Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Joklem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 173/2025-59 ze dne 22. května 2025 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 3 PP 15/2025-41 ze dne 4. dubna 2025 za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy nevyhověly žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odkazem na stěžovatelovu trestní minulost.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců. Po výkonu dvou třetin trestu stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění, kterou Okresní soud Brno-venkov napadeným usnesením zamítl, neboť neshledal, že by se stěžovatel polepšil a že by u něj existoval předpoklad, že povede po propuštění řádný život. U první podmínky okresní soud poukázal na to, že stěžovatel je ve výkonu trestu již podruhé, a proto očekává bezproblémový výkon trestu, který stěžovatel nenaplnil, a to mimo jiné s ohledem na hodnocení programu zacházení či na to, že se dobrovolně nechal vyřadit z pracovního zařazení, čímž snižuje míru uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení.
K druhé podmínce okresní soud poznamenal, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění a znaleckým posudkem mu byla diagnostikována smíšená porucha osobnosti s rysy nezdrženlivosti, naznačenou agresivitou a sexuální deviací v podobě pedofilie a jeho pobyt na svobodě byl znalcem označen za nebezpečný. V takovém případě je potřeba posuzovat pobyt na svobodě zvlášť důkladně, přičemž stěžovatel sice zahájil výkon ochranného léčení, ale z hodnocení plyne, že nemá náhled na svou trestnou činnost a sexuální deviaci.
Stěžovatel navíc byl již jednou podmíněně propuštěn, přesto se k páchání trestné činnosti vrátil. Přehlížet nelze ani to, že nemá zajištěné stabilní prostředí. Stěžovatelovu stížnost Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl, když se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně a dodal, že stěžovatel se v minulosti dostal do střetu s trestněprávními normami opakovaně a žalovaného jednání se dopouštěl i ve zkušení době.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že v případě vyhovění žádosti by nebyl propuštěn na svobodu, nýbrž by nastoupil uloženou ústavní léčbu, kterou by nadále byly plněny dvě hlavní zásady nepodmíněného trestu, a sice ochrana společnosti a náprava stěžovatele. Stěžovatel dále popisuje průběh výkonu trestu odnětí svobody, v jehož rámci mimo jiné absolvoval celý intenzivní léčebný program pro osoby se sexuální deviací; ústavní léčba by na tento program přirozeně navazovala. Soudy údajně hodnotily chování stěžovatele ve výkonu příliš přísně a vytvářejí pro stěžovatele kvůli jeho trestní minulosti vyšší standard (zcela bezproblémového výkonu trestu a stoprocentní jistoty, že k páchání další trestné činnosti nedojde), než zákon požaduje.
4. Stěžovatel soudům dále vytýká, že poukázaly na to, že stěžovatel má jen částečný náhled, a ignorovaly při tom, že se náhled buduje postupně a že částečný náhled nelze považovat za důkaz pokračující nebezpečnosti, zvláště když v získání náhledu bude stěžovatel pokračovat v rámci ústavní léčby. Závěry soudů jdou proti odbornému stanovisku věznice, v němž se uvádí, že získání částečného náhledu není nedostatkem, který by bránil případnému podmíněnému propuštění.
5. Podle stěžovatele byla jeho trestní minulost pro soudy rozhodujícím faktorem a dohromady soudy vytvořily nepřekonatelnou překážku pro využití institutu podmíněného propuštění. Stěžovatel přitom absolvoval intenzivní léčbu, přes vyřazení z práce ze zdravotních důvodů splácí dluhy a má zajištěno zaměstnání i bydlení, což soudy pominuly.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005(N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je záležitostí soudcovské úvahy, je tedy výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeně odůvodnily.
8. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněná a je v nich přesvědčivě vysvětleno, proč soudy dospěly k závěru, že je potřeba stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění zamítnout. V souladu s judikaturou Ústavního soudu přitom přihlédly i k trestní minulosti stěžovatele, neboť je to nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69)]. Trestní minulost však zároveň zdaleka nepředstavovala jediný důvod, proč žádosti nebylo vyhověno (a soudy - oproti tomu, co tvrdí stěžovatel - neopomenuly ani to, zda má zajištěné bydlení a zaměstnání a za jakých podmínek).
9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti opakovaně dovolává toho, že se náhled na sexuální deviaci získává postupně. To ale soudy nezpochybnily. Ovšem to, že se náhled získává postupně, není důvodem, proč by i přes absenci (plného) náhledu neměli odsouzení vykonat trest, který jim byl pravomocně uložen a který není ochranným opatřením, na které stěžovatel poukazuje, nahrazován (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 426/25 ze dne 26. 3. 2025, podle kterého podmínka, že stěžovatel musí prokázat, že má na svou deviaci úplný náhled, je v souladu s ústavními požadavky).
K tomu, jakož i k související námitce, že soudy stanovily pro stěžovatelovo propuštění příliš přísné podmínky, lze ostatně připomenout, že pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, nemusejí být vykládány v jejich prospěch a zamítnutí žádosti, v níž odsouzený naplnění podmínek neprokáže, nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv odsouzených. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 656/25 ze dne 6. 5. 2025).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu