Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky MIPL, spol. s r.o., sídlem Šumická 2325, Uherský Brod, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2024 č. j. 29 ICdo 172/2023-603, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023 č. j. 13 VSOL 94/2023-571 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2022 č. j. 74 ICm 2670/2018-498, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a společností FAL Services s.r.o., sídlem Na Františku 1370/5, Horní Suchá, a Dalmine Investment s.r.o., sídlem Žďárského 188, Kožichovice, jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení vlastnického práva k několika nemovitým věcem, které zjednodušeně představovaly dřívější areál jejího závodu v Uherském Brodě. O tyto nemovitosti přišla v rámci veřejné dražby konané za účelem zpeněžení majetku v rámci insolvenčního řízení stěžovatelky. Ve veřejné dražbě nabyla nemovité věci první vedlejší účastnice (FAL Services s.r.o.) a později je převedla kupní smlouvou na druhou vedlejší účastnici (Dalmine Investment s.r.o.). Stěžovatelka v tomto řízení rozporovala především platnost veřejné dražby, respektive tvrdila, že šlo o zdánlivé právní jednání a že je nadále majitelkou těchto nemovitostí.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Rozsudek krajského soudu potvrdil i Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací. Následně podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského, vrchního i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále její právo vlastnit majetek a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).
6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17
, usnesení ze dne 29. května 2015
sp. zn. I. ÚS 387/15
nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18
).
7. V této věci jde nicméně pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka především namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací ohledně porušení kogentní normy (ustanovení § 295 insolvenčního zákona), dle níž určité osoby nemohou nabýt majetek náležící do majetkové podstaty. Podle stěžovatelky mezi okruh těchto osob spadají i vedlejší účastnice, a proto tedy nemohly daný majetek nabýt. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se obecné soudy touto námitkou stěžovatelky důkladně zabývaly.
8. Krajský soud na téměř dvou stránkách odůvodnění rozsudku (viz zejména bod 33, potažmo též bod 25) vyložil, proč vedlejší účastnice nemohly být omezeny při nabývání majetku z majetkové podstaty. Nemožnost aplikace daného ustanovení insolvenčního zákona odůvodnil v prvé řadě tím, že první vedlejší účastnice nebyla jednou z osob vyjmenovaných v daném ustanovení (v tehdy účinném znění) a že aplikovatelnost ustanovení na ni nelze rozšířit ani výkladem. Ve vztahu k druhé vedlejší účastnici pak uvedl, že nabyla nemovitosti na základě kupní smlouvy mimo režim insolvenčního řízení, ani na ni se tak příslušné omezení plynoucí z insolvenčního zákona nemůže vztahovat. Tyto závěry též zevrubně hodnotil vrchní soud v reakci na odvolací námitky stěžovatelky a zcela se s nimi ztotožnil (viz body 50-57 jeho rozsudku).
9. Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy chybně posoudily otázku nicotnosti veřejné dražby. Zejména rozporuje to, jak soudy vyhodnotily určitost vymezení předmětu dražby a s tím související otázku, zda byla součástí dražených nemovitostí i specifikovaná přístavba jedné budovy (vrátnice) jako její součást, či zda mohla být samostatnou věcí. I to jsou námitky, které dostatečně, z pohledu ústavněprávního přezkumu, vypořádaly obecné soudy (viz bod 32 rozsudku krajského soudu a bod 43 rozsudku vrchního soudu). Z napadených rozhodnutí plyne rozumné zdůvodnění toho, proč obecné soudy považovaly předmět dražby v dražební vyhlášce za jasně seznatelný a označený nezaměnitelným způsobem, a tedy nezakládající pochybnost o jeho určitosti.
10. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti tedy v podstatě představuje pouze polemiku se závěry zastávanými civilními soudy. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Nicméně soudy své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah k nim dospěly a jaké právní předpisy aplikovaly. V tom samotném nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Obdobně to platí i pro námitky stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v potaz porušování základních zásad a hodnot soukromého práva, zejména zásady poctivosti. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti nerozvádí, jak konkrétně by se tyto zásady měly projevit v posuzované věci.
11. Co se týče postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání stěžovatelky, ani to nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum rozhodnutí o (ne)přípustnosti dovolání se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09
nebo ze dne 9. února 2015
sp. zn. IV. ÚS 3416/14
]. Žádné takovéto pochybení Ústavním soudem shledáno nebylo.
12. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání nepřípustné, jelikož v něm stěžovatelka napadla jen některé závěry odvolacího soudu, nicméně nezbytnost zamítnutí žaloby plynula i z jiných (dovoláním nenapadnutých) závěrů. Stěžovatelka v dovolání omezila rozsah dovolacího přezkumu na dvě otázky týkající se její aktivní legitimace a aplikace § 295 insolvenčního zákona. Nicméně dalším (a hlavním) důvodem pro zamítnutí žaloby nalézacími soudy bylo též to, že napadanou veřejnou dražbu nelze považovat za nicotnou a její platnost pak v tomto řízení vůbec nelze posuzovat. Tyto závěry stěžovatelka v dovolání nenapadla. S odkazy na svou ustálenou judikaturu proto Nejvyšší soud odvolání odmítl, jelikož by posouzení vymezených otázek nemohlo ovlivnit výsledek řízení. Ani na tomto postupu Ústavní soud nic ústavně nesouladného nespatřuje.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu