Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013/27, Hradec Králové, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ve věci sp. zn. 1 KZN 363/2023, postupu Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí ve věci sp. zn. 1 ZN 40/2023 a postupu Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, územního odboru Ústí nad Orlicí, oddělení obecné kriminality SKPV, ve věci č. j. KRPE-911-2/TČ-2023-171171, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí a Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, územního odboru Ústí nad Orlicí, oddělení obecné kriminality SKPV, sídlem Letohradská 759, Ústí nad Orlicí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá konstatování, že postupem v záhlaví uvedených účastníků řízení došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z práva na zachování osobní cti a dobré pověsti a práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy). Dále se domáhá, aby účastníkům řízení Ústavní soud zakázal v porušování práv pokračovat a aby zrušil vyrozumění, jimiž byl informován o odložení jeho trestního oznámení, případně o tom, že podnět k provedení dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství byl nedůvodný.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 2 T 98/2022-537 ze dne 12. 10. 2022 zproštěn obžaloby z trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku. Okresní soud mimo jiné konstatoval, že přestože přetrvává podezření, že k určitému závadovému jednání obžalovaného vůči poškozené docházelo, nebylo prokázáno, že se tak dělo v intenzitě, frekvenci a období, jako to líčila poškozená, tj. manželka stěžovatele Eva B. (jedná se o pseudonym), a uplatnil princip in dubio pro reo. Odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích usnesením č. j. 14 To 426/2022-573 ze dne 7. 12. 2022.
3. Stěžovatel poté podal u policejního orgánu i okresního státního zastupitelství trestní oznámení proti Evě B. pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, křivé svědecké výpovědi a a pomluvy a proti svému synovi Jiřímu B. (jedná se o pseudonym) pro trestný čin křivé svědecké výpovědi a pro vydírání spáchaném na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností.
4. Na toto oznámení reagoval policejní orgán (komisař por. Mgr. Lukáš Razým) vyrozuměním č. j. KRPE-911-2/TČ-2023-171171 ze dne 15. 1. 2023 tak, že neshledal důvody pro zahájení úkonů trestního řízení. Konstatoval, že ani trestní soud nedospěl k závěru, že Eva B. a Jiří B. ve svých výpovědích lhali, zpochybnil pouze jejich důvěryhodnost. To spolu se skutečností, že ze spisového materiálu nevyplývá úmysl jmenovaných stěžovatele poškodit, brání kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu pomluvy. Tytéž závěry nesvědčily o spáchání trestného činu křivého obvinění. "Nátlakový e-mail", který Jiří B. odeslal svému bratrovi, nelze považovat za násilí, neobsahuje ani pohrůžku násilí či jiné újmy, a tudíž nepředstavuje možné vydírání.
5. Obdobně ve vyrozumění č. j. 1 ZN 40/2023-7 ze dne 14. 2. 2023 reagovala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí Mgr. Lenka Pospíšilová. Uvedla, že v oznámení uvedené skutečnosti nenasvědčovaly podezření ze spáchání trestného činu. Konstatovala, že v proběhlém trestním řízení existovaly dvě skupiny navzájem protichůdných důkazů, na jejichž základě soud rozhodl ve smyslu zásady in dubio pro reo o zproštění obžaloby. Proto nebyly naplněny skutkové podstaty trestných činů, jak stěžovatel uváděl v oznámení.
6. Stěžovatel se obrátil na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové s podnětem k výkonu dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství (§ 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Státní zástupce krajského státního zastupitelství Mgr. Jan Vodička ve vyrozumění č. j. 1 KZN 363/2023-15 ze dne 26. 6. 2023 postup okresního státního zastupitelství označil za správný. Zdůraznil, že okresní ani krajský soud jednoznačně neoznačily výpovědi Evy B. a Jiřího B. za účelově vymyšlené. Připomněl, že důvodem zproštění obžaloby byl nedostatek spolehlivého prokázání viny. Současně ale soudy uvedly, že přetrvávalo podezření z určitého závadového jednání stěžovatele. K namitce, že por. Mgr. Razým a státní zástupkyně Mgr. Pospíšilová nebyli nestranní, uvedl, že důvodem podjatosti nemůže být rozvrh práce určitého úřadu. Podnět proto jako nedůvodný odložil.
7. Stěžovatel považuje za nedostatečné, že jedinou reakcí policejního orgánu a státního zastupitelství na jeho trestní oznámení byly odkazy na rozsudky v jeho trestní věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti obšírně vyložil, že během trestního řízení vyšlo najevo, že se nedopustil domácího násilí, ale naopak byl sám dlouhodobě vystaven omezování a manipulaci ze strany manželky. Jeho manželka netrpěla syndromem týrané ženy a její věrohodnost byla v trestním řízení opakovaně zpochybněna. Ačkoli tvrdila, že se na ní stěžovatel dopouštěl násilí, snažila se zabránit rozvodu manželství, o nějž stěžovatel usiloval. To si stěžovatel vysvětluje tím, že se nechtěla vzdát společného majetku. Jednání Evy B. a Jiřího B. bylo takové společenské škodlivosti, že vyžaduje trestněprávní postih. Zdůraznil, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se domáhal ochrany svých práv v civilním řízení.
8. Postup policejního orgánu a státního zastupitelství považuje stěžovatel za porušení svého práva na účinné vyšetřování. Vzhledem k závažnosti následků, které pro něj obvinění mělo, má stěžovatel za to, že mu svědčilo právo na účinné vyšetřování zásahu do jeho práva na soukromý život, cti a dobrého jména. Jak na úrovni policejního orgánu, tak okresního státního zastupitelství se trestním oznámením zabývaly osoby, které se podílely na trestním řízení vedeném proti němu. Jak Mgr. Razým, tak Mgr. Pospíšilová byli subjektivně přesvědčeni o vině stěžovatele a nijak nezohlednili závěry, k nimž nakonec trestní řízení dospělo. Nedostalo se mu proto nestranného posouzení jeho trestního oznámení.
9. Stěžovatel označil za nedostatečné, že se orgány činné v trestním řízení zabývají podezřením na trestný čin křivého obvinění jen tehdy, konstatuje-li soud, že si oznamovatel obvinění vymyslel s cílem přivodit jinému trestní stíhání. Obzvláště problematické je to v případě obvinění z domácího nebo sexuálního násilí. Dokazování se v trestním řízení zahájeném na základě křivého obvinění vede o tom, zda se obžalovaný dopustil skutku popsaného obžalobou, nikoli o tom, aby byla prokázána pravdivost tvrzení oznamovatele (v případě stěžovatele v postavení tvrzeného poškozeného). Trestní soud identifikoval dostatek indicií nevěrohodnosti výpovědi Evy B. a Jiřího B. na to, aby odůvodnily zahájení úkonů trestního řízení na základě trestního oznámení stěžovatele.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřízen. Nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů, došlo-li k porušení "běžné" zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale jen tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Svým působením při přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci tak Ústavní soud naplňuje zásadu subsidiarity a zdrženlivosti.
13. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení třeba uplatňovat restriktivně ? omezit ji jen na případy nepřijatelného zásahu do základních práv stěžovatele.
14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že v tzv. fázi prověřování (§ 158 a násl. trestního řádu), kdy příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, nelze ve vztahu k poškozeným uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010, případně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 2. 10. 2006 o nepřijatelnosti stížnosti ve věci Duchoňová proti České republice, stížnost č. 29858/03]. Závěr o neaplikovatelnosti práva na spravedlivý proces lze proto vztáhnout i na případy, v nichž nebylo zahájeno ani prověřování ? a tedy trestní řízení jako takové (shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 1622/15 ze dne 10. 12. 2015).
15. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivním závazkem státu zajistit efektivní ochranu základních práv, a to v některých případech i prostředky trestního práva. Tyto pozitivní závazky se odráží v právu na účinné vyšetřování.
16. Za pojmový znak práva na účinné vyšetřování jako procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy zakotvenými zejména v Listině. Ústavní soud tento procesní nárok chrání toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do subjektivních práv a svobod jednotlivce zakotvených v Úmluvě a Listině (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15 ze dne 15. 3. 2016).
17. V minulosti Ústavní soud v návaznosti na judikaturu ESLP spojoval právo na účinné vyšetřování především se zásahy do práva na život a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení. Připustil však, že výjimečně může být spojeno též se zásahy do práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, či s právem na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, pokud jde o zvlášť závažné zásahy do osobní integrity poškozeného (např. usnesení III. ÚS 1622/15 nebo usnesení I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014).
18. Tento závěr odpovídá také přístupu ESLP, který právo na účinné vyšetřování v rámci čl. 8 Úmluvy také spojuje s vysokou intenzitou zásahu; např. jde o případy pohlavního zneužití nezletilých (rozsudek X a Y proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985, stížnost č. 8978/80, nebo M.M.B. proti Slovensku ze dne 26. 11. 2019, stížnost č. 6318/17), sexuálního násilí a domácího násilí (rozsudek X proti Řecku ze dne 13. 2. 2024, stížnost č. 38588/21, nebo A proti Chorvatsku ze dne 14. 10. 2010, stížnost č. 55164/08), závažných fyzických útoků (rozsudek Sandra Janković proti Chorvatsku ze dne 5. 3. 2009, stížnost č. 38478/05) nebo zvlášť závažných útoků proti soukromí (rozsudek Khadija Ismayilova proti Ázerbajdžánu ze dne 10. 1. 2019, stížnost č. 65286/13). V případě zásahů do práv chráněných čl. 8 Úmluvy, které vedou k méně intenzivnímu narušení psychické integrity, ESLP připouští, že pozitivní závazek státu k poskytnutí ochrany lze naplnit také vytvořením účinných občanskoprávních prostředků ochrany práv jednotlivce, nikoli výhradně cestou trestního práva (viz rozsudek velkého senátu Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013, stížnost č. 5786/08, body 78 až 85).
19. Ústavní soud má proto za to, že v případě zásahů do práv chráněných čl. 8 Úmluvy (potažmo čl. 10 odst. 2 Listiny) je třeba existenci práva na účinné vyšetřování posoudit individuálně v návaznosti na závažnost zásahu. To vyžaduje zhodnotit kontext věci, podobu zásahu a jeho následky, délku jeho trvání i další faktory, které jej mohou činit méně, či více závažným (například související s osobou poškozeného). Až po zhodnocení těchto individuálních okolností lze dospět k závěru, zda zásah do práva na soukromý a rodinný život dosahuje úrovně závažnosti, s níž lze právo na účinné vyšetřování spojovat (viz podrobněji usnesení sp. zn. II. ÚS 773/24 ).
20. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče; negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 , bod 35, nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 18]. Proto ani tam, kde lze o právu na účinné vyšetřování uvažovat, Ústavnímu soudu nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání. Může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky práva na účinné vyšetřování (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20).
21. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení musí kumulativně splňovat požadavky a) nezávislosti a nestrannosti, b) důkladnosti a dostatečnosti, c) rychlosti a d) podrobení veřejné kontrole (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1886/21 ze dne 26. 11. 2021, bod 42). V. b) Aplikace na případ stěžovatele
22. Vzhledem k tomu, že na základě trestního oznámení stěžovatele nebylo zahájeno trestní řízení a oznámení bylo odloženo bez dalšího, stěžovatel se nemůže dovolávat práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), respektive práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy).
23. Ústavní soud nemíní zlehčovat, že stěžovatel byl zřejmě kvůli trestnímu stíhání po měsíce vystaven značné stresové zátěži, jež pro něj mohla být o to náročnější, že jde o člověka vyššího věku. Současně si je Ústavní soud vědom toho, že stěžovatel byl trestně stíhán pro zločin týrání osoby ve společném obydlí [v kvalifikované skutkové podstatě podle § 199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku], tedy trestný čin, který je spojen s hrozbou nikoli zanedbatelné trestní sankce. Tvrzení, že vznesenými obviněními byly poškozeny stěžovatelovy rodinné i širší sociální vazby, stejně jako jeho dobré jméno, je tedy zcela plausibilní, ačkoli se ze závěrů trestních rozsudků zdá, že stěžovatelův rodinný život byl do určité míry narušen ještě předtím, než než bylo zahájeno trestní stíhání skončené zproštěním obžaloby.
24. Ačkoli je nepochybné, že tvrzené dopady by ve svém souhrnu svědčily o značném zásahu do sféry stěžovatelova rodinného a soukromého života a dotýkaly se jeho psychické integrity, nemá Ústavní soud za to, že jde o případ srovnatelné závažnosti jako vážné narušení fyzické integrity, případy sexualizovaného násilí a další situace, v nichž ESLP dovodil, že poskytnutí efektivní ochrany ze strany státu vyžaduje nástroje trestního práva a poškozenému svědčí právo na účinné vyšetřování.
25. Z tohoto hlediska je podstatné, že stěžovatel má k dispozici prostředky ochrany svého soukromí a osobnostních práv, které plynou z občanského práva (§ 81 a násl., případně § 2894 a násl. občanského zákoníku). Namítá-li stěžovatel, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se bránil "jen" občanskoprávní žalobou, pak mu Ústavní soud nemůže přisvědčit. Nelze uvažovat o tom, že po každém zproštění obvinění musí bezvýjimečně následovat trestní represe vůči tomu, jehož výpovědi byly základem pro toto obvinění. Je namístě připomenout, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a že soukromoprávní způsob ochrany právních zájmů jednotlivce je v méně závažných případech zásahů do soukromého a rodinného života schopen poskytnout účinnou ochranu.
26. Stěžovatel tvrdí, že laxnost orgánů činných v trestím řízení při postihu křivých obvinění v oblasti domácího a sexuálního (genderově podmíněného) násilí snižuje efektivitu ochrany skutečných obětí tohoto druhu trestné činnosti. Toto tvrzení jednak nevypovídá o přímém dotčení práv stěžovatele. Současně, i kdyby tato úvaha nebyla jen spekulativní, nelze opomenout, že hrozba rutinního trestního stíhání oznamovatelů (tedy převážně oznamovatelek) takových trestných činů, jejichž spáchání se následně neprokázalo, by mohla vyvolávat nedůvěru obětí v to, že jim systém trestní spravedlnosti dokáže poskytnout účinnou ochranu. Takový důsledek by byl projevem selhání státu v oblasti pozitivních závazků týkajících se ochrany před těmito formami násilí [čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy, čl. 2 písm. e) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášené vyhláškou č. 62/1987 Sb.)], a dále by přispěl k už tak vysoké latenci u tohoto typu trestné činnosti.
27. Stěžovatel ve prospěch závěru, že zásah dosahoval minimální úrovně závažnosti, argumentoval také rozsudkem ESLP Basu proti Německu ze dne 18. 10. 2022, stížnost č. 215/19. V něm ESLP konstatoval, že příkaz, aby se stěžovatel legitimoval policistům jednajícím na základě rasové profilace, představoval zásah takové intenzity, že se stěžovatel mohl dovolávat práva na účinné vyšetřování (totožné závěry ESLP vyslovil v téhož dne vydaném rozsudku Muhammad proti Španělsku, stížnost č. 34085/17). Stěžovatel však při srovnání intezity zásahu do práv chráněných čl. 8 Úmluvy opomněl zohlednit specifický rozměr věci rozhodované ESLP. Ten spočíval v porušení čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, upravujícím zákaz diskriminace, a to v kontextu rasové diskriminace. Proto ESLP zdůraznil zvláštní pozitivní povinnost státu vyšetřit podezření z rasové diskriminace, a to vzhledem k závažnosti dopadů, které rasová diskriminace má. Významné je také to, že šlo o diskriminační jednání policie vůči jednotlivci (tedy vertikální vztah). Vzhledem k případu stěžovatele, v němž o podezření z rasové diskriminace nejde, je tak intenzita zásahu s těmito případy jen obtížně souměřitelná.
28. Ústavní soud tedy shrnuje, že v tomto případě neshledal, že by stěžovateli svědčilo právo na účinné vyšetřování (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2247/21 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1616/20 ze dne 30. 6. 2020 nebo sp. zn. III. ÚS 3850/15 ze dne 19. 4. 2016).
29. K námitce směřující proti chybějící nestrannosti z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu nicméně vyplývá následující. Orgány činné v trestním řízení mají preventivně předcházet vzniku pochybností ohledně možné podjatosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 375/07 ze dne 28. 5. 2008, na nějž později odkázal i v usneseních sp. zn. IV. ÚS 446/17 ze dne 12. 12. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 2865/17 ze dne 3. 4. 2018). Přesto skutečnost, že státní zástupce ingeroval v obou trestních řízeních, nevede k automatickému závěru o jeho podjatosti ve druhé trestní věci. Toliko v případě, že postup státního zástupce v konkrétní trestní věci nebyl korektní, bylo namístě pochybovat o jeho nestrannosti (shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 375/07 , sp. zn. IV. ÚS 446/17 , sp. zn. IV. ÚS 2865/17 a sp. zn. III. ÚS 1303/17 ze dne 17. 4. 2018). Tam, kde státní zástupce korektně vyšel ze závěrů pravomocných soudních rozhodnutí v trestní věci oznamovatele, přihlédl k tomu, že soudy při zproštění obžaloby aplikovaly princip in dubio pro reo, a rozhodl, že nejsou důvody zahájit trestní řízení, tak z judikatury Ústavního soudu neplynou důvody pochybovat o nestrannosti státního zástupce.
30. I kdyby stěžovateli právo na účinné vyšetřování svědčilo, jeho obsahem by byly procesní záruky postupu orgánů činných v trestním řízení. Výhradám k údajně nesprávnému posouzení trestnosti jednání stěžovatelovy manželky a syna by proto Ústavní soud ani tak nemohl přisvědčit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1616/20 ).
31. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu