Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce Jaromíra Jirsy o návrhu na vyloučení soudce Tomáše Lichovníka z rozhodování (jako soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 4 Tdo 737/2020, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 7 To 234/2019-9728 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. března 2019 č. j. 3 T 151/2017-7523, takto: Soudce Tomáš Lichovník není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2422/21
.
1. Soudce Tomáš Lichovník jako soudce zpravodaj I. senátu rozhodujícího o shora uvedené ústavní stížnosti, přípisem ze dne 15. 2. 2022 oznámil předsedovi II. senátu, že stěžovatel Z. L. byl obžalován a posléze i odsouzen za organizovanou trestnou činnost společně s S. Z. Ten rovněž podal ústavní stížnost, která je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 2440/21 a byla již odmítnuta. Jak však soudce Lichovník zjistil z rejstříku, v posledně uvedené věci zastupoval stěžovatele Z. Mgr. Ivan Eric Poplštejn, který je společníkem jeho syna v advokátní kanceláři. Soudce Lichovník uvedl, že tato skutečnost na jeho rozhodování nemá vliv, ale mohla by vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Nestrannost soudce je třeba posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. Za nastíněných podmínek není možné u soudce Ústavního soudu předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů.
Samotná existence takového vztahu není bez dalšího způsobilá založit u osoby soudce podjatost. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto nutné vycházet z předpokladu, že jde o profesionála schopného oddělit svůj předchozí profesní život od nynější rozhodovací činnosti. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, že je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. Takový vztah u Tomáše Lichovníka dán není.
4. Na základě výše uvedeného proto II. senát Ústavního soudu, určený podle Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě neeexistuje důvod k vyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2422/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Předně je třeba uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je ovšem vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti totiž stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že ve věci nebyl trestně stíhán svědek D., který kontaktoval orgány policie a informoval je o jednání obžalovaných. K uvedenému lze konstatovat, že i v případě, že by bylo lze tvrzení stěžovatele považovat za relevantní, nic to nemění na jeho postavení v trestním řízení. Ústavní soud v minulosti již uvedl, že právo zahájit a vést proti někomu trestní stíhání je právem státu, nikoliv jednotlivce. Z napadeného odůvodnění krajského soudu vyplývá, že tento se postavením svědka D.
v trestním řízení, jakož i postupem orgánů činných v trestním řízení dostatečně zabýval. Za podstatnou přitom nelze považovat ani námitku, podle níž měl být svědek D. policejním agentem, nebo že by se jednalo o policejní provokaci - v tomto směru lze odkázat na argumentaci obsaženou na straně 64 a 76 rozsudku krajského soudu. V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá rozdílnost skutkových závěrů, k nimž dospěl nalézací a odvolací soud, lze jej odkázat na str. 64 a násl. rozsudku odvolacího soudu, kde je tato námitka ústavně konformním způsobem vypořádána.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil některou z dotčených skutkových podstat nebo že se snad mělo jednat pouze o jakousi právně etickou hrubou nedbalost, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení příznivosti rozdílných právních norem, je třeba uvést, že touto námitkou se Ústavní soud zabýval již v ústavní stížnosti obžalované H., jejíž ústavní stížnost je evidována u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2036/21
. První senát Ústavního soudu přitom neshledává důvody pro to, aby závěry třetího senátu jakkoliv přehodnocoval. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23.
1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). Taková situace však nenastala. Odvolací soud se výší uloženého trestu zabýval na str. 85 a 86 svého rozsudku, přičemž vzal v potaz okolnosti jak polehčující (dosavadní řádný život), tak i přitěžující (spáchání více trestných činů). Krajskému soudu rovněž nelze vytknout, že by nepřihlédl k míře zapojení stěžovatele do činnosti organizované skupiny, neboť z jeho odůvodnění se podává, že aplikaci ustanovení § 108 odst. 1 tr.
zákoníku považoval za příliš přísnou. Současně nelze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že by krajský soud neuvedl důvody, pro které přistoupil k uložení trestu zákazu činnosti. Odvolací soud vysvětlil, že se stěžovatel dopustil trestného jednání právě v souvislosti s výkonem advokacie, kdy zneužil svých znalostí vyplývajících z advokátní praxe. Z odůvodnění stěžovatele je zřejmé, že si plně nepřipouští rozsah a hloubku svého trestného jednání. Přitom se stal součástí skupiny, jejímž cílem bylo zasáhnout do probíhajícího trestního řízení a tím i do efektivního výkonu státní moci.
Stěžovatel při svém právnickém vzdělání nemohl mít pochyb o tom, jak zásadní hodnoty chráněné trestním zákoníkem jsou jeho jednáním dotčeny.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud neshledal. Aplikace institutu odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je mimořádným průlomem do právní moci rozhodnutí, který nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Řádný výkon trestu uloženého pravomocným a vykonatelným rozsudkem nepochybně důležitým veřejným zájmem je. Aby tak Ústavní soud mohl stěžovateli vyhovět, musela by jeho situace být naprosto výjimečná a v důsledku toho podstatně tíživější než běžně se vyskytující situace odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu