Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti J. Ř., zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Výborčíkem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 219/2025-5923 ze dne 26. března 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 24/2024-5693 ze dne 16. července 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 7/2023 ze dne 11. prosince 2023 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením bez prokázání naplnění subjektivní stránky těchto trestných činů, orgány činné v trestním řízení nadto nesprávně vyhodnotily výši škody, v důsledku čehož ve věci rozhodovaly nepříslušné soudy.
2. Rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadá "ve výroku o vině a trestu stěžovatele a propadnutí věci stěžovatele". Ovšem stěžovateli těmito rozsudky trest propadnutí věci uložen nebyl a rozsudek vrchního soudu ani neobsahuje výroky o vině a trestu stěžovatele, nýbrž o zamítnutí jeho odvolání. Z takto formulovaného petitu je nicméně zřejmé, že stěžovatel nenapadá daná rozhodnutí v rozsahu, jimiž bylo rozhodnuto o spoluobviněném.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 7/2023, stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu shledán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let a uložena mu byla také povinnost nahradit škodu. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl, Nejvyšší soud pak napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.
4. Uvedených trestných činů se podle soudů dopustil ve zkratce tím, že od blíže nezjištěné doby až do zadržení dne 29. 7. 2022 spolu s dalšími obviněnými (z nichž někteří byli odsouzeni v samostatném řízení, jeden pak spolu se stěžovatelem - jeho ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. I. ÚS 2262/25 a nebylo o ní dosud rozhodnuto) provozovali linku na výrobu cigaret, které neoprávněně označovali ochrannými známkami a distribuovali do ostatních členských států Evropské unie. Konkrétně stěžovatel se na dané trestné činnosti podle soudů podílel tím, že obsluhoval stroj na výrobu cigaret, přijímal pokyny související s výrobou cigaret a likvidací odpadu, dohlížel a účastnil se na skladování a distribuci cigaret odběratelům a staral se o zahraniční dělníky vyrábějící cigarety.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů. Až do 25. 5. 2022 byl ve výkonu trestu odnětí svobody, takže se na žádné trestné činnosti podílet nemohl. Po propuštění mu zaměstnavatel v areálu dával běžné pracovní úkoly, přičemž o tom, že se v témže objektu vyrábí tabákové výrobky, se dozvěděl až 11. 6. 2022, domníval se navíc, že jde o legální podnikání, o přesunutou výrobu pro Ukrajinu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudů, že každé svéprávné osobě mající rozum průměrného člověka muselo být zřejmé, že obchodní společnost, která měla mít k areálu užívací právo, nedisponuje živnostenským oprávněním ke zpracování tabáku a výrobě tabákových výrobků.
6. Stěžovatel tvrdí, že tím měly soudy dovodit jeho povinnost jakožto zaměstnance zabývat se tím, zda zaměstnavatel provádí podnikatelskou činnost v souladu s právními předpisy. Právní řád ale nic takového stěžovateli neukládá a v tomto konkrétním případě ani nebylo reálně možné cokoliv odhalit. Městský soud v této souvislosti argumentoval i tím, že výroba probíhala za zhoršených hygienických podmínek, ovšem ty nebyly prokázány, dokonce se ani neprokazovaly. Proveden nebyl ani výslech jednatele podnájemce daných prostor ohledně profesní způsobilosti, který soud shledal nadbytečným.
7. Dále stěžovatel namítá, že jediný důkaz o tom, že se měl podílet na distribuci tabákových výrobků, jsou kamerové záznamy ze dne 13. 7. 2002 a 15. 7. 2022, u nichž popíral, že byl osobou, která se na nich vyskytuje. Soud ale vyšel z protokolů o sledování a uzavřel, že stěžovatel na záznamech je, ačkoli záznam ze dne 15. 7. 2022 nebyl při hlavním líčení přehrán. Konečně stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce z důvodu nesprávně vyčíslené škody kvůli opomenutí povinnosti provozovatele složit zálohu k zajištění daně, což se děje u místně příslušného správce daně, od čehož se pak odvíjí i místní příslušnost soudu v trestním řízení. Tím měl být podle dalších okolností v nalézacím řízení Okresní soud v Prostějově, Okresní soud v Olomouci, nebo Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že námitky ústavní stížnosti se z velké části míjejí s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil v dovolání. K takovým námitkám Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) jako k materiálně nepřípustným nepřihlíží. Požadavek vyčerpat opravné prostředky totiž znamená též požadavek v rámci těchto opravných prostředků uplatnit veškeré námitky a "neschovávat" si je až na řízení před Ústavním soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 2386/18 ze dne 4. 9. 2018). Stěžovatelé mají jednotlivé námitky uplatňovat v průběhu řízení před soudy včetně opravných prostředků, aby následně v ústavní stížnosti reagovali právě i na to, jak soudy tyto námitky vypořádaly. Bez toho nemohou být před Ústavním soudem úspěšní. K námitkám v dovolání uplatněným (jde v zásadě o argumenty, jimiž stěžovatel vysvětluje, že nemohl o nelegálnosti výroby vědět) pak postačí uvést, že mají podústavní charakter a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další trestní instancí, která by se měla znovu zabývat tím, zda stěžovatel trestný čin opravdu spáchal.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu