně vyplývá, že obviněný nejen, že byl s celkovou situací ohledně nákupu obchodního podílu společnosti A., s. r. o. společností Utua, s. r. o., seznámen, když se v souvislosti s tímto převodem, resp. koupí 100 % obchodního podílu, stal jednatelem obou společností, ale byla mu dobře známa rovněž již v době před uzavřením citované smlouvy o úvěru, přičemž se sám aktivně podílel na vzniku uvedené situace, a to jak svou účastí na jednáních o koupi obchodního podílu, tak na uzavření úvěrové smlouvy (k tomu viz bod 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

76. Ve vztahu k další námitce obviněného ohledně aplikace principu ultima ratio považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

77. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

78. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud také za vhodné poukázat na některé závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, kde uvedl, že: „[t]ímto principem je vázán primárně zákonodárce, který nemá kriminalizovat taková jednání, která lze dostatečně postihnout i prostředky jiných právních odvětví, což však nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti [aplikovat jej] v individuálních případech i v konkrétní věci, jestliže jsou zákonné znaky skutkové podstaty sice naplněny, avšak konkrétní skutkové okolnosti indikují, že společenská škodlivost činu nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví.

Je-li daný skutek postižitelný i podle jiného právního odvětví, je nezbytné zvažovat, zda uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu v daném případě nepostačuje, a případně tento závěr přesvědčivě zdůvodnit [srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 3080/16 ze dne 23. 5. 2017 (N 86/85 SbNU 475), či nález sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021]. To platí zejména u typově méně závažných trestných činů, které mají silný soukromoprávní základ [srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 413/04 ze dne 3.

3. 2005 (N 40/36 SbNU 433), nález sp. zn. II. ÚS 474/19 ze dne 5. 11. 2019 (N 184/97 SbNU 15) či nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)], neboť stát nemá suplovat nedostatečnost ochrany práv účastníka soukromoprávního vztahu nepřesahující jeho individuální zájmy [nález sp. zn. II. ÚS 2448/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 106/53 SbNU 331), nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 1098/10 ze dne 4. 8. 2010 (N 155/58 SbNU 321)], neboť v opačném případě se dopouští hypertrofie trestní represe [nález sp. zn. I.

ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247)]. Pokud v rozporu s tím orgány činné v trestním řízení trestní odpovědnost dovodí, porušují tím princip nullum crimen, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny [srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171), nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253) či nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315)]. Ne každé iracionální, nehospodárné či i protiprávní jednání musí totiž nutně být trestné.

Sama o sobě však existence paralelní právní odpovědnosti trestní odpovědnost nevylučuje. Trestní postih v takovém případě nepřipadá do úvahy jedině tehdy, jestliže uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu je dosaženo všech funkcí vyvození odpovědnosti, reparační a prevenční, a represivní funkce v daném případě není nezbytná [srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012 (N 133/66 SbNU 77)]. Samotná skutečnost, že určitým jednáním bylo zasaženo do zájmů jednotlivce, totiž ještě neznamená, že takové jednání nemůže být natolik celospolečensky závažné, aby z požadavků právního státu nevyplývalo, že jediná adekvátní reakce na něj je právě trestní represe.“.

79. Ústavní soud v této věci také konstatoval, že: „[p]římo aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe je možno výjimečně i u kvalifikovaných skutkových podstat, jejími kritérii jsou pak především význam chráněného zájmu, následky činu a způsob jeho provedení, okolnosti spáchání činu, osobnost pachatele a míra jeho zavinění, pohnutka, cíl atd. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 (publ. jako Rt 31/2017 SbSRS)]. Posuzování těchto kritérií má značný význam zejména tam, kde hranice mezi trestným činem a jiným právním deliktem obdobné skutkové podstaty není jednoznačně vymezena [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015 (publ. jako Rt 39/2016 SbSRS)]. Mezi zvažované okolnosti však nepatří doba uplynuvší od spáchání činu či délka trestního řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019 (publ. jako Rt 41/2020)], jakož ani chování pachatele po činu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018 (publ. jako Rt 52/2018-II. SbSRS)]. Možnost poškozeného domáhat se svého nároku občanskoprávní cestou povinnost přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe automaticky nezakládá [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016 (publ. jako Rt 50/2017 SbSRS).“.

80. Ve vztahu k námitce obviněného, jíž argumentuje porušením zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout také závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak závěry obsažené v individuálních rozhodnutích týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jinak řečeno, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).

81. Přestože by tedy dovolací argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím namítá, že soudy měly správně aplikovat princip ultima ratio, potažmo zásadu subsidiarity trestní represe, byla způsobilá naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Uplatnění odpovědnosti podle norem soukromého práva by totiž s ohledem na okolnosti případu a s ohledem na výši způsobené škody nebylo dostatečné ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv chráněných ustanovením § 206 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že v této věci soukromoprávní základ předmětného skutku neodpovídá judikaturou vymezeným specifickým případům, v nichž by bylo možno uvažovat o přepínání trestní represe nepřiměřenou ingerencí veřejné moci do ryze soukromé záležitosti dvou jednotlivců a o nepřípustném suplování nedostatečné péče zmíněných obchodních společností o vlastní záležitosti.

82. Nejvyšší soud na závěr jen velmi stručně uvádí, že pokud obviněný v doplňku dovolání poukazuje podle něho na vadný postup insolvenční správkyně a soudního exekutora, tak tento postup nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, když se jedná o jiný druh řízení. Pokud ještě obviněný zdůrazňuje, že společnosti A., s. r. o., nemohla vzniknout žádná škoda, když tato měla majetek, a že pokud by prodali jednatelé Boček a Hlásný podíl společnosti A., s. r. o., za tržní cenu, tak by částku 7,7 milionů mohli uhradit, tak obviněný pomíjí, že trestný čin zpronevěry, kterým byl uznán vinným, byl dokonán dne 30. 8. 2013. Případné pozdější vrácení těchto finančních prostředků by tak mohlo představovat toliko náhradu škody. Navíc obviněný pomíjí, že zpronevěřením částky 7.736.500 Kč došlo ke snížení hodnoty obchodního podílu poškozené společnosti.

83. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

84. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí

85. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon části rozsudku soudu prvního stupně, a to v rozsahu výroku o peněžitém trestu a výroku o náhradě škody, potažmo posléze korigovaného směrem k odkladu výlučně výroku o náhradě škody, a to z důvodu již proběhlé úhrady peněžitého trestu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad výkonu části rozsudku soudu prvního stupně nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, jemu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

86. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu